Degradace české psyché 5

Tomáš Krystlík

 

KULTURA ZA PROTEKTORÁTU

 

Podle statistik se nikdy v Čechách nevydalo tolik knih, nehrálo tolik divadelních představení a nenatočilo tolik filmů jako za protektorátu. Ze zahraničních her, včetně německých, byly uváděny nejčastěji ruské. Není čemu se divit, literární kritik Bedřich Václavek tehdy napsal, že kulturní život je „nejvyšší formou národního života, která nám dnes zbyla a kterou se může národ projevovati.“

 

Za existenci protektorátu bylo natočeno 114 českých celovečerních filmů, jeden vznikl v průměru za tři týdny (sic).

 

Všeobecně panoval u Čechů romantický vztah k realitě, projevující se zejména v citové argumentaci, ve sklonu k iracionalitě všeho druhu, ke žhavému citovému nacionalismu, k rousseauovsko-herderovskému kultu lidu (kmene), k národním mýtům, do nichž se promítaly i panslavistické ideje, k historii, coby zdůvodnění národní existence, k mysticismu, ke kultu baroka. Kromě posledních dvou sklonů byly ty ostatní v myslích Čechů přítomny již po celou dobu první re-publiky.

 

Za protektorátu se silně rozvinul kult domova, vlasti, velebení české krajiny, společenský zpěv vlasteneckých písní, pro básníka Josefa Horu je vlast zemí, kde se střídají články věčného řetězce mrtvých, živých a nezrozených. Současně s kultem domova se dostává do popředí pro Čechy dosud nezvyklá věc, regionalismus zdůvodněný jakýmsi „návratem“ z kosmopolitních výbojů. Za okupace velmi vzrostla popularita lidového umění – lidové slovesnosti, písní, tanců, obyčejů a výtvarných projevů, takže příklon k němu nebyl produktem až bolševické éry. Je to zvláštní, protože za meziválečné republiky bylo již české lidové umění téměř mrtvo, dožívalo v několika málo etnografických oblastech, které se vesměs nalézaly, geograficky a ideově, na okraji českého etnika, folklór sloužil k politické manifestaci vydělování se z českého národního celku. Kult lidového umění za okupace je tedy vědomým, záměrným a zcela umělým obratem v české kultuře, který zdůrazňoval lid coby tvůrce národních hodnot a nejspolehlivější sílu, která zachránila národní existenci.

 

Hlavním projevem romantického vztahu k realitě byla u Čechů ustavičná, avšak nereálná víra v brzký konec války, a to i v situacích zhola nemožných. Nejpozději do Vánoc každého roku. Po porážce Francie se kojili nadějí na brzkou porážku Německa; po přepadení a obklíčení Jugoslávie zesílila slovanská naděje v osvobození ze strany Ruska; při přepadení SSSR Češi ignorovali obrovskou převahu Německa. Byli přesvědčeni o brzkém vnitřním zhroucení Německé říše, dokonce v to věřil i Beneš, ačkoliv denně byli konfrontováni s opakem, s bezchybným fungováním nacistického řízeného hospodářství. Na něj si Češi tak zvykli, že poválečné řízené hospodářství bez protestů akceptovali.

Typický byl také kult domova – krajina a domov byly vedle jazyka nejčastějším předmětem zbožnění. Zcela uměle se vytvořil český lidový kroj, říkalo se mu svéráz, stylizací z kyjovského. V něm byly oblečeny o několik let později městské dívky vítající Beneše a Pattona v Praze a západočeských městech. Jako všenárodní symbol měl uměle vytvořený kroj stejnou funkci jako havlíčkovské čamary ve století předcházejícím.

 

ČESKÁ PORODNOST A NASAZENÍ V ŘÍŠI

 

Česká porodnost od počátku války enormně vzrostla, v protektorátu významně stoupal počet českých obyvatel – bez ohledu na nacistickou perzekuci se za celou dobu jeho existence zvýšil počet jeho obyvatel o 236 tisíc osob (sic) – což byla ve srovnání s ostatními evropskými státy naprostá rarita.

 

Zčásti v tom sehrála roli všeobecná pracovní povinnost zavedená od 18. 12. 1940 pro muže do 45 a ženy do 35 let, a protože protektorát byl součástí Německé říše, tedy i možné pracovní nasazení v Říši. V době jejího vyhlášení pracovalo v Německu minimálně 120 tisíc Čechů a Češek naprosto dobrovolně. Dříve velmi vyhledávaná lukrativní pracovní místa v Říši se pomalu stávala existencí kobercových bombardování německých měst riskantními, mladí lidé se jim i přes zavedenou pracovní povinnost začali vyhýbat, přestože byla ve srovnání se mzdami v protektorátu skvěle placena.

 

Od července 1942 měl protektorát dodávat do Říše 10 000 pracovních sil měsíčně po dobu 10 měsíců. Protektorátní ministerstvo hospodářství a práce vzhledem k výši těmto kvót určilo pro nasazení v Říši celé ročníky 1921 a 1922. Od toho byli osvobozeni zdravotně nezpůsobilí, ženatí, zemědělci, horníci, zaměstnanci pošty a železnic, dělníci v důležitých podnicích z hlediska zbrojní výroby. Ani tak jejich počet nestačil, takže se přikročilo k nasazení ročníků 1918, 1920, 1923 a 1924.

 

Nejběžnějším způsobem vyhnutí se nasazení v Německé říši bylo se oženit, vdát se. Rapidně rostl i počet nově narozených dětí. Osvobozeny od nasazení v Říši byly též vdané ženy. V květnu 1943 bylo tempo nasazování pracovních sil do Říše zmírněno na 6000, na podzim 1943 na 3000 měsíčně a to kvůli přesunům klíčové zbrojní výroby ze staré Říše vyvolaných bombardováním do protektorátu.

