Degradace české psyché 3

Tomáš Krystlík

PROTEKTORÁTNÍ REALITA

Časopis Dnešek v čísle 7 z 9. 5. 1946 zveřejnil postřeh spisovatele Jürgena Thorwalda: „Uprostřed chaosu na východě vypadaly Čechy a Morava i oblasti německých Sudet až do konce dubna (1945) jako ostrov blaženosti.“

Rudé právo 5. 7. 1947 otisklo tehdejší postřehy o protektorátu dvou Němců ze staré Říše a jednoho Němce z Rakouska: „Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organisací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství.“

„Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 jest cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, jest protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru.“

Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943, poznamenal: „Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získati, což Češi všemožně využívají.“

Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly pro obyvatele jiných porobených zemí na těžko představitelné úrovni. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku 1943, pojednává zpráva jednoho Poláka z Generalgouvernementu, který tehdy navštívil Prahu, polské exilové vládě v Londýně: „Češi žijí v poměrech od našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií, masových zátahů (łapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za prací, nemusí se již vrátit.“ 

Polský svědek připustil, že postih zasahuje někdy široké společenské vrstvy, ale ohromilo ho, že Čech má právo sednout si vedle Němce, že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou, a že jediné pronásledování se týká židů a cikánů. „Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v Říši. Každý Čech má rádio a poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří propagandu. Ale vzdor této propagandě se poslouchají české zprávy z Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených hráčů.“

Historik Toman Brod k tomu ve svém díle Osudný omyl Edvarda Beneše dodává: „Ano, Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích a Jugoslávcích nemluvě.“ 

Už v květnu 1942 si pochvaloval sám Adolf Hitler: „Češi pracují nyní ve zbrojních závodech i jinde k naší naprosté spokojenosti a stále více u nich zdomácňuje heslo: ‚Vše pro našeho Führera Adolfa Hitlera!‘“

V Londýně přišly občas na přetřes sociálně ekonomické poměry v protektorátu. O českých sedlácích pravil koncem roku 1944 v londýnské Státní radě ministr Juraj Slávik: „Prichádzajú stále ponosy (stížnosti), že mnohí roľníci (zemědělci) využívajú situáciu a koristia z čierneho trhu. Poplatili si všetky dlhy a za peniaze už nič nechcú predávať. Ľudia z mesta sú ‚odieraní‘ o šaty, užitočné predmety, zlato, atď. Kňazi kážu v kostoloch proti hyenám, nepomáha to. Za zlaté hodinky sa predáva 20 kg bravčovej masti (vepřového sádla). Múky nepredajú, leda zupákom a gestapákom, lebo sa ich boja.“

O dělnictvu zprávy z Čech říkaly, že prý je „z padesáti procent vlažné“, že má dvojnásobné příděly a dost peněz.

Jak podotýká Toman Brod, spousty přesvědčených germanofobů na vesnici neutíkaly do lesů k partyzánům, nýbrž chamtivě těžily z válečného nedostatku zboží, zejména potravin. „Mnozí tvrdí, že se jim daří lépe než za republiky,“ oznamovala informace z domova předaná do Londýna v září 1943.

Další zprávy z té doby buď tuto skutečnost potvrzovaly, nebo určitou měrou limitovaly, mluvíce mj. o politické nespokojenosti dělníků, jejichž převážná část prý sympatizuje s komunistickými názory.

K odboji panoval v protektorátu vztah vyjádřený slovy: „My, kteří v roce 1938 nesměli anebo nedokázali pozvednouti zbraň, nyní nemůžeme. Není ostatně povinností velmocí, jež nás v Mnichově zaprodaly, aby nám opět svobodu vrátily?“

