Tomáš
Krystlík
Podle
klasické definice Abrahama Lincolna je demokracie „vláda většiny lidu v zájmu
všeho lidu“. To v meziválečné ČSR splněno nebylo, zásadně z toho vybočovaly menšiny
i mnohé ze schválených zákonů.
Dvouleté
(do roku 1920) legislativní řádění nikým nezvoleného parlamentu, Revolučního národního shromáždění, kde nebyly
vůbec zastoupeny menšiny, ba ani Slováci - až na pár výjimek je zastupovali
Češi (např. Edvard Beneš a Alice Masaryková) - přineslo plejádu zákonů a ústavu
zvýhodňující jeden národ, které by za účasti menšin v této formě odhlasovány nebyly.
V roce 1923 vstoupil
v platnost zákon na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb. z. a n.), který byl
zejména zaměřen proti menšinám a navíc koncipován jako stálá součást právního
řádu. Znamenal definitivní konec demokratického zřízení a to po celou trvání
meziválečné republiky. Cosi, co z formálního hlediska bylo lze označit jako
demokratické zřízení, trvalo pouze od prvních parlamentních voleb (nekonaných v
Těšínsku a na Podkarpatské Rusi) do vydání zákona na ochranu republiky je
likvidujícího.
Zákony, pokud se by
se mohly i vzdáleně týkat cizojazyčných menšin, byly schvalovány záměrně s
„gumovými“ paragrafy, navíc v praxi ohýbány, jak se dalo. Soudy prakticky vždy
šly na ruku státotvornému národu, úřady taktéž, zákony byly od toho, aby se,
když se to hodilo, obcházely.
Od roku 1933 až do
konce 1. republiky byla demokracie přímo ukázkově a pro každého zcela
srozumitelně suspendována zmocňovacím zákonem (stejně jako několik měsíců předtím
v nacionálně socialistickém Německu), sice časově omezeným, ale neustále
prodlužovaným, který dovoloval vládě ignorovat parlament.
Žádné komentáře:
Okomentovat