ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (4)

Tomáš Krystlík

 

VZTAH K NĚMCŮM, NUTNOST ODČINĚNÍ KŘIVD

Speciální je český vztah k Němcům. Nechme to zdůvodnit meziválečného německého vyslance v Praze, Waltra Kocha, který měl za manželku Češku: „V očích Čechů nejsou celé jejich dějiny ničím jiným než neustálým bojem s Němci. Povědomí o úhlavním nepříteli dostává každý Čech takříkajíc vínkem do kolébky a veškerá školní výchova, literatura i politické postoje toto povědomí vydatně přiživují. Tak vzniká ona fundamentální hrůza Čechů z ‚germanizace‘, přímo úzkostná psychóza, jež už sama o sobě vysvětluje jejich základní politické postoje.“ [Brügel 1967] Je to přímý důsledek Jungmannova vyloučení šlechty a vzdělanců z národa a Palackého pokřiveného výkladu dějin.

Ještě něco je pro Čechy typické: za nic nemohou, to jiní. Vlastní selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků, mohou za ně dle situace katolíci, šlechta, Rakousko, Němci, komunisté, Rusové.

Prožité utrpení je u Čechů stejně jako u Srbů, avšak na rozdíl od ostatních národů, pozitivní hodnotou. K tomu vydatně přispívá i česká oficiální historiografie, podle níž jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil (sic) evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili mocní sousedé, protože prosazoval myšlenky v té době příliš demokratické a moderní (sic). Běžně se sugeruje, že husitství neznamenalo ničení kulturních statků a vybíjení lidi ve velkém, nýbrž že představovalo prototyp demokratické české společnosti.

 Význam českých dějin tak nespočívá v tom, co se v minulosti stalo, nýbrž v představách, co by se bylo bývalo bylo stalo, kdyby byli Češi ponecháni na nastoupené cestě. Aby se česká historie mohla vrátit ke svému původnímu směru, musejí být důsledky historických událostí, které vedly k vychýlení od nastoupené skvělé cesty českého národa, takzvaně odčiněny.

Odčiněními byly i dvě pozemkové reformy: první, po první světové válce na úkor šlechty, byla odčiněním pobělohorské křivdy, doby temna, druhá, bezprostředně po druhé světové válce, konfiskací a rozdělením půdy patřící Němcům a Maďarům, byla odčiněním za odstoupení československých území Německu a Maďarsku a za národní pokoření. Jak z názvu vyplývá, byly odčiněním též i poválečné retribuční zákony; latinský výraz retributio znamená odplatu, oplátku, vrácení.

Historik Jan Tesař podotýká, že působí i „neblahá konstanta českých dějin: morbus bohemicus (česká choroba), všeobecný reflex vzdát úplně všechno po první ztracené bitvě; reflex, který je tak hluboký a rozkladný, že jeho působením někdy přestává existovat samo vědomí o společenství… skutečnost důležitá pro jakékoli mezinárodní porovnávání s národy, které touto chorobou netrpí. Také to je varování pro každého, kdo se kdy v budoucnu pokusí toto národní společenství povznést a případně s ním spojí svůj osud.“ [Tesař 2019] 

 

(pokračování)

Chyby Západu

Tomáš Krystlík

Kde jinde než ve vztahu k dnešní válce na Ukrajině? Nejpozději zabráním Krymu a iredentou části Doněcké a Luhanské oblasti v roce 2014 bylo jasné, že Putin je odhodlán nastolit obdobu sovětského impéria silou a to v rozsahu, který mu bude Západem dovolen. Sám se několikráte vyjádřil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. 

A Západ, zejména EU a USA, začal v posledních letech vršit chyby. Evropa sedla na vějičku levného ruského zemního plynu, vycházejíc z mylné premisy, že kdo obchoduje, neválčí. Jen plynu, ne ropy, která se dá získat a dopravit do Evropy odjinud za přijatelnou cenu. Pro ruský plyn měly sloužit nově budované plynovody pod Baltským mořem Nord Stream 1 a 2. Donald Trump vyvinul tlak na Německo, aby alespoň druhý baltský plynovod nebyl dokončen a uveden do provozu. Většina se tehdy domnívala, že Trump se snaží tím pomoci v odbytu americkému zkapalněnému plynu převáženého po moři tankery, a který je dražší než zemní plyn. Ale Trump tehdy viděl strategické důsledky pro Ukrajinu a Polsko, přestanou-li být důležitými tranzitními zeměmi pro ruský zemní plyn do západní Evropy. Navíc Putin může kdykoliv nechat zatáhnout kohoutky a nechat obě země bez plynu. Obě země přijdou v každém případě o finančně nezanedbatelné tranzitní poplatky přes své území. Německo si toho bylo vědomo a zavázalo se Ukrajině nahradit finanční výpadek z tranzitu ruského plynu výrobou zeleného vodíku na Ukrajině, kde by technologická zařízení i stavbu financovala německá strana. A pro transport zeleného vodíku do zásobníků v západní Evropě by se použil stávající plynovod. Tím se ovšem neodstranilo nebezpečí, že Ukrajina bude přepadena vojsky Ruské federace, když Evropa nebude na ruském plynu přes Ukrajinu už závislá, protože pro západní Evropu ztratila svůj strategický význam. Polsko, na rozdíl od Ukrajiny, je dodnes proti témuž zatím chráněno statutem členského státu NATO.

Pak udělali vláda USA a Biden několik velkých chyb. Překotným ústupem z Afghánistánu ukázaly USA slabost – Trump smlouvou z Dauhá již předtím domluvil sedm etap stahování se USA z Afghánistánu s přísnou kontrolou, zda obě strany splnily cíle každé z etap, než se přikročí k další, ale Biden nechal evakuovat americké síly najednou a překotně. Pak Bidenova vláda udělala něco, co žádná us-vláda předtím. Dopustili, že se na začátku zimních olympijských her v Pekingu dohodlo Rusko s Čínou. Do té doby každá americká vláda byla po období vícero let vlídnější k jednomu z oněch obou států, aby druhý byl jí hlavním nepřítelem a tím účinně zabraňovala jejich spolčení. Teď to zanedbala, což může být pro světovou bezpečnost fatální. Podle rozhodnosti USA v nynějším ukrajinském konfliktu Čína usoudí, co se asi stane, když napadne vojensky Tchaj-wan. Kromě toho Čína může nechat Rusko provádět finanční transakce po zablokování SWIFTu přes svůj nezávislý bankovní systém. 

Zcela fatální americkou chybou bylo těsně před vpádem na Ukrajinu přestěhování svého diplomatického zastoupení z Kyjeva do Lvova ležícího pár desítek kilometrů od polské hranice s dovětkem, že diplomatický personál pro jistotu přenocovává na polském území. Šlo snad jasněji Putinovi sdělit, že USA mu vyklízejí celou Ukrajinu a že může i Lvov bombardovat, pokud tak učiní v noci? To je strašlivé stažení ocasu mezi nohy!

Ze čtvrtečního (24. 2. 2022) Putinova projevu lze zjistit, že hodlá Ukrajinu demilitarizovat a denacifikovat a že NATO by mělo existovat nejvýše v rozsahu ještě před rozšiřováním v roce 1997. Termínem denacifikace, když SSSR důsledně používal pro německý nacionální socialismus nesprávného, zcela mylného termínu fašismus, aby zabránil dotazům, proč mezi sebou válčí(-ly) dva socialistické státy, Německo a SSSR, chtěl Putin zřejmě naznačit, že se stane s ukrajinskou vládou, armádními a veřejnými činiteli totéž co v poválečném Německu, tj. budou popraveni. Pod demilitarizací Ukrajiny si lze představit ledasco, určitou naději skýtá možnost, že se Ukrajina stane neutrálním státem obdobně jako Rakousko. K tomu je zapotřebí dvou nebo spíše více silných států coby garantů neutrality Ukrajiny. Závažný je i Putinův výrok o NATO v rozsahu v roce 1997, což eo ipso znamená, že hodlá silou vystoupit i proti bývalým vazalským státům SSSR ve Varšavském paktu s výjimkou bývalé NDR. Když mu projde letošní napadení Ukrajiny, tak do pěti deseti let budeme prchat přes západní hranice i my.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Chyby-Zapadu-694241

JAK SE V REGNU BOHEMIÆ MLUVILO?

Tomáš Krystlík

Čeští dějepisci se dodnes snaží tvrdit, že nejdříve praslovansky, její západoslovanskou variantou, staročesky, pak česky, protože Češi byli podle nich původním (autochtonním) obyvatelstvem. Pak teprve od 12. století se podle nich začali přistěhovávat německy mluvící a následkem toho docházelo k rozšíření němčiny jako dorozumívacího jazyka. 

Slované, později podle dnešního usu jazykoví Češi, ale nemohli být původním obyvatelstvem, když za prvního doloženého panovníka na území budoucího Regna Bohemiæ, Markomana, tedy Germána, Marboda na začátku letopočtu zde sídlily germánské kmeny, které si předtím podmanily stávající keltské obyvatelstvo sídlící zde ještě před Kristem a splynuly s ním. Slované se zde tehdy ještě půl tisíciletí, až do 6. století po Kristu nevyskytovali (sic). 

Pragermánštinou (starogermánštinou) se mluvilo již na přelomu letopočtu v Evropě na územích od Atlantiku a od jižních částí Skandinávie na jih až po tok Dunaje, tedy i na územích pozdějšího Königreichu Böhmen, na východě až po Vislu a někde i dále za ní východním směrem.  

Po objevení se slovanského obyvatelstva v prostoru budoucího Království bohemského, snad v druhé polovině 6. století a zřejmě v nevelkém počtu, se zde vedle pragermánštiny začalo mluvit i praslovanštinou. 

Sporadické nápisy v runách, starogermánská jména osob v latinských textech a pak ve starofranštině (poznámka: název odvozen od germánských Franků, nikoliv od Francie), v jazyku odvozeném ze starogermánštiny, kterým se mluvilo kolem Rýna přibližně od Met (Metz) a Trevíru (Trier) na sever a západně od něj, jsou doloženy v 5. a 6. století. Podle listinných dokladů je v 7. století doložena starohornoněmčina, coby další samostatná verze němčiny vycházející ze staro-germánštiny, ve stejném období se oddělila od starogermánštiny i staroangličtina. Starohornoněmecky se pak mluvilo i na území budoucího Království Bohemie. Pozdější listiny z 9. až 13. století dokládají vznik řady dalších evropských jazyků vyšlých ze starogermánštiny: staroseverštiny (staronordičtiny), starofrízštiny, starosasštiny, staronizozemštiny. 

Přeměna Germánů na Němce je etymologicky doložena v roce 700 ve staroangličtině termínem theodisc a v latinských listinách od roku 786 výrazy theodiscus a diutiscus, aby do starohornoněmčiny přešly ve formě diutisc, což ve všech případech znamená příslušný k (vlastnímu) lidu, čímž se odlišovali germánští mluvčí východně od Rýna, tj. z Říše východofranské, od staroanglických, latinských nebo starofranských mluvčích. Z toho pak vznikly v němčině výrazy deutsch (německý, německy), Deutscher (Němec). 

Výraz Němec ve slovanských jazycích se zřejmě vyvinul z přídavného jména němý, které značilo nejen němého člověka, nýbrž snad i toho, kdo vydává nesrozumitelné zvuky, tj. mluví cizím jazykem. Vůči Slovanům to byli především jim geograficky nejbližší sousedé: Němci.

Bohemia coby název území budoucího státu Ducatus Bohemiæ nebo Regnum Bohemiæ je v latinských listinách doložen jako Boiohaemum (Země Bójů) již v 1. století po Kristu, ve starogermánských později, v roce 535 jako Baiahaim, později Boeheim ve stejném významu, z čehož vzniklo nakonec Böhmen, Königreich Böhmen. Bójové byli jeden z germánských kmenů zde sídlících [Richter]. 

