Tomáš Krystlík
Blíží se výročí mnichovské konference a lze předpokládat, že
národovci začnou zase lkát nad zradou západních spojenců v roce 1938, že jsme
chtěli bojovat a oni nám to znemožnili a tak podobně. Zde první část antidota proti
takovým mýtům s příhodným názvem Meziválečné Československo coby agresivní stát.
Lze téměř s jistotou předpokládat, že naprosté většině Čechů nejsou níže
uvedené skutečnosti známy.
Obsazování
pohraničí začalo 3. 11. 1918, v době, kdy tato území ještě nebyla
československému státu přiřčena. Do Vánoc byla většina německých sídelních
území v českých zemích za cenu asi 30 obětí na životě (počet kolísá) anektována.
Státoprávně ale patřily české země do podepsání saint-germainské mírové smlouvy
10. 9. 1919 k Rakousku, právně vstoupila mírová smlouva v platnost až 16. 7.
1920. Pro vpád československého vojska do německých sídelních území a jejich
připojení byl zneužit článek 4 smlouvy o příměří s Rakouskem-Uherskem z 3. 11.
1918, podle kterého Dohoda a její spojenci, tedy i Československo, mohli
obsadit strategické body na jeho území, pokud to považovali za nezbytné.
Strategické body, ne však celé oblasti nebo celé pohraničí!
Proti
záboru protestovala rakouská vláda v čele s kancléřem Karlem Rennerem, ještě
věřícím v princip sebeurčení národů, a rakouské ministerstvo zahraničí navrhlo
Praze arbitrážní řízení v této věci, které československá vláda 7. 11. 1918 odmítla.
Renner se pak obrátil na státy Dohody se žádostí o vypsání plebiscitu v
německých sídelních oblastech českých zemí. (Poměr obyvatelstva německé a české
národnosti v českých zemích byl 1 : 2, v německých sídelních oblastech žilo
tehdy 5 až 6 % jazykově českého obyvatelstva.) Beneš se k tomu v Paříži musel
oficiálně vyjádřit. Protože se neodvážil argumentovat výše uvedeným článkem 4
smlouvy o příměří, jehož zneužití poradil předtím vládě doma, vymyslel si jako
příčinu obsazení oněch území nebezpečí jejich bolševizace z Německa, Rakouska a
dokonce i z Maďarska (!). (Logiku v českém zdůvodňování nehledejte – např. po válce
s Maďarskou republikou rad na Slovensku požadovala ČSR zaplacení válečných škod
po Německu!) Dalším Benešovým zdůvodněním obsazení pohraničí bylo, že
hospodářská konsolidace Československa si vyžadovala začlenění německých
sídelních oblastí do „provizorních hranic ČSR“ [Jaksch, Wiskemann]. Francouzská
diplomacie šla na ruku Československu, 20. 12. rakouský návrh zamítla, britská
a italská teprve až koncem ledna 1919 [Petráš].
14. 8.
1920 byla uzavřena spojenecká smlouva mezi Prahou a Bělehradem proti Maďarsku.
Její ironický název Malá dohoda, prezentovaný v ČSR zcela vážně, pochází z
maďarského tisku. Zavazovala Československo a Království Srbů, Chorvatů a
Slovinců (SHS) ke vzájemné pomoci při nevyprovokovaném útoku Maďarska proti jednomu
ze smluvních států. Smlouva obsahovala i tajný dodatek, který stanovil
ozbrojenou neutralitu smluvního partnera, pokud by se druhý signatář rozhodl
pro samostatnou preventivní akci, tj. napadl by vojensky Maďarsko. Tedy byl to agresivní
pakt obcházející stanovy Společnosti národů a ohrožující mír. Protože se
jednalo o tajný dodatek ke smlouvě, veřejnost se o agresivní podstatě tohoto
paktu nedověděla. Rumunsko se připojilo k Malé dohodě 23. 4. 1921.
Jinak tomu bylo o patnáct let později. 2. 5. 1935 byla podepsána
francouzsko-sovětská smlouva o vzájemné pomoci navazující na smlouvu o
neútočení z 29. 11. 1932. V protokolu ke smlouvě se v článku I. pravilo: „Kdyby
Rada (Společnosti národů) z jakéhokoli důvodu žádné doporučení (o
nevyprovokované agresi) nevydala nebo nedospěla k jednomyslnému usnesení, bude
závazek pomoci přesto splněn“. Francie a SSSR, členové Společnosti národů tak veřejně
deklarovaly, že její stanovy nehodlají dodržovat. Smlouva byla viditelně
zaměřena proti Německu. 16. 5. 1935 se připojuje k této agresivní smlouvě i
Československo za explicitně uvedeného předpokladu, že žádnou akci nebude muset
podniknout bez Francie. Čeští historici o smluvně zakotveném ignorování
usnesení Společnosti národů v této trojsmlouvě a eo ipso i o porušení mírových
smluv z pařížských předměstí obsahujících stanovy Společnosti národů, svorně
mlčí.
