Tomáš Krystlík
Čeští dějepisci
unisono tvrdí, že 82 z 98 lidických dětí bylo s největší pravděpodobností
zavražděno v KZ Kulmhof (koncentrační tábor Chełmno nad Nerem), v každém případě, že
zahynuly. Níže uvedené skutečnosti sice nepřinášejí jasno v jejich osudu, ale
tvrzení českých historiků notně zpochybňují.
13. 6. 1942 byly
lidické děti odděleny v Kladně od matek, tři děti byly ještě v Kladně vybrány
coby poněmčení schopné, šest těhotných žen dopraveno do Prahy, kde později
porodily. Oněch šest dětí (nejsou započteny v celkovém počtu lidických 98 dětí)
obdrželo rovnou německá jména a příjmení, aby se zastřel jejich původ kvůli
adopci říšskoněmeckými rodinami a administrativně byly svěřeny Hlavnímu
rasovému a osidlovacímu úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamts der SS, RuSHA).
Dva kojenci zemřeli ještě v roce 1942 a dva v roce 1943. Další dítě porodila
paní Horníková z Lidic v KZ Ravensbrück, protože jejího těhotenství si tehdy
nikdo nevšiml. Dítě bylo od matky odděleno, jeho další osud není znám. Čeští
historici je do celkového počtu dětí z Lidic nezapočítávají.
Sedm dětí
mladších jednoho roku odebraných 13. 6. lidickým matkám v Kladně bylo
přemístěno do pražské nemocnice na Karlově náměstí, později do ústavu v
Praze-Krči. Jedno z nich v Krči zemřelo. Tři z nich odpovídaly rasovým kritériím
poněmčitelnosti a byly nabídnuty k adopci především do rodin členů SS. Jedno z
těchto dětí uznané za schopné poněmčení, Dagmar Veselá, bylo z neznámých důvodů
prohlášeno opět za poněmčení neschopné a předáno do migračního střediska
Umwandererzentrale Posen, Dienststelle Litzmannstadt, Gneisenaustraße 41
(Migrační centrála Poznań, pracoviště Łódź), kde stopy po ní mizí. Čeští
historici onu dívku ale připočítávají k dětem údajně odvezeným do KZ Kulmhof, osudy
dalších tří kojenců nevhodných k poněmčení ignorují.
RuSHA poslal
zbylých 88 dětí (98 – 3 – 7 = 88) ještě v červnu 1942 do stejného migračního
střediska v Litzmannstadtu, kojenci zůstali v Praze. Jeho vedoucí
SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey se vícekrát písemně obrátil na referát IV
B 4 v Reichssicherheitshauptamtu (RSHA, Hlavní říšský bezpečnostní úřad), který
podléhal Adolfu Eichmannovi, s tím, zda ony lidické děti podléhají
Sonderbehandlungu (zvláštnímu zacházení) nebo ne. Eichmann mu nikdy
neodpověděl. Po válce se obecně přijímala ničím nepodložená domněnka, že
Eichmann na Krumeyovy dálnopisné depeše přece jen reagoval a zabití lidických
dětí nařídil. Jenže právě z tohoto trestného činu izraelský soud Eichmanna v
roce 1961 osvobodil. Kromě toho tentýž izraelský soud došel k závěru, že z použití
výrazu Sonderbehandlung (zvláštní zacházení) nelze usuzovat na smrt dětí
[Schicha – Metzing]. Obdobné pochyby vyjádřil i uteklý Häftling z KZ
Auschwitz Rudolf Vrba (Walter Rosenberg) slovy: „Proto se ptáme, zda
Sonderbehandlung vždy znamenalo smrt v plynových komorách nebo zda nemělo i
jiný význam“ [Lanzmann].