Pro vznik názvu český, Čech ve slovanských jazycích existuje vícero hypotéz, ale ani jedna není dostatečně pravděpodobná, aby stála za citování.    

Máme k dispozici tehdejší písemné prameny ve formě listin a záznamů v latině. Na rozdíl od starověké Říše římské (Imperium Romanum), jejíž západní část zanikla v 5. století, nám ale chybějí nápisy prostým lidem hojně vyrývané do zdí, na nich kreslené, ze kterých by se dalo usoudit, jakým(-i) jazykem(-y) se v zemích budoucího Království bohemského převážně mluvilo. Proč? Na rozdíl od dob zaniklé Říše západořímské nedovedlo obyvatelstvo středověké Evropy s výjimkou kněží a mnichů psát (sic), ani nejvyšší šlechta ne. Psaní bylo svěřeno církevním osobám či písařům.

Poznámka. V této souvislosti byl pozdější císař Svaté říše římské Karel IV., současně bohemský král Karel I. ve své době raritou – dovedl sice stejně jako většina ostatních panovníků číst, ale jako jeden z velmi mála z tehdejších světských pánů i psát (sic). 

Po Marbodovi byl druhým historicky doloženým panovníkem v českých zemích Bořivoj I., Přemyslovec – knížat do té doby na území budoucího království byla celá řada, jenže jejich existence není  věrohodně doložena – který byl i se svou ženou pokřtěn Metodějem někdy mezi léty 882–885. Jenže zde nám servírují čeští historici zjevnou nepravdu. Rod Přemyslovců si zcela vymyslel (sic) a nazval jej Přemyslovci až František Palacký v 19. století, Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani ve své době nazýváni nebyli, byla to pouze knížata (vévodové), panovníci Knížectví nebo Vévodství Bohemie (Ducatus Bohemiæ). To by ještě nebylo nic neobvyklého, ex post pojmenovávali panovnické rody i jiní historici, ale Palacký a s ním i všichni pozdější čeští historici tvrdili a dodnes předstírají, že Přemyslovci byli slovanskou (českou) panovnickou dynastií, což pravda není. 

Z ostatků přemyslovského knížete Spytihněva I. (asi 875–915), prvorozeného syna Bořivoje I., se v roce 2013 zjistilo, že měl germánsko-keltskou haploskupinu R1b. Takže Neslovanem (Germánem, pravděpodobně Němcem) musel být i jeho bezprostřední předek po meči, jeho otec Bořivoj I. a nakonec i všechna, byť historicky nedostatečně doložená přemyslovská knížata v přímé linii před ním.

Česká historiografie se zdráhala to nepotvrdit genetickými testy ostatků dalších Přemyslovců po Spytihněvovi I., protože by pak s vysokou pravděpodobností musela opravit, tj. přepsat dějiny 430 let vlády Přemyslovců s tím, že přemyslovská dynastie byla neslovanská, nečeská (jazykově) a vyvrátit axiomatický blud o vládě slovanských panovníků nejdříve v Ducatu Bohemiæ, pak v Regnu Bohemiæ po období delší čtyř století. Pokud by jedna jediná manželka přemyslovského panovníka se spustila se Slovanem a podvrhla mu tak následníka, tak by se dnešní jazykoví Češi mohli dětinsky těšit ze slovanské přemyslovské panovnické linie.

K čemu nenašli čeští dějepisci odvahu, učinili genetici z University of California v Santa Cruz, kteří prokázali, že všechny zachované pozůstatky přemyslovských panovníků od prvního doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I. až po posledního přemyslovského krále Václava III. včetně mají haploskupinu R1b, tedy germánsko-keltskou (sic) a nejsou tedy slovanským panovnickým rodem. To na veřejnost v Česku proniklo až devět let (sic) po DNA-analýze Spytihněvových ostatků, v únoru 2022 [Samuely], což je přímo skandální zpoždění. Následkem toho se Češi musejí smířit s faktem, že do roku 1306 vládli Regnu Bohemiæ Neslované, jazykoví Nečeši a že ani svatý Václav nebyl Slovan (sic). 

Listinné prameny z přemyslovského dvora jsou po celou dobu jeho existence pouze v latině a teprve ve 13. století se začínají vyskytovat i zápisy v němčině. Kdyby Přemyslovci byli Slované, (jazykoví) Češi, tak by se přece k listinám přemyslovského dvora přidružily k latinským jako první listiny v češtině!  

Poznámka. Ptáme-li se, který že panovník Regna Bohemiæ v posloupnosti králů do roku 1918 byl Čech podle pojetí českého národa od z 19. století dodnes, tedy ve smyslu kmenovém (pokrevním) a jazykovém, tj. jeho předci mluvili česky, a který měl převážně, když už ne cele, český pokrevní (kmenový) původ, dojdeme k závěru, že těmto kritériím by mohl, ale také nemusel, vyhovovat, Jiří z Poděbrad. Co z toho plyne? Češi podle své vlastní definice národa, platné od 19. století dodnes, měli tedy mezi panovníky Regna Bohemiæ za celou dobu jeho existence nejvýše jednoho zástupce, ostatní byli podle této pokrevní a jazykové definice českého národa cizinci. Dá se tedy tvrdit, že Češi s výjimkou snad Jiřího z Poděbrad si nikdy sami sobě nevládli, protože na trůně Království Bohemie se nacházeli vždy Nečeši nebo osoby s nadpolovičním podílem nečeské krve. 

Obdobná situace jako u Přemyslovců se v přibližně stejnou dobu řešila i u ostatků Tomáše G. Masaryka, kdy se jeho potomci i český stát brání zuby nehty DNA-srovnání s ostatky rakouského císaře Franze Josepha I., případně i Nathana Redlicha, protože existují důvodné hypotézy, že Masaryk byl buď císařovým levobočkem, nebo nemanželským synem Redlicha, obchodníka z Hodonína, u kterého matka Tomáše Masaryka Theresia Kropaczek v inkriminovanou dobu sloužila. I zde čeští dějepisci stáhli ocas mezi nohy, protože český stát, jejich chlebodárce, si DNA-analýzu Masarykových ostatků nepřeje, protože potřebuje zachovat národní modlu neposkvrněnu.

Co lze doložit? Na počátku letopočtu se na území budoucího Regna Bohemiæ Slované nevyskytují, objevují se tam někdy v druhé polovině 6. století a jak dokládají vykopávky a genetické testy, bylo nejpravděpodobněji původní neslovanské obyvatelstvo poslovanštěno malými skupinami ozbrojených slovanských nájezdníků, ne však přistěhováním velkého počtu osob. 

Cyril (Konstantin) a Metoděj na své misi používali jako liturgickou řeč jimi uměle vytvořenou staroslověnštinu a uměle vytvořené písmo – hlaholici. Mluvenému textu ve staroslověnštině Slované v českých zemích v zásadě rozuměli, protože rozdíly mezi jednotlivými variantami slovanštiny, dnes slovanskými jazyky, byly tehdy mnohem menší. Etymologickými rozbory je ale dokázáno, že staroslověnštinu Cyrila a Metoděje nepoužívali, protože jinak by musela ve slovní zásobě češtiny zanechat stopy. A ty se nenašly. Čeština jednoduše vznikla ze západoevropské verze (dialektu) slovanštiny. 

Jak se živé jazyky vlastně prosazovaly? V Evropě se mimo země budoucího Království Bohemia objevují první zmínky o starohornoněmčině v latinských listinách v 7. století, první německý literární útvar, báseň pochází z roku 790. První česky znějící jména osob zapsaná v latinských dokumentech se vyskytují na začátku 13. století. Dorozumívacími jazyky obyvatelstva před i po skončení mise Cyrila a Metoděje byly v zemích budoucího Království Bohemie, což je potvrzeno i listinnými nálezy, latina, staročeština (staroslovanština) a staroněmčina. V jakém poměru, není známo. E. Rádl k tomu podotýká, že „kmenová dvojitost obyvatelstva nebyla v tehdejších dobách nic zvláštního; národního vědomí nebylo a smíšenost jazyková byla tehdy normálním zjevem v státech evropských; obyvatelstvo dnešní Anglie bylo tehdy jazykově ještě smíšenější a také obyvatelstvo říše Franků a později i obyvatelstvo Francie bylo jazykově nejednotné" [Rádl, Richter]. Čeští historici s oblibou tvrdí, například Karel Richter, že až do začátku zvaní Němců ve 13. století a později bohemskými panovníky do království „neexistovalo nikde v Čechách a na Moravě rozsáhlejší území souvisle osídlené Němci“. Je to ale tvrzení, které nelze věrohodně doložit, spíše se jedná o zbožné přání.

Zachované písemné prameny z prostředí dvora vládnoucích Přemyslovců (vymřeli roku 1306) jsou nejdříve psány výhradně v latině, ve 13. století se přidružují texty v němčině a teprve na počátku 14. století i ve staročeštině [Dvořáčková-Malá – Zelenka]. Koncem 14. století byly již psány i některé úřední listiny v češtině. Z toho lze vysoudit, že buď (1) obyvatelstvo Regna Bohemiæ mluvilo ve 13. století německy a koncem 14. století již oběma živými jazyky, či to (2) potvrzuje skutečnost, že německy mluvící obyvatelé království pociťovali potřebu podchytit něco písemně dříve než jejich slovanští spoluobyvatelé. Vyberte si.

Rytíř Seifried Helbling, žijící v Nußdorfu v Dolním Rakousku popisuje ve svých básnických sbírkách vzniklých mezi lety 1290–1300 tehdejší dobu i těmito slovy: unser friunde grüezen „tobroytra“ des morgen (naši přátelé zdraví ráno „dobré jitro“) [Eisner]. 

Tvrzení českých historiků, že se v zemích budoucího Království bohemského mluvilo česky a pak teprve, ve 12. století, přibyla vlivem rozsáhlého přistěhovalectví němčina, vyhovuje sice českému nacionalismu, ale je to nedokazatelné a nepravdivé. Starogermánsky mluvící obyvatelstvo před příchodem Slovanů zde již sídlilo. Po příchodu slovanských bojovníků se určitá část z nich poslovanštila, nevíme však, jak velká část to byla.  

Panovníci Regna Bohemiæ, Königreichu Böhmen, Království Bohemie spravovali stát ve středověku, soudě podle listin, v latině, pak i v němčině, češtině a v románských jazycích. V průběhu dalších století, ve století 15. a 16., se vlivem rozvoje obchodu a řemesel čím dál více v Regnu Bohemiæ uplatňovala němčina, protože řemeslnické dovednosti včetně názvosloví používaných v jednotlivých řemeslech byly vnášeny do Království Bohemie ze západu, později i z jihu, ale téměř vždy prostřednictvím německy hovořících. Prudce se rozvíjející mezinárodní obchod s královstvím zajišťovali hlavně obchodníci z německy mluvících zemí. O této přirozené germanizaci se čeští dějepisci pro jistotu nezmiňují a tvrdí, že nastala teprve až po porážce českých stavů na Bílé hoře, což je pravda jen do té míry, že poté český jazyk vlivem nedostatku vzdělanců, kteří by o něj pečovali, hlavně po následující třicetileté válce, rapidně upadal až do nepoužitelnosti – chybělo názvosloví pro nové reálie a nové pracovní postupy – a na jeho místo se vtlačoval zcela zákonitě jazyk stále modernizovaný, němčina, protože po třicetileté válce bylo chybějící obyvatelstvo Bohemského království nahrazováno převážně z blízkých zemí, tedy z německy mluvících a to včetně vzdělanců. Za války zemřelé česky mluvící obyvatelstvo a hlavně po bitvě na Bílé hoře emigrovavší českojazyčné vzdělance nebylo kým nahradit, vně království s výjimkou pobělohorských exulantů česky mluvící nežili. 

