Tomáš Krystlík
Česká lhostejnost
V českých archivech, přes všechny policejní výslechy
těch, kteří přišli ze SSSR, nebyl dosud nalezen jediný vlastní podrobnější
materiál o sovětských koncentračních táborech dvacátých a třicátých
let minulého století, nebo odkaz k němu. Proč také, když jeden ze dvou
nejvyšších československých zpravodajců pplk. František Moravec, který to měl pak
na starosti, viděl v komunistické ideologii pouze nepříjemný prvek
zpravodajské spolupráce ČSR a SSSR, ale nedohlédl, že tato ideologie
zásadním způsobem ohrožuje svobodu světa! Jaký názor pak museli mít méně
informovaní lidé?
Pro koncepci politických námluv Československa
se Sovětským svazem byla pravda o sovětské skutečnosti nepoužitelná.
Jen satirické časopisy si dovolily proti poměrům v SSSR vystupovat, což
nestačilo. Na Západě i jinde v Evropě probíhal veřejný diskurs (!)
o nelidských poměrech v Sovětském svazu, o jeho táborech
nucených prací a teroru vůči vlastním obyvatelům. Československá veřejnost toho
zůstala, ke své škodě, ušetřena.
Nikdo také nechtěl vidět, že Československo směřuje do slepé
uličky, na jejímž konci jsou pro budoucí demokratickou existenci celé Evropy
světovládné ambice komunistické ideologie minimálně stejně nebezpečné jako
nacismus. Nebyl zájem vyvracet prosovětskou propagandu, svědectví o sovětské
skutečnosti zůstávala pouze mezi čtyřmi stěnami ministerských kanceláří.
Poslední
možnosti pro změnu názoru
Přesto počátkem roku 1936 dostala československá veřejnost
ještě příležitost. V Praze vyšel pod názvem Rusko za mřížemi český překlad
reportážní knihy Rossija v konclagere (Rusko v koncentračním táboře)
bývalého sovětského novináře Ivana Lukjanoviče Soloněviče a dočkala
se v témže roce druhého a třetího českého vydání. Soloněvičova
dokumentární přesnost a věcnost nebyla překonána ani Solženicynem.
O příšerných poměrech života v SSSR svědčí tato krátká citace
z jeho díla: „Jsou lidé, pro něž jest tábor mnohem
horší než svoboda, jsou však lidé, pro něž téměř není rozdílu mezi táborem
a svobodou a jsou lidé… pro něž tábor jest lepší, než svoboda. Nebo,
chcete-li, svoboda jest horší, než život v táboře. A to jsou ti,
kteří posílají… zásilky se sušenými chlebovými kůrkami z tábora na
svobodu.“ Otřesná kvintesence bolševického režimu.
Česká
veřejnost ale opět neprojevila pražádný zájem o pravdu týkající
se Sovětského svazu. Potvrzovali to i političtí hlupáci typu spisovatele Karla Čapka, autora známé eseje Proč nejsem
komunistou (1924), který v létech 1931-32 ve své korespondenci
s Tomášem Masarykem Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby rozpustil
parlament, postavil se do čela a zavedl diktaturu, stavy fašismus jako v Itálii.
Tentýž Karel Čapek pak při příležitosti nové sovětské ústavy 17. 6. 1936 v moskevské Pravdě
napsal: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející
nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické
zásady, popírané v některých zemích… Hned teď, po uveřejnění návrhu nové
ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná se nová éra.
Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboko na mne
působí, že návrh nové ústavy SSSR nedělá rozdíl mezi rozličnými národy. Nová
sovětská ústava nejenom uskutečňuje hesla Veliké francouzské revoluce, ale
rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává
dědicem a pokračovatelem evropské kultury.“
Též Hubert
Ripka, novinář a později vysoký činitel exilové vlády v Londýně v témže
roce 1936 podotkl: „V zemi sovětů je svoboda a úcta k nejvyšším
ideálům lidstva stále vyšší a vyšší.“
V lednu 1938 se zpožděním „pouhých“ sedmi let „objevil“
konečně československý tisk 21 Čechů odsouzených jako skupina špionů
a diverzantů v procesu v roce 1931, hlavně českých učitelů,
kteří si odpykávali trest v GULAGu. Ani tomuto příkladu brutality
sovětského komunistického režimu nechtěla československá veřejnost uvěřit. Proč
také? Vždyť i velký obdivovatel tatíčka Masaryka Karel Čapek považoval
režim v Sovětském svazu za veskrze demokratický!
