Tomáš Krystlík
V tomto
posledním dílu se laskavý čtenář může přesvědčit, jak dokonale čeští dějepisci zamlčují
a dezinterpretují důvody, které vedly k mnichovské konferenci a smlouvě.
Mnichovská
dohoda byla právně podložena trojím způsobem:
(1) V
článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a
trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může
čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy,
které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by
mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na
jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli
soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.
(2) Ve
versailleské smlouvě je též článek 86, kde se píše: „Stát československý…
přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti
národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v
Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb
náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti
národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území.
Statut čelných mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Francie, Velká
Británie a Itálie – USA mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů,
neratifikovaly. Všechny čelné mocnosti byly tudíž i účastníky mnichovské
konference a po ní dozíraly na průběh odstupování území. Pro účely vídeňské
arbitráže delegovaly své pravomoce Itálii.
(3) V
Locarnu v roce 1925 podepsaná dvoustranná československo-německá smlouva, tzv.
arbitrážní (obdobně i polsko-německá) se stala součástí přílohy E locarnské
smlouvy (rýnského garančního paktu) a zavazovala oba státy v článku I takto:
„Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při
nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být
přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k
rozsouzení buď rozhodčímu soudu, nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“
Německo sice v roce 1936 locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo
obratem ujistit ČSR a Polsko, že ony bilaterální arbitrážní smlouvy platí i
nadále.
Spojenecká
smlouva s Francií z roku 1925 a připojení se k francouzsko-sovětské spojenecké
smlouvě v roce 1935 teoreticky poskytovaly Československu ochranu před
vojenským napadením, ne však před změnou státních hranic. Nakolik si územní
nestabilitu českého státu vyplývající z mírových smluv a později i z
locarnského paktu Češi uvědomovali? Lze nahlédnout, že tyto okolnosti jim tehdy
byly sdělovacími prostředky zatajovány. I dodnes jsou českými historiky
zamlčovány, stačí si jen pročíst příslušná historická pojednání o první
republice. Podle všeho si důsledky oněch výše uvedených mezinárodních smluv
neuvědomovala ani naprostá většina československých meziválečných politiků.
Jedinými z nich, kteří dávali své námitky veřejně najevo, byli ministerští
předsedové Vlastimil Tusar a Milan Hodža. Hodža nikdy nebyl přesvědčen o
životaschopnosti Československa jako samostatného státu, Tusar připomínal možné
budoucí obtíže, nebude-li soužití s menšinami ve státě vyhovovat. (Tusar ale
brzy zemřel a Hodža se vlivem intrik Hradu dostal do rozhodující pozice příliš
pozdě.) O výše uvedených omezeních československého státu mezinárodními
smlouvami ale museli dobře vědět úředníci ministerstva zahraničí a zcela jistě
Beneš a Masaryk. Jenže ti mlčeli.
Dne 19.
9. 1938 časně odpoledne předali britský a francouzský vyslanec na Pražském hradě
Benešovi návrh svých vlád, které „jsou přesvědčeny, že po posledních událostech
bylo dosaženo bodu, kdy další setrvání oblastí převážně obývaných sudetským
Němectvem v rámci hranic Československa nemůže být od nynějška fakticky
prodlužováno, aniž by tím byly ohroženy zájmy samého Československa a zájmy
evropského míru“. Ty vyžadují postoupení zmiňovaných oblastí Německé říši, a to
přímo, neboť plebiscit by přinesl potíže. Československá vláda tyto návrhy o
den později odmítla, mimo jiné argumentovala nutností se řídit arbitrážní
smlouvou s Německem.
Po
předání dalších nót Velké Británie a Francie Benešovi brzo ráno 21. 9. vláda odstoupení
území s více než 50 % německého obyvatelstva schválila a demitovala. Nová
československá vláda sice 25. 9. vznesla protest proti znění poněkud odlišných badgodersberských
požadavků, ale původní zásadní souhlas vlády předchozí s odstoupením území s
více než 50 % německého obyvatelstva neodvolala, takže účast zástupců ČSR na
mnichovské konferenci, upravující po československém souhlasu s odstoupením pohraničí
modality jeho předání, byla zbytná. Chamberlain ji sice dvakrát požadoval, ale další
účastníci konference ji zamítli.
Nestabilita
meziválečných československých hranic vyplývající z mezinárodních smluv je
dodnes jednou z nejvíce utajovaných skutečností z historie novodobého českého
státu. Kdyby to bylo všeobecně známo, tak by se dnes již pátá generace Čechů
musela ptát, čím byla způsobena ona mimořádná stupidita meziválečných
československých politiků a proč hrozby rozpadu nebo okleštění státu
neeliminovali slušným zacházením s menšinami a lepšími vztahy se sousedními
státy – s výjimku Rumunska si je Československo po svém vzniku během krátké
doby všechny znepřátelilo. Příčinou byl český šovinismus, který generoval a udržoval
bludy o vlastním národě coby vyvoleném, miláčku Dohody a nadřazeném ostatním
národům. Český nacionalismus a relikty těchto představ jsou pozorovatelné
dodnes. Jenže to je už jiné téma.
Mocnosti,
tj. Francie, Velká Británie a Itálie, Československo nezradily, jen napravily
mnichovskou smlouvou a vídeňskou arbitráží svou chybu při vytvoření Československa
v daném rozsahu a ne podle etnografických (jazykových) hranic českého a
slovenského obyvatelstva. V rozporu s tvrzením českých historiků Velká
Británie, USA a SRN nikdy neuznaly neplatnost mnichovské dohody od samého
počátku.
Z mnichovských událostí ale dokázali Češi mnoho vytěžit.
Dostali se do pozice těch, kdo byli Hitlerovi zdánlivě prvním nepřítelem,
předvedli světu, jak „chtěli bojovat“, ale „vzdali“ to s ohledem na druhé.
Náležitě zdůraznili, že ohled na mezinárodní společenství, podobně jako
jedinečná záliba lidu v mírumilovnosti, demokracii a humanismu, přinutily Čechy
vzdát se po úporném rozhodování a neméně úporném slzení. Naprostá většina Čechů
se identifikovala a dodnes identifikuje s postojem „chtěli jsme bojovat, a oni
nám to nedovolili“ a „v nás Mnichově zradili“. Tyto slogany přece poskytují
skvělé alibi pro totální selhání české státnosti. V roce 1938 se Čechům vymstil
vypjatě nacionalistický postoj při formování a vedení vlastního národního
státu, ve kterém neměli ani většinu a který byl přes všechna různá prohlášení
státem pouze pro Čechy, kde menšiny byly jen trpěny.
www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-V-Mnichove-nas-spojenci-zradili-aneb-Mezivalecne-Ceskoslovensko-coby-agresivni-stat-3-333922
Žádné komentáře:
Okomentovat