Tomáš Krystlík
Pro
vhled i do dnes setrvávajících bludů v českých myslích je rozhodující
údajný Benešův dopis Karlu Čapkovi z 3. 11. 1938, uváděný v několika
mírně odlišných verzích, neboť velmi výrazně ovlivnil, ba dodnes ovlivňuje
nazírání Čechů na sebe samotné. Zveřejnily jej 22. 12. 1938 deníky Venkov a Večer. Druhý list v témž vydání podotkl, že se pravděpodobně
jedná o podvrh komunistického původu, a připojil k tomu dementi
již nemocného Karla Čapka, že Edvardu Benešovi žádný dopis neposílal – na jeho
začátku totiž stálo: „Oba (Beneš a jeho žena) jsme byli potěšeni Vaším
dopisem…“ – ani od něj dopis neobdržel.
Opisy
onoho Benešova dopisu kolovaly pak i v protektorátu. Gestapo jej
chtělo proti Benešovi propagandisticky využít a začalo v první
polovině roku 1943 po originálu dopisu pátrat v Čapkově pozůstalosti.
Vyslechlo osoby, které s ním mohly přijít do styku, přičemž manželka Karla
Čapka Olga Scheinpflugová vypověděla, že takový dopis neviděla, ani o něm
nic neví. Dodnes se nenašel; podrobnosti o německé snaze jej
verifikovat jsou v Národním archivu v Praze (NA, sg. 109-4/305).
Podle
britského historika Zbyňka Zemana se s jistotou jedná o podvrh neznámého
autora z podzimu 1938. Není ani tolik důležité, zda je to podvrh,
nýbrž jaké nedozírné škody napáchalo jeho šíření v českém myšlení,
ve způsobu vnímání sama sebe, zejména vlivem tohoto megalomanského pasu:
„Předhonili jsme za těch 20 let státní výstavbou všechny naše sousedy a vlastně
jsme je naší výstavbou sociální a naším pojetím demokracie ohrozili. Báli
se nás (cizí politici) proto, že neustále v nich vězel strach před
oněmi vrstvami obyvatelstva vlastních zemí, které právem mohly poukázati na
pokrok naší země. Dělnictvo sousedních zemí, nakloněných našemu pojetí státu,
stále tíhlo k demokracii, majíc vzor v Československé republice…
Přerostli jsme konečně svým pokrokem i demokracii západních států
přátelských.“
Z těchto
nepravd plyne, že Češi byli nejskvělejším národem Evropy. Protože se nenašel
nikdo, kdo by jim ony bludy vyvrátil, jsou dodnes o tom Češi přesvědčeni.
Řeč je o Češích, ne o Čechoslovácích;
lze tvrdit, že by to Beneš takto nikdy nenapsal. O kus dále je to obdobné:
„Neudělal jsem z ČSR Španělsko, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že český lid
by se hrdinností vyrovnal Španělsku“ – opět „český“, nikoliv
„československý“.
Podle této části údajného
Benešova dopisu usuzoval Venkov na
komunistický podvrh: „Do posledního dne a dechu, ať jsem, kde jsem,
pracuji jako politik a vůdce určité části československého národa, která
mi dala k tomu svůj akreditiv. Přijdou doby velmi zlé, kdy bude všechno
v sázce, ale já (Beneš) jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v život
r. 1917 Sovětský svaz a který jsme koneckonců i my podporovali,
neskončí v marasmu (v jiné verzi dopisu: „neskončí marxismem“), nýbrž
ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce povinností, tak jako
tak získá pro sebe nejvíce práv… Nechci pracovati pro český národ (opět „český“
a ne „československý“). Ne. Chci a budu pracovati pro onu část
národa, na jejíž budoucnost věřím, a která ve spojení s oddanými
vrstvami ostatní Evropy bude míti dosti sil, aby se ujala vlády nad zasněnou (v jiné verzi: „nad změněnou“) Evropou.“
Historik
Zbyněk Zeman upozorňuje, že Beneš by nikdy nepoužil výraz „zasněná Evropa“
a nevyslovil domněnku, že proletariát, maje nejvíce povinností, si proto
zaslouží nejvíce práv. Dodejme, že ani výraz „změněná Evropa“ v jiné verzi
dopisu by Beneš nepřipustil, protože byl od své abdikace přesvědčen, že
musí vypuknout evropská nebo světová válka, z níž se zrodí ČSR
v původním územním rozsahu roku 1937 (a on opět zasedne na prezidentském
stolci).
Autory
onoho údajného Benešova dopisu ale nakonec nemuseli být komunisté, protože v programu nekomunistického odboje Za svobodu
zpracovaném na začátku protektorátu nekomunisty Miladou Horákovou, Ludmilou Jankovcovou
a Vladimírem Krajinou patřil k „demokratickému názoru bojujícímu
s fašismem“ i sovětský bolševismus, přičemž kapitalismus měl být
nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost měla být uspořádána na „základě
netřídním“. Jasný důkaz, že tehdejší česká společnost byla již v roce
1938 prolezlá příklonem k bolševismu bez ohledu na partajní příslušnost nebo sympatie
k nějaké nekomunistické straně.
Z
toho, zda se Češi měli na podzim roku 1938 bránit, si po válce vytvořili
ohromné téma na mnohá desetiletí. Až po válce, nikoliv dříve. Po mnichovské
konferenci se Češi považovali za radikální sílu protinacistického zápasu,
důslednější než všichni spojenci. Byli přesvědčeni vlivem tehdejší (dez)informační
politiky československé vlády, že byli jimi zrazeni, navzdory tomu, že
odstoupení pohraničí bylo odsouhlaseno 21. 9. 1938 vládou i prezidentem ČSR a
zveřejněno v denním tisku (sic). Kritika postupu spojenců přivedla Čechy
k přesvědčení, že ČSR neměla sledovat a podporovat jejich
protiněmeckou politiku. Tím získali východisko ke kritice politiky první
republiky a Beneše.
Vládě
druhé republiky bylo jasné, že situace není dlouhodobě udržitelná. Okleštěnému,
vnitřně nestabilnímu státu byli nepřáteli opět jako předtím všichni jeho
sousedé s výjimkou Rumunska, které nemělo s ČSR třecí plochy čekající
na řešení. Vláda po mnichovské konferenci seznala, že přátelství
s Německem bude asi výhodné, protože Německá říše je nejmocnějším sousedem
a tudíž může být i nejmocnějším garantem existence Česko-Slovenska.
Jediná
západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA,
a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské
konference. Přispěly k tomu i přetrvávající styky amerických krajanů
s bývalou vlastí a jejich hmotná pomoc. Analogie s událostmi
během první světové války posilovala naději na zásah USA ve prospěch
Čechů.
Začátek protektorátu
Na
začátku protektorátu německé vojenské polní kuchyně vyvářely pro české
nezaměstnané, posádkové hudby Wehrmachtu pořádaly na náměstí českých měst
koncerty českých písní, němečtí vojenští velitelé vzdávali čest hrobu československého
neznámého vojína.
K tomu
historik Jan Tesař napsal: „A tak se v českém národě... rozšířil všeobecný
pocit úlevy i jakési radosti nad tím, že se podařilo vyvarovat se nejhoršího. Národ
jako by se probudil ze zhoubné apatie a pozdvihl se k nové činorodé aktivitě,
jejímž cílem bylo uchovat, co se prozatím podařilo zachránit, neupadnout ještě
hlouběji. Nacistické sliby o možnostech autonomního vývoje a současně
nejistota, zda se tuto autonomii podaří uhájit, způsobily, že se na otázku
uchování takzvané protektorátní autonomie upnuly české naděje. Národ (údajně,
poznámka v originálu) zrazený svými spojenci, předložený na milost svému
úhlavnímu nepříteli a zbavený jakékoli perspektivy dostal cíl svého usilování.
Šlo o udržení výkonu správní moci v českých rukou a o uchování národních
institucí a organizací; současně se zdálo být nutným čelit tomu, aby tyto
orgány a instituce, budou-li nadále trvat, nebyly okupantem odevzdány do rukou
českých fašistů. Je logické, že v daných poměrech vykupoval se zdar tohoto svým
záměrem vlasteneckého úsilí loajalitou k německé moci... To mělo ovšem svoje
důsledky i pro vzájemný poměr jednotlivých směrů uvnitř českého národa.
Dřívější ostré politické boje nahradil všeobecný pocit národní jednoty a
solidarity, považované za rozhodující zbraň národního kolektivu v jeho obraně
proti všeobecně nenáviděným okupantům. Čeští vlastenci do té doby považovali za
národní úspěch, že zanikly všechny spory, které rozdělovaly českou společnost v
době předbřeznové, že umlkl úporný boj pravice a levice, nahrazen zdánlivě
aktuálnějším požadavkem celonárodní jednoty... Byla to všenárodní česká
protiněmecká opoziční jednota. Jednota s protiněmeckým programem proněmecké
loajality, realismu a přizpůsobení (sic).“ Potud Jan Tesař.
Národně obranná opatření české protektorátní vlády preferující
přežití národa bez větší újmy, musela být eo ipso protidemokratická. Do
vytvořeného nestranického Národního souručenství, náhražky za zakázané
politické strany, vstoupilo v Čechách 99,2 %, na Moravě 98,4 % mužů
s volebním právem, zajisté že ne všichni dobrovolně, někteří pod silným
společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení a podřízení se zájmům
národa způsobily odklon od demokratického cítění, čímž se Češi stali
zcela lhostejní k porušování demokracie. Pevně semknuté české národní
těleso houževnatě odmítalo jiné dělení obyvatelstva než z hlediska
národního. Otázkou je, nakolik byla tehdejší netečnost českého obyvatelstva
k porušování demokracie způsobena přetrvávajícím zklamáním z bývalého
prvorepublikového režimu, který nedovedl zajistit český stát, nebo tím, že mu
demokratické, tudíž ve svém důsledku i nonnacionalistické chování
nestačilo přejít od dob obrození do krve. Češi vyčítali politikům první
republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako
kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich
silách, avšak hlavní důvod rozpadu Československa – vypjatý český šovinismus –
Češi odmítali a dodnes si odmítají přiznat.
Na druhou stranu se česká společnost paradoxně semkla, ač sama
ultranacionalistická, proti českým fašistům. A to ne kvůli svému odporu proti
fašismu jako ideologii, ani v jeho české variantě charakterizované vypjatým
šovinismem, nýbrž z obavy, aby německá okupační moc nepověřila české fašisty výkonnou
mocí v protektorátu z obavy, kteří by se pak kvůli svému silnému
šovinismu českých fašistů dříve nebo později dostal do konfliktu
s německou okupační mocí, což by zhoršilo nebo dokonce zničilo vyhlídky českého
národa na přežití. Tento předpoklad byl zcela reálný. Němci se též obávali
zaměnit vládnoucí českou garnituru českými fašisty, aby tím nevyvolali nežádoucí
chaos, dílem způsobený neschopností fašistů, dílem vyvolaný bojkotem českého obyvatelstva,
do kterého by byli nutně zataženi a museli by ho řešit.
Diskriminace českých fašistů v běžném životě se ujaly i
protektorátní úřady, které byly v naprosté většině v českých rukách,
a nenápadně, aby se to nedalo vyložit politickými motivy, je perzekvovaly, kde
mohly.
Fašismus jako ideologie v principu nezná nacionalismus,
termín národ používá ve smyslu všech obyvatel státu bez ohledu na jazyk. To
však neplatilo pro český fašismus vlivem zmatení pár významových pojmů v češtině
již Josefem Jungmannem, které též vedlo ke vzniku ostrého nacionalismu celého
česky mluvícího společenství. Když v něm vzniklo fašistické hnutí podle
vzoru italského, přibralo zcela samozřejmě i český šovinismus.
V protektorátu převzala Německá říše pouze resorty zahraniční
politiky, financí, hospodářství a obrany, ostatní spravovali i nadále
Češi. Poskytnutá míra autonomie byla vyšší než za Rakouska-Uherska (sic). Aby
nebyly city českého obyvatelstva zbytečně zraňovány, bylo překračování hranic z Říše
do protektorátu silně omezeno (sic) a na Háchovu prosbu, které Němci
vyhověli a snažili se to dodržovat po celou dobu protektorátu, nebyli do
protektorátní správy nasazováni sudetští Němci (sic), nýbrž Němci ze staré Říše.
Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo do
odporu proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného
znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce
války charakterizoval právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl
zřejmě i sobecký podtext v tom, že jednotlivé odbojové skupiny
se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch obnovených
politických stran. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi
omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, nikdo
se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky, všichni si
přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se již bezprostředně
po válce vymstilo.
Panoval i další výrazný trend. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do
svého týdenního přehledu převzal z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V
bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů
v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí
se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi
stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů
mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu.
Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální
práce.“ Po příčinách, proč se tak dělo, však nikdo z historiků
se dodnes neodvážil pátrat, protože to odporuje mýtu o hrdinném
národě, statečně vzdorujícímu německým okupantům.
České obyvatelstvo po odstoupení území Německu a během
protektorátu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti
v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom
hrála i stará obrozenecká představa opřít se v době ohrožení
o slovanské Rusko, o mohutné ruské dubisko na Východě. Komunistů si Češi
zpočátku vážili, protože SSSR se nezúčastnil, nebyv pozván, mnichovské
konference a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj
k německému vpádu v březnu 1939. Hodně se psalo o slovenské
zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly,
opět vlivem militantního českého nacionalismu, jen velmi ojediněle
v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa
o dobytí Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů, samozřejmě,
budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj:
nedobrovolně) převychováni (sic).
V březnu 1941 se ÚVOD shodl na poválečném programu
následujících radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž
i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus,
nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace…
se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení
přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti
účelovým rozdělováním práce.“ To odpovídalo plně bolševickým, sovětským cílům. S takovými
představami byla cesta k poválečnému zbolševizování Československa nakročena.
Když je velmi ochotně převzala většina českého obyvatelstva, byla cesta k poválečnému
socialismu sovětského typu přímo vydlážděna.
Říšský protektor Konstantin von Neurath se od počátku
snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít ho ve prospěch
okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby
ze 108 000 lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939), podle jiných zdrojů
z 90 975 ke konci března, na 16 912 v červnu, později na úplné
minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě nevzpamatoval ze
ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou
pracovních míst v Německu; příslušná dohoda byla podepsána již v lednu
1939, ve větší míře se uplatnila až po 15. 3. 1939.
Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německé
říši byly platy v průměru dva- až třikrát vyšší. Vypravovaly se celé
zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce
1940 jich tam zcela dobrovolně pracovalo kolem 120 000 – pracovní
povinnost v protektorátu, tedy i z ní vyplývající možnost
pracovního nasazení v Německé říši úřady práce, byla zavedena až 18. 12.
1940. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to
byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství
za minimální mzdu.
Exkurs.
Čeští dělníci byli v Německu zaměstnáváni podle
pracovních podmínek platících pro Němce, například
u Deutsche Reichsbahn (DRB, Německé říšské dráhy) ve službě stavební
a udržovací takto: „Nebudou (čeští dělníci) jednotlivě přidělováni
služebnám, zůstanou ve skupinách. Mzda za pracovní den činí při
devítihodinové pracovní době podle poměrů v jednotlivých oblastech 4,90 –
7,50 RM (poznámka: kurs říšské marky vůči protektorátní koruně byl 1 RM = 10 K,
později denní mzda stoupla na 5,50 – 8,50 RM) Dělníkům mladším 21 let se mzda
krátí: po dosažení 20. let dostanou 90 %, 19. let 80 % plné mzdy.“ K tomu
se připadal u většiny prací úkolový příplatek ve výši až 1/3
plné mzdy, odlučné od rodiny ve výši 1 – 1,50 RM denně. Dělníci
s nezaopatřenými dětmi dostávali zvláštní přídavky na děti. Ze mzdy,
vyplácené týdně vždy v pátek, se srážela daň a odvody na sociální
pojištění, což činilo asi 12 % mzdy. Pracovalo se 6 dní v týdnu po 9
hodinách. Přesčasové hodiny se platily s příplatkem. Společné
ubytování v noclehárnách nebo obytných vlacích bylo většinou bezplatné.
Později i v plně vybavených bytech. Jednou za dva až tři měsíce měl
pracovník nárok na volnou jízdenku vlakem k návštěvě rodiny. Který dělník
měl v protektorátu tehdy hrubou mzdu bez jakýchkoli příplatků v přepočtu
1300 korun? Dělníci v té době v protektorátu vydělávali jen několik
stovek korun měsíčně! Obdobně byli zaměstnáni v Říši i čeští dělníci
v kovoobráběcím průmyslu za 7 – 8,90 RM denně, přesčasy se platily
s 25% příplatkem.
Později zavedli Němci v protektorátu i všeobecnou
zákonnou podporu v nezaměstnanosti. Když začalo ve větší míře
kobercové bombardování Německa, kdy se nerozlišovaly vojenské a civilní
cíle, zájem o práci v Říši opadl a nastal opačný jev – Češi
se začali práci v Německu vyhýbat všemi dostupnými prostředky.
Postavení Čechů pracujících v Říši bylo, což se zatajuje, totožné
s podmínkami říšských Němců: stejná výše mzdy, stejná délka dovolené,
stejné svobodné trávení volného času, stejná možnost pohybu a cestování,
po počátečních nedorozuměních ohledně statutu českých zaměstnanců dostávali
i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. K tomu
přistupovalo odlučné, slevy na dráhu domů mimo volné jízdenky jednou za dva až
tři měsíce, navíc dny dovolené na cestu domů a zpět podle vzdálenosti,
výhody, které Němci neměli. A nemuseli přispívat
jako Němci „dobrovolně“ na různé německé dobročinné organizace jako Německý červený
kříž a podobně. Takové podmínky jako Češi neměli žádní příslušníci jiných
okupovaných národů tam pracující, ani germánských (sic).
Koncem září 1939 byl v protektorátu
zaveden lístkový přídělový systém. Kvůli svým konzumním zvykům dostávali Češi
více tuků než Němci, což kaloricky bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Nicméně netrvanlivé uzeniny (termín z knihy vzpomínek
protektorátního ministra zemědělství L. Feierabenda, který lístkový systém na
pokyn Němců zaváděl) zůstaly v protektorátu mimo lístkový systém,
takže dostupnost potravin byla o dost výhodnější než v Říši.
První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko nenáviděli Češi po mnichovské konferenci ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se český vztah k Polákům zmírnil, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.
Re. Cesi byli nejskvelejsim narodem Evropy.
OdpovědětVymazatAno, to uz vedeli Italove a Nemci v 15. stoleti.
Na přílišné sebevědomí Čechů v roce 1458 ironicky narážel i italský humanista Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Němci se prý spokojí s římským původem, Římané, Francouzi a Angličané hledají kořeny svých národů v Tróji. Jen barbarští Čechové chtějí být za každou cenu ještě starší, když tvrdí, že byli přímo u stavby babylonské věže, kde vznikl i jejich jazyk. Kromě Židů není na světě jiný národ, který by jako Češi stavěl tak vysoko své vlastní počátky. „Možná jednou Čechové přijdou s tvrzením,“ poznamenává jízlivě Piccolomini, „že jejich národ pochází přímo z lůna pramáti Evy“.
Německý dominikán Felix Fabri popsal v roce 1484 své působení ve Svaté zemi a vypráví i o tom, že babylonskou věž, symbol lidského zmatku, stavěl spolu s giganty též český král Bohemus. „Inu, co by také mohlo jiného vzejít od těch českých kacířů,“ převádí to v anekdotu Fabri.
Také německý humanista Johannes Butzbach, pobývající v Čechách v letech 1490 až 1495 jako žebravý student, vypráví, že podle Čechů patří čeština k oněm dvaasedmdesáti jazykům, které se zrodily při babylonském zmatení, a že Praha měla být založena nedlouho po časech biblického praotce Abraháma.
Re. Setrvajici bludy v ceskych myslich.
OdpovědětVymazatTak Benes, kteremu Cesi staveli pomniky a peli chvalu, jak se zaslouzil o stat, je typicka ukazka cemu jeste dnes Cesi veri. Pri tom to byl on, kdo uvrhl CSR do chrtanu Stalinovi.
Dalsi takovy mytus byl o vyhnani Nemcu, ktery pry udajne rozhodly vytezne mocnosti v Postumimske konferenci. I dnes se najdou nevzdelanci, kteri tomu veri.
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/postupimska-konference-ktera-o-odsunu-nemcu-nerozhodla/r~5e18f01ad19d11ea9c800cc47ab5f122/
So sprach Kapischta, aneb ještě větší blbec, než jsme čekali.
VymazatKdo to je my??
VymazatNo preci mistni sasek a ta jeho podoba v zrcadle.
PS. To je dost, zes pred tu prirovnavajici spojkou "jez" napsal konecne tu carku, jak jsem te poucil.
Češi toho skřeta z Kožlan dodnes oslavují a jeho dekrety nechtějí zrušit. Je to ostudné, ale až mile ČESKÉ: "Co jsme ukradli, nevrátíme!"
VymazatJiste vite, ze ti Cesi si vzdycky umeli vybrat "spravne" osoby, ktere budou oslavovat a stavet jim pomniky.
VymazatZizka, Masaryk, Benes, Stalin, Gottwald, Zapotocky a nedavno i Havla. A vubec bych se nedivil, kdyby postavili pomnik i tomu Zemanovi.
"Kapischta" ? To je originalni, ještě větší blbec, než jsme čekali.
Vymazat10:28 - Kvituji, že se tu opět po čase objevil známý dement, aka "MILE ČESKÝ" krysařík
Vymazat10:55 - nad tím vším vysoko ční dobrovolné odhalení sochy Karla Marxe v Trieru v roce 2018.
VymazatKarel Marx nekoho zavrazdil nebo nechal povrazdit, jako Stalin, Gottwald nebo ten slapka Zizka? Marx byl v prvni rade uznavany filosof.
VymazatDouc se historii.
Karl Marx nikoho nezavraždil, jen vymyslel ideologii, která povraždila asi tak 100 milionů lidí. Asi proto je uznávaný filozof a zaslouží si v Německu sochu.
VymazatPodle "Statistiche Amter des bundes und der Lander" Federalni Republiky Nemecka.
OdpovědětVymazatZáři 1942, britská vláda informuje Československou vládu že principálně nemá námitky proti deportaci Sudetských Němců.
12.5 1943, Roosewelt informuje Beneše o jeho souhlasu s poválečným odsunem Sudetských Němců
6.6.1943 Sovětský vyslanec informuje Beneše že jeho vláda souhlasí s odsunem Němců
1.. Yalta, tajná doložka: Němcii mohou být použiti na práci jako část reparací.
5.3.1945 Zákon o Konfiskace veškerého německého majetku na území Polska
19.5.1945 Benešův Dekret o confiskaci veškerého Německého majetku v ČSR
26.6 1945 Charta Ligy Narodů-OSN eliminuje Vyhnané Němce z programu o pomoci mezinarodním uprchlikům.
22.7.1945 Pražská vláda předává spojencům plán vystěhování Němců a Maďarů z ČSR
2.8.1945 Potsdamská konference, Článek 9, konečné uspořádání západních hranic Polska odloženo na Mirovou konferenci spojenců. Článek 13 schvaluje odsun Němců z ČSR, Polska, Maďˇarska.
15.10.1945 Maršál Žukov stanoví termín odsunu Němců z ČSR , Polska a Maďarska do sovětske zóny
20.10.1945 Spojenecký kontrolni Výbor schvaluje konečný plán na přemístění Nemců z ČSR, Rakouska, Polska, Maďarska.
19.1.1946 začátek prvních transportů z ČSR , Maďarska, Jugoslavie, do Bavorska, Hesse a Wuerttemberg-Badenu a do Sovětské zóny.
14.2.1946 souhlas Britské armády na Rýnu a Polské vlády o přesunu Němců z Polska.
20.4.1946 prvni žádost o mezinárodní pomoc Německým vystěhovalcům. (Stuttgart Laender Koncil)
23.10 1946 Stalin prohlásil západní hranice Polska za konečné.
24.10.1946 minister vnitra ČSR Vosek oznamuje transport Němců za dokončený
15.12.1946 Mezinarodní organice pro pomoc uprchlíkům IRO zakazuje jakoukoliv pomoc Uprchlíkům Německé národnosti.
1.12.1946 První transport vyhnaných Němců z Dánska přijíždi do západni zony Německa.
01.11.1946 začal odsun Němců z okupované zóny východního Pruska, pokračuje do 1950.
23.5.1949 první zákon článek 116 federativní republiky Německa stanoví stejná práva pro všechny vyhnané a uprchlé Němce!
1.08.1949, první zákony pro vyhnané Němce: Zákon o ochraně, domovině, nemovitostech a konečné vyřešeni návratu poplatků od Německých železničních dráh a Poštovních úřadů pro vystěhovalce a uprchlíky
21.9.1949 Dr. hans Lukaschek , nový minister pro vystehovalce
29.11.1949 Zákon o přesídleni 300,000 vystěhovalců z Bavorska, Dolního Saska a Schleswing-Holsteinu.
1.3.1950 první transport pod jménem " operation link" přijíždí z Polska do Heiligenstatu.
1.05.1950 problém vyhnanců se pokouší řešit v USA, Londýnu, Ženevě, Římě, Paříži, USA dává 54,744 viza k vystěhováni do US bez jakéhokoliv poplatku na transport.
17.12.1950 zaklada se "Spojene Nemecké Landsmannshaften" v Bonnu ( spolek vystěhovaných)
Napsal Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale University, USA)
OdpovědětVymazatZáklad k odsunu tzv. sudetských Němců položil Neville Chamberlain. Chamberlain navrhl, aby po válce byly odsunuty do Německa německé menšiny z Československa a Polska, aby se vyřešil tento problém jednou pro vždy, tak jak se stalo mezi Řeckem a Tureckem. Anglická konzervativní strana přijala tuto myšlenku a provedla ji. Britská vláda přesvědčila USA a SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem byl Protokol Postupimské Konference z 2. srpna 1945. Odsun byl proveden na jeho základě. Prezident Beneš by nebyl vůbec nic docílil, kdyby zde nebyla vůle britské vlády z vlastní iniciativy odsun přednést spojencům a dosáhnout jejich souhlasu. Jinými slovy, bez britské vlády by se byl prezident Beneš namáhal marně. Je samozřejmé, že Československo nemohlo Němce vyhostit, poněvadž je museli přijmout spojenci, kteří vládli v Německu a Rakousku.
Odsun připravila Mezispojenecká Komise v Německu. Němci byli odsunuti do americké a ruské zóny, podle přesného plánu v roce 1946. Československo odsun nezpůsobilo a nemá za něj odpovědnost. Odsun se konal pod dohledem Mezispojenecké Komise a Československu se dostalo uznání za jeho humánní provedení.
Mezispojenecka Komise udelila CSR uznani za jeho humanni provedeni odsunu??
VymazatDoufam, ze to "uznani" se tez vztahovalo na ten masakr Nemcu v Postoloprtech a jinych mist, kde Cesi se mstili i na tech nevinnych Nemcich, jen proto ze to byli Nemci.
10:26 - můžeš se u Mezispojenecké komise zeptat, nikdo ti nebrání.
Vymazat