Tomáš Krystlík
Rusové se po první světové válce dostali do ČSR
většinou s Ruskou dobrovolnickou armádou (Russkaja dobrovolčeskaja armija),
která vznikla v listopadu 1917 z řad mladé ruské inteligence
a z kozáků. Její zápas s bolševiky trval tři roky.
V listopadu 1920 opustily její poslední jednotky Krym a odjely do
Turecka. Podle údajů Společnosti národů opustilo tehdy Rusko před bolševiky
přes milion osob. Ruská mládež zamířila v ČSR na vysoké školy, jen na ČVUT
(České vysoké učení technické) v Praze studovalo v každém semestru
v létech 1922–1927 kolem 1300 ruských studentů. Československo pozvalo
k výuce také ruské pedagogy a v Praze zřídilo Ruskou právnickou
fakultu. Školilo i ruské emigranty pro uplatnění v zemědělství a
u železnic. (Zajímavé je, kdo to hradil a z jakého důvodu, leč to je jiná
otázka.) Uprostřed dvacátých let 20. století mělo svůj nový domov v ČSR
asi 25 tisíc Rusů.
Po likvidaci ukrajinské státnosti moskevskými bolševiky
se v Československu ocitlo asi 20 tisíc ukrajinských emigrantů. Vláda
ČSR jim poskytla značnou finanční pomoc, obdobně jako ruským běžencům.
V Praze bylo založeno mnoho ukrajinských občanských organizací, vědeckých
a kulturně vzdělávacích institucí, spolků a vydavatelství. České
hlavní město se proměnilo na intelektuální a vědecké centrum
ukrajinské emigrace v Evropě. Běloruští běženci byli v meziválečném
Československu zastoupeni početně slaběji, v Praze jich bylo kolem tří
set, sumární údaje pro celou ČSR nejsou k dispozici.
Zapouštění
kořenů v ČSR
V třicátých letech 20. století se Československo stalo
nejdůležitějším centrem sovětské špionáže v Evropě, protože
v Československu nebyl problém nechat sovětského agenta „zarůst“ do
československého prostředí a vytvořit mu novou identitu s legendou
přijatelnou pro zbytek Evropy nebo světa.
V roce 1932 zorganizovalo GPU NKVD (většinou se uvádí
jen jako GPU, Gosudarstvennoje političeskoje upravlenije Narodnogo komissariata
vnutrennich děl, Státní politická správa Lidového komisariátu vnitra – názvy
sovětských tajných služeb a policií se během let často měnily)
vloupání do budovy policejního ředitelství v Chomutově, kde
se v té době nacházela kopie souhrnné zprávy československé státní
policie o podzemní činnosti KSČ. GPU si tímto způsobem přálo odhalit
prameny a informátory československé policie. Při vloupání
se nepodařilo onu zprávu nalézt, ale GPU padlo do rukou 1500 pravých,
ještě nevyplněných československých cestovních pasů! Tak se staly cestovní
pasy ČSR vůbec nejpoužívanějšími mezi sovětskými agenty. Po roce 1934
a vraždě jugoslávského krále Aleksandara I. a francouzského ministra
zahraničí Louise Barthoua v Marseille, kam atentátníci přijeli na československé
cestovní pasy, vyvolávalo v Evropě vlastnictví takového pasu samo
o sobě okamžitě podezření hostitelského státu. Ale ne všichni sovětští
agenti je měli z onoho chomutovského policejního ředitelství. Asi dvě
stovky agentů NKVD, cestujících ze SSSR do Španělska na podporu republikánů,
mělo od vojenské zpravodajské služby, přes podplukovníka Františka
Moravce, tedy od československého státu, v kapse pravé, neukradené
československé cestovní pasy legálně vydané československými úřady.
Sovětské tajné služby, vojenská GRU (Glavnoje razvedyvatěl'noje
upravlenije General'nogo štaba Vooružjonnych sil SSSR, Hlavní správa rozvědky Generálního štábu Ozbrojených sil
SSSR) i civilní, byly v Evropě aktivní zejména v Německu.
