Tomáš Krystlík
Na ono pravidlo jednoho skvělého učitele němčiny z
mnichovského Goethe-Institutu, které tvoří titul tohoto blogspotu, jsem si
vzpomněl při četbě článku jindy důsledně nonnacionalisticky uvažujícího Čecha,
Jana Urbana Ukrajina, Zeman a Mnichov
(http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=23623).
Ve snaze porovnat dnešní události na Ukrajině, prezidentův projev na zasedání
NATO a události předcházející mnichovské konferenci v roce 1938, napsal: „I zde máme vlastní a velmi konkrétní
zkušenost. Henleinovci v dubnu 1938 zformulovali na sjezdu Sudetoněmecké strany
v Karlových Varech osm požadavků, které přednesli vládě Československé republiky.
V případě jejich splnění ,garantovali územní celistvost Československa´“.
Zde pan Urban přestal kriticky přemýšlet a reprodukoval lež,
kterou nám vtloukali v českých školách do hlavy, že sudetští Němci chtěli
rozbít Československo. To však není pravda. V osmi karlovarských požadavcích
není nic o celistvosti československého území nebo o secesi německých sídelních
území. Požadavek připojení k říši byl poprvé vznesen Henleinem až 15. 9. 1938, jen dva
týdny (!) před mnichovskou konferencí v jeho rozhlasovém projevu z Lipska, nestačil
se vžít. Naprostá většina Sudetoněmců si přála až do konce nějakou formu autonomie v
rámci ČSR.
Sedmý bod z karlovarských požadavků pan Urban dezinterpretuje
ve formě, že se jedná o „právo dosazovat
svoje soudce a prokurátory“. Tento požadavek i ve znění pana Urbana pouze znamená,
že soudci a prokurátoři budou stejné národnosti jako obyvatelstvo oblasti, ale
jmenovat je bude československý stát! Formulace pana Urbana ale silně navozuje jejich
dosazování nezávisle na československém státu. Kde pan Urban sebral bod 7 v
tomto znění, je záhadou. V německém originálu zní bod 7 takto: „Uznání
a provedení zásady: v německém území němečtí zaměstnanci veřejné správy.“
Veřejná správa nejsou jen prokurátoři a soudci.
Pak všemu pan Jan Urban nasazuje korunu, když píše, že „jejich přijetí (karlovarských
požadavků) by znamenalo rozbití
Československa jako nezávislého státu.“ To je typická lež českých
historiků, tudíž i učitelů dějepisu. Znamenalo by to pouze přetvoření republiky
z nespravedlivého českého národního státu určeného jen pro Čechy na národnostní
stát plně respektující menšiny v něm žijící, přičemž by republika poskytla demokratická
práva konečně všem národnostním skupinám, které nepatřily ke státotvornému národu
československému.
Jediným požadavkem sudetských Němců, který vypadá nedemokraticky, je druhá část osmého požadavku: „Plná
svoboda přiznání se k německému národu a německému světovému názoru.“ Všimněte
si, jak jeho znění pan Urban opět komolí: „úplnou svobodu ,německého světového názoru´
(tj. nacismu)“. Jenže to byl požadavek, aby československý stát upustil od
perzekuce budoucích poltických stran s takovou ideologií (dvě takové strany
byly československým státem v první polovině 30. let zakázány, respektive se
pod soudním tlakem samy rozpustily, aby se už neobnovily). Návrh požadavků je
jedna věc, bývá maximalistický, na čem se obě strany nakonec dohodnou, je věc
druhá. Dá se předpokládat, že kdyby česká strana (oficiálně československá) při
jednání proti oné druhé části bodu 8 vystoupila, bylo by od požadavku přiznat
se k německému světovému názoru upuštěno. Jenže československá strana jednat se
sudetskými Němci o jejich osmi podmínkách odmítla.
Proč, když nakonec Beneš na nátlak Runcimana ze všech osmi
karlovarských sudetoněmeckých požadavků bez jakékoliv změny (!) vytvořil 4. 9.
1938 tzv. IV. plán s jedinou výhradou, že mezinárodní závazky ČSR zůstanou
nedotčeny? Kdyby to bylo panu Urbanovi známo, neuchýlil by se k
takovým nepravdivým výrokům.
Jednou chybně naučené, navždy chybně naučené. Úlety pana
Jana Urbana nelze vysvětlit nedostatečnou pozorností, jsou dokladem toho, jak
Češi mají své historické bludy zažrané pod kůží.
Žádné komentáře:
Okomentovat