Rejdy sovětských tajných služeb za války
Před koncem roku 1939 byly okupačními úřady
v protektorátu pořízeny seznamy všech osob emigrovavších z bývalého
Ruska, zřízena Ruská emigrantská ústředna v Praze, která je evidovala.
Zprávy o situaci mezi bývalými ruskými emigranty žijícími
v protektorátu včetně seznamu a adres uprchlíků z SSSR byly
předány „z rozkazu a podle instrukcí přednosty 2. oddělení podplukovníka
generálního štábu Moravce“ 5. 1. 1941 na nejmenovaném místě v Londýně
„zástupci SSSR“ s krycím jménem Mr.
Dorn. Předávající štábní kapitán Josef Tauer o jednání
se sovětským agentem zapsal: „Z obdržených zpráv měl velkou radost
a řekl, že naše spolupráce má pro oba naše státy velký význam. Mezi SSSR
a Československou republikou byly vždy ty nejlepší vztahy, a že to
uvidíme při mírovém jednání.“
Šlo o schůzku za zády britské strany. Touto cestou
se NKVD dostala k přesným seznamům a adresám, na nichž později
po příchodu Rudé armády byli představitelé ruské, ukrajinské a běloruské
emigrace dostiženi, zabiti nebo odvezeni do SSSR. Je pravděpodobné, že NKVD
dostával poté kompletní seznamy i s adresami také z pražské
centrály Gestapa. Československá exilová vláda v Londýně vydala na pospas
ruskou, ukrajinskou a běloruskou emigraci, aby nemohla ohrozit její
prosovětské zájmy. Na druhé straně se nacistické Německo obávalo spojení
zájmů české společnosti a ruské emigrantské komunity a snažilo
se bývalé ruské emigranty separovat. Nezodpovězenou zůstává otázkou, zda
Ruská emigrantská ústředna nebyla agenty NKVD v pražském Gestapu vlastně
vybudována pro potřebu sovětských tajných služeb. Nevíme, vyberte si, archivy Ruské
federace jsou nepřístupné.
Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše
v listopadu 1940 ministru obrany Sergěji Ingrovi do Londýna: „Situace
se může za čas radikálně změniti, zvláště kdyby se M. (Moskva)
dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch.
S touto eventualitou musíme neustále počítati, tím více, že bylo mnoho
hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod
komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že
M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za
30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet
let byl národ zničen“.
Nekomunistický ilegální časopis Český kurýr psal začátkem
roku 1942: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ
slovanský, vyvoditi z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny
důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně
průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu
a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších
poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze Československa k bolševismu
byla již tehdy ideologicky zdůvodněna.
Nesmazatelnou hanbou české společnosti zůstane její
odmítnutí uvěřit v dubnu 1943, že patnáct tisíc polských důstojníků,
jejichž mrtvoly objevili Němci v masových hrobech v lese
ve smolenské oblasti v Rusku nedaleko Katyně, bylo zavražděno NKVD.
Podobná situace se opakovala o několik měsíců později v červenci
1943, kdy byly objeveny masové hroby v ukrajinské Vinnycji.
Za protektorátu uspořádala německá okupační moc několik
názorných výstav o krutých podmínkách života v Sovětském svazu
a o Rudé armádě. Byly zveřejněny a vyšly tiskem i knižně zatajované
zprávy československých misí v SSSR z doby první republiky
o poměrech v Sovětském svazu. Nikdo neuvěřil, Češi vše pokládali za
lživou nepřátelskou propagandu, navzdory tomu, že to byla pravda pravdoucí.
Těsně před koncem války nechápala ani naprostá většina
českých manželek bývalých ruských, běloruských a ukrajinských emigrantů,
že je životně důležité se uchýlit z dosahu hrozících sovětských
zatýkacích komand do tehdejších bídných poměrů v americké okupační zóně
Německa. Znamenalo to ovšem prchat po boku dosavadních nepřátel z dosahu
sovětské moci do materiální bídy v tehdejším Německu. Kdo tak učinil,
zachránil si život.
