Tomáš Krystlík
Článek s názvem Komu posloužila „Mnichovská dohoda“? (http://nassmer.blogspot.cz/2014/09/komu-poslouzila-mnichovska-dohoda.html#more)
se hezky čte, ale uvedené argumenty nejsou těmi hlavními, rozhodujícími. Hypotéza,
že mnichovská dohoda znamenala pro Velkou Británii kýžený odklad pro její
vyzbrojení, je pravdivá jen omezeně a to jen pro letectvo, což má zcela jiné
příčiny nemající s mnichovskou dohodou nic společného. Začátkem 20. let spatřila světlo světa
nová doktrína, že válku by mělo rozhodnout letectvo bombardováním obytných
čtvrtí měst a průmyslových zařízení, které by zlomilo vůli nepřátelského
obyvatelstva vést nadále válku a zničilo základny pro výrobu dalších zbraní.
Touto doktrínou se ale každý stát stal pro danou zemi potenciálním ohrožením,
pokud ležela v dosahu akčního radiu jeho bombardérů. 28. 2. 1932 (!) pronáší
vůdce britských konzervativců Stanley Baldwin, pozdější britský premiér, v
Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musíme
rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel, pokud se chceme sami zachránit“.
Tehdy Německo vojenská letadla, natož bombardéry nemělo a Baldwinova slova byla
namířena proti mnohem silnějšímu letectvu francouzskému. Velká Británie se od
té doby soustředila na budování bombardovacího letectva. Pro zajímavost: Němci se
touto doktrínou neřídili, měli bombardovací letouny pouze k podpoře pozemního vojska, a tak
v Bitvě o Anglii musela Luftwaffe hodně improvizovat. Kdyby hypotéza o
mnichovské dohodě coby odkladu války pro britské zbrojení byla pravdivá, tak by
po porážce britského expedičního sboru u Dunkerque začátkem června 1940 nenastal
zoufalý nedostatek ručních palných zbraní ve Velké Británii, takový, že král
otevřel své zbrojnice a poskytl i své lovecké zbraně. Dále kdyby Velká Británie
potřebovala čas na vyzbrojení, nepronesl by britský ministerský
předseda Neville Chamberlain 31. 3. 1939, po první polské mobilizaci proti
Německu, řeč, ve které naprosto hloupě prohlásil: „Každá změna právních vztahů
Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v
případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“ Tím přenesl
rozhodnutí o válce z vlastní vlády na polskou!
Hlavní příčiny mnichovské dohody a odstoupení
oblastí osídlených nečeskými menšinami je nutné hledat jinde. Na začátku byla na
jedné straně česká snaha uchvátit pro svůj stát co největší území bez ohledu na
nečeské obyvatelstvo, které v daných územích žilo, na straně druhé francouzská
snaha zamezit „zvýhodnění“ Německa připojením německých sídelních oblastí v
českých zemích k německému státu, na straně třetí francouzská představa o ČSR
coby francouzském četníkovi hlídajícím Německo z východu. Poslední trend naznačoval,
že Československo by nemělo navazovat s Německem přátelské vztahy. Jenže jak se
záhy ukázalo, představoval československý export do Německa jeho největší
položku.
Benešův slib daný na mírové konferenci v Paříži,
že československý systém se bude podobat švýcarskému, nebyl právním závazkem,
sloužil jen k ukonejšení svědomí států Dohody. Nabízel se tu model Rennerův
vtělený do Moravského vyrovnání 1905, který dobře nastoloval národnostní smír v
daném území, ale nebyl použit. Češi se nehodlali vzdát postavení vůdčího národa
ve státě, ve kterém netvořili ani polovinu obyvatelstva. Aniž bychom zacházeli
do podrobností, poukažme na rozdíly mezi Rakouským císařstvím a ČSR:
1. V mocnářství neexistovaly národnostní
menšiny, v ČSR ano.
2. Mocnářství nemělo úřední (státní) jazyk,
ČSR ano.
3. V mocnářství si obce samy odhlasovávaly
obcovací jazyk, v ČSR připouštělo tzv. pomocný jazyk menšiny v daném okrese svým
rozhodnutím ministerstvo vnitra (za podmínky alespoň 20 % obyvatelstva dané
menšiny).
4. Za mocnářství si obce určovaly místní
názvy samy, v ČSR muselo každý místní název (ulice, parčíku) i v nejzapadlejší
vsi schvalovat ministerstvo vnitra.
5. Za mocnářství se zaměstnanci veřejné
správy rekrutovali z místního obyvatelstva, úředníci většinou také, za ČSR byli
dosazováni centrálně a cíleně proti převažujícímu místnímu obyvatelstvu v duchu
„čechizace nám urvaných a zněmčených území“.
6. Berní úřady v ČSR vybíraly daně
nerovnoměrně, znevýhodňovala se určitá území a to nejen výší daňové sazby. Obyvatelstvo
jižního Slovenska muselo platit vyšší daně než na severu Slovenska, přičemž na
severu Slovenska a na Podkarpatské Rusi byla daň z příjmu již 2,5násobně vyšší
než v českých okresech [Petráš]. Z poslední slovenské železniční stanice byla
cena za dopravu nákladu ČSD poloviční než o pár kilometrů dále z první stanice podkarpatskoruské.
Tím se měl znevýhodnit dřevařský průmysl Podkarpatské Rusi, aby nekonkuroval
dřevařským podnikům ve zbytku republiky. Berní úřady vyměřovaly sudetoněmeckým
podniků vyšší daně než českým [Rádl].
7. Státní (veřejné) zakázky dostávaly jen
české (slovenské) podniky nebo podniky, které prokázaly, že většina zaměstnanců
jsou Češi nebo Slováci.
8. Při překonávání následků hospodářské krize
v 30. letech minulého století, podporoval československý stát jen české a
slovenské podniky.
9. Podle jazykového zákona nesměl například
průvodčí ve vlaku v čistě německém sídelním území např. Liberec-Děčín rozumět
dotazu cestujícího, nebyl-li položen ve státním jazyku československém. Odpovídat
musel výhradně ve stejném jazyku. Taktéž vám nesměli prodat na nádraží jízdenku
např. v Chebu, požádal-li jste o ni německy.
Pokusům o autonomii Němců českých zemí v
rámci ČSR Češi po dvě desetiletí odolali. Německo se začalo účinně zastávat německých
menšin za hranicemi, Hitler předsunul záměr vojensky rozbít Československo z
roku 1943 na říjen 1938, mocnosti Společnosti národů a pařížských mírových
smluv – Velká Británie, Francie, Itálie (USA mírové smlouvy neratifikovaly) –
použily ustanovení mírových smluv k napravení své chyby při stanovení územního
rozsahu ČSR k odnětí sídelních oblastí cizojazyčnými menšinami a jejich
přičlenění k okolním státům na mnichovské konferenci a vídeňské arbitráži.
Zdroje:
Petráš,
René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních
menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana.
Karolinum, Praha 2009
Rádl,
Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
Žádné komentáře:
Okomentovat