Používání češtiny a němčiny v Království Bohemie do 17. století neznamená, že zde panoval česko-německý bilingvismus známý z 19. a 20. století, kdy hodně jedinců přecházelo dle potřeby z jednoho jazyka do druhého. Do 17. století včetně existoval bilingvismus, především u vzdělanějších vrstev, ale ten byl česko-latinský nebo německo-latinský (sic) [Nekuda]. 

Na přelomu 18. a 19. století „mluví německy většinově celá společnost“ Bohemského království (sic) [Mertlík]. V němčině se především vyjadřovaly vzdělanější vrstvy, protože vyšší vzdělání bylo v latině nebo v němčině a němčina se vlivem každodenní potřeby modernizovala, vytvářelo se i nové výrazivo. I šlechta patřila mezi vzdělané. Když češtinu coby z větší části umělý jazyk (termíny dosazeny do českého jazyka z cizích řečí) začali obrodiči vydupávat ze země a preferovat ji a když pak se následkem revolučních událostí v roce 1848 rozešli v království česky a německy mluvící obyvatelé, začali si jazykoví Češi intenzivněji všímat, kdo podle Jungmannovy definice českého národa z roku 1806 po většinu dne hovoří česky a kdo německy. Pokud tak nečinil česky, do českého národa nepatřil. Začalo být též zřejmé, že češtinu používají méně vzdělané a ekonomicky méně úspěšné vrstvy obyvatelstva. Velkou měrou to bylo dáno i mechanismem vzniku měst a rozvojem řemesel. Podpořil to i výmysl národních obroditelů, že (jazykově) český národ pochází z malých chudičkých chaloupek. Vzniklé egalitářství členů (jazykově) české národní společnosti, ono rovnostářství jim imprimované do mysli národními buditeli se stalo účinnou brzdou pro velkopodnikání jazykovými Čechy, protože v souladu s tímto dogmatem se pojilo i přesvědčení, že podnikat ve velkém je cosi nenárodního. Zůstává dodnes nezodpovězeno, co národní buditele k vymyšlení tohoto bludu vedlo. Nakonec to mohla být i jejich snaha o zdůvodnění již tehdy nepřehlédnutelných sociálních a vzdělanostních rozdílů mezi česky a německy mluvícími, též mezi venkovem a městy v Königreichu Böhmen. Nevíme. Vyberte si. U česky mluvících se časem s prohlubováním národního uvědomění zákonitě dostavila závist a s ní i nevraživost vůči bohatším německy mluvícím.

Důsledkem českého národního rovnostářství („všichni Češi pocházejí z malých chudičkých chaloupek“) bylo, že třetina obyvatel Království bohemského mluvící německy měla v roce 1911 v rukou kapitálově asi 80 % veškeré ekonomiky království a česky mluvícím, tvořícím dvě třetiny obyvatel, příslušelo jen kolem 20 % [Dudek], což byla převaha přibližně osminásobná nad jazykovými Čechy (sic). Při vysvětlování tohoto jevu nepomohou žádné výmluvy na „utrpení českého národa po Bílé hoře“, na „dobu temna“, na „pobělohorský útisk českého národa“, na „vliv cizáků“ apod.

Rozdíl pokračoval i za první republiky a to přes všechny zásahy státu a zvýhodňování Čechů, respektive znevýhodňování Němců. Ještě v prvním pololetí roku 1938 tvořily odevzdané daně Němců z Čech, Moravy a z československé části Slezska 61 % celkových daňových odvodů těchto zemí (sic). Přičemž tvořili jen jednu třetinu obyvatelstva.

Zbývá jen vysvětlit, jakým způsobem převládli v Königreichu Böhmen česky mluvící, když rozdíl v natalitě sice existoval – česky mluvící měli o něco vyšší porodnost než německy hovořící – ale zdaleka ne o tolik, aby se tím dal vysvětlit zvrat v poměru národností během několika desetiletí až jednoho století. Průmysl a řemesla byly především ve městech a v 19. století se výroba, především průmyslová, nebývale prudce rozvíjela. Nejdříve se hledalo a nabíralo osazenstvo továren a dílen ve městě a v blízkém okolí, pak se dělníci museli shánět i ze vzdálenějších oblastí mimo města. Ve městech se od jejich založení ve středověku mluvilo německy a nyní do podniků v nich ve větší míře začali přicházet dělníci a zaměstnanci ze vzdálenějších oblastí, převážně českojazyční, protože na venkově se mluvilo převážně česky. Ti se do měst za prací přistěhovali i s rodinami. Někteří členové jejich rodin německy neznali nebo ne dobře, takže městští prodejci a obchodníci, u nichž si kupovali zboží denní potřeby, se jim snažili vyjít jazykově vstříc. Buď si vzpomněli na jazyk někdy v minulosti používaný, nebo se česky kvůli nim v dostatečné míře naučili. Ve sčítacích arších obyvatelstva rakouského mocnářství (od 1869 každých deset let) musel každý uvést ne svůj mateřský, nýbrž obcovací jazyk, tj. jazyk, který většinou používá. A od určité frekvence stýkání se s česky mluvícími zákazníky začali obchodníci udávat dle pravdy jako svůj obcovací jazyk místo němčiny češtinu. Své učinil i značný tlak národních buditelů na všeobecné a co nejširší používání češtiny v království.

Obdobný efekt pro převážení české národnosti mělo v Praze rozšíření území města o předměstské obce mající českou většinu, takže se mezi dvěma sčítání lidu v druhé polovině 19. století, tj. během deseti let (sic), se stala Praha s převážně německým obyvatelstvem najednou městem s převahou česky mluvících. Stejná metoda pro počeštění měst byla použita po první světové válce připojením okolních obcí k Brnu a Olomouci. Jinde použita být nemohla, protože městům by nově připojené okolní obce nezjednaly převahu česky mluvících. Větší města v království s převahou obyvatelstva s obcovací řečí českou byla před první světovou válkou jen tři (sic): Praha, Plzeň a Budějovice. 

Při meziválečných dvou československých sčítání lidu se uváděl mateřský jazyk. Jednoznačným cílem státu bylo tím zvětšení podílu osob československé národnosti v obyvatelstvu, čemuž nasvědčují i značně tvrdé trestní sankce za nepravdivé údaje. To společně s podvody sčítacích komisařů, kteří bez vědomí sčítaných je podle přání státu přiřazovali k národnosti československé, způsobilo, že německé strany volilo hned v prvních poválečných volbách o 220 000 voličů více, než bylo v ČSR Němců s volebním právem (sic) [Seibt]. Například v jedné obci, kde podle prvního československého sčítání lidu žilo pouze sedm osob německé národnosti s volebním právem, bylo při volbách pro německé strany v ČSR odevzdáno 114 hlasů, což by národnostně čeští voliči nikdy neučinili [Gebel]. 

Údaj o mateřském jazyce však nic neprozrazuje o používání jazyka daným jedincem v pozdějších letech, ani o jeho národnosti. K čemu je pro určení národnosti mateřská řeč, zatím nikdo racionálně nezdůvodnil. Příklad. Rodiče mluví se mnou do čtyř let života česky, pak přejdu do prostředí mluvícího většinou třeba německy, češtinu přestanu používat, nejčastěji ji také skoro celou zapomenu. Jsem pak coby dospělý národnosti české nebo německé? 

 

 

Literatura:

Dudek, František: Iluze a mýty spojované s hospodářskou emancipací českého národa. In: Acta Oeconomica Pragensia, roč. 15, č. 7. Praha 2007

Dvořáčková-Malá, Dana; Zelenka, Jan, eds.: Přemyslovský dvůr: život knížat, králů a rytířů ve středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014

Eisner, Pavel: Chrám i tvrz. Pluto, Praha 1997

Mertlík, Vladimír: Lví silou, vzletem sokolím. První republika – mýtus a realita. Euromedia Group a. s. – Knižní klub v edici Universum, Praha 2018

Nekula, Marek: Česko-německý bilingvismus. In: Koschmal, Walter; Nekula, Marek; Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika. Paseka, Praha/Litomyšl 2001

Samuely¸ Lenka: Odkud přišli Přemyslovci? Analýza DNA přišla byla pro vědce velkým překvapením.            Dotyk.cz, 17. 2. 2022. www.msn.com/cs-cz/zpravy/historie/odkud-                                                 p%C5%99i%C5%A1li-p%C5%99emyslovci-anal%C3%BDza-dna-p%C5%99i%C5%A1la-byla-pro-v%C4%9Bdce-velk%C3%BDm-p%C5%99ekvapen%C3%ADm/ar-AATYNYB?cvid=2d725a2ba3224f329473b4366cbad799&ocid=winp1taskbar

 

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (3)

Tomáš Krystlík

 

 EGALITÁŘSTVÍ, ZÁVIST, POVÝŠENOST

Typickým rysem Čechů je nespokojenost s čímkoli. Patří to k národnímu zvyku, bontonu. Vysvětluje se to svárem pocitu malosti, případně (pod)průměrnosti, s touhou se těmto poměrům vymanit. Češi podle národních buditelů vyšli z chudinkých poměrů z malých chaloupek. Důsledkem je, že Češi mají na vše vysoké nároky (kdyby je neměli, nebyli by nespokojeni). Ke svornosti obyvatelstva to nepřispívá.

Horší bylo, že prezident Masaryk Karlu Čapkovi řekl a ten to reprodukoval v Hovorech s T. G. Masarykem: „Jsme společnost bez tradic, skoro všichni jsme vyšli z chalup a neměli jsme čas se zformovati... vždyť my Češi jsme se začali poměšťovati před teprve několika málo desítkami let.“ [Čapek 2013] Ze způsobu, jakým Masaryk století po Jungmannovi stále z národa vylučoval šlechtu a měšťanstvo existující v království před obrozením, musí přímo mrazit.

Vyznávané rovnostářství se dávno zvrhlo do závisti. Autority Češi nesnášejí (jen někdy jsou ochotni někoho ne uznávat, nýbrž rovnou zbožňovat, viz kult osobnosti TGM, Václava Havla), odpovědnost, ani vlastní, neuznávají, a vše rozleptávají pomluvami a pochybnostmi. Ivan Vágner to po-psal takto: „Tak jsem tuhle poslouchal (televizní) diskusní klub Netopýr o fenoménu zvaném česká národní povaha. O tom, o čem již uvažovali Čapek, Černý, Šalda, Peroutka a další. O našem národ-ním podučitelství, o té stísněnosti regionální i myšlenkové, o velkolepě omlouvané průměrnosti, vtipem obcházené morální konfekci a ztrátě nadhledu, o tom všem, co z nás činilo a dosud nepřiznaně činí – skansen blbů v srdci Evropy.“ [Holý]

České egalitářství nepřipouští, aby vzorovou roli zastával výjimečně úspěšný nebo výjimečně nadaný jedinec. Vzorem pro českou pospolitost může být jen člověk, jehož výsledky jsou dosažitelné všemi. Protože národní majorita neudrží krok s úspěšnou menšinou, musejí být úspěšní a výjimeční jedinci staženi na průměrnou úroveň většiny, aby se udrželo zdání rovnosti mezi členy českého národa.