V Litzmannstadtu
bylo vybráno dalších sedm lidických dětí coby schopných poněmčení a předány do
říšských dětských domovů k pozdější adopci. Zbývající 82 děti zmizely beze
stopy (čeští historici k nim připočítávají k nim i kojence Dagmar Veselou,
podle nich tedy 88 – 7 + 1 = 82). Poslední korespondenční lístky jimi poslané
příbuzným v protektorátu s odesílací adresou Litzmannstadt, Gneisenaustraße 41,
jsou orazítkovány poštovním úřadem v Litzmannstadtu s datem 4. 7. 1942. Den
předtím, 3. 7. 1942 byly lidické děti ještě vedeny v hlášení o stavu osob v
migračním středisku v Gneisenaustr. 41, všechny s poznámkou Abgang (odchod).
Po válce hledalo
Československo v Německu 890 dětí unesených za německé okupace, včetně dětí z
Lidic, především veřejnými výzvami. Bylo to velmi obtížné, Německo bylo
rozdělené do okupačních zón, plné uprchlíků a vyhnaných z jiných zemí, z nichž
mnozí neovládali němčinu. Německé úřady, které se podílely na exekuci Lidic,
již neexistovaly, jejich akta byla rozseta i po dříve okupovaných zemích nebo
zničena. Muselo se také předpokládat, že děti byly nabídnuty adoptivním rodičům
i jako děti německého původu s německými jmény, tedy bez jakéhokoli vztahu k
Čechám, a též, že adoptivní rodiče je asi nebudou chtít vydat.
V prosinci 1945
byli nalezeni tři sourozenci z Lidic, v dubnu 1946 jedno další dítě, v srpnu
1946 další dvě lidické děti [Schicha – Metzing]. 13. 4. 1947 hlásila
vyhledávací služba UNRRA, že 17 dětí z Lidic nastoupilo z dětské vesničky v
Prienu u Chiemsee cestu do vlasti [Neue Zeitung München, 14. 4. 1947].
Pátralo se dále.
Zjistilo se, že z Litzmannstadtu je gestapo odvezlo nákladními vozy. Protože několik desítek kilometrů severozápadně od Litzmannstadtu se nacházel vyhlazovací KZ Kulmhof (Chełmno nad Nerem),
předpokládalo se, že děti zahynuly tam. Jeden svědek, zahradník z Kulmhofu v
prosinci 1947 dosvědčil, že viděl někdy v létě 1942, jak byly do koncentračního
tábora nákladními auty přivezeny nějaké děti. Podle jeho výpovědi se po válce v
onom koncentračním táboře našly i české mince a knihy. Též se nalezla stvrzenka
potvrzující zaplacení nájmu nákladního vozu na 2. 7. 1942 litzmannským gestapem
i s uvedením jeho poznávací značky, který podle českých historiků 82 (81)
lidické děti z migračního střediska v Gneisenaustr. 41 prý vyzvedlo (2. 7.
odvezeny, ale den poté, 3. 7., byly ještě ve stavu v Gneisenaustraße!). Vícero
potvrzení o přibytí nákladního vozu s touto poznávací značkou do KZ Kulmhof existuje
též, ale všechna mají jiný, k předchozím datům se nehodící datum. Výpověď
zahradníka nestačí k dokázání, že tam byly lidické děti přivezeny a zavražděny.
V KZ Kulmhof byli za války umístěni čeští Židé, mezi nimi i děti, takže z
tamního nálezu českých mincí a knih nelze smrt lidických dětí vyvozovat. Kromě
toho existuje i výpověď jedné zdravotní sestry z RuSHA, která údajně
doprovázela lidické děti až do konce. Jenže o ony děti se prokazatelně nikdo
takto nestaral [Schicha – Metzing].
Čeští historici
se sjednotili na 17 navrácených dětech z Lidic (ale 98 – 17 = 81, což
neodpovídá 82 dětem). Též pominuli, že jen 12 z nich bylo vybráno k poněmčení
coby vhodné k adopci, kdežto ostatní podle nich k likvidaci. Takže pět
lidických dětí nebo jedenáct, použijeme-li údaje shromážděné Kerstin Schichovou
a Frankem Metzingem po válce nalezených v Německu a vrácených do ČSR pocházelo
z oné 82členné skupiny, která byla podle nich určena k likvidaci, údajně
odvezena do blízkého KZ Kulmhof, kde byla, opět údajně, usmrcena. S vysvětlením
se neobtěžují. To mimochodem dokazuje, že i část dětí ze skupiny z Litzmannstadtu přežila, adoptována německými rodinami.