V
důsledku připojení se k této francouzsko-sovětské smlouvě nebyl Beneš nucen se
snažit o přátelské vztahy s Berlínem. Při příležitosti jejího podepsání v
Moskvě prohlásil Beneš 17. 5. 1935 v rozhovoru se sovětským deníkem Pravda, že o smlouvě se Sovětským svazem
snil už dlouho a umožnění vstupu Sovětského svazu do Evropy bylo jednou ze
základních myšlenek jeho politického směřování. Bez aktivní účasti sovětských
představitelů by podle něj zajištění světového míru a rovnováhy sil nebylo
myslitelné. Beneš zašel dokonce tak daleko, že Stalinův Sovětský svaz označil
za „pevnou záštitu míru v Evropě“, aby při řeči o říjnové revoluci roku 1917
ztratil smysl pro míru zcela a bolševický puč přirovnal ke zrodu Československa
28. 10. 1918. „Tyto dvě významné revoluce,“ citovala Pravda Benešův výrok, „tvoří nové a pevně základy pro nové a pevné
přátelství mezi našimi národy“ Zahraniční diplomaté v Moskvě rozhovor okamžitě
přeložili a rozeslali do celého světa. Benešova ztráta soudnosti přispěla
valnou měrou k následné diplomatické izolaci Československa, která přivedla
Beneše do začarovaného kruhu: spojenectví se Sovětským svazem oslabilo
československé vztahy se západní Evropou, na což mohl Beneš reagovat jen ještě
větším přimknutím k Moskvě. Jedinou alternativou k tomu všemu byl smír s
Německem – a ten si Beneš nepřál [Lukeš].
Uvedený
rozhovor poskytnutý Pravdě a Benešovo nadšení vším sovětským vtiskly Benešovi
nesmazatelný cejch Stalinova pohůnka, což Beneš potvrdil bezprostředně po svém
návratu z Moskvy 24. 6. 1935 při přijetí britského vyslance v Praze Josepha
Addisona, kdy mu svou návštěvu Sovětského svazu podrobně vylíčil. Vyprávěl mu o
prosperujících kolchozech a továrnách plných šťastných dělníků a rolníků,
„placených a živených lépe než v samé ČSR“. Ke „standardu prostého sovětského
občana patří strávit každý rok s celou rodinou šest (!) týdnů na Krymu“.
Zásobování obyvatelstva bylo podle Beneše na vynikající úrovni, což potvrzuje i
jeho žena Hana, která se vydala po nákupech a nenarazila nikde na nedostatek
zboží (!). Nejdůležitější informací z Benešova sdělení bylo, že komunismus jako
ideologie kvapem mizí, protože Stalin si byl sám vědom neúčinnosti komunistické
propagandy za hranicemi SSSR. Beneš zdůraznil, že po nástupu Hitlera k moci je
„nezbytné získat Rusko pro Západ, aby v Evropě opět mohla být nastolena
rovnováha". Ve svém hlášení do Londýna vykreslil Joseph Addison Beneše
jako naivního snílka, který se nechal ošálit průhlednými triky moskevských
politruků. Dále naznačil, že Beneš se stal souputníkem Sovětského svazu už dřív
a že do Moskvy už odjížděl s přesvědčením, že bezpečnost Československa zajistí
lépe spojenectví se SSSR než se Západem [Lukeš].
Československo
přesvědčilo celou Evropu o své agresivitě mobilizací vyhlášenou 20. 5. 1938, tzv.
první, květnovou, částečnou. Německo na ni vojensky vůbec nereagovalo, ani před
ní ani po ní nemobilizovalo. Byla vyvolána zprávami o koncentraci německých
vojsk při československé hranici, které nebyly pravdivé. Americký historik Igor
Lukeš dovozuje, že podle všeho se jednalo o profesionální provokaci sovětských
tajných služeb [Lukeš]. Podle britského historika Zbyňka Zemana nelze vyloučit
variantu, že Beneš využil podvržených zpráv, které obdrželi i Britové, k
vojenskému obsazení pohraničí pod záminkou mobilizace, aby při nadcházejících, dlouho
odkládaných komunálních volbách (měly se konat ve třech termínech počínaje 22.