Karel Kryl tuto tendenci popsal slovy: „Jak je něco čisté, tak to co nejvíc pošpinit… Nikoliv jít s někým nahoru, ale stáhnout ho s sebou dolů.“ [Holý]

„Češi… jsou závistiví a nepřející až hanba, dokáží druhému závidět i čistý štít.“ [Moserová]

V praxi se to též projevuje závistí. Typický Čech si nepřeje se mít stejně dobře jako movitější soused, nýbrž chce souseda stáhnout na svou, nižší úroveň, podle zásady: „Soused má kozu a já ji nemám, tak ať mu chcípne!“. To se dá uskutečnit všelijak, nejsnadnější cestou je souseda vhodně udat.

Rovnostářství a strach z budoucího německého nebezpečí byly hlavní důvody, proč jediní Češi zu evropských národů si v relativně svobodných poválečných volbách v roce 1946 zvolili komunisty, stranu s největší vazbou k sovětskému Rusku, která jim přes sovětského spojence, využívajíc podvědomé tendence k panslavismu, nabízela vizi ochrany proti Němcům a slibovala egalitářskou, tedy podle českých představ i spravedlivější společnost.

Generalizace o národním charakteru nejsou již dnes předmětem zájmu badatelů, ale zůstaly součástí lidového diskursu. Češi, vedle obvyklého přisuzování charakteristických vlastností cizím národům, by se asi měli přece jen zabývat otázkou, zda některé výroky z předválečné německé typologie Čechů nejsou alespoň zčásti pravdivé, k čemuž opravňují i zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími po roce 1989. Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost [Rataj]. Příslušnou rozvahu nechť si každý učiní sám.

Závist coby atribut Čechů lze doložit i nepřímo, jazykem. Zatímco v jinojazyčných textech převládají co do četnosti výskytu výrazy nenávist, nenávidět nad závistí a závidět, je v češtině tomu naopak [Eisner]. Máme tedy indicii, že Češi častěji než ostatní národy závidí, než nenávidí (sic), což se shoduje s realitou.

Němci českých zemí přirovnávali Čechy k cyklistům: „směrem nahoru se hrbí a směrem dolů šlapou“. K zákazům, příkazům, k nadřazenosti úřednictva, policie, k ostentativnímu dávání najevo propůjčené moci (i zdánlivé), poučování i v silničním provozu mají Češi nezřízený sklon dodnes.

Ony české vlastnosti existovaly již ve století devatenáctém, tedy vyvinuly se již dříve, protože již Jan Neruda překládal v souvislosti s Čechy Shakespearovu sentenci every inch a king jako každým coulem posluha.

Václav Černý zase podotýkal, opakuje po hraběti Františku Antonínu Thunovi-Hohensteinovi, místodržícím v Praze: „Čech líbá ruku, nebo je hulvát.“ [Černý 1983]

Jiří Guth-Jarkovský ve svém Společenském katechismu píše již v roce 1914: „Čech buď líbá ruku, nebo se chová hrubě… Nejednou slyšíme stesky a vzdechy, jak docela jinak se slouží pod šéfem Němcem než Čechem, který jakožto představený jen pase po příležitosti, kterak by podřízenému dal najevo svoji povýšenost… Domůže-li se který Čech zámožnosti, stává se často nadutým a směšným všemu světu.“ [Landergott].

SEBEHODNOCENÍ

Podle průzkumu z roku 1992 bylo z vlastností, které si Češi nejčastěji připisovali, 76 % výrazně záporných – nejfrekventovanější byla závist, jako nejtypičtější vlastnost ji uvedlo 28 % respondentů, nepřiměřená konformita (15 %), vychytralost (15 %), sobectví (11 %), lenost (8 %). Z pozitivních vlastností uváděli respondenti nejčastěji pracovitost (17 %), zručnost a smysl pro humor (po 8 %) [Holý].

Na otázku, kdo je malý český člověk, odpovídali, že „99 % Čechů“ nebo alespoň „většina Čechů“. Ale současně se ani jeden z nich nedomníval, že by do této kategorie patřil (sic). Jako jakési shromaždiště pro všechny negativní národní vlastnosti si Češi vytvořili pojem čecháček, což je člověk malicherný, netolerantní k odlišným názorům, postojům a chování, závistivý, přesvědčený, co on činí, je to nejlepší možné, a ti, kteří tak nečiní, musejí být minimálně důrazně napomenuti [Holý].

Češi rádi vzpomínají na své národní tradice, čímž nemyslí, jak je běžné na Západě, postoje, rysy a sklony předávané z generace na generaci, nýbrž zcela smyšlený obraz demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, na který jsou patřičně hrdi, a kterému v jeho rozletu zabránili vždy zlí cizáci nebo zrádci. I v odborných historických pracích se toto české pojetí tradice přijímá jako objektivní skutečnost navzdory tomu, že se jedná o výmysl, o blud neodpovídající pravdě. Petr Příhoda ukázal, že první republika byla autokraticky a nedemokraticky řízena předáky politických stran a prezidentem, že ani česká společnost 19. století nebyla demokratická. Dalším všeobecně tradovaným a nepravdivým nesmyslem je představa, že český národ byl vždy veden vzdělanci [Podiven].

Vysoce pozitivní představa Čechů o vlastním národě vždy zcela odporuje tomu, jak Češi sami sebe vidí – jako závistivé, otrávené, konformní, vychytralé, egoistické. Považují se za příslušníky demokratického národa již od doby husitské (sic), v meziválečném období nejdemokratičtějšího v kontinentální Evropě, obdařeného zlatými českými ručičkami, holubičí povahou, nejhezčími děvčaty, nejlepším pivem, chlebem, uzeninami, hokejisty na světě, na což jsou přehnaně hrdi, byť vše z toho je nesmysl, blud. Že sebe přitom vnímají jako jedince bez velkých cílů, velkého rozhledu a průměrné, jim vůbec nevadí.

Ale svoji kulturnost a vzdělanost považují za vyšší než u všech okolních národů. Jejich národní hrdost přerůstá často v nekritické nadšení, ve velké iluze, které se při překážkách a nezdarech rychle mění v pasivitu, skepsi a naříkání a lkaní nad ranami osudu.

Češi tedy žijí v pocitu, že jim nikdo nesahá po kotníky, který se ale snoubí s obrovským národním komplexem méněcennosti, že na to či ono nemají. Jejich příspěvkem k psychiatrické kazuistice je, že to u nich nevyvolává, jak by se dalo očekávat, potřebu hospitalizace v nejbližším psychiatrickém ústavu. Následkem toho se rádi vyjadřují exaltovaně, až se ztrácí spojitost s původním významem slova, například „koruna pokořila euro“, místo sdělení, že se zvýšila její kursovní hodnota, „čeští horolezci pokořili horu“, místo aby ji zlezli, taktéž „české sportovní družstvo“ nad soupeřem nevyhrálo, nýbrž „soupeře pokořilo“, aby v opačném případě se v novinách objeví titulek: „Češi padli“ místo „byli poraženi“.

Jan Hýsek napsal ve Fóru 44/1990: „Za vydatné pomoci masmédií denně přemlouváme sami sebe, že nejsme tím, čím… nutně být musíme: hordou líných nevzdělanců, nenávistných a závistivých zbabělců. Místo toho se s příznačnou megalomanií utvrzujeme, jaký jsme pracovitý a inteligentní lid.“

V časopisu Respekt 40/1990 se psalo: „Jsme mizerní, nespolehliví, nemorální, závistiví, podlí, chamtiví, neschopní, zakomplexovaní, nepřející a plní nánosu totality… Pocit bezmoci a neschopnosti kompenzujeme směšně nabubřelým mesiášstvím. Jsme pupek světa a musíme svět naučit, jak se co dělá. My jsme géniové, všichni ostatní jsou hňupové.“

 

(pokračování)

 

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME (2)

Tomáš Krystlík

 

BYL JOSEF ŠVEJK INTELIGENTNÍ ČLOVĚK, NEBO BLB?

Češi vyznávají rovnostářství, jehož základem je víra, že všichni Češi jsou v podstatě stejní. Tuto představu jim podsunuli již národní buditelé, a česká oddanost národu, který kmenovou příslušnost staví nad individualitu jednotlivců zásluhou Jungmanna, Palackého a Masaryka, tento étos jen zesiluje. Je společensky přijatelné připisovat neúspěch jednotlivce nedostatku jeho snahy nebo pracovitosti, avšak ne nedostatku inteligence nebo schopností, protože by to popíralo český axiom o rovnosti.

Výslednicí je typický reprezentant českého národa, malý český člověk, který je zosobněním průměrnosti a také zdravého selského rozumu. Ať mu chybí cokoli, určitě nepostrádá inteligenci. Malý český člověk má zlaté české ručičky, které zvládnou cokoliv, Čech je talentovaný, zručný a vynalézavý. Hloupost je jako hlavní znak vyhrazena pro konstrukci toho druhého, pro představy o Nečeších.

S tím souvisí i otázka: Byl dobrý voják Švejk blb, nebo inteligentní člověk? Češi se kloní k výkladu, že byl inteligentní a hloupost jen předstíral. Ono to jinak ani být nemůže – Švejk je Čech, a proto nesmí být hloupý. Hloupost je podle představy Čechů vyhrazena pro některé jiné národy nebo etnika, například stereotyp Slováka jako tupého bači, Američanů jako hloupých kovbojů v čele s Ronaldem Reaganem nebo Georgem W. Bushem.

Román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška nejprve v republice ne-vzbudil téměř žádnou odezvu. Povšimli si ho až kritici a čtenáři v Německu, kde pohotově vyšel v německém překladu, a postarali se o jeho proslulost. Pak teprve začal být známý i v Československu. Jenže dodnes se diametrálně liší jeho hodnocení (sic). Celý svět onen román považuje za satiru na chování Čechů, kdežto Češi za satiru (výsměch) na rakousko-uherské mocnářství. Navíc místo toho, aby se Češi českých nectností v onom románu popsaných vyvarovali jako nepatřičných, snaží se z nich udělat cnost.

Romanista Václav Černý o Švejkovi napsal, že „je to člověk bez jediného kladného rysu“.

Literát Jaroslav Durych o Švejkovi soudil toto: „Jest to pomník české intelektuality, české morálky, českých vlastností, národ se v něm bude viděti jako v zrcadle, bude se z něho učit a podle něho hodnotit vše, s čím se setkává, zvláště všechny povinnosti. Vychovatelská jeho cena jest nedozírná. Teprve z tohoto díla musí cizina zvěděti, co český národ jest a jaká jest jeho podstata.“ [Brezina]

ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY

Pověst o českých zlatých ručičkách je mýtus, což potvrzují i statistiky z první republiky: na české výrobky, vyznačující se všeobecně nižší technickou úrovní, připadalo v průměru pětkrát víc reklamací než na srovnatelné produkty z Německa, Francie či z Velké Británie. Ale slovní spojení die böhmischen goldenen Hände používané v 19. století v rakouských zemích mocnářství (zlaté české ruce) své oprávnění mělo. Böhmisch znamená český ve smyslu zemském, což se v češtině pracně musí opisovat jako český ve smyslu všech obyvatelů Čech. Pořekadlo vzniklo poté, kdy do Vídně a Rakouska houfně přicházeli řemeslníci z Čech, převážně však německého jazyka, protože řemesla byla především doménou Němců Království bohemského. Jejich zručnost místní Němce, tj. Němce alpských zemí (dnes si říkají Rakušané) přímo fascinovala. Úsloví se tedy vztahovalo a vztahuje dodnes k obyvatelům Království Bohemie bez ohledu na jazyk.

Obdobně se vztahovalo ke všem obyvatelům Království bohemského i starší rčení v bavorském a rakouském prostředí böhmisch einkaufen, česky nakoupit, tj. ukrást, protože na tamních trzích ob-čas nezaplatili za zboží [Kořalka 2001]. Třebaže bychom mohli usuzovat, že takto na tamních trzích „nakupovali“ více česky než německy mluvící z Königreich Böhmen, tvrdit to s potřebnou jistotou nemůžeme. Nejistota plyne z faktu, že přiléhající Šumava, Český les, pohraniční oblasti jižních Čech a Moravy byly osídleny převážně německy mluvícími, takže obyvatelstvo s mateřskou řečí českou mělo na dotyčné trhy dále.