Okamžitě za prvním sledem sovětských jednotek přicházely
speciální jednotky kontrarozvědky SMĚRŠ a zatýkaly československé občany.
SMĚRŠ byl dislokován nejen u jednotek Rudé armády, nýbrž i u jednotek
NKVD. První masové represe probíhaly na Podkarpatské Rusi a zatýkány
a deportovány do sovětských trestních táborů byly vedle „třídních
nepřátel“ a „kontrarevolucionářů“ především tisíce lidí, kteří odmítali
komunisty připravované odtržení tohoto území od Československa
a včlenění do Sovětského svazu. Neznáme, a to ani přibližně, kolik
lidí, československých občanů bylo tehdy z Podkarpatské Rusi odvlečeno do
sovětských trestních táborů nebo zavražděno.
Na Slovensku po „osvobození“ sovětskou armádou akce NKVD
a SMĚRŠ pokračovaly a do Sovětského svazu vedle aktivistů slovenských
fašistických organizací byly deportovány i zcela svévolně vybírané celé skupiny
civilního obyvatelstva především z malých měst a z venkova.
Například z obcí rozdělených hlavní silnicí nebo říčkou byli násilně
odtransportováni do SSSR všichni muži jen z předem určené levé nebo pravé
strany pouze kvůli tomu, že SSSR potřeboval pracovní síly pro své tábory
nucených prací, vyprázdněné povoláním části vězňů do Rudé armády. Počet Slováků
takto odvlečených do GULAGu se odhaduje mezi 60 000 až 120 000.
Někteří dějepisci podávají nižší odhady. Sovětská metoda takového sbírání
pracovních sil pro SSSR na Slovensku je ale potvrzena. Vyberte si.
Československá vláda proti takové zvůli sovětské jurisdikce
nad obyvatelstvem spojeneckého státu (neboť podle uzavřené dohody
v Londýně patřila okamžitě po osvobození svrchovaná moc Československu) nikdy
neprotestovala.
Ministerstvo zahraničí ale v letech 1945–1948
několikrát jednalo se sovětskými diplomaty o repatriaci
československých občanů zavlečených do SSSR, v podstatě jen Slováků, ne už
Rusínů, a předalo jim řadu seznamů pohřešovaných.
I sdělovací prostředky tzv. demokratických stran třetí
republiky (1945–1948) strčily hlavu do písku a mlčely. Žádný
z novinářů se nepozastavil nad mizením lidí, ať už známých nebo
obyčejných. Mlčeli i tzv. demokratičtí politici. Všichni zavírali oči před
dobyvatelským chováním a násilnostmi sovětské armády, nechtěli nic vědět
o řádění SMĚRŠ a NKGB, svévolně zasahujících do jejich životů.
Česká společnost tragicky setrvávala ve svém mylném
výkladu cílů velkého slovanského bratra z Východu a stále pohlížela
na nedávno skončenou válku Německa se Sovětským svazem jako na zápas zla
s dobrem, nikoliv jako na souboj dvou velmi krutých totalitních států.
Porážka nacistického režimu v Německu za vydatného přispění Rudé armády
dala v Evropě i ve světě ještě větší křídla iluzím
o perspektivnosti sovětského režimu a snížila ochotu vnímat zločiny
provázející fungování komunistické společnosti v Rusku. V očích Čechů
byl Sovětský svaz především zemí osvoboditelů a naději přinášejících
hrdinů. V SSSR spatřovali spolehlivého garanta zachování existence českého
národa, kdyby jej začali zase ohrožovat zlí Němci.
Že informace o krutých sovětských zločinech, byť šířené
za války antibolševickou propagandou, byly pravdivé, si Češi vlivem svého
šovinismu a poblouznění Sovětským svazem, slovanstvím ani po válce
nepřipustili. I přes všechny stále narůstající neblahé aktuální poválečné
zkušenosti s Rudou armádou si nedokázali představit, že proroctví z
proslulého protektorátního plakátu s vyobrazením Pražského hradu a nad
ním se sklánějícím rudým pařátem bolševismu s varováním „Zachvátí-li
tě, zahyneš!“, se naplňuje. Iluze o Sovětském svazu začali uvádět na
pravou míru také přijíždějící první čeští přesídlenci z Volyně. Jejich
hlas však zůstal zcela oslyšen. Cesta k únoru 1948 byla urovnána.
