Již 14. 10. 1938(!) vydaly
české vrcholné stavovské organizace lékařů, právníků, advokátů, notářů,
inženýrů memorandum požadující, „aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v
zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a
technická byla vykonávána židy“. To nebyl názor pouliční luzy, nýbrž české
inteligence pouhé dva týdny po zhroucení první republiky a čtyři dny po předání
území Německu. Profesorský sbor lékařské fakulty Univerzity Karlovy hned poté
iniciativně rozhodl, že nedopustí, aby po nejbližší dva semestry byli ke studiu
přijati posluchači židovského původu. Takové postoje nemohly vzniknout během
předcházejících dvou týdnů, musely v českých myslích vězet desetiletí. V čem se
lišil německý a český vztah k židovské otázce? Existencí norimberských zákonů?
I to se Češi snažili dohnat mílovými kroky.
13. 1. 1939 byli
židovští právníci vyloučeni z Jednoty česko-slovenských advokátů a nesměli
vykonávat svá povolání, jejich maximální podíl mezi advokáty nesměl překročit
1,3 %. 27. 1. přijala vláda omezující opatření ve vztahu ke státním
zaměstnancům židovského původu. Starší ročníky měly být bezodkladně
penzionovány, střední poslány na dovolenou s čekatelným a mladší přeloženy na
místa, kde nepřijdou do styku se stranami. Před jejich propuštěním se měli
jejich nadřízení pokusit o jejich „dobrovolný“ odchod.
V prvních měsících
roku 1939 se mělo začít se soupisem všech židů v Česko-Slovensku spojeným s
následným vyřazením z politiky, ze státních služeb, školství, tisku, filmu,
rozhlasu, z nemocnic a nemocenských pokladen. Ve svobodných povoláních měl být
pro ně uplatněn důsledný numerus clausus. Chystalo se přísné přezkoumání jejich
občanství, popřípadě jeho odnětí, židé měli být přinuceni prokázat, jakým
způsobem nabyli svůj majetek. Měla být zavedena přísná segregace česko-slovenského
obyvatelstva od židů. Požadovalo se, aby židé nesměli nabývat nemovitostí a
pozemků. Židovský majetek měl být obstaven, aby při případné emigraci nemohl ze
země uniknout.
Různé české
nacionální spolky, jako Národní obnova, si kladly za cíl vysídlení všech židů,
kteří se na území Česko-Slovenska usadili po roce 1914. Dokonce se měli
vysídlit i zastánci židů, dále němečtí emigranté a jejich zastánci. V běžném
životě se český antisemitismus projevoval kromě článků a výzev tisku k
bojkotování židovských obchodů, lékařů, advokátů a podobně nalepováním nálepek
na neárijské obchody, ordinace, kanceláře „Pozor žid!“ nebo „Židovská
křivonoska!“. Český antisemitismus dospěl až k pokusům o vyhození synagog v
Praze, Plzni, Hradci Králové a Dobříši do vzduchu. V Hradci Králové a jeho
okolí byli veřejně fotografováni árijci, kteří si „dovolili“ vstoupit do
židovských obchodů.
10. 1. 1939 vláda
rozhodla o první etapě vystěhování převážně židovských emigrantů ze země. Další
nařízení se dotýkala všech německých emigrantů z říše, kteří v předchozí době
našli útočiště na území Česko-Slovenské republiky. Dne 1. 2. 1939 vyšlo jednak
nařízení o dodatečném přezkoumání československého státního občanství některých
osob (hlavně židů), jednak doplněk předpisů o pobytu cizinců-emigrantů na území
republiky. V jejich důsledku museli opustit zemi všichni, kdo neměli státní
občanství a nebyli ani české, ani slovenské národnosti. Úřady jim obvykle
povolovaly lhůtu k vystěhování v rozmezí jednoho až šesti měsíců a proti
příkazu opustit republiku neexistovalo odvolání. Soudy rozhodnutí správních
orgánů nesměly přezkoumávat. Byl-li takový příkaz doručen, zanikala automaticky
platnost dosavadního povolení k pobytu. Ve stejný den schválila vláda také
nařízení o domovní evidenci obyvatelstva a další opatření, která ztěžovala
volný pohyb a pobyt obyvatelstva.