V mezinárodním procesu s nacistickými zločinci před mezinárodním
vojenským soudním tribunálem v Norimberku podal německý průmyslník Arnold Rechberg svědectví o tom, že 24 tisíc
německých komunistů (!) dostalo příkaz v rámci infiltrace NSDAP vstoupit
v letech 1930–1932 do SA a SS a vybudovat si v nich
kariéru. Peníze na to, v hodnotě 40 milionů zlatých marek,
poskytla Moskva.
Sovětští agenti v hnědých košilích byli také
ve všech říšských ministerstvech, dostali se dokonce i do
protikomunistických oddělení samotného Gestapa. V mnoha případech byly
obětovány celé podzemní organizace Komunistické strany Německa jen proto, aby
si infiltrovaný agent mohl vybudovat u Gestapa důvěryhodnou pověst. Hodně
německých komunistů odešlo v roce 1933 před pronásledováním do ČSR, např.
i Walter Ulbricht a Wilhelm Pieck. S nimi přišli, vydávajíce se
za pronásledované nacismem, i agenti Gestapa, NKVD a GRU.
V době meziválečného budování Baťových závodů na Slovensku
se objevila celá řada bulharských a makedonských uprchlíků, kteří
se ucházeli o zaměstnání, dostali je a byli pak v baťovském
systému po léta profesně úspěšní. Po válce, v roce 1945, tyto osoby neméně
efektivně najednou řídily demontáž celých Baťových továren a jejich odvoz
do SSSR! Československé úřady jen bezmocně přihlížely.
Československá státní policie měla za první republiky na
starosti zpravodajskou činnost proti nepřátelským organizacím uvnitř státu,
tedy i proti komunistům a sovětské zpravodajské službě. Logicky
se tím stala předmětem sovětské infiltrace. Sovětští agenti byli i v četnictvu.
Někteří ze sovětských agentů se udrželi ve službě i po roce
1948. Například Vlastimil Kohoutek, který vedl výslechy s uměle vytvořenou
skupinou v KSČ kolem Rudolfa Slánského a přivedl její členy s
výjimkou dvou na šibenici, byl příslušník protikomunistického oddělení
prvorepublikové státní policie a předválečný sovětský agent.
Kdo měl mezi německými komunisty, kteří emigrovali do ČSR,
pochybnosti o pravdivosti zinscenovaných moskevských procesů a vůdčí
úloze sovětských bolševiků, se mohl octnout v soukromém stranickém vězení
NKVD v Praze! Na vězení upozornil československou policii v roce 1936
jeden německý emigrant, a ta při razii skutečně na udané adrese nalezla
šest cel tajného sovětského stranického vězení i s uvězněnými
emigranty, které osvobodila. Důsledky z toho československá strana
nevyvodila žádné.
Likvidace každého, kdo se stal jakýmkoliv způsobem
nepohodlným sovětské politice, byla průvodním jevem sovětských tajných služeb.
Každý člen komunistické strany v kterémkoliv státě byl automaticky
pokládán za zpravodajsko-operativní materiál sovětské tajné služby. Tito lidé
bývali obětováni v nesčíslných operacích sovětských tajných služeb, mnohdy
jen proto, aby místní rezident mohl vykázat činnost. Kdo se postavil na
odpor proti svému zneužívání, projevil názorovou „kolísavost“, kdo
se veřejně či neveřejně kriticky vyjádřil o SSSR, či jen
o některém aspektu jeho politiky, byl automaticky označen za trockistu,
oportunistu, revizionistu, úchylkáře, sionistu atd. a byla učiněna,
a to okamžitě, opatření k jeho fyzické likvidaci.