Pro odbytou práci se dnes v Rakousku naopak používá obrat tschechisch gemacht (uděláno po česku), což je zcela jasně vztaženo pouze k jazykovým Čechům, jinak by Rakušané použili adjektivum böhmisch.

Jiří Gruša připomíná, že Rakušané mají též výraz pro nezřízené pití tschechern, což by se dalo přeložit jako čechovat [Gruša]. Ve Vídni je frekventovaný i výraz Bezirkstschecherant, který se dá přeložit jako obecní opilec, doslova: obvodní čechovec, neboť Stadtbezirk je městská čtvrť, městský obvod. 

Václav Černý ve svých pamětech píše, že slovo zmetek se začalo používat pro vadné výrobky, kterým se dříve říkalo brak, teprve v prvních letech po druhé světové válce, za třetí republiky (1945–1948), kdy cizina šmahem po vagonech vracela ČSR nefunkční a nekvalitní československé výrobky [Černý 1983]. Češi bez vyhnaných Němců českých zemí nebyli schopni dodržet kvalitu. Do té doby výraz zmetek označoval nedostatečně nebo nepřirozeně vyvinutou živou bytost.

 

(pokračování)

ZVLÁŠTNOSTI ČESKÉ POVAHY ANEB CO JSME NAKRADLI, NEVYDÁME

Tomáš Krystlík

Závist je nejvyšší formou uznání. (Juraj Kukura)

Strach je vůbec nejsilnější hybnou silou tohoto národa. (Walter Koch, německý vyslanec v Praze o Češích)

KDO JE ČECH?

Češi mají obzvláštní kritéria pro posouzení, kdo je Čech. Obvykle dotyčný musí splňovat základní tři podmínky: narodit se v Česku, mít češtinu za mateřský jazyk a mít české rodiče. Vše se odvozuje od národa, viz názvy jako Národní výbor, Národní divadlo, Národní knihovna, Národní muzeum, Národní galerie, Česká národní banka atd. Ne od státu. 

Češi se ještě dnes domnívají, že cikáni, židé, Vietnamci s českým občanstvím i ti již narození v českých zemích nejsou, ba nemohou být Češi. „Někdo, kdo mluví česky, nemusí být nutně Čech, česky hovořící cikán není Čech, Romové a židé se nemohou stát nikdy Čechy, protože mají odlišné zvyky nebo jsou rasově odlišní,“ tak zněly výpovědi respondentů v průzkumu Ladislava Holého [Holý]. 

Že se někdo může stát Čechem volbou, se vymyká chápání naprosté většiny Čechů. Vždyť libozvučnou českou řeč nesál s mateřským mlékem, ba rodiče byli cizáci! Uznávají sice, že se mohou stát občany České republiky, za Čechy je však nepokládají. Dále jsou přesvědčeni, že narodil-li se někdo v Česku českým rodičům, zůstane navždy Čech, i když žije v cizině a má cizí občanství [autorova anketa z roku 2008]. To vše vychází z představy, kterou rozšířil Josef Kajetán Tyl, původně Till, že být Čechem neznamená pouze mluvit česky, nýbrž i patřit k jediné velké národní české rodině. Tak se vědomá národní sounáležitost a soudržnost staly hodnotami češství. Byla to již tehdy a dodnes je naivně a sentimentálně prožívaná představa národní pospolitosti [Podiven].

Pro Čechy je jejich země vlastí, mateřskou zemí. Už slovní spojení „mateřská země“ nebo „matka vlast“, termíny pocházející a přežívající dodnes z doby obrozenecké, navozují přináležitost k národu jako k vlastní rodině. 

Každý Čech má tedy dvě přináležitosti: první k rodině a druhou k národu jako k fiktivnímu rodiči, což značně odporuje západnímu univerzalistickému pojetí oceňujícímu individualismus a osobní autonomii. Tato dvojí česká příslušnost navodila po roce 1989 nevraživost vůči emigrantům (exulantům), kteří se buď nehodlali do vlasti vrátit, či poměry v ní kritizovali. Od emigrantů domorodci očekávali a dodnes očekávají nejvyšší loajalitu vůči českému národu, českým poměrům. Jsou, pokud na Západě uspěli, součástí jejich národní hrdosti: „Podívejte se, kam jsme to my, Češi, ve světě dotáhli!“, klasické chlubení se cizím peřím. S velkou nelibostí ale přijímají jejich srovnávání poměrů v nové zemi pobytu a v Česku, protože to často bývá doprovázeno kritikou českých praktik, své domácí, české praktiky pokládají za naprosto samozřejmé, skvělé, ba geniální. Kdo z emigrantů kritizuje, dočká se brzy pochyb o svém češství a hlubokého opovržení, coby cizák je zavržen.

Za odrodilce národa se též považuje každý emigrant, který alespoň občas veřejně neprojeví, jak se od něj očekává, neutuchající věrnost českému národu. Kritici domácích poměrů – a to nemusejí být jen emigranti – se mohou lehce stát zrádci národa. O to dříve, o kolik je jejich kritika ostřejší. 

Všem těmto jevům je netřeba se divit, protože Čech je neochvějně oddán národu, ostatní povinnosti a závazky jsou tomu podřízeny. V češtině se dá vyjádřit, že rodná země má lůno, člověk z něj pochází, v něm nakonec žije a může se do něj vrátit. Kdo se do něho vrátit odmítne, nebo dokonce do rodného hnízda kálí, je zatracován.

(pokračování)

Degradace české psyché 7

Tomáš Krystlík

 

SHRNUTÍ

 

V protektorátu převzala Německá říše pouze resorty zahraniční politiky, financí, hospodářství a obrany, ostatní spravovali i nadále Češi. Poskytnutá míra autonomie byla vyšší než za Rakouska-Uherska (sic). Aby nebyly city českého obyvatelstva zbytečně zraňovány, bylo překračování hranic z Říše do protektorátu silně omezeno (sic) a na Háchovu prosbu, které Němci vyhověli a snažili se to dodržovat po celou dobu protektorátu, nebyli do protektorátní správy nasazováni sudetští Němci (sic), nýbrž Němci ze staré Říše.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo do odporu proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterizoval právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext v tom, že jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch obnovených politických stran. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky, všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se bezprostředně po válce osudově vymstilo.

 

Panoval i další výrazný trend. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do svého týdenního přehledu převzal z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální práce.“ Po příčinách, proč se tak dělo, však nikdo z historiků se dodnes neodvážil pátrat, protože to odporuje mýtu o hrdinném národě, statečně vzdorujícímu německým okupantům.

 

České obyvatelstvo po odstoupení území Německu a během protektorátu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará obrozenecká představa opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko, o mohutné ruské dubisko na Východě. Komunistů si Češi zpočátku vážili, protože SSSR se nezúčastnil, nebyv pozván, mnichovské konference a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu v březnu 1939. Hodně se psalo o slovenské zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly, opět vlivem militantního českého nacionalismu, jen velmi ojediněle v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů, samozřejmě, budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj: nedobrovolně) převychováni (sic).

 

V březnu 1941 se ÚVOD shodl na poválečném programu následujících radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace… se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.“ To odpovídalo plně bolševickým, sovětským cílům. S takovými představami byla cesta k poválečnému zbolševizování Československa nakročena. Když je velmi ochotně převzala většina českého obyvatelstva, byla cesta k poválečnému socialismu sovětského typu přímo vydlážděna.

 

Říšský protektor Konstantin von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít ho ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby ze 108 000 lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939), podle jiných zdrojů z 90 975 ke konci března, na 16 912 v červnu, později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou pracovních míst v Německu; příslušná dohoda byla podepsána již v lednu 1939, ve větší míře se uplatnila až po 15. 3. 1939.

 

Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německé říši byly platy v průměru dva- až třikrát vyšší. Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce 1940 jich tam zcela dobrovolně pracovalo kolem 120 000 – pracovní povinnost v protektorátu, tedy i z ní vyplývající možnost pracovního nasazení v Německé říši úřady práce, byla zavedena až 18. 12. 1940. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. Němci zavedli v protektorátu i všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti.

 

Exkurs. Čeští dělníci byli v Německu zaměstnáváni podle pracovních podmínek platících pro Němce, například u Deutsche Reichsbahn (DRB, Německé říšské dráhy) ve službě stavební a udržovací takto: „Nebudou (čeští dělníci) jednotlivě přidělováni služebnám, zůstanou ve skupinách. Mzda za pracovní den činí při devítihodinové pracovní době podle poměrů v jednotlivých oblastech 4,90 – 7,50 RM (poznámka: kurs říšské marky vůči protektorátní koruně byl 1 RM = 10 K, později denní mzda stoupla na 5,50 – 8,50 RM) Dělníkům mladším 21 let se mzda krátí: po dosažení 20. let dostanou 90 %, 19. let 80 % plné mzdy.“ K tomu se připadal u většiny prací úkolový příplatek ve výši až 1/3 plné mzdy, odlučné od rodiny ve výši 1 – 1,50 RM denně. Dělníci s nezaopatřenými dětmi dostávali zvláštní přídavky na děti. Ze mzdy, vyplácené týdně vždy v pátek, se srážela daň a odvody na sociální pojištění, což činilo asi 12 % mzdy. Pracovalo se 6 dní v týdnu po 9 hodinách. Přesčasové hodiny se platily s příplatkem. Společné ubytování v noclehárnách nebo obytných vlacích bylo většinou bezplatné. Později i v plně vybavených bytech. Jednou za dva až tři měsíce měl pracovník nárok na volnou jízdenku vlakem k návštěvě rodiny. Který dělník měl v protektorátu tehdy hrubou mzdu bez jakýchkoli příplatků v přepočtu 1300 korun? Dělníci v té době v protektorátu vydělávali jen několik stovek korun měsíčně! Obdobně byli zaměstnáni v Říši i čeští dělníci v kovoobráběcím průmyslu za 7 – 8,90 RM denně, přesčasy se platily s 25% příplatkem.

 

Když začalo ve větší míře kobercové bombardování Německa, kdy se nerozlišovaly vojenské a civilní cíle, zájem o práci v Říši opadl a nastal opačný jev – Češi se začali práci v Německu vyhýbat všemi dostupnými prostředky. Postavení Čechů pracujících v Říši bylo, což se zatajuje, totožné s podmínkami říšských Němců: stejná výše mzdy, stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, stejná možnost pohybu a cestování, po počátečních nedorozuměních ohledně statutu českých zaměstnanců dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. K tomu přistupovalo odlučné, slevy na dráhu domů mimo volné jízdenky jednou za dva až tři měsíce, navíc dny dovolené na cestu domů a zpět podle vzdálenosti, výhody, které Němci neměli. A nemuseli přispívat jako Němci „dobrovolně“ na různé německé dobročinné organizace jako Německý červený kříž a podobně. Takové podmínky jako Češi neměli žádní příslušníci jiných okupovaných národů tam pracující, ani germánských (sic). Navzdory tomu si v roce 2000 vymohli na Německu finanční odškodnění za svoje nucené i za nevynucené pracovní nasazení v Říši vyplácené společně s odškodněním vězňům německých koncentračních táborů a pracovním silám z Východu. Značně neetické, podvodně získané, srovnáme-li podmínky pracovně nasazených z protektorátu s jejich.

