Proces postupování Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu

Tomáš Krystlík
 
Masaryk s Benešem počítali za první světové války, že ruská armáda obsadí Podkarpatskou Rus a území připadne Rusku. Situace se vyvinula jinak, území připadlo na základě pařížských mírových smluv Československu.
 
Vyslanec ČSR v Moskvě Zdeněk Fierlinger podle britského historika Zbyňka Zemana ujišťoval již během mnichovské krize v září 1938 (!) sovětské ministerstvo zahraničí, že Československo chce mít po válce společnou hranici s SSSR. K tomu měl určitě instrukce přímo od Beneše. Zde se vynořuje podezření, zda se Beneš při podpisu spojenecké smlouvy s SSSR v roce 1935 v Moskvě neuvolil odstoupit Podkarpatskou Rus při vhodné příležitosti SSSR jako kompenzaci za zcizenou část ruského carského pokladu a zda nepočítal do budoucna se sovětským záborem východního polského území (teoreticky i rumunského území), který byl conditio sine qua non pro společnou hranici s SSSR. Nic z toho nelze dokázat, ale svědčí pro to dostatečný počet indicií.

Beneš nevzal v prosinci 1943 do Moskvy k jednání se sovětskými politiky ani svého ministra zahraničí, natož jiné členy vlády nebo státní rady. Čeho asi nesměli být svědky?
 
Historik Toman Brod upozorňuje, že ještě za války citoval americký, britský, polský i protektorátní tisk příručku pro důstojníky Rudé armády vydanou v květnu 1944, v níž se tvrdilo: „Karpatská Ukrajina, která dříve náležela bez jakéhokoliv politického, zeměpisného, etnického či dějinného podkladu k uměle vytvořené Československé republice, je obývána Ukrajinci, tedy národem, jehož většina žije v Sovětském svazu. Nikdo kromě Sovětského svazu nemá právo rozhodovat o osudu této země.“ Protektorátní noviny k tomuto citátu ještě přidaly: „Proto musí být připojena k Sovětům.“

Na začátku roku 1939 podle záznamu jeho rozmluvy s kurýrem domácího odboje z ledna 1939 uvažoval Beneš takto: „Bude do střední Evropy mluvit Rusko… (Hitler) nám pomůže k sousedství s Ruskem. Cíl po budoucích katastrofách musí být, aby v Užhorodu bylo Rusko… Prešov Rusku co nejblíže… hranice s Ruskem co nejdelší.“

Beneš 19. 9. 1939 hovořil s vyslancem SSSR v Londýně Ivanem Majským. Nejprve ho ujistil, že se snaží sovětský postup, tj. zábor polského území, plně chápat, i když prý jistě „doma bude působit depresivně“. Zároveň zdůraznil československý zájem na společných hranicích se Sovětským svazem, neboť i v tom, jak pravil, spočívalo pro Beneše ponaučení z Mnichova. Majskij potvrdil, že sovětským cílem zřejmě bude udržet se kdesi na linii slovenských hranic, aby Moskva měla „lepší přehled" o situaci ve střední Evropě. Podkarpatská Rus jako by neměla žádnou váhu. „Jistě se my oba o společných hranicích na konci války bez nějakých hlučnějších sporů a krizí domluvíme," zakončil Beneš tehdejší rozhovor. Beneš se tehdy diplomatickou mluvou vzdal Podkarpatské Rusi a Sověti si jeho slova dobře zapamatovali.

V listopadu 1939 se Beneš vyjádřil v jiném rozhovoru s týmž, že již opakovaně nabízel Sovětskému svazu odstoupení Podkarpatské Rusi a že by nic nenamítal proti zavedení sovětského systému v ČSR. 9. 7. 1941 při tlumočení uznání československé vlády v exilu Sovětským svazem vyslancem Ivanem Majským sice Beneš zdůraznil, že Podkarpatskou Rus považuje za součást Československa a Majskij pro jeho stanovisko vyslovil „porozumění“, aby vzápětí svůj předchozí výrok popřel Beneš větou: „Podkarpatská Rus může patřit jenom nám nebo Rusku“.

Exilová vláda v Londýně vytyčila politiku odčinění mnichovské dohody, Beneš mluvil o poválečné národní a sociální revoluci, o socializující nebo regulované demokracii s těmito hlavními body:

1. Obnova ČSR v hranicích z roku 1937. (Zde Beneš vládě zcela zamlčel, že Podkarpatskou Rus přislíbil sovětskému vyslanci v Londýně Majskému naposledy 28. 8. 1941 slovy: „Otázku Podkarpatské Rusi budeme mezi sebou řešit později a jistě se dohodneme.“ Ostatně, nic jiného mu nezbývalo, nesměl relativizovat požadavek obnovy státu v původních hranicích předchozím postoupením jeho části.)

