Tomáš Krystlík
Článek www.parlamentnilisty.cz/profily/PhDr-Miloslav-Ransdorf-CSc-3263/clanek/Diskusi-se-nebranim-41228
mi unikl, takže s jistým opožděním reaguji na polopravdy a výmysly v něm
uvedené.
„Češi patří mezi pět národů na
světě, které jsou schopny svým repertoárem zaplnit celoroční provoz operních
divadel.“ Opravdu svým, tj. českým repertoárem, pane Ransdorfe? Petr Příhoda v knize Češi v
dějinách nové doby napsal, že „triumfální trigy nad průčelím Národního divadla
nic nevypovídají o tom, že kromě několika málo Smetanových oper a jedné
Škroupovy nebylo tehdy čím rozehřát vnitřní prostory, český národ nevytvořil
dosud ani jeden svůj román, protože nebylo a zatím ani nemohlo být
společenského života, který by jej inspiroval, neměl ani své drama. Čechům
chyběla i hodnotná próza a filozofie.“ Od té doby tolik českých oper nepřibylo,
aby mohly vystačit na celoroční repertoár všech operních scén v Česku. Že divadla
hrají v podstatě celý rok, je otázka dotací a opakování repertoáru - stačí se
podívat na počet oper uváděných v Národním divadle za rok. Pro srovnání: Mnichov
měl ke konci minulého století, kdy jsem se naposledy po tom pídil, přes 110
divadelních scén. Kolik jich má Praha, pane Ransdorfe? Že byste přestal
vyprávět pohádky?
„Česká
industrializace dosáhla pozoruhodných výsledků“. Naopak. Oproti Němcům českých
zemí Češi zaostávali. V
polovině 19. století vzniká v českých zemích tzv. gründerské období, výrazně
ovlivněné tím, že rozhodující část (82 %) obyvatel českých zemí žila v menších
venkovských obcích do dvou tisíc obyvatel a živila se převážně zemědělstvím. Z
nich pocházeli národně uvědomělí vzdělanci, kteří museli nahradit šlechtu,
měšťanstvo, kulturní, později i politické představitele českého národa. Pro
svou podporu vytvořili mýtus o prostém vesnickém lidu jako o rozhodující složce
českého národa. S ním souvisel výrazný stereotyp, mýtus o původu české
vzdělanostní a politické elity „z chudých vesnických chaloupek“, což mělo
logicky za následek, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti
byla druhořadá. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých
gründerů, většinou nenacházeli v české společnosti dostatek uznání a byli
hodnoceni přezíravě, protože když všichni Češi pocházejí z chudičkých a
skromných poměrů, je nemravné se vyvyšovat majetkem získaným z podnikání nad
ostatní příslušníky národa. V této souvislosti je i symptomatické, že si
čeština nevytvořila ekvivalent pro německý výraz Gründer. Češi začali tedy
oproti Němcům českých zemí podnikat se značným zpožděním, prakticky až od
poloviny 19. století. Vlivem vžitého národního mýtu o původu Čechů investovali
hlavně do pozemků a do zemědělského podnikání spojeného s potravinářstvím. Roku
1901 byly v Obzoru národohospodářském
publikovány propočty kapitálových pozic obou zemských národů. Společnosti
patřící jazykovým Čechům měly sice 41 % kapitálu v potravinářství, ale pouze 19
% z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích. Akciové
průmyslové závody v českých zemích sice představovaly při sčítání roku 1902 pouze
2 % ze všech průmyslových závodů továrního charakteru s více než 20 pracovníky,
ale na jednu jazykově německou akciovou společnost v průmyslu českých zemí
připadalo průměrně 3,5krát více akciového kapitálu než na českou. Ve srovnání s
domácími Němci se čeští podnikatelé mnohem více uplatňovali v menších podnicích
do 20 zaměstnanců. Po zahrnutí i menších podniků dospěl významný český
národohospodář Josef Gruber v roce 1911 k závěru o třetinovém kapitálovém
podílu Čechů v průmyslu českých zemí. František Dudek ve své práci z roku 2007
Gruberův odhad přehodnocuje a uvádí, že kapitálový podíl Čechů v průmyslu byl
spíše jen pětinový. Při české dvojnásobné početní převaze nad Němci! K nalezení
v Dudek, František: Iluze a mýty spojované s hospodářskou emancipací českého
národa. In: Acta Oeconomica Pragensia, roč. 15, č. 7. Praha 2007. Proč píšete
nepravdu, pane Ransdorfe?