 

Koncem září 1939 byl v protektorátu zaveden lístkový přídělový systém. Kvůli svým konzumním zvykům dostávali Češi více tuků než Němci, což kaloricky bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Nicméně netrvanlivé uzeniny (termín z knihy vzpomínek protektorátního ministra zemědělství L. Feierabenda, který lístkový systém na pokyn Němců zaváděl) zůstaly v protektorátu mimo lístkový systém, takže dostupnost potravin byla o dost výhodnější než v Říši.

 

První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko nenáviděli Češi po mnichovské konferenci ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se český vztah k Polákům zmírnil, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.

 

ILUZE V ČESKÝCH MYSLÍCH

 

Značná část iluzí, malformovaného českého uvažování, byla způsobena přežívající myšlenkou panslavismu a s ním spojených bludů, které vnutili Čechům buditelé národa v 19. století.

 

Jan Tesař píše, že „takřka všeobecně bylo sdíleno přesvědčení o výhodnosti úzkého spojenectví se Sověty a nekritický obdiv i nejrůznější iluze o SSSR, na prvním místě ovšem poměr Sovětského svazu k československé věci.“

 

Tehdejší ilegálně vydávaný protektorátní tisk líčil československou otázku jako v podstatě jedinou položku sovětské zahraniční politiky (sic): „Jistě je každému známo,“ psalo se v ilegální tiskovině, „že v posledních dnech (v srpnu 1939) dlela v Moskvě německá delegace za účelem sjednání hospodářské smlouvy se Sověty... Německá... delegace dosáhla toho, že byla přijata ve slyšení některými činiteli sovětské vlády... Německá vláda ústy této delegace žádala tentokráte již ve formě uctivé prosby, aby Rusko přerušilo jednání se západními velmocemi a zůstalo úplně neutrální. Za to by Německo bylo ochotno vykliditi obsazené území celého býv. ČSR a uvésti do původního stavu." Leták končí přímo triumfálně líčením, kterak byla německá delegace upozorněna, že „vbrzku obdrží ultimativní nótu rovnající se úplné kapitulaci Německa“, a jak jí bylo jemně doporučeno, aby Němci rychle vyklidili ČSR ještě předtím, „neboť tak mohou zmírnit některá nejtvrdší opatření vůči Německu.“ Toto zbožné přání Čechů bylo naprostým nesmyslem.

 

Byla to značně drastická iluze, uvědomíme-li si, že šlo o jednání rozdělení si vlivu v Evropě a polského státu mezi Německo a SSSR. České veřejné mínění předpokládalo, že jestliže se SSSR s Německem dohodl (smlouva Ribentropp–Molotov z 23. 8. 1939), tedy nepochybně musel být německý ústupek ve věci Čechů součástí této dohody (sic). Další český nesmysl.

 

V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt i koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí, mýtů a bludů s panslavismem nesouvisejících. Na jedné straně to byla česká pohrouženost v sebe, na straně druhé pocit české národní výlučnosti. Následkem pocitu výlučnosti se věnovala mimořádná pozornost evropskému a světovému dění, k mezinárodním reakcím, i údajným, které se i okrajově nebo i zcela zdánlivě týkaly Čechů a Čech podle zásady: „Co říká našemu strádání a utrpení svět?“ Následkem pohrouženosti se do sebe se pozornost naopak obracela hlavně k dění domácímu, což vedlo k preferenci událostí druhé republiky a protektorátu ve sdělovacích prostředcích. Například při řazení zpráv v novinách předcházely zprávy domácí, jakkoliv málo významné, zprávám ze zahraničí. Trend je v českých médiích patrný dodnes.

 

Výsledkem oněch malformovaných představ bylo přesvědčení vycházející z domácích odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka (sic). Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. Toto přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že „západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem československého státu“. Dodnes se tato mylná představa promítá do rozšířeného českého bludu, proti kterému čeští historici nikterak nevystupují, že druhá světová válka začala mnichovskými událostmi. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se sami pokoušet za velkých obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území.

 

Tato představa byla mocnou brzdou jakémukoliv domácímu českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“ byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, ale v kontrastu se skutečnou pozicí československé věci na mezinárodním fóru to byla iluze značně drastická a velmi nemorální.

 

Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat – jak se později ukázalo pro český nacionální socialismus a komunismus – s představou, že kdyby spojenci Čechy znova „zradili“, pak by ještě více vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. V této souvislosti bylo přiznání autonomie Čechům pro nacionálně socialistické Německo velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil potenciálního českého odporu.

 

Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni, na rozdíl od civilizovaného světa, který se jí obával, těšili (sic). Představovali si, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR, a Německo okamžitě kapituluje. V případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich území, očekávali rychlou porážku Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových, širších hranicích. Americký diplomat George Kennan ve své zprávě z Prahy z dubna 1939 uvedl, že žádný jiný národ v Evropě netouží tak netrpělivě po válce, a to v nejkratší možné době, jako Češi (sic). To bylo už tehdy hodně nemravné a to nemluvíme o posuzování z dnešního hlediska.

 

Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo zase v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku.

 

Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění, což se projevuje zcela nesmyslně dodnes, loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Edvard Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka Německa může „odčinit“ jím zaviněný Mnichov.

 

V souhrnné zprávě Sicherheitsdienstu (SD) za rok 1939 z 15. 3. 1940 se píše: „Všechny české odbojové skupiny a směry, tedy vlastně celý český národ… jsou zajedno v protiněmeckém nepřátelství… vytvořily v průběhu roku 1939 všenárodní opoziční jednotu, ze které vylučovaly jen nepočetný český fašistický extrém.“ Propagandou rezistenčních sil „české protektorátní obyvatelstvo podléhá hromadné protiněmecké sugesci, ke které se kloní i nejvyšší státní a úřednický aparát.“

 

(Konec)

Degradace české psyché 6

Tomáš Krystlík

 

NENÁVIST VŮČI NĚMCŮM

 

Historik Jan Tesař uvádí, že během protektorátu „Češi nenáviděli Němce stále více nikoli jako představitele okupačního režimu, jako utlačovatele, jako nacisty a henleinovce, nýbrž právě jako Němce. A česká nenávist nebyla menší proto, že zůstávala skrytá. Byla tím zavilejší, čím méně statečná. Až příliš hluboké poklony byly provázeny představami o pomstě, které byla v pramalém souladu s Masarykovým ideálem humanitním jako údajným charakteristickým rysem i samým smyslem existence českého národa.“

 

Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, což byly symboly pro onu dobu obvyklé. Češi považovali domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky počeštit. Od začátku protektorátu se dívali už na všechny Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky.

 

Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví. Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik a to fyzickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, po napadení SSSR s tím přestává. Určujícím elementem ve vztahu k Němcům se tedy stává česká luza.

 

V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsouť poslední mosty mezi námi a Němci strženy… (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili; zde už se prodírala do popředí presumpce viny. Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění Mnichovské smlouvy.

 

V roce 1944 v brožuře Návrhy na výstavbu republiky sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny, připojení celého Slezska a Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně: „Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku… Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní ‚hodní‘ Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli poslouchati jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty ‚hodné‘ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito ‚hodní‘ – stejní jako nacisti. Nynější Němec jest dobrý pouze tehdy, když jest – mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila… avšak na našem území zůstati nemohou.“ Potud J. Šimek.

 

Když Češi začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu či nacisty, nýbrž pouze jako Němce, tak také snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Československo osvobodí, zatočí.

 

Tomuto trendu není třeba se divit, k vyhnání Němců směřoval celý vývoj českého národa nepře-tržitě od poloviny 19. století. Česko–německý antagonismus se vytvářel od počátku českého nacionalismu v 19. století jeho hlavní součást, vůdčí ideou bylo antiněmectví, a teprve od něj se odvozovalo slovanství českého národa. Obzvláště je to patrné ve srovnání s vývojem ostatních slovanských národů.

 

MECHANISMY PSYCHICKÝCH ZMĚN

 

U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu, ale ne tak k vládnoucímu systému, jako spíše s míněním masy představované národem. Při založení Národního souručenství se počítalo s obecnou touhou Čechů po jednotě proti okupantům, což přineslo výborné výsledky při semknutí národa. Mínění národní většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než mínění jednotlivcovo. Vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se tedy učil autocenzuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku, nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky, připustili, aby nabyly vrchu názory ne-vzdělaných vrstev obyvatelstva.

 

Následky hrály po válce velmi neblahou roli. Stávající i následné generace až do konce bolševické éry si zvykly přizpůsobit se systému hodnot, v němž mínění většiny, byť za bolševismu i státem předstírané, bylo automaticky cennější a správnější než jednotlivcovo. Imperativem se stalo tvrzení, že pravda není žádoucí, neslouží-li národu nebo, později za bolševismu, většině obyvatel nebo preferované třídě. Vliv tohoto hodnotového systému je patrný dodnes.

 

Preference národa nebo jiné velké sociální skupiny je vždy doprovázena potlačením individuální svobody. Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký blud o opření se malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na východě měl za následek, že podřízení se komunistické totalitě se shledávalo méně špatným než podřízení se německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost ke své velké škodě zcela ignorovala za protektorátu zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.

 

V protektorátu nebylo významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Atentát na Heydricha formálně provedli britští vojáci. Domácí odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě omezoval na předávání zpravodajských informací do zahraničí. Každý přece sloužil národu a bylo jasné, že rezistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci do-sadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragédie. Odboj by si vyžádal též oběti na životech, což by vedlo k oslabení národa, a životy se měly šetřit na rozhodující chvíli, kdy národ celý povstane proti okupantům a kdy ztráty na životech budou zanedbatelné.

 

Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci v závodech vyrábějících pro Říši byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně sabotovali, přišli by o finančně velmi výhodná místa, o tučně placené přesčasy i o další výhody jim poskytované, a pokud byli svobodní, mohli pak být nasazeni kdekoliv, i daleko od domova. Sabotáže v jiných oblastech, pokud byly, zase neměly žádoucí dopad.

 

Dokonce ani růst českého hospodářství zapojeného do válečné výroby Říše nebyl pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, posílení postavení svého (sic) národa do budoucnosti. Skutečnost, že česká ekonomika tím významně podporovala německé válečné úsilí a prodlužovala válku, zcela ignorovali.

 

Průmysl českých zemí, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernizoval, protože byl po většinu války mimo dosah akčního radia spojeneckých bombardérů, tudíž z Německa se sem přesunovala nejmodernější výroba strategických celků a komponent. Fronta nakonec přes české země prakticky neprošla. Bezprostředně po skončení války mělo v Evropě jen Švýcarsko modernější a méně válečnými událostmi zničený průmysl. K tomu měly české země v té době i veliký přebytek potravin coby říšských válečných zásob (sic).

 

Mnichovské trauma a zážitek okupace uspíšily vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení postupně sílila již od poloviny 19. století: menšinový problém měl být po válce vyřešen odstraněním neslovanských národnostních menšin a polské minority ze země. Takové řešení vyžadovalo zapomenout na jakoukoli lidskost, demokracii a právo. Nastoupila msta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války.

 

Mnichovský mýtus, jak v myslích Čechů přežívá dodnes, byl podle Jana Tesaře hlavních duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a současně i zdůvodněním prosovětského režimu.

 

Během protektorátu se značně vyhrotily vztahy mezi profesními či velkými sociálními vrstvami českého obyvatelstva. Přispěly k tomu zejména protikladné postoje českého obyvatelstva k atentátu na Heydricha.