 

Část z nich prošla, zejména ročník 1924, v Říši dvouměsíčními rekvalifikačními kursy a vrátili se do protektorátního leteckého průmyslu coby kvalifikovaní odborníci. Zpráva SD z 20. 6. 1944 konstatovala: „Poskytování pracovních sil ostatním územím Říše a tím také do Sudet je v zásadě zastaveno a bude prováděno jen ve zvláštních případech, inteligence je přitom zcela vyloučena.“

 

STUDIUM NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH

 

Po uzavření českých vysokých škol s přibližně sedmi tisíci studenty, původně na tři roky, se začala vynořovat potíž s nedostatkem vysokoškolských absolventů, protože o některá místa se podle zákona nesměli ucházet lidé bez úplného vysokoškolského vzdělání. Protektorátu hrozil brzký nedostatek lékařů, inženýrů a lesníků české národnosti, současně vznikaly obavy, že nemožnost studia by mohla motivovat mladé lidi k emigraci mimo Říši, kde by se z těchto studií chtivých Čechů mohly tvořit skupiny Německu nepřátelské.

 

Reichsprotektor Konstantin von Neurath navrhl tedy v září 1940 Hitlerovi, aby Čechům, byť v omezeném počtu, bylo umožněno studovat na německých vysokých školách. Šéf Hitlerovy kanceláře Hans Heinrich Lammers, ministr bez portefeuille, si k tomu vyžádal i stanovisko státního sekretáře K. H. Franka. Ten souhlasil za následujících podmínek: (1) student musí být z rasového hlediska i z hlediska svých postojů schopný budoucího přenárodnění, (2) čeští studenti musejí být na německých vysokých školách dostatečně rozptýleni, (3) ze seznamu vysokých škol se předem vyloučí vysoké školy v blízkosti hranic Říše, (4) studenti budou pod nenápadným dozorem svých německých kolegů ovládajících češtinu, (5) vše bude organizováno z jednoho místa protektorátu, nikoliv z Berlína, (6) nepřípustné pro Čechy je studium práva. Koncem listopadu 1940 padlo rozhodnutí o vybrání 50 studentů medicíny a technických oborů do letního semestru 1941 (od 24. 4.), coby pro pilotní projekt.

 

Již v lednu 1941 se apelovalo v českém vysílání BBC z Londýna ve Zprávách z domova na české studenty, aby nestudovali v Říši, a slibovalo se jim, že semestry ztracené vlivem zavření českých vysokých škol budou moci dohnat po válce.

 

2. 3. 1941 vyšlo v protektorátním tisku oznámení, že bývalým posluchačům lékařství a technických vysokých škol bude povoleno pokračovat ve studiu na některé vysoké škole na území Velkoněmecké říše. Předpokladem je znalost němčiny slovem a písmem, árijský původ, naprosté zdraví a alespoň dva započtené semestry příslušného studia.

 

Tématu se propagandisticky zmocnilo československé vysílání BBC z Londýna, a tudíž se hbitě vyrojila šeptanda, že požadavek znalosti němčiny znamená, že po příchodu do Říše budou studenti germanizováni, a zjišťování jejich zdravotního stavu je pro potřeby Wehrmachtu, kam budou po příjezdu do Říše neprodleně odvedeni, dále že po konci války, kdy Německo bude poraženo, nebudou absolventům německých univerzit jejich vzdělání a tituly uznány. 5. 3. 1941 v českém vysílání z Londýna lživě zaznělo, že čeští studenti budou v Německu úmyslně rozmístěni do měst, která jsou nejvíce bombardována (sic).

 

Mělo to kýžený účinek. Ačkoliv si studenti vyzvedli 1350 k tomu určených formulářů, přihlásil se jich ke studiu jen 221 (podle jiného zdroje 233), z toho 50 absolventů vysokých škol, kteří chtěli složit pouze závěrečnou státní zkoušku, kterou nutně potřebovali k výkonu povolání. Ti, kteří přihlášky podali, byli svým okolím nazýváni zrádci národa a uráženi. Na poslední chvíli odřekli i další studenti. Po rasovém zkoumání a zkouškách z němčiny bylo vybráno 70 studentů a z nich 36 přijato – dvě třetiny ke studiu lékařství, jedna třetina ke studiu technických oborů.

 

23. 10. 1942 bylo v protektorátním tisku oznámeno, že „čeští studenti smějí studovati na říšských vysokých školách“ bez omezení počtu. Současně bylo zdůrazněno, že mohou studovat i zcela nemajetní, kterým bude poskytnuto stipendium. Studenti byli stipendiálně též podporováni studentskou nadací Emila Háchy, do které byly převedeny prostředky nadace Hlávkovy. Pro studijní rok 1942/1943 bylo z 3500 zájemců vybráno 380.

 

K. H. Frank by jich nechal studovat mnohem větší množství, ale po jejich uvolnění pro studium by hrozily potíže s chodem válečné výroby v protektorátu. S ohledem na chod válečné výroby za-stával Frank názor, že každoročně je i tak třeba poslat minimálně 800 českých studentů na univerzity do Říše. Pro zimní semestr 1943/1944 si Berlín kladl za cíl získat pro studium ve staré Říši 1000 českých studentů.

 

Koncem roku 1943 studovalo v Říši ale jen 600 Čechů. Studijní výsledky měli lepší než studenti němečtí. Gebhart s Kuklíkem odhadují, že za války prošlo vysokými školami v Říši asi 3000 českých studentů. Československý stát jim roky studia, případně ukončené vzdělání s diplomy a tituly, po válce neuznal.