Tomáš Krystlík
Francouzi
na mírových jednáních v Paříži po první světové válce nechtěli připojením
pohraničních území Českého království osídleného německým obyvatelstvem posílit
Německo, a proto je hodlali přiřknout Československu podle Benešem požadované zásady
tzv. historických hranic. U jižních hranic Slovenska Beneš argumentoval nikoli
historickými hranicemi, nýbrž strategickými vojenskými požadavky - vodními
toky, železničními tratěmi – dále požadoval Horní a Dolní Lužici a zřízení
několik desítek kilometrů širokého koridoru dnes rakouským Burgenlandem až po
hranice Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nejpodstatnější ale bylo, že historické
hranice, coby hranice Českého království, v žádném případě neohraničovaly
sídelní území českého národa.
S
požadavkem tzv. historických hranic Češi narazili na rozhodný britský, ale i na
americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí obývaných Němci k ČSR –
pokládali to za potenciální příčinu budoucí války, u Chebska argumentovali i
tím, že historicky k zemím svatováclavské koruny nepatří. Američané chtěli
jižní oblasti obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k
Německu, u ostatních německých sídelních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida
jiné východisko jak se prosadit, přeformuloval československý požadavek
historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ českých
zemí, který Britové nakonec akceptovali [Petráš]. Přičlenění Lužice k ČSR a
vzniku koridoru ke Království SHS mocnosti nevyhověly. Snad se Beneš domníval,
že vítězné mocnosti na onu dočasnost historických hranic českých zemí
zapomenou, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S výjimkou René
Petráše čeští dějepisci o oné dočasnosti hranic českých zemí mlčí.
Čeští
historici vysvětlují historičnost hranic českého státu jejich neměnností po
téměř celou dobu existence českého státu, což je záměrně vylhané tvrzení. Příklad:
„Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily“ [Gebhart,
Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006].
Nezměněné byly teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku.
Mírovými smlouvami bylo Československu přiřknuto navíc Vitorazsko kvůli opravně
lokomotiv v předměstí Gmündu, dnes v Českých Velenicích a přístupovým tratím,
Valticko kvůli železniční trati Mikulov–Břeclav, Podyjský roh, vše na úkor
Rakouska. Byla to území, která ke Království českému nepatřila. Též byly k
Československu připojeny Petržalka kvůli přístavu na Dunaji a na úkor německého
státu Hlučínsko. O Těšínsku měl rozhodnout plebiscit obyvatelstva.
Na
Slovensku Češi princip tzv. historických hranic naopak zcela ignorovali a mimořádně
se tak zasloužili o rozbití Uher, které přišly celkem o 70 % svého území.
Odtrhli si Horní Uhry včetně řady maďarských území, kde Slováci ani nežili. Slovensko
mělo tvořit podle etnografických kritérií 10 komitátů, kde tvořili Slováci
(Slované) většinu. Jenže Československo navíc požadovalo a dostalo Prešporský
komitát (dnes bychom řekli Bratislavskou župu), kde byli Slováci v menšině,
čtyři celé komitáty, kde se Slováci prakticky nevyskytovali. Dalšími
11 komitáty s maďarským osídlením se vedla hranice napříč podle
československých strategických požadavků. Horní Uhry, definované jako území obývané převážně
slovanským obyvatelstvem, měly rozlohu 33 000 km², ale Československo si k tomu
zabralo na úkor Maďarska navíc území zvící 16 000 km2 s neslovanským
obyvatelstvem, tedy téměř o polovinu více.
Nepochybně
si na „dočasnost historických hranic“ českých zemí požadovanou Benešem
vzpomněli jak britští, tak i francouzští politici na locarnské konferenci v
roce 1925 a v druhé polovině 30. let při sporech s německou menšinou v ČSR. V
Locarnu se spojenci dohodli, že východní hranice Německa nebudou mezinárodně
zaručeny obdobným způsobem jako německé západní hranice – podle locarnské smlouvy
se staly garanty její neměnnosti Velká Británie a Itálie – nýbrž že vzájemné,
německo-československé spory (též i německo-polské), i hraniční, si budou ony
státy řešit vzájemnými dvoustrannými jednáními a v případě pokračujících neshod
je rozhodne mezinárodní arbitráž. Jinými slovy, že ČSR může na Německu kdykoliv
žádat část jeho území bez náhrady a vice versa. To byl obrovský neúspěch
Benešovy zahraniční politiky.
(pokračování)
www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-V-Mnichove-nas-spojenci-zradili-aneb-Mezivalecne-Ceskoslovensko-coby-agresivni-stat-2-333920
Žádné komentáře:
Okomentovat