 

Citujme pars pro toto z denní zprávy Sicherheitsdienstu (SD) z 25. 6. 1942: „Probíhající zveřejňování rozsudků stanných soudů (v protektorátním rozhlasu a denním tisku) se míjí stejně jako předtím s účinkem (sic). Jelikož zastřelení většinou přináleželi k vrstvě české inteligence, panuje právě v těchto kruzích určitý strach z dalšího vlastního osudu. Z nižších vrstev českého obyvatelstva se v této souvislosti stále častěji ozývají hlasy, které poukazují, že v budoucnu bude nutné se ještě více než doposud odvrátit od (české) inteligence, protože ona je za vše, co se v poslední době událo, odpovědná. Takto se vyjadřovali dělníci z kraje plzeňského oberlandrata (Oberlandratsbezirk Pilsen, doslova: Kraj vrchního zemského rady Plzeň; Oberlandrat odpovídá přibližně dnešnímu kraj-skému hejtmanovi, přičemž tehdy všude existovaly jako nižší územní celky okresy mající v čele landraty, zemské rady): ‚Nemůžeme přece za to, vinna je vždy naše inteligence.‘ Charakteristické pro české venkovské obyvatelstvo, které zaujímá podobný postoj, je následující vyjádření jednoho sedláka taktéž z Oberladratsbezirku Pilsen: ‚Vinu na celém utrpení má naše inteligence, obzvláště naši důstojníci (profesionální vojáci z rozpuštěné československé armády pracující v protektorátní správě). Zde se pochybilo. Tito pánové, kteří nejsou jinak k ničemu, by se museli povolat do armády, aby jim bylo možno přidělit alespoň podřadné práce. Dnes sedí tato sebranka v úřadech, ujídá nám a určuje nám tresty. Když to tak půjde dál, pak Němci tyto pány už nebudou muset zneškodňovat, neboť je již dříve (čeští) sedláci zabijí.‘“ Dokument je uložen v Národním archivu v Praze ve fondu: Amt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren, sg. 114–308–4. K české inteligenci se řadilo i učitelstvo. Je snad zbytečné se zmiňovat, že čeští historici se takovým dokumentům obloukem vyhýbají, protože nejen narušují tradovaný mýtus o statečném odboji Čechů proti okupantům, nýbrž i en passant ukazují, jaká asi byla vzdělanostní úroveň československého důstojnického sboru.

 

(pokračování)

Degradace české psyché 5

Tomáš Krystlík

 

KULTURA ZA PROTEKTORÁTU

 

Podle statistik se nikdy v Čechách nevydalo tolik knih, nehrálo tolik divadelních představení a nenatočilo tolik filmů jako za protektorátu. Ze zahraničních her, včetně německých, byly uváděny nejčastěji ruské. Není čemu se divit, literární kritik Bedřich Václavek tehdy napsal, že kulturní život je „nejvyšší formou národního života, která nám dnes zbyla a kterou se může národ projevovati.“

 

Za existenci protektorátu bylo natočeno 114 českých celovečerních filmů, jeden vznikl v průměru za tři týdny (sic).

 

Všeobecně panoval u Čechů romantický vztah k realitě, projevující se zejména v citové argumentaci, ve sklonu k iracionalitě všeho druhu, ke žhavému citovému nacionalismu, k rousseauovsko-herderovskému kultu lidu (kmene), k národním mýtům, do nichž se promítaly i panslavistické ideje, k historii, coby zdůvodnění národní existence, k mysticismu, ke kultu baroka. Kromě posledních dvou sklonů byly ty ostatní v myslích Čechů přítomny již po celou dobu první re-publiky.

 

Za protektorátu se silně rozvinul kult domova, vlasti, velebení české krajiny, společenský zpěv vlasteneckých písní, pro básníka Josefa Horu je vlast zemí, kde se střídají články věčného řetězce mrtvých, živých a nezrozených. Současně s kultem domova se dostává do popředí pro Čechy dosud nezvyklá věc, regionalismus zdůvodněný jakýmsi „návratem“ z kosmopolitních výbojů. Za okupace velmi vzrostla popularita lidového umění – lidové slovesnosti, písní, tanců, obyčejů a výtvarných projevů, takže příklon k němu nebyl produktem až bolševické éry. Je to zvláštní, protože za meziválečné republiky bylo již české lidové umění téměř mrtvo, dožívalo v několika málo etnografických oblastech, které se vesměs nalézaly, geograficky a ideově, na okraji českého etnika, folklór sloužil k politické manifestaci vydělování se z českého národního celku. Kult lidového umění za okupace je tedy vědomým, záměrným a zcela umělým obratem v české kultuře, který zdůrazňoval lid coby tvůrce národních hodnot a nejspolehlivější sílu, která zachránila národní existenci.

 

Hlavním projevem romantického vztahu k realitě byla u Čechů ustavičná, avšak nereálná víra v brzký konec války, a to i v situacích zhola nemožných. Nejpozději do Vánoc každého roku. Po porážce Francie se kojili nadějí na brzkou porážku Německa; po přepadení a obklíčení Jugoslávie zesílila slovanská naděje v osvobození ze strany Ruska; při přepadení SSSR Češi ignorovali obrovskou převahu Německa. Byli přesvědčeni o brzkém vnitřním zhroucení Německé říše, dokonce v to věřil i Beneš, ačkoliv denně byli konfrontováni s opakem, s bezchybným fungováním nacistického řízeného hospodářství. Na něj si Češi tak zvykli, že poválečné řízené hospodářství bez protestů akceptovali.

Typický byl také kult domova – krajina a domov byly vedle jazyka nejčastějším předmětem zbožnění. Zcela uměle se vytvořil český lidový kroj, říkalo se mu svéráz, stylizací z kyjovského. V něm byly oblečeny o několik let později městské dívky vítající Beneše a Pattona v Praze a západočeských městech. Jako všenárodní symbol měl uměle vytvořený kroj stejnou funkci jako havlíčkovské čamary ve století předcházejícím.

 

ČESKÁ PORODNOST A NASAZENÍ V ŘÍŠI

 

Česká porodnost od počátku války enormně vzrostla, v protektorátu významně stoupal počet českých obyvatel – bez ohledu na nacistickou perzekuci se za celou dobu jeho existence zvýšil počet jeho obyvatel o 236 tisíc osob (sic) – což byla ve srovnání s ostatními evropskými státy naprostá rarita.

 

Zčásti v tom sehrála roli všeobecná pracovní povinnost zavedená od 18. 12. 1940 pro muže do 45 a ženy do 35 let, a protože protektorát byl součástí Německé říše, tedy i možné pracovní nasazení v Říši. V době jejího vyhlášení pracovalo v Německu minimálně 120 tisíc Čechů a Češek naprosto dobrovolně. Dříve velmi vyhledávaná lukrativní pracovní místa v Říši se pomalu stávala existencí kobercových bombardování německých měst riskantními, mladí lidé se jim i přes zavedenou pracovní povinnost začali vyhýbat, přestože byla ve srovnání se mzdami v protektorátu skvěle placena.

 

Od července 1942 měl protektorát dodávat do Říše 10 000 pracovních sil měsíčně po dobu 10 měsíců. Protektorátní ministerstvo hospodářství a práce vzhledem k výši těmto kvót určilo pro nasazení v Říši celé ročníky 1921 a 1922. Od toho byli osvobozeni zdravotně nezpůsobilí, ženatí, zemědělci, horníci, zaměstnanci pošty a železnic, dělníci v důležitých podnicích z hlediska zbrojní výroby. Ani tak jejich počet nestačil, takže se přikročilo k nasazení ročníků 1918, 1920, 1923 a 1924.

 

Nejběžnějším způsobem vyhnutí se nasazení v Německé říši bylo se oženit, vdát se. Rapidně rostl i počet nově narozených dětí. Osvobozeny od nasazení v Říši byly též vdané ženy. V květnu 1943 bylo tempo nasazování pracovních sil do Říše zmírněno na 6000, na podzim 1943 na 3000 měsíčně a to kvůli přesunům klíčové zbrojní výroby ze staré Říše vyvolaných bombardováním do protektorátu.

 

Část z nich prošla, zejména ročník 1924, v Říši dvouměsíčními rekvalifikačními kursy a vrátili se do protektorátního leteckého průmyslu coby kvalifikovaní odborníci. Zpráva SD z 20. 6. 1944 konstatovala: „Poskytování pracovních sil ostatním územím Říše a tím také do Sudet je v zásadě zastaveno a bude prováděno jen ve zvláštních případech, inteligence je přitom zcela vyloučena.“

 

STUDIUM NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH

 

Po uzavření českých vysokých škol s přibližně sedmi tisíci studenty, původně na tři roky, se začala vynořovat potíž s nedostatkem vysokoškolských absolventů, protože o některá místa se podle zákona nesměli ucházet lidé bez úplného vysokoškolského vzdělání. Protektorátu hrozil brzký nedostatek lékařů, inženýrů a lesníků české národnosti, současně vznikaly obavy, že nemožnost studia by mohla motivovat mladé lidi k emigraci mimo Říši, kde by se z těchto studií chtivých Čechů mohly tvořit skupiny Německu nepřátelské.

 

Reichsprotektor Konstantin von Neurath navrhl tedy v září 1940 Hitlerovi, aby Čechům, byť v omezeném počtu, bylo umožněno studovat na německých vysokých školách. Šéf Hitlerovy kanceláře Hans Heinrich Lammers, ministr bez portefeuille, si k tomu vyžádal i stanovisko státního sekretáře K. H. Franka. Ten souhlasil za následujících podmínek: (1) student musí být z rasového hlediska i z hlediska svých postojů schopný budoucího přenárodnění, (2) čeští studenti musejí být na německých vysokých školách dostatečně rozptýleni, (3) ze seznamu vysokých škol se předem vyloučí vysoké školy v blízkosti hranic Říše, (4) studenti budou pod nenápadným dozorem svých německých kolegů ovládajících češtinu, (5) vše bude organizováno z jednoho místa protektorátu, nikoliv z Berlína, (6) nepřípustné pro Čechy je studium práva. Koncem listopadu 1940 padlo rozhodnutí o vybrání 50 studentů medicíny a technických oborů do letního semestru 1941 (od 24. 4.), coby pro pilotní projekt.

 

Již v lednu 1941 se apelovalo v českém vysílání BBC z Londýna ve Zprávách z domova na české studenty, aby nestudovali v Říši, a slibovalo se jim, že semestry ztracené vlivem zavření českých vysokých škol budou moci dohnat po válce.

 

2. 3. 1941 vyšlo v protektorátním tisku oznámení, že bývalým posluchačům lékařství a technických vysokých škol bude povoleno pokračovat ve studiu na některé vysoké škole na území Velkoněmecké říše. Předpokladem je znalost němčiny slovem a písmem, árijský původ, naprosté zdraví a alespoň dva započtené semestry příslušného studia.

 

Tématu se propagandisticky zmocnilo československé vysílání BBC z Londýna, a tudíž se hbitě vyrojila šeptanda, že požadavek znalosti němčiny znamená, že po příchodu do Říše budou studenti germanizováni, a zjišťování jejich zdravotního stavu je pro potřeby Wehrmachtu, kam budou po příjezdu do Říše neprodleně odvedeni, dále že po konci války, kdy Německo bude poraženo, nebudou absolventům německých univerzit jejich vzdělání a tituly uznány. 5. 3. 1941 v českém vysílání z Londýna lživě zaznělo, že čeští studenti budou v Německu úmyslně rozmístěni do měst, která jsou nejvíce bombardována (sic).

 

Mělo to kýžený účinek. Ačkoliv si studenti vyzvedli 1350 k tomu určených formulářů, přihlásil se jich ke studiu jen 221 (podle jiného zdroje 233), z toho 50 absolventů vysokých škol, kteří chtěli složit pouze závěrečnou státní zkoušku, kterou nutně potřebovali k výkonu povolání. Ti, kteří přihlášky podali, byli svým okolím nazýváni zrádci národa a uráženi. Na poslední chvíli odřekli i další studenti. Po rasovém zkoumání a zkouškách z němčiny bylo vybráno 70 studentů a z nich 36 přijato – dvě třetiny ke studiu lékařství, jedna třetina ke studiu technických oborů.