Máte pravdu v tom, že Britové se již před rokem 1938 rozhodli,
že kvůli zacházení s menšinami v československém státě se nedají zatáhnout do války
a minimálně od května roku 1936 to Československu signalizovali. KSČ
předstírala jen na pokyn Moskvy, že by se v roce 1938 mělo bojovat.
Odnárodnění Čechů za mocnářství. V roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny
jako vyučovací jazyk jazyk živý – němčina. Německá slovní zásoba totiž odpovídala
potřebě doby, měla i názvosloví odborné, čeština tyto požadavky nesplňovala.
Nejen tehdy, ale prakticky až do posledních desetiletí 19. století. Vezmeme-li
to detailněji podle jednotlivých oborů, tak v některých z nich chybí české
názvosloví dodnes. Na to však člověk přijde jedině tehdy, překládá-li odborné
texty do češtiny. Základní stupeň školního vzdělání tvořily jedno- až dvouleté
školy triviální české a německé (z latinského trivium, protože se v nich
vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání), na ně
navazovaly tříleté německé hlavní školy a na ně šestiletá německá gymnázia. Žák
v české triviální škole si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a
v následné hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v
češtině mnohdy vůbec ekvivalent. Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále
ve studiu gymnaziálním, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk,
češtinu. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní, tento
problém odpadal. Vyučovacím jazykem gymnázií byla němčina. Lze s jistotou
předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce si tím nesli s sebou do
dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím
němčiny. „Učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již
vyspělému a jazyku elit, tedy jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se
česky znamenalo pro německého studenta učit se jazyku poddaných a služebnictva“.
K dočtení v Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost.
Mladá fronta, Praha 1999.
Píšete: „České národní
obrození bylo spolu s norským národním obrozením nejúspěšnější a stalo se
vzorem pro řadu malých evropských národů. Jeho úspěšnost byla dána tím, že to
bylo hnutí se širokou základnou a tažené odspodu.“ Zamyslel jste se, jakou cenu
za to Češi zaplatili? Minimálně stoletým zpožděním svého kulturního a
civilizačního rozvoje - museli nejdříve vydupat nefunkční jazyk ze země a
naučit ho nejširší vrstvy, protože nová čeština nevycházela ze současného
mluveného jazyka, nýbrž z jazyka z doby předbělohorské.
Ony vstupenky na popravy Češi okopírovali, také věšení na
krátké oprátce, aby si popravovaní „užili“. Po ostudné popravě K. H. Franka na
vstupenky, kdy mu musel mistr popravčí holýma rukama po nepodařeném pověšení
zlomit vaz, přestali s veřejnými popravami, ale s dušením na krátké oprátce
pokračovali až do roku 1989.
Jedno je však z vašeho článku naprosto jasné, pane Ransdorfe.
Vaše pohádkové argumenty jsou takového rázu, že byste v debatě se mnou utrpěl
zdrcující porážku. Proto hledáte jakoukoli výmluvu, abyste nemusel se se mnou v
debatě střetnout.
www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Cesky-vlastence-pozor-Cesi-byli-zaostali-K-H-Franka-ostudne-veseli-na-kratke-opratce-a-narodni-obrozeni-je-zbytecne-zbrzdilo-o-100-let-377901
Žádné komentáře:
Okomentovat