Podle oficiálních údajů Sovětského svazu z roku 1946
bylo v nápravně pracovních táborech ministerstva vnitra SSSR
v průběhu druhé světové války vězněno 72 010 československých státních
příslušníků, z toho 69 224 vojenských zajatců a 2786 ostatních. 9889
osob z nich bylo roku 1944 převedeno do československých vojenských
jednotek v Sovětském svazu. Propuštěny a předány do Československa
byly 54 644 osoby. Tyto údaje jsou evidentně záměrně minimalizované.
Z ruských emigrantů předtím uprchlých do ČSR se vrátil každý
dvanáctý, dvě třetiny Slováků v GULAGu zahynuly nebo jsou nezvěstní.
Všichni, kteří měli štěstí a byli vráceni do ČSR,
hlavně kolem roku 1955 a stejně neoficiálně, jako byli z republiky
odvlečeni, jako českoslovenští občané byli vráceni i ti Rusové, Ukrajinci
a Bělorusové, kteří neměli československé občanství, velmi dobře věděli,
že pravdivě vyprávět o životě v GULAGu nebo v SSSR by znamenalo
okamžitě putovat do dalšího komunistického koncentráku nebo vězení, tentokrát
československého. Nezbývalo jim nic jiného než se tvářit, jako by sovětský
nápravně pracovní tábor byl tím nejvlídnějším a nejskvělejším místem na světě
nebo mlčet. Ne všichni se směli vrátit do vlasti. Ve východní Sibiři je město
Minusinsk, v němž ještě v roce 1999 žilo několik tisíc slovenských
a maďarských vězňů GULAGu, kterým nebylo dovoleno se vrátit. Kolik
se jich takto „rozptýlilo“ po propuštění z GULAGu po celém Sovětském
svazu bez možnosti se vrátit, o tom neexistuje ani jeden údaj.
Poznámka na závěr. Dnes se už po více než tři desetiletí
může psát o bolševické expanzi do Evropy a Československa hned po první světové
válce, ale čeští profesionální dějepisci tak nečiní. Proč? Mají obavu, že by na
světlo pronikla nějaká další ostuda obdobná postoji Karla Čapka k bolševickému
Rusku v roce 1936, nebo že by museli poukázat na disgustující a zcela
chybné uvažování českého obyvatelstva? Ano, v jedna ostuda zde číhá. České
obyvatelstvo se natolik zhlédlo v protektorátním totalitním systému a
v odporu k demokratickému systému, že poválečná třetí republika
1945-48 se jen v nepodstatných detailech lišila od nacionálně
socialistického Německa! Odvahu to říkat veřejně má jen jediný český historik –
Vít Smetana, ostatní, byť to taktéž vědí, mlčí.
(Konec)
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-3-684206?nocache=1
Díky za nebojácný a odvážný článek. Myslím, že kdo není úplně zaslepen, tak z retrospektivního pohledu musí dát těmto skutečnostem za pravdu. Ještě je však potřeba více zmínit dva "naše meziválečné kulturní velikány" Voskovce a Wericha z bolševického Osvobozeného divadla a jejich hru Pravda o sovětském Rusku, kde tito dva výtečníci bagatelizovali bídu a genocidní hladomor na Ukrajině. To by stálo za samostatný článek.
OdpovědětVymazatNapište ho, zveřejním.
VymazatT. Krystlík
---
Pred druhou svetovou valkou existovalo pouze nekolik velmoci, mezi ktere SSSR rozhodne nepatril.
OdpovědětVymazatAz po valce zasluhou prave velmoci jako byly USA, Velka Britanie, Francie a Nemecka se dostal do posice velmoci Sovetsky Svaz.
Bez pomoci zapadnich mocnosti a neuvazenosti Hitlera vyhlasit valku USA a napadnout Francii a VB by SSSR zustal tou zaostalou zemi jakou bylo pred valkou.
Komunismus v SSSR byl v mirovem obdobi mnohem zrudnejsi nez nacizmus pred valkou, vyjma pogromu na zidy, ktery se neda v zadnem pripade srovnat s terorem jaky zpusobil komunismus vedeny Stalinem na svem obyvatelstvu, hlavne poctem obeti.
Je zajimave, ze ceska wiki (a dokonce i polska) neuvejrenila pojednani o politicke represi v Sovetskem svazu.
Pouze anglicka wiki ma podrobny popis te sovetske zrudnosti.
Existuje dokonce nazor, ze pro USA byla podstatnejsi porazka Nemecka nez Sovetskeho Svazu.
Technicky a vedecky pokrok Nemecka byl pro USA z konkurencniho hlediska vetsi hrozbou, nez zaostaly stav SSSR.
1) Existuje dokonce nazor, ze pro USA byla podstatnejsi porazka Nemecka nez Sovetskeho Svazu.
Vymazat2) Technicky a vedecky pokrok Nemecka byl pro USA z konkurencniho hlediska vetsi hrozbou, nez zaostaly stav SSSR.
ad 1) Názor nejen že existuje, ale byl dokonce správný.
ad 2) což nevyplývalo z konkurenčního hlediska (v tomto směru bylo pro USA prioritní záležitostí to. aby Velká Británie zrušila svůj imperiální systém celních preferencí), ale z Hitlerova egomaniakálního přesvědčení, že se jeho sociálně inženýrské vize musí uskutečnit ještě za jeho života. Stalin řekl Churchillovi, že zásadní Hitlerovou chybou bylo, že nepochopil, kdy se má zastavit. A v této chybě ho Josif následovat nehodlal, protože věděl, kdy potenciální rizika za zisk nestojí. V tomto směru byl Západu mnohem nebezpečnější Chruščev, který byl skutečně přesvědčen, že komunismus zvítězí (viz jeho projev: "My vás pohřbíme") a začal jej exportovat svou podporou "národně-osvobozeneckým" hnutím všude ve světě.
Jenze moje poznamka se tykala pouze te vedecke a technologicke zaostalosti Ruska, cimz si USA prilis hlavu nelamala, jako v pripade Nemecka.
VymazatKdy mel Hitler prestat s tou jeho rozpinavosti, nebo Chruscovovo mlaceni botou v OSN je uplne jina otazka.
Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?
OdpovědětVymazatProtože mé srdce je na straně chudých.
Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak.....
Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Karel Čapek
Čapka i Orwella potkal podobný osud – oba jsou dnes považováni za autory, kteří varovali svět před komunismem. To, že zároveň varovali před dopady kapitalismu, skončilo v zapomnění.
Ad 22:03. 12 let poté hlásal opačné názory.
VymazatAno,vyjadril se k navrhu ustavy ktera kdybyste si ji precetl se zakladala na ptincipu Francouzske revoluce, Liberte egalite fraternite! To ze Stalin nic nedodrzel byla jina vec.Tak jako ze to pozdeji kritizoval za nedodrzeni principu uz jeho kritici nehlasali tak horlive jako Vy! V zapadni literature je je hodnocen mnohem kladneji! Ale to je pro Cechy normalni, a niz by nekdo videl ten clanek udajne v Moskevske Pravde! Typicky Ceske!
VymazatPoválečná republika neměla nic společného z Německem. Do žádné země nevtrhla, s nikým neválčila, žádné plynové koncentráky nebudovala. Za to byla členem OSN a demokratickým státem, jak jinak by se komunisti dostali k moci!
OdpovědětVymazatAd 22:30. Poválečná republika se koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu režimu v Německu pouze tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) nacionální socialismus prosazovala navzdory tomu, co stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní socialismus v názvu a (3) v ČSR se uskutečnilo znárodnění. Politické strany podle pravidel Národní fronty musely táhnout za jeden provaz, pod hrozbou automatického rozpuštění nesměly přejít do opozice.
VymazatTo z nich nedela nacisticke Nemecko kde se po valce ani nechovali lidsky ke svym vlastnim soukmenovcum-pristehovalcum !
Vymazat