Jak to bylo se souhlasem Velké Británie a USA s vyhnáním neslovanského obyvatelstva z ČSR?

Tomáš Krystlík

Čtenáři mého blogu buď nechápou česky psané blogspoty nebo nehodlají uvěřit faktům. Proto stručně znovu.

6. a 10. 6. 1942 června, jednal Beneš se sovětským lidovým komisařem zahraničí V. M. Molotovem. Podle Beneše: „Pak jsem mu vyložil problém našich Němců. Máme jich tři miliony, to jest mnoho; jeden a půl milionu jest třeba jich vyhnati. V tom nám musíte pomoci. Molotov souhlasil; vyložil jsem mu své názory na transfer obyvatelstva, kde počítáme s jejich pomocí."

2. 7. 1942 píše Anthony Eden ve svém memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svolil. To však nepředstavuje souhlas s vyhnáním Němců z ČSR.

V USA v polovině roku 1943 údajně dosahuje Beneš souhlasu Roosevelta s vyhnáním Němců. Záznam o tom neexistuje, dosvědčuje to jen Beneš sám ve svých pamětech.

Stalin v prosinci 1943 v Moskvě tváří v tvář Benešovi plošné vyhnání Němců a Maďarů schválil. I vyhnání Maďarů z ČSR – tento požadavek vznesl Beneš vůbec poprvé v Moskvě.

V československém memorandu vládám SSSR, USA a Velké Británie z 23. 11. 1944 se pravilo: „Pouhá skutečnost, že menšinové obyvatelstvo má v určitém okrsku početní většinu, neopravňuje k nárokům na národní suverenitu… Národ, který vlastnil tuto hranici od počátku svých dějin, se jí nemůže zříci.“ Národnostní menšiny se považují „za část jiného národa než toho, na jehož území žijí" a představují proto „hrozbu vnitřnímu i mezinárodnímu míru". Tento „problém nelze vyřešit teritoriálními změnami", které by v Československu vedly „k absurdnímu, morálně nepřijatelnému a politicky nebezpečnému výsledku". Z toho vyplývá nutnost „provést transfer největší části německého obyvatelstva". Memorandum sice uvedlo, že německé obyvatelstvo v ČSR tvořilo podle sčítání z roku 1930 3 200 000 lidí, vycházelo však z celkového počtu 2 350 000 Němců. Předpokládalo přitom, že 250 000 jich padlo ve válce, že „dalších 500 000 vyhlášených henleinovců a jiných nacistů uprchne", takže v zemi zbude na 1 600 000 Němců, kteří „budou vyhnáni nebo přesídleni do Německa" v organizovaném transferu. Československá vláda byla ochotna ponechat ve státě maximálně 800 000 Němců s výslovnou podmínkou, že se již v druhé generaci počeští. Dále se v memorandu tvrdilo, že „není úmyslem konfiskovat soukromý majetek transferovaných osob; pokud se tak stane, propadne státu na základě trestu podle zákona. To budiž provedeno na základě zákonného potrestání. Zpravidla bude dovoleno vzít s sebou movitý majetek s výjimkou zboží, jehož vývoz je všeobecně zakázán (např. dobytek, stroje, různé měny, zlato, atd.)… Vyrovnání za zanechaný majetek, cena kterého bude určena podle stanoveného standardu, odsunutí obdrží z československých pohledávek vůči německému státu, Říšské bance nebo německým státním příslušníkům, nebo se zaplatí z německých peněz, které se najdou na československém území.“