Odboj, zejména vojenská skupina Obrana národa, usiloval o zvrat, o probuzení aktivního odporu obyvatelstva, ale podstatněji národní mysl neovlivnil. V listopadu 1943 vylíčil pamětník náladu panující v protektorátu těmito slovy: „Válka se vlekla a vlekla. Uznávali jsme všechny úspěchy Spojenců, obdivovali jsme se hrdinství Rudé armády, byli jsme oslněni číslicemi výroby zbraní v Americe, ale byli jsme unaveni a nemohli jsme dohlédnouti konce této strašné války, která se dotýkala každého jednotlivce tak, jak tomu dosud v dějinách nebylo. Na jaře jsme doufali, že bude konec v létě, a dokazovali jsme si to všemi možnými prostředky. Když v létě konec nepřicházel, říkali jsme si, že bude určitě na podzim, a na podzim jsme spoléhali na jaro. A tak to šlo stále dokola, již po léta.“

Koncem roku 1943 si ilegální Rudé právo stěžovalo: „Mladé Čechoslováky, kteří tělesně a duševně vyrůstali už ne za republiky, ale za okupace, podařilo se nacistům a jejich českým pomahačům… podmaniti svému vlivu.“

27. 7. 1944 se ve švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung psalo: „Podle přehledu centrálního statistického úřadu v Praze stouply úložky obyvatelstva protektorátu za období 1939 až 1943 z 33,8 na 60 miliard korun, což představuje nárůst o 78 %… Současně celkový objem půjček poskytnutých družstevními záložnami klesl z 9,3 na 6,8 miliard korun, což znamená, že čeští sedláci oddlužili své usedlosti o 2,5 miliardy korun.“ (sic)

PŘESÍDLOVÁNÍ

V lednu 1943 obdržel pozemkový úřad kompetence pro vyvlastňování v souvislosti s obranou. K vysídlovacím akcím pro účely zřízení vojenských cvičišť Milovice, Brdy, Vyškov při-bylo roku 1942 vysídlování území západně od Benešova, určeného pro cvičiště Waffen-SS.

Plánovat se vše začalo už dříve, ke zdržení však došlo kvůli námitkám zmocněnce branné moci a zbrojní inspekce. Ti měli výhrady charakteru politického kvůli neklidu mezi obyvatelstvem, a hospodářského – následkem by byl pokles zemědělské výroby. Do poloviny září 1942 měly být vyklizeny vesnice východně od Vltavy a jižně od Sázavy. Zbrojní inspekce dosáhla toho, že projekt byl odložen do doby, než zbrojní závody v této oblasti a jejich zaměstnanci naleznou přiměřené nové sídlo; dosáhla i toho, že z něho byly vyňaty některé obce s důležitými zbrojními závody. Celkově mělo být kvůli cvičišti Waffen-SS vysídleno kolem 37 tisíc osob.

Detlef Brandes zaznamenal, že námitky vznesl i hlavní kontaktní orgán NSDAP v Praze těmito slovy: „Je také zcela nepochopitelné, proč dnes, po obsazení velkých území na Východě, musíme zakládat anebo rozšiřovat vojenská cvičiště ve vnitroněmeckém prostoru.“

Podle historika Volkera Zimmermanna plánovalo vedení sudetoněmecké župy pod vlivem NSDAP a SS přestěhování asi 300 tisíc Čechů ze Sudet do protektorátu. Proti tomu se co nejrázněji postavily protektorátní úřady, zejména ostře proti těmto plánům vystoupil K. H. Frank. Argumentoval narušením sociálního smíru v protektorátu a jeho důsledky pro válečnou výrobu. Tím plán ztroskotal a Henlein se od té doby musel soustředit výhradně na asimilaci Čechů na místě, tj. v Říšské župě Sudety.

Ve srovnání s ostatními obsazenými územími v Evropě byly protektorát a území odstoupená Německu velkých německých přesídlovacích operací ušetřeny. Celkem za války přibylo a trvale se zde usadilo cca 11 600 etnických Němců. Počet nových osídlenců v protektorátu obnášel v druhé polovině roku 1944 1590 rodin, celkem 8824 osob, z toho 8728 rolníků ve složení: 6748 Němců z Dobrudže, 536 z Jižních Tyrol, 483 z jižní Bukoviny, 352 ze Sudet, 262 z Besarábie, 311 ze staré Říše, zbytek z Chorvatska. Půdu pro své osídlovací akce získával Pozemkový úřad hlavně zabavováním majetku na základě rozsudků zvláštních soudů a arizací.

(pokračování)