2. Hlavním spojencem po válce bude SSSR jako záruka před německou hrozbou

3. Poválečný stát bude koncipován jako národní stát Čechů a Slováků (což implicitně zahrnuje likvidaci národnostních menšin jejich vystěhováním z republiky nebo jejich přenárodněním)

4. Rozdělení majetku národnostních menšin sociálně slabým Čechům a Slovákům, znárodnění německých bank a německého průmyslu

5. Odstranění politické roztříštěnosti redukcí počtu politických stran a zavedení „regulované demokracie“.

Podle ministra financí Ladislava Feierabenda v londýnské exilové vládě nedoporučil Beneš v roce 1942 při příležitosti tisku poválečného oběživa jiné texty na státovkách než český a slovenský. Byl proti textu německému, maďarskému, polskému a podle něj teprve doma se rozhodne, který jazyk bude platit na Podkarpatské Rusi. „Tato odpověď pro mne znamenala, že Beneš počítá s odsunem Němců a Maďarů z republiky, že se s Poláky vyrovnáme tak, aby u nás vlastně žádní nezbyli, a že Podkarpatskou Rus neudržíme,“ poznamenal si Feierabend.

Jak a zda vůbec se otázka Podkarpatské Rusi projednávala při Benešově návštěvě Moskvy v prosinci 1943, nelze podle známých faktů o Benešových rozhovorech v Moskvě říci. Svědectví se rozcházejí. Je ale pravděpodobné, že na Podkarpatskou Rus během jednání řeč přišla.

Na jaře 1944 ale zaznamenal při rozhovoru s Benešem jeho životopisec Compton Mackenzie: „Po dvacet let jsme podkarpatoruskou otázku řešili prozatímně, nemůže však býti jiného konečného řešení než splynutí se Sovětským svazem." Beneš také podotkl, že Československo proti takovému řešení nevystoupí a dodal: „Žádáme toliko mravní zadostiučinění, abychom byli nejprve dotázáni."

V prosinci 1944 v Moskvě za přítomnosti vládního delegáta pro Podkarpatskou Rus Františka Němce a Jozefa Valo, kterým Rudá armáda jako zástupcům ČSR blokovala převzetí moci na osvobozeném československém území, Zdeňka Fierlingera, generála Heliodora Píky, Klementa Gottwalda, dalších členů vedení KSČ a zástupců Slovenské národní rady přečetl Ladislav Novomeský ze svého poznámkového bloku pasus ze záznamu rozhovoru, který měla delegace Slovenské národní rady s Benešem v říjnu 1944 v Londýně a který se týkal Podkarpatské Rusi. Podle něho sdělil Beneš jemu a ostatním slovenským kolegům, že tato otázka byla vyřešena za prezidentovy návštěvy v Moskvě v prosinci 1943, kdy Beneš nabídl Podkarpatsko SSSR a Stalin jeho nabídku přijal. Během čtení se Novomeský několikrát obrátil na Jána Ursínyho, aby jeho slova potvrdil, což Ján Ursíny, prý s jistými rozpaky, vždy učinil.

23. 1. 1945 připomněl Stalin dopisem Benešovi, že v prosinci 1943 mu nabídl Podkarpatskou Rus a že ji tehdy odmítl. Nyní se podle Stalina situace změnila, takže nemůže bránit tamnímu obyvatelstvu, aby nevyjádřilo svou národní vůli. Proto žádá, aby se otázka Podkarpatské Rusi se řešila ještě za války nebo až po jejím skončení v okamžiku, kdy to bude přijatelné pro obě vlády. Beneš v odpovědi z 29. 1. vyjádřil přání, aby tak bylo po skončení války, „až budu moci o věci mluvit s našimi činiteli v Praze“.

Nicméně se Beneš písemně vzdal Podkarpatské Rusi již během rozhovorů s Vjačeslavem Molotovem a Andrejem Vyšinským 21. a 24. 3. 1945 v Moskvě. Chtěl zřejmě zachránit své prezidentství, protože v opačném případě hrozila československá varianta polského lublinského výboru, dále potřeboval sovětskou pomoc při vracení Těšínska se zásobami černého uhlí zabraného Polskem v roce 1938 a navíc ho tísnila reálná možnost odstoupení východní části Slovenska od Prešova na východ Sovětskému svazu, jak si přály místní ukrajinské výbory obdobně jako na Podkarpatské Rusi, nebo dokonce i celého Slovenska, jak si přáli slovenští komunisté. Vymínil si však, že formální převod proběhne až po jeho příjezdu do Prahy. Svým podpisem flagrantně porušil ústavu ČSR, protože jakákoli změna hranic je možná až po souhlasu parlamentu.

Mezistátní smlouva od odstoupení Zakarpatské Ukrