Tomáš Krystlík
Vzpomněli jsme výročí konce bolševické éry 17. 11. 1989, ale
už ne okolností jejího vzniku v Československu. Sovětská moc nebyla
nastolena najednou v únoru 1948, byl to proces povlovný, trvající léta. Prvním
cílem byla psychika českého obyvatelstva, aby v určitý okamžik v budoucnu
bylo smířeno se zavedením bolševického totalitního režimu a proti němu nic nenamítalo.
To se celkem snadno povedlo, takže české obyvatelstvo po odstoupení území
v roce 1938 ztratilo zcela soudnost a začalo zbožňovat sovětský systém. Zde
se zle vymstil panslavismus, který kromě Slováků a Rusů již nikdo jiný s Čechy nesdílel,
hlavě ona česká obrozenecká představa mohutného ruského dubiska, o které
se menší slovanské národy v případě ohrožení opřou.
„Němci ven – Stalin sem“, znělo v protektorátu (!) na
manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, pak v květnu v Brně.
Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží
15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem
a Benešem! V mnoha ilegálně vydávaných letácích byla Rudá armáda
oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR vyvolaná tradiční
obrozeneckou všeslovanskou ideologií splývala Čechům následkem neudržení
československého státu s pocity nedůvěry vůči Západu a demokratickému
systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka
a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila
oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý
stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.
V měsíční zprávě pražského úseku Sicherheitsdienstu
(SD) za září 1940 se doslova pravilo: „Dnes i měšťanský, nábožensky
založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako
ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška
jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou
konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry
ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“
Již meziválečnou československou politickou scénu skrytě ovlivňovaly
sovětské tajné služby, což se dá vysoudit z Gajdovy aféry, která tvořila
jakousi onu malou pomyslnou část ledovce čnějícího nad hladinu. Nejvyšší českoslovenští
představitelé si tehdy přímo od SSSR objednali depeše sovětskému zastupitelství
v Praze, které byly stylizovány tak, aby se z nich dalo odvodit
Gajdovo špionství, aby Hrad měl proti němu vůbec něco přitěžujícího v ruce,
když se ho mermomocí chtěl zbavit.
Pro sovětské zájmy pracovalo, infiltrované sovětskými
agenty, v sousedním Německu zejména Gestapo. Sovětští agenti v něm se
rekrutovali většinou z řad bývalých německých komunistů, kterým strana
přikázala z Komunistické strany Německa (KPD) vystoupit a zahájit kariéru v NSDAP,
SA, SS, SD a v centrálních úřadech nacistického státu. To bylo od ČSR odlišné,
v protektorátu pak čeští komunisté udávali Gestapu případně
Sicherheitsdienstu (SD) lidi podle přesných pokynů Moskvy.
Od poloviny roku 1944 byli čeští partyzáni, hlavně na
Moravě, často řízeni sovětskými tajnými službami, tj. vysazenými sovětskými
partyzánskými veliteli, kteří svou významnou roli sehráli též
ve Slovenském národním povstání. Nechávali vytipovaným osobám podepisovat
písemné závazky spolupráce se sovětským NKVD (Narodnyj komissariat
vnutrennich děl, Lidový komisariát vnitra). Partyzánská činnost proti německé
okupační moci byla úkolem zcela vedlejším, hlavním bylo zajistit dosažení budoucích
cílů Sovětského svazu infiltrací takto získaných agentů do poválečných československých
úřadů a organizací.
Hned po obsazení
Rudou armádou začala řádit vojenská kontrarozvědka SMĚRŠ (zkratka ze Směrť
špionam!). Odhaduje se, že z ČSR zavlekla do SSSR přes tisícovku Rusů,
Ukrajinců a Bělorusů, kteří emigrovali do Československa po první světové
válce, bez ohledu na to, zda měli nebo neměli československé občanství. Do
konce války se dostalo do SSSR, v naprosté většině nedobrovolně,
a bylo tam perzekvováno celkem asi 150 000 osob československé státní
příslušnosti, z nichž zemřelo 33 až 70 % (odhady se různí).