 

23. 10. 1942 bylo v protektorátním tisku oznámeno, že „čeští studenti smějí studovati na říšských vysokých školách“ bez omezení počtu. Současně bylo zdůrazněno, že mohou studovat i zcela nemajetní, kterým bude poskytnuto stipendium. Studenti byli stipendiálně též podporováni studentskou nadací Emila Háchy, do které byly převedeny prostředky nadace Hlávkovy. Pro studijní rok 1942/1943 bylo z 3500 zájemců vybráno 380.

 

K. H. Frank by jich nechal studovat mnohem větší množství, ale po jejich uvolnění pro studium by hrozily potíže s chodem válečné výroby v protektorátu. S ohledem na chod válečné výroby za-stával Frank názor, že každoročně je i tak třeba poslat minimálně 800 českých studentů na univerzity do Říše. Pro zimní semestr 1943/1944 si Berlín kladl za cíl získat pro studium ve staré Říši 1000 českých studentů.

 

Koncem roku 1943 studovalo v Říši ale jen 600 Čechů. Studijní výsledky měli lepší než studenti němečtí. Gebhart s Kuklíkem odhadují, že za války prošlo vysokými školami v Říši asi 3000 českých studentů. Československý stát jim roky studia, případně ukončené vzdělání s diplomy a tituly, po válce neuznal.

Degradace české psyché 4

Tomáš Krystlík

 

FAŠISTICKÁ USKUPENÍ, ZÍSKÁVÁNÍ KONFIDENTŮ

 

U Vlajky (oficiální název: Český národní sociální tábor) hrál velkou roli motiv rasový, byla velmi šovinistická a antisemitská; v podstatě to byla organizace městská. Před okupací se orientovala na italský fašismus, po ní usilovala o převzetí programu NSDAP. Ze všech českých fašistických uskupení měla nejblíže ideologii nacionálního socialismu. Do své vlajky zabudovala svastiku, ale nebyly jí cizí panslavistické ideje. Překvapuje vysoký podíl inteligentních lidí v ní, vzdělanců, zejména lékařů a právníků. Jedním z vůdčích duchů Vlajky byl rektor University Karlovy František Mareš, velký odpůrce Masarykův, který jako fyziolog vycházel ze sociálního darwinismu a vitalismu. Vliv Vlajky posléze upadal, zadlužila se, její členové si pak zhusta žádali o německou národnost a tím i o německou státní příslušnost.

 

Národní obec fašistická (NOF) se blížila fašismu italskému, byla ale vypjatě nacionální. Její šéf Radola Gajda (původně Rudolf Geidl) tvrdě požadoval hned v roce 1939 od protektorátní vlády „řešení židovské otázky na podkladě rasovém“. Gajda se později z politiky zcela stáhl. Pro okupační moc nebyli přijatelní pro výhradně pročeskou, tj. implicitně protiněmeckou orientaci.

Strana zeleného hákového kříže (Nacionálně socialistická česká dělnicko-rolnická strana) a jiné moravské venkovské fašistické skupiny jako např. Národopisná Morava vycházely z doktríny Blut und Boden (krev a půda).

 

Árijská pracovní fronta z východních Čech oslovovala především řemeslníky a dělníky, ze kterých se rekrutovali ochotní agenti Němců.

 

Místní fašistické organizace byly ve srovnání s jinými oblastmi v protektorátu nejrozšířenější na Moravském Slovácku a některé z nich požadovaly připojení ke Slovensku. Odbojové aktivity byly zde tudíž nejslabší.

 

Rasové a šovinistické motivy nebyly vlastní jen českým fašistickým seskupením a nacistům, nýbrž i běžným Čechům. Před pohřbem na Slavíně, konaném 7. 5. 1939, byly Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic, které připadly Německu, podrobeny antropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že „Karel Hynek Mácha patří svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel“. Zapomenuto bylo, že tvořil zprvu jen německy, že byl původně zavrhován pro údajnou německou formu rýmu v česky napsaném Máji.

 

Byl rozšířen antisemitismus. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly protektorátní odbojové organizace exilové vládě v Londýně, se praví: „Antisemitismus bude pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme… většině židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby židé zase nemohli býti tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup proti veřejnému mínění.“ Ostudné.

 

Německé bezpečnostní služby získávaly své spolupracovníky různě. Pokud odbojáři padli do rukou Němcům, byli přesvědčováni, aby pro ně pracovali na svobodě, tj. podávali zprávy o svých spoluodbojářích. Přistoupili-li na to, byli pak svému okolí velmi nebezpeční.

 

Hodně udavačů nacisté také získali využíváním sociálního napětí mezi běžným českým obyvatelstvem, podněcováním chudých proti bohatým a podporováním závisti. Dospělo to do stadia, kdy švagr udával švagra, bratr bratra jen kvůli tomu, že si záviděli majetek, hezkou manželku a podobně s cílem je odstranit. Pro udané bývalo následkem vězení, koncentrační tábor nebo i smrt. Je známo vícero konstatování, že bez přehojného udávání Čechů mezi sebou by Gestapo a SD zmohly jen málo.

 

Podle historika Jaroslava Pospíšila pocházelo 90 % všech udání od Čechů. Je to logické, Němci v protektorátu tvořili malou menšinu, cca 4%. Pro srovnání: Gestapo a SD měly asi 60 000 špiclů, československá policie za první republiky 175 000. Konfidenti byli po válce převerbováni k NKVD nebo se spasili vstupem do KSČ.

 

Počet udání Gestapu od českého obyvatelstva není znám, dokumenty o tom jsou zničeny nebo nejsou k nalezení, ale lze si učinit obrázek z odhadu Vojty Beneše, bratra prezidenta, který na základě údajů o odložených případech a osvobozeních obviněných v rámci poválečné retribuce odhadl, že na 240 tisíc Čechů bylo svými spoluobčany po skončení války obviněno za činy během okupace neprávem (sic). Tento odhad nepodchycuje celkový počet udání za protektorátu, ale naznačuje, jak asi tehdy bylo udávání rozšířené. Plechové smaltované tabule pro úřady s dvojjazyčným nápisem Hier werden Anzeigen eingereicht – Zde se podávají udání se jistě nezhotovovaly k podchycení jen několika udání – k vidění v nabídce internetových burz po zadání české části nápisu do vyhledávače. Odhad počtu udání Čechů německým a protektorátním úřadům dodnes chybí, počet udání od Francouzů se odhaduje na tři až pět milionů.

Zajímavým fenoménem je, jak se zmiňuje Völker Zimmermann v knize Sudetští Němci v nacistickém státě, že Češi žijící v územích odstoupených Německu udávali mnohem méně než Češi v protektorátu. O vysvětlení tohoto jevu se nikdo zatím nepokusil.

 

VÍRA V SOVĚTSKÉ RUSKO

 

17. října 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. SD to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“

 

Demonstrace 28. 10. 1939 byly plánovány jako masové akce. Protektorátní vláda ale podnikla protiopatření, omezila demonstrace k onomu datu pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala říšskému protektoru a nechtěla demonstracemi na vícero místech zbytečně dráždit.

 

Je nutné ale podotknout, že v ten den v Praze, podle německých hlášení, „Češi s připnutými trikolorami napadali německé uniformované i civilní osoby.“ Byť obrat „napadali“ může být přehnaný, je ale jisté, že se o provokace z české strany jednalo. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj?, Hej, Slované, doložen je i zpěv hymny SSSR, Internacionály.

 

To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop–Molotov! Německo–sovětská smlouva nebyla paradoxně Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR se dohodne s Německem a zahrne české země do své sféry a převezme protektorát. Tím se osvobození od Němců stávalo reálnější a a časově bližší včetně zvěstí o brzkém návratu Beneše. Šeptanda i letáky také tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Byl to jasný projev komplexu méněcennosti národa, který si navykl, že za něj jiní tahají kaštany z ohně a očekávajícího osvobození bez vlastního přispění, z vnějšku.

 

Teprve později, od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová.

 

Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

Potvrzují to i depeše domácího odboje československému exilu. Ze zprávy domácího odboje z července 1940: „Svoje sympatie k Sovětům projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě, vlastnící veliké jmění, vyjadřujíce se slovy: ‚Raději s bolševikem než pod Německem ztratiti vlastní národ.‘ ‚Ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci‘ a.t.p. Dík těmto nadějím vybředl náš lid do určité míry ze své skleslosti a beznaděje (po červnové porážce Francie)“.

 

V jedné zprávě do Londýna z října 1940 se pravilo: „Dají-li se Sověty na pochod… budou vítány částí jednou a přijatí částí druhou. Dnes hovoří se velmi mnoho a často v lidu o zestátnění, vlastně znárodnění dolů, nové pozemkové reformě, omezení velkého a těžkého průmyslu, postátnění bank a pod. Proniká to do národa, ať už jest to komu příjemné či nikoliv, ale jest tomu tak.“ To všechno ještě v době, kdy sovětská propaganda nemohla být v protektorátu účinná, jak by bylo potřeba, kvůli přátelským vztahům SSSR s úhlavním nepřítelem Čechů, národně socialistickým Německem.

 

Podplukovník Josef Balabán píše 20. 10. 1940 Sergěji Ingrovi: „Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, jest většina.“ Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši In-grovi sděluje: „Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc… Všeobecně se věří, že dříve či později dojde ke konfliktu Ruska s Německem, při němž se nám podaří obnoviti svou samostatnost.“

 

Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Ingrovi: „Situace se může za čas radikálně změniti, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítati, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý maje-tek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet let byl národ zničen“.

 

Jestliže zahraniční vysílání do protektorátu občas přiznávalo i neúspěchy ve válce proti Němec-ku, tak pro český protektorátní ilegální tisk spojenecké porážky jako by neexistovaly, později zejména ne na východní frontě (sic).

 

Začátkem roku 1942 přestalo vycházet poslední nekomunistické ilegální periodikum Český kurýr. Z jeho posledního čísla se dá vyčíst kvintesence ideového směřování nekomunistického od-boje: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvoditi z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze k bolševismu byla již tehdy ideologicky zdůvodněna.

 

Příklon Čechů k SSSR potvrzuje výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: „Národ se doma přímo přiklání k SSSR… Pracovní nasazení všech tříd zlepšilo vzájemné vztahy a zvýšilo prestiž SSSR… Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda jest přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele. Často se poukazuje na rok 1938, kdy nás Velká Británie opustila. Jsou vyslovovány rovněž obavy z dalšího trvání smlouvy mezi Velkou Británií a SSSR. Víra v Sovětský svaz jest mnohem větší, což nezůstává bez vlivu na politické smýšlení, ačkoli komunismus jest mnohdy odmítán.“

 

Ivo Ducháček zdůvodnil příklon k SSSR takto: „Sovětský vstup do druhé světové války, jeho působivá vítězství i postup a později jeho propaganda odsuzující neexistenci druhé fronty obrátily české naděje a obdiv od Velké Británie k Rusku.“

 

A to vše navzdory zveřejněným předválečným depeším československým obchodních a diplomatických zastupitelství v sovětském Rusku realisticky popisujících tamější poměry, které byly po celou dobu první republiky utajovány, navzdory putovní výstavě Sovětský ráj v roce 1942, která dokumentovala bídu a teror v Rusku, navzdory hrůzným nálezům mrtvol polských důstojníků zavražděných u ruské Katyně nebo objevu dalšího jejich hromadného hrobu u ukrajinské Vinnycje.

 

(pokračování)