Druhá republika byla
budována jako stát jednostranného technického a ekonomického rozvoje,
preferovaly se technické a přírodní vědy. Zvyšovala se úloha
vojáků a vojenské kázně při organizaci civilní společnosti. Některá seskupení
požadovala, aby poslední rok výuky na různých typech škol probíhal v pracovních
táborech, kde by byli učitelé se svými žáky soustředěni, aby si osvojili úctu k
fyzické práci a ukáznili se. Budovatelský nimbus byl kombinován s výhrůžkami:
„Kdo nejde s námi – jde proti nám, je zrádcem vlasti a národa!“
Vládním nařízením č.
223/1938 Sb. z. a n. ze dne 11. 10. 1938 se zavedlo zřizování pracovních útvarů
„k dočasnému hospodářskému zajištění nezaměstnaných osob a k využití jejich
pracovních schopností pro všeobecně prospěšné úkony“. Do pracovních útvarů,
které byly „organizovány podle zásad branné moci“, povolávaly okresní úřady
všechny přihlášené nezaměstnané, československé státní občany, kteří dovršili
18 let. Za neuposlechnutí povolávacího rozkazu mohl následovat trest až šest
měsíců vězení. V polovině února 1939 již existovalo 19 pracovních praporů o 72
rotách a přibližně 12 tisících osobách. Další zpřísňující opatření, dotýkající
se svobody na trhu práce, přijala vláda 2. 3. 1939, kdy vydala nařízení o
zřizování kárných pracovních táborů, což jsou ony dnes známé „cikánské
koncentráky“, kam měly být umisťovány „osoby práce se štítící, které dovršily
18. rok věku a nemohou prokázat, že mají řádným způsobem zajištěnu obživu“ a
také „příslušníci pracovních útvarů... kteří jsou hrubě neukázněni nebo úkoly
jim uložené vykonávají úmyslně nedbale“.
16. 11: 1938 navrhla
vláda Syrového zákon o změně „ústavy Republiky československé a mimořádné moci
nařizovací“, který se odhlasoval v poslanecké sněmovně až 14. 12. (č. 330/1938
Sb. z. a n.). Podle něho se prezident republiky zmocňuje měnit dekretem ústavu
a ústavní zákony na jednomyslný návrh vlády schválený většinou vlády slovenské,
což se vztahuje i na zmocnění centrální vlády. 148 poslanců hlasovalo pro a jen
16 proti. Skončilo neustálé prodlužování zmocňovacího zákona z roku 1933.
Ve veřejnosti se
udržoval dojem, že totalitarizace země z vlastního rozhodnutí je pouhou opravou
demokracie s důrazem na kázeň a řád, a nikoli nekontrolovatelnou vládou
několika jedinců. Ani západní veřejnost nepochopila, kam nastoupená cesta v
Česko-Slovensku směřuje, ironií je, že to správně vystihl Berliner Lokalanzeiger, který napsal, že česko-slovenské
obyvatelstvo si vůbec neuvědomuje systémovou podstatu změn a jejich rozsah.
Platnost nařízení
vlády ze 17. 9. 1938 o tříměsíčním omezení a zrušení „svobod zaručených § 113
ústavní listiny“, zejména práv shromažďovacích, spolkových a svobody tisku“
prodloužila Beranova vláda 12. 12. 1938 o další tři měsíce (vládní nařízení č.
317/1938 Sb. z. a n.). Důraz byl kladen především na kontrolu tisku, od začátku
roku do 15. 3. 1939 bylo zastaveno z moci úřední vydávání přibližně devatenácti
set(!) novin a časopisů.
Žádné komentáře:
Okomentovat