5.) zabránil možným pokusům vyhlásit tato území za německá. Tentýž uvádí, že
českoslovenští vojenští zpravodajci označili zdroje zpráv o koncentraci
německých vojsk za nevěrohodné, ale vláda s Benešem přesto mobilizaci vyhlásila
[Zeman].
Winston
Churchill, který v té době ještě nebyl ministerským předsedou, Benešovi 12. 4.
1938 poradil, aby mobilizací pohrozil válkou Německu, protože odhadoval
pravděpodobnost ochoty Německa jít do války 1 : 50, tedy coby dvouprocentní
[Král]. Britský historik David Irving píše, že tak učinil přes pražskou
korespondentku Guardianu a Spectacoru Shielu Grant Duffovou, se
kterou se 11. 4. vsadil, že v případě československé mobilizace Hitler
nezaútočí. Irving cituje záznam Huberta Ripky pro československé ministerstvo
zahraničí, které vychází ze zprávy Duffové z 12. 4.: „Churchill důtklivě
zdůraznil, že by byl nejraději, kdyby nyní Československo vyprovokovalo válku“
[Irving].
Příznačné
je, že ačkoliv do 24 hodin po začátku mobilizace bylo potvrzeno, že zprávy o
soustřeďování německých vojsk při hranici ČSR jsou nepravdivé, byla květnová mobilizace
odvolána až po měsíci. To svědčí pro zcela jiné motivy mobilizace, než je
obrana státu. Mobilizace byla sice částečná z hlediska celé republiky, ale v
německých sídelních územích podle počtu útvarů československého vojska plná –
německá sídelní území připomínala vojenský tábor a obsazené nepřátelské území.
Československý ministr vnitra Josef Černý v rozhovoru se sudetoněmeckými
zástupci vyjádřil přesvědčení, že mobilizace představovala „vysloveně jakousi
vojenskou revoltu, kterou podnikli štváči kolem Beneše, aby sabotovali obtížně
se rozbíhající jednání Sudetoněmecké strany s ministerským předsedou (Milanem
Hodžou), jakoby závěrečný úder na tympán“ [Pozorny]. Dodnes zůstává otázka,
proč v květnu 1938 hnal Beneš zemi do války, nezodpovězena, vyberte si z výše
uvedených hypotéz!
Následky
květnové mobilizace nebyly pro Československo příznivé. Nejpozději od ní
považovali francouzský premiér Édouard Daladier a jeho ministr zahraničí
Georges Bonnet Edvarda Beneše za vážnou hrozbu evropskému míru. Bylo jasné, že
Beneš je ochoten obětovat zájmy Evropy malichernému českému nacionalismu
[Zeman]. 22. 5. 1938 sděloval vyslanec USA v Paříži William Bullitt Franklinu
D. Rooseveltovi, že československá mobilizace „musí být pojímána coby
podněcování k evropské válce, které může mít pouze jediný možný výsledek –
nastolení bolševismu na celém kontinentě“ [Wallendy].
Kdyby bylo
bývalo došlo k vojenskému střetu s Německem, byl by Společností národů kvalifikován
jako následek vyprovokované agrese ze strany ČSR a Československo jednoznačně označeno
jako jeho původce, prezident Beneš jako hlavní viník. Mobilizace se obecně
pokládá za casus belli, vypovězení války bez oficiální nóty. Francie by ČSR na
pomoc v souladu se spojeneckou československo-francouzskou smlouvou z roku 1925
nepřišla, protože vzájemná pomoc měla být poskytnuta jen v případě
nevyprovokované agrese, o to, zda je nevyprovokovaná by rozhodovala Společnost
národů. Sovětská pomoc byla podmíněna vojenskými akcemi Francie. Velká Británie
spojeneckou smlouvu s ČSR neměla, jen s Francií.
(pokračování)
Zdroje:
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach
Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky:
Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku,
Praha 2000. České vydání je neúplné!
Král,
Václav (ed.): Die Deutschen in der Tschechoslowakei 1933–1947.
Dokumentensammlung. ČSAV, Praha 1964
Lukeš, Igor: Czechoslovakia
between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford
University Press, London, New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a
Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999
Petráš, René: Menšiny v
meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první
Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009
Pozorny, Reinhard: Wir suchte
die Freiheit. Verlag für Volkstum und Zeitgeschichtsforschung, Vlotho an der
Weser 1978
Wallendy, Udo: Wahrheit für
Deutschland. Die Schuldfrage des Zweiten Weltkrieges. Verlag für Volkstum und
Zeitgeschichtsforschung, Vlotho an der Weser 1997
Wiskemann, Elizabeth: Czechs and
Germans after Munich. Foreign Affairs 17/1939, London 1939
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš.
Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
Žádné komentáře:
Okomentovat