Historik
Mečislav Borák uvádí, že 24 850 osob uprchlo z ČSR do SSSR,
z toho 4000 židů. Ze Slovenska bylo Rudou armádou odvlečeno do GULAGu na
6000 civilních osob, z nichž asi 2000 zahynulo. Z cca 20 000
lidí uprchlých z Podkarpatské Rusi do SSSR přibližně 10 000 přišlo o
život. Kolik jich bylo po obsazení Rudou armádou odvlečeno z Podkarpatské
Rusi do SSSR a zahynulo, Borák neuvádí. Z českých zemí po válce bylo
podle Boráka odvlečeno do SSSR asi 500 osob, zahynulo z nich asi 300.
Celkově i se zajatými slovenskými vojáky se mohlo jednat přibližně
o výše uvedených 150 000 osob z ČSR, které byly v SSSR
perzekvovány. O počtu zavlečených civilních osob z Podkarpatské Rusi
po obsazení Rudou armádou žádný odhad není k dispozici.
Fakta o bolševismu Čechy ignorovaná
Jen menšina čtenářů si alespoň ve velmi hrubých rysech uvědomuje, co
všechno s sebou přináší sovětský bolševismus. Není to zcela jejich vina –
od vzniku republiky v roce 1918 až do roku 1989, s jedinou přestávkou
v létech 1939–1945, se nejdříve péčí ministra zahraničí a pak prezidenta Edvarda
Beneše, jako v jediné zemi Evropy přísně tajily (!) zločiny sovětského režimu a
nelidské podmínky v SSSR. Za protektorátu Němci pravdu o podmínkách života
v SSSR a o Rudé armádě zveřejnili, ale naši předci to automaticky považovali za
propagandistickou německou lež. Za třetí republiky v létech 1945-48 se o poměrech
za bolševického režimu v SSSR opět mlčelo, po jeho nastolení v ČSR jakbysmet.
Horší je, že se o tom v podstatě mlčí dodnes.
Komu je známo, že pod bolševickou vládou zbyly obyvatelstvu sovětského
Ruska pouze tři cesty: sloužit vládnoucí moci, zahynout nebo emigrovat? Obyvatelstvo
SSSR muselo s bolševickým režimem aktivně vyjadřovat svůj souhlas, aby se
nedostalo do vězení nebo nepřišlo kvůli tomu o život, kdežto v Itálii nebo
v Německu, abychom uvedli příklad, jen stačilo, aby člověk mlčel a totalitní
režim ho nechal na pokoji.
Lidský život v Rusku ztratil hned v prvních letech
bolševického panství natolik cenu, že mladíci v Čece (Čeka, ČK, Vserossijskaja
črezvyčajnaja komissija po bor'be s kontrrevoljucijej i sabotažem pri
Sovete narodnych komissarov RSFSR, Všeruská mimořádná komise pro boj
s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), nebo ti, kteří měli v Čece přátele, zvali své slečny nikoliv do
kina nebo do cirkusu jako před revolucí, nýbrž podívat se na mučení či na
popravy tzv. odpůrců režimu. Například v březnu 1918 zval na takovou
podívanou Sergej A. Jesenin básnířku K. slovy: „Chcete se podívat na
popravy? Hned vám to přes Bljumkina zařídím!“ Nejhrůznější na tom bylo, že
takové nabídky byly s vděkem přijímány.
Jelikož z marxistického pohledu je sňatek buržoazní přežitek, tak
v různých oblastech Ruska, nacházejících se pod bolševickou vládou,
byly v létech 1918–1919 vydávány dekrety prohlašující ženy za „všelidové
vlastnictví“ a rušící „právo na soukromé vlastnictví žen“ uzavíráním sňatků.
Lze si představit, k jakým hrůzám vedla realizace těchto dekretů. Kostely
se často měnily na nevěstince, v nichž ženy měšťanského a šlechtického
původu pod donucením uspokojovaly chtíče příslušníků proletariátu (dělnické
třídy).