Jinak je udávaný
podíl lidických dětí vhodných k poněmčení nepravděpodobně nízký, protože podle
šetření Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS (RuSHA) od září 1943 do února
1945 bylo 31,2 % české populace uznáno za „žádoucí, respektive únosný přírůstek
obyvatelstva", tedy k okamžitému poněmčení, a dalších 58 % české populace
bylo vhodných pro „proces opětovného poněmčení". Ze šetření vyplynulo, že
jen 10,8 % Čechů bylo rasově nevhodných [Küpper]. A Lidice nebyla obec
vybočující nápadně z protektorátního průměru.
Kdybychom
přijali tezi o smrti lidických dětí v KZ Kulmhof, tak je naprostou záhadou,
proč o nich, coby živých, probíhala v letech 1943 a 1944 čilá korespondence
mezi německými úřady, jeden rok až dva roky po jejich údajné smrti! Ještě 14.
6. 1944 (!) psal osobní referent německého státního ministra pro Čechy a Moravu
SS-Standartenführer Robert Gies: „65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva
odsouzeni, je jednotně ubytováno – 46 z nich v (českém, nikoliv německém)
internačním táboře ve Svatobořicích a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto
děti pocházejí převážně z bývalých vsí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli
opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně
posláni do koncentračního tábora… Bylo navrženo jejich odtransportování na
východ. Jejich odtransportování dnes již není možné“ [Eindeutschung der Kinder
von Lidice, Schicha – Metzing]. Proč všichni historici zabývající se exekucí v
Lidicích tuto korespondenci ignorovali, bychom se mohli jen dohadovat, kdyby
neexistoval nepřímý důkaz, proč tak činili.
Ústav pro
studium totalitních režimů (ÚSTR) má v Archivu bezpečnostních služeb (ABS)
listiny, ze kterých vysvítá, že československá Státní bezpečnost (StB) ještě v
prosinci 1969, tj. 24 let po válce, hledala přeživší a dosud nenalezené lidické
děti [Baroch, (vfe)]. Z toho lze soudit, že StB z korespondence mezi německými
úřady v létech 1943–1944 věděla, že alespoň většina lidických dětí odvezených
gestapem z Litzmannstadtu začátkem července 1942 byla ještě v červnu 1944
naživu a v protektorátu, takže s přihlédnutím k okolnostem uvedeným ve výše
uvedeném Gieseho dopisu se dalo předpokládat, že válku mohly přežít. Za těchto
okolností lze českým historikům již připsat motiv: falšování dějin na státní
objednávku nebo nacionalistické poblouznění. Ostudné.
P. S. V památníku v Lidicích je sousoší 82 zahynulých dětí, kde prý každé z nich má v něm svou podobiznu – zhmotnělý český mýtus.
Zdroje:
Baroch, Pavel: Dokumenty zachycují, jak StB ještě 25
let po válce pátrala po lidických dětech, Aktuálně.cz, 8. 6. 2012,
http://tinyurl.com/nofsdsn
Eindeutschung der Kinder von Lidice, 1943.
Bundesarchiv Koblenz, NS 19/375, S. 9 ff
Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946).
Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg,
München 2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie
sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012
Lanzmann, Claude: Shoa. DTV Deutscher Taschenbuch,
München 1993
Schicha, Kerstin, Metzing, Frank: Die Kinder von
Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. Frankfurt am
Main, 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995
(vfe): Po lidických dětech pátrala i StB v 60.
letech. Parlamentní listy, 10. 6. 2012, http://tinyurl.com/powdl9u
Žádné komentáře:
Okomentovat