V nacionálně socialistickém Německu byl pro jejich likvidaci
používán vcelku jednoduchý systém. Později se analogicky aplikoval
i v protektorátu. Lidé, kteří se znelíbili sovětským tajným
službám, byli vyřazováni pomocí Gestapa. Sovětští agenti v Komunistické
straně Německa začali rozesílat varovné stranické oběžníky se jmény
a adresami lidí označených za bývalé komunisty, kteří se prý dali na
cestu rozkladné trockistické činnosti. Byly rozesílány na adresy lidí z
nejrůznějších vrstev obyvatelstva. Aby snad nedošlo k omylu, byla vždy
popsána politická minulost a činnost uvedených osob včetně tajných adres,
kde se skrývali. Pochopitelně se tyto oběžníky dostaly také do rukou
Gestapa, což byl jediný důvod jejich cirkulace. V protektorátu
se stejným způsobem činila ilegální KSČ. Vynálezcem tohoto účinného
likvidačního systému byl Walter Ulbricht, dlící tehdy v Moskvě. Tím si
zachránil život během sovětských čistek na konci třicátých let. Řada lidí byla
udána Gestapu přímo poté, co NKVD poskytla proti nim důkazy.
Když se NKVD za války nepodařilo přesvědčit plukovníka
Františka Moravce v Londýně, aby dal Sovětům k dispozici své
spojovací cesty do protektorátu bez další kontroly ze strany československé
exilové vlády, pokusili se o to sami. Náhle celé protektorátní komunistické
podzemí, které do té doby odmítalo jakoukoli spolupráci, ba ani vytvoření
koncepce odboje s nebolševickými odbojovými složkami, se hodlalo napojit
na nekomunistické a spolupracovat. Ostražitostí českého nekomunistického
podzemí, spíše tím, že bylo zcela neakceschopné, neb totálně zničené údery
Gestapa, se tato infiltrace nezdařila. A tak se sovětská
rozvědka i zde uchýlila ke své staré hře, k vyřazování
nekomunistických odbojářů udáváním Gestapu. Mezi starými komunisty, kteří
zůstali doma a podíleli se na protinacistickém boji, byli
i takoví, kteří si pamatovali nepochopitelné příkazy z Moskvy, jako
byl ten, že v případě, narazí-li na parašutistu exilové vlády
z Londýna, mají ho zadržet a informovat vedení vlastní stranické
buňky, které pak bude informovat stranické vedení a to rozhodne, jak
s parašutistou naložit. Existují svědectví českých komunistů, kteří
dostali tajný stranický pokyn udat vedoucí činitele nekomunistického domácího
odboje anonymně Gestapu.
Skupina tří československých parašutistů z Velké Británie
byla vysazena v listopadu 1942 do protektorátu s úkolem navázat
spojení s Vladimírem Krajinou. Přinášeli s sebou kromě jiného
materiálu také osobní dopisy prezidenta Beneše a ministra národní obrany
Ingra. Byli zadrženi příslušníky komunistického odboje, kteří je lstí
odzbrojili a odebrali jim i vysílačku. Tito komunisté buď byli
Gestapu známi, anebo, což je mnohem pravděpodobnější, pro ně přímo pracovali.
V každém případě se jejich přímým přičiněním parašutisté včetně
dopisů, šifrovacích tabulek a výstroje ocitli v rukou Gestapa.
A. I. Romanov, bývalý příslušník SMĚRŠ, uvádí, že NKGB
(Narodnyj komissariat gosudarstvennoj bezopasnosti, Lidový komisariát státní
bezpečnosti, existoval paralelně k NKVD) a NKVD měly své agenty
i uvnitř nacistických koncentračních táborů, kteří tam „vykonávali
sovětskou zákonnost“. Například přepisování rozsudků smrti vynesených Němci nad
komunisty na členy československých nekomunistických stran budoucím
československým prezidentem Antonínem Novotným v KZ Mauthausen, pokusy
komunistických spoluvězňů fyzicky zlikvidovat Ferdinanda Peroutku ke konci
války v KZ Buchenwald, Gusta Fučíková se skupinou komunistických
vězeňkyň způsobila v KZ Ravensbrück odepřením potřebné péče smrt Mileny
Jesenské.