Jako příklad výňatky z Dekretu Saratovské gubernské rady lidových
komisařů o zrušení soukromého vlastnictví žen: „Od 1. ledna 1918
se ruší právo trvalého vlastnictví žen ve věku od 17 do 32 let.
Všechny ženy, jež spadají pod tento dekret, jsou vyňaty ze soukromého
vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy.
Přerozdělení spravování zcizených žen spadá do kompetence sovětu dělnických,
vojenských a rolnických zástupců. Každý muž, který si přeje použít
exemplář vlastněný lidem, musí předložit potvrzení o své příslušnosti
k pracující třídě, vystavený závodním výborem nebo odbory.“
Vypovídací hodnotu o sovětském bolševismu mají i statistická data.
V létech 1918–1922 zahynulo v Rusku 5,2 milionů lidí v důsledku
bolševiky uměle vyvolaného hladomoru vynucenými odvody zemědělské produkce
státu, dále 3,92 milionu zemřelo na epidemie tyfu, cholery, úplavice
a podobně, 0,26 milionu padlo v řadách Rudé armády, 0,17 milionu coby
vojáci-bělogvardějci, následkem vnitrostátního teroru ztratilo život 2,31
milionu lidí. V roce 1933 si ruský dělník mohl
koupit za průměrnou měsíční mzdu buď 31 kg chleba (v roce 1913
314 kg), nebo 7 kg masa (v roce 1913 43 kg), nebo 5 kg salámu (v roce 1913
25 kg), nebo 3 kg másla (v roce 1913 18 kg), nebo 3,5 kg sýra (v roce 1913
22 kg). Zbídačení venkované utíkali za obživou do měst, takže průměrná obytná
plocha na osobu v SSSR klesla v roce 1928 na 5,7 m2,
v roce 1940 činila již jen 4,0 m2, přičemž v některých
městech obnášela pouze 2,5 m2 na osobu!
V roce 1928 se kolem SSSR péčí sovětského zřízení spustila
neprostupná hranice. Ustala veškerá soukromá korespondence s lidmi
v zahraničí, v zájmu sebezáchovy byla přervána všechna pouta
s příbuznými v emigraci. Existence „příbuzných v zahraničí“
se stala černou skvrnou v životopisu, kvůli které lidé přicházeli
o práci – a časem i o hlavu. Žádné cizí noviny a časopisy
nebyly v Rusku ve 30. letech k dostání (!), obyčejní lidé neměli
nejmenší tušení, co se děje v zahraničí. Sovětská propaganda je
přesvědčovala o tom, že ve světě kapitálu je život mnohem těžší než
v SSSR, a v sovětské encyklopedii se například uvádělo, že
„Angličané žijí v chladných a vlhkých chatrčích, zvaných kotidž“.
Bolševická moc vyžadovala aktivní spoluúčast na svých činech: kdo nezvedl
ruku na veřejném shromáždění, požadujícím popravu nepřátel lidu, mohl
se zítra, a dokonce i téhož dne večer, ocitnout na jejich místě
v některé mučírně.
Uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933 vynucenými
odvody zemědělské produkce státu byl ještě horší než v období 1921–1922,
hranice oblastí, kde obyvatelé byly určeni k vyhladovění, obsadila vojska
NKVD, aby z nich nikdo neunikl. Za „maření plánu obilních dodávek, za
zlomyslnou sabotáž“ byly celé obce zcela odříznuty od zásobování potravinami,
studny s vodou zapečetěny a stráženy ozbrojenými hlídkami. Kdo
neodevzdal povinnou kvótu obilí nebo jiných zemědělských produktů, tomu nedali
ani vodu. Hlady zahynulo 6,5 milionu lidí. Během hladomoru přitom prodával
SSSR obilí do zahraničí bez přerušení nebo jakéhokoliv omezení.