Navzdory mnohým urgencím Beneše a Ripky britská vláda nepotvrzovala písemně své vyjádření o odsunu z 2. 7. 1942 a ani nezaujala stanovisko k memorandu z 23. 11. 1944. Americké stanovisko k němu z 31. 1. 1945 předal Janu Masarykovi v Londýně americký chargé d'affaires Rudolf E. Schoenfeld. V něm se pravilo: „Americká vláda se domnívá, že transfery takového druhu, o jakých uvažuje nóta Vaší Excelence (Beneš), by se měly uskutečňovat na základě patřičné mezinárodní dohody, jak řekla Vaše Excelence v projevu 8. 10. 1944, a za mezinárodního dohledu. Americká vláda také souhlasí s československou vládou v tom, že jakýkoli transfer by měl probíhat postupně s cílem usnadnit spořádané přijímání transferovaných osob. Pokud taková mezinárodní dohoda nebude dosažena, je americká vláda toho názoru, že by neměla být podniknuta žádná jednostranná akce k transferu velkých skupin osob a na základě výše uvedeného projevu se domnívá, že československá vláda nemá v úmyslu provést takovou jednostrannou akci. Protože od chvíle, kdy tyto názory byly oznámeny československé vládě, nenastal žádný důvod k jejich změně, státní departement souhlasí s (britskými) pokyny navrženými vyslanci Nicholsovi, že rozhodnutí o metodě a časovém rozvrhu repatriace říšských Němců, kteří jsou v současné době v Československu, a o transferu německé menšiny v Československu musí být ponecháno spojenecké Kontrolní radě v Německu.“ Beneš a jeho vláda bezprostředně po válce učinili pravý opak.

Před odjezdem z Velké Británie do Moskvy vedl Beneš 13. a 20. 2. 1945 poslední rozhovory s Nicholsem. Žádal od Britů souhlas s principem odebrání československého občanství všem Němcům s tím, že jinak by mohl doma nastat „rozvrat, boje, masakry Němců". Podle slov samotného Beneše: „Pak jsme dlouze diskutovali (13. 2.) otázku transferu – žádal jsem… jasnou a definitivní formuli (zejména abychom mohli vydati zákon), v níž by byly tyto tři zásady: (a) zásadně se stanoví transfer, (b) zbavují se všichni Němci našeho občanství, (c) zřizuje se úřad na provádění transferu.“

Nichols naopak požadoval – o pár dní později se k němu přidali přímo Eden a Churchill – aby zákony o odsunu vznikly až na základě dohody s vítěznými mocnostmi. S nimi by bylo nutné předem dojednat též způsob, rozsah a další modality, organizaci celého odsunu, zvláště když odsouvaní poputují okupačních zón v Německu. Nichols naléhal, aby československá vláda v této věci pouze ohlásila svůj program, nikoli vydala zákon. Beneš pronesl ve spojitosti s transferem československých Němců před Nicholsem nezastřenou výhrůžku: „O tom budu jednat v Moskvě… eventuálně se dohodnu s Moskvou a provedeme to sami". Za další zcela klíčový bod jednání s Nicholsem považoval Beneš britské uznání nulity mnichovského dohody. Žádal, aby byla už nyní uznána suverenita Československa nad celým jeho předmnichovským územím. Nichols řekl, že definitivní uznání hranic přísluší mírové konferenci, takže Benešova vláda se musí spokojit s konstatováním, že je oprávněna vykonávat (do té doby) v rámci předmnichovských hranic kontrolu.

Na poslední vzájemné pracovní schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Churchill Benešovi, obdobně jako předtím Nichols a Eden, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby ČSR nejdříve získala souhlas Velké Británie, USA a SSSR, než začne odsun realizovat. Což přeloženo do běžné, nediplomatické řeči se rovnalo zákazu.

Obdobným způsobem jako americká odpověděla 8. 3. 1945 na československé memorandum z 23. 11. 1944 vláda britská prostřednictvím nóty vyslance Nicholse: „V nótě (ze 17. 1. 1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memoranda s názory československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila, že pečlivě a s pochopením prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problémy v souvislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky neprodiskutuje se svými hlavními spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na návrhy obsažené v memorandu československé vlády. Nyní mám tu čest dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přání prezidenta republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka, jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veličenstva pociťuje potřebu požádat Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných principech dal zcela jasně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spojencům, že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.

Molotov 21. 3. 1945 Benešovi za přítomnosti Zorina znovu ústně potvrdil souhlas SSSR s vyhnáním, požadoval však, aby československá vláda o tom s Brity jednala, a chtěl vědět, kolik Němců míní československá vláda vysídlit, zda všechny, nebo jen jejich část. Beneš odpověděl, že co nejvíce, přinejmenším 2 000 000, což by znamenalo, že by v Československu zůstalo asi 500 000 Němců. Molotov vzal Benešem zfalšované počty na vědomí.

Do konce války Velká Británie a USA vyhánění Němců z ČSR neschválily, ani později na konferenci v Postupimi, kde jen uznaly, že již probíhá a že má být dokončeno. Dodnes tak neučinily.