Mechanismus vzniku komunistického teroru v německých
koncentračních táborech, nazývaného též sovětskou justicí, vysvětluje Ferdinand
Peroutka, sám vězeň v KZ Buchenwald: „V koncentračních táborech… mohl
terorizovat… jen ten, kdo měl moc. A tu měli… nacisti, esesmani… a potom
ji měli komunisti. Poněvadž komunisti ve všech těch táborech vlastně byli
nejstarší obyvatelé. A jako nejstarší obyvatelé obsadili všechna
administrativní místa, která byla dostupná vězňům. A kdo měl…
administrativní místa v rukou… měl v rukou tábor a mohl terorizovat.
Kdo neměl administrativní místa, neměl žádnou možnost terorizovat.“ Jak známo,
všichni komunisté se podřizovali Moskvě, tedy NKVD.
Do roku 1942 vedl protikomunistické oddělení pražského
Gestapa bývalý německý komunista Willi Leimer. Později převzal vedení odboru
boje proti parašutistům, ještě později, svědectví pochází z roku 1951,
sloužil v centrále KGB (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti, Výbor státní
bezpečnosti, nový název sovětské tajné služby NKGB) v Moskvě
v hodnosti plukovníka; oficiálně byl odsouzen k trestu smrti a v roce
1947 v Moskvě údajně popraven, materiály z jeho procesu byly prý při
požáru archivu zničeny. Byl pověstný svou krutostí vůči
zatčeným. Skutečnost, že Leimer byl sovětským zpravodajcem, vrhá na celou
činnost jeho oddělení poněkud jiné světlo. I Britové měli v pražském
Gestapu svého muže, Wilhelma Schultze, jenže ten se nevyznačoval mučením
vězňů a služební horlivostí; český domácí odboj disponoval kriminálním
tajemníkem Gestapa Ottonem Gallem.
Leimer dokázal přesvědčit pro spolupráci s Gestapem
desítky českých komunistů, využíval zkušeností nabytých v KPD. Mnozí
z komunistů se stali aktivistickými novináři, vyzývajícími
ke spolupráci s Německou říší. Kolaboranti s nacismem byli
jednoduše převerbováni do NKGB (následník NKVD) a všichni se spasili vstupem do
KSČ. Leimer s pomocí oněch komunistů-udavačů likvidoval příslušníky
odboje. Z tzv. komunistického odboje přežili nacistickou okupaci jen ti,
kteří byli ochotni vykonávat jakékoliv sovětské rozkazy. Tito lidé pak po válce
obsadili rozhodující místa a nervová centra československého státu.
Sovětská tajná služba se zmocnila většiny německých
zpravodajských důstojníků včetně pracovníků Gestapa, kteří za války operovali
v protektorátu či v Říšské župě Sudety. Údaje vytěžené z výslechu
těchto lidí pak použila NKGB při verbování nových agentů nebo převedení
bývalých německých agentů do svých služeb. S hrozbou nacistické minulosti
nad hlavou a se zálibou v prosazování totalitní moci se tyto
osoby staly nejoddanějšími vykonavateli sovětské moci proti obyvatelstvu
satelitních států, nakonec i proti zájmům vlastních států. Členství
v KSČ automaticky vylučovalo vznesení obvinění z kolaborace
s nacismem.
Udržet
vše v tajnosti
Československé úřady věděly o koncentračních pracovních
táborech v SSSR hned od počátku dvacátých let minulého století.