Nepříliš produktivní práce
sovětských rolníků byla typickou státní robotou na nekonečných kolchozních
a sovchozních polích, avšak v horších podmínkách, než když byli za
cara pány statkáři, pro které pracovali. V SSSR rolníci dělali zcela bez
volných dnů, a dokonce i bez svátků (!). Rolník v předrevolučním
Rusku pracoval dva, tři až nejvýše čtyři dny pro svého pána a měl také
mnoho volných dnů o církevních a státních svátcích. Jeho pozemkový příděl
byl malý, ale bolševický státní rolník měl proti tomu své vlastní vedlejší
hospodářství přímo mikroskopické. Ale živilo ho, nicméně tato půda nebyla jeho,
nýbrž státu. Od takového sovětského nevolníka se vybíraly odvody
v naturáliích: mléko, vejce, máslo, maso, kůže, zelenina, ovoce, brambory,
obilí atd. bez ohledu, zda i s rodinou nezemře hlady.
Obdobně skličující bylo
vykořisťování sovětského dělníka. Mzda, kterou dostával, sotva zajišťovala
fyziologické přežívání. Prakticky všechny dělnické rodiny až do 60. let
minulého století dokázaly jen sotva vyjít. Závislost na zaměstnavateli, tedy na
státu, byla absolutní. Ruský historik Zubov tvrdí, že nejnemilosrdnější
kapitalistická forma vykořisťování pracujících ve 20. století vůbec (!)
existovala právě v sovětských továrnách a závodech. K tomu
pracovalo pro sovětský systém i 18 až 20 milionů otroků
v koncentrácích GULAGu (Glavnoje
upravljenie lagerej NKVD, Hlavní správa táborů Lidového komisariátu vnitra).
8. 6. 1934 byl přijat zákon,
který zaváděl trest smrti za setrvání v cizině a za pokus
o překročení hranic. Rodinní příslušníci, pokud údajně o záměru
dotyčného věděli, byli uvězněni v koncentračních táborech GULAGu na dva
roky až pět let, pokud nic nevěděli, byli potrestáni pětiletým vyhnanstvím.
V roce 1937 se na dvacet let zcela uzavřely hranice.
Dne 8. 4. 1935 vstoupil
v platnost dekret O opatřeních v boji s kriminalitou mezi
mladistvými, na jehož základě se trest smrti začal vztahovat i na
neplnoleté děti starší 12 let. Stát jím dostal možnost bezprizorné děti fyzicky
likvidovat pod záminkou stejných obvinění jako jejich rodiče coby
„špiony", „trockisty", „diverzanty", „Hitlerovy agenty"
a podobně. Zaznamenáno bylo i mučení desetiletých kvůli získání
jejich výpovědi. Dekret za existence SSSR nebyl nikdy zrušen.
Na jaře 1939 stálo podle hlášení
NKVD (Narodnyj komissariat
vnutrennich děl, Lidový komisariát vnitra) každé ráno v Moskvě 30 až 40 tisíc lidí
ve frontách. Na chléb se člověk musel postavit do fronty již
ve dvě hodiny v noci, aby ho ráno po šesté dostal.
I na sovětském vyslanectví v Paříži zaměstnanci OGPU trýznili
a vraždili lidi chycené ve Francii. Když Němci po přepadení SSSR
zapečetili budovu vyslanectví, byla prozkoumána zaměstnanci německé
zpravodajské služby i kontrarozvědky vrchního velení Wehrmachtu.
V červenci 1941 předložil náčelník Abwehru admirál Canaris tajnou zprávu Handakten
Ritter 29, Rußland, 20. Juli 1941, Politisches Archiv des Auswärtiges Amtes
(PAAA) o prohlídce budovy sovětského vyslanectví v Paříži. Podle této
zprávy „jedno boční křídlo sovětského velvyslanectví bylo vybaveno jako centrum
GPU se zařízením
k mučení, popravám a odstraňování mrtvol“. Ve zprávě je uveden
předpoklad, „že ve své době zde byla odstraněna i těla některých
z oněch bělogvardějských ruských generálů, kteří před několika lety
v Paříži záhadně zmizeli.“
(Příště se dovíte o rejdech
sovětských tajných služeb v meziválečném Československu)
Žádné komentáře:
Okomentovat