V roce 1922 předseda Československé obchodní mise v Moskvě sděloval
do Prahy, že ve vězení v Moskvě je deset československých občanů za politické
zločiny, především za špionáž. Seznam československých vězňů z roku 1923
v sovětských koncentrácích již obsahoval 113 jmen. Od roku 1929 do
roku 1938 došlo z československého zastupitelství v Moskvě
ministerstvu zahraničních věcí v Praze sedmnáct seznamů československých
státních příslušníků vězněných v SSSR. Každý obsahoval několik desítek
jmen, v posledním z roku 1938 jich bylo 114. Nejčastěji udělovaný
trest bylo 10 let vězení, vynesený trest smrti byl obvykle měněn na oněch deset
let. Postupně však seznamy obsahovaly i informace, ve kterých
táborech se vězni nacházejí. Byl to především komplex táborů Solověcké
ostrovy, do roku 1929 hlavní sovětský koncentrační tábor, který měl
i s filiálkami na pevnině kolem 650 tisíc vězňů. Během krutých zim umírala
každý rok téměř třetina osazenstva. O rozsahu bolševického běsu svědčí
počet zatčených ve venkovských volostích (volosť, správní jednotka
odpovídající přibližně okresu), denně kolem dvou desítek lidí zatčených
a odsouzených do GULAGu nebo popravených. Nepřetržitě, po mnohá léta.
Tyto a další zprávy československých misí
v Sovětském svazu – o hladomorech a teroru na vlastním
obyvatelstvu – nebyly československé veřejnosti laskavou péčí Edvarda Beneše
známy. Dostávaly se jen k velmi omezenému okruhu pracovníků
ministerstva zahraničí. A ti podle pokynu Beneše mlčeli. Zprávy
o československých občanech vězněných v SSSR se dále poskytovaly
pouze ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu vnitra. Zacházelo
se s nimi jako s tajnými. Je doloženo, že ministerstvo vnitra
předávalo prostřednictvím zemských úřadů dotyčnému hejtmanství, kde měl vězněný
domovskou obec, příslušnou zprávu z československých misí nebo
zastupitelství v Sovětském svazu. Tyto informace byly označeny za přísně
důvěrné a nesměly být sděleny ani rodinám uvězněných! Poskytnout informace
československé veřejnosti neoficiálně se nikdo neodvážil. Drastické poměry
v SSSR, informace o nucených pracích v sovětských koncentrácích
tedy zůstaly československé veřejnosti až do protektorátu utajeny péčí jediného
člověka: ministra zahraničních věcí, později prezidenta, Edvarda Beneše.
Jako příklad uveďme citaci ze zprávy československého
zastupitelství v Moskvě z února 1933 ministerstvu zahraničních věcí:
„Z Moskvy má býti vyhoštěno do konce dubna na 800 000 lidí. V prvé řadě to
mají býti obchodníci a všichni, kdož v Moskvě nebydlí aspoň tři léta
a nejsou dělnického původu, nevykonávají produktivní práci. Mnohým osobám
byly vzaty potravinové příděly a nouze dohání řadu lidí k sebevraždám.
Tvrdí se, že strach z pasových obtíží (sovětské passporty jsou vnitrostátní průkazy totožnosti, nikoliv cestovní
pasy do zahraničí) způsobil v Moskvě přímo sebevražednou epidemii. Také na
Kubáni tvrdý režim a zostřená diktatura náležitě se uplatňují.
Z Kubáně prý 48 000 kulaků znovu putuje do Sibiře. Z Volhy,
z krajů obývaných německými kolonisty, mám autentické zprávy, že při
realizaci seťových fondů obyvatelstvu se odebírá poslední kilogram zrní
bez ohledu na to, zemře-li rodina hladem.“ Potud zpráva československého zastupitelství
v Moskvě z února 1933.
(Příště o neochotě Čechů uvěřit zprávám o podstatě
sovětského režimu)
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-2-684178?nocache=1https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-2-684178
Jako pohádka na dobrou noc dobrý.
OdpovědětVymazatČemu říkáte pohádka?Těm milionům mrtvých a zničených lidí? Nehoráznost a tupá ignorance..
OdpovědětVymazatKrystlik ma pravdu, byl to teror. Jen nam zapomel napsat ze bez Nemcu by ten rezim neexistoval!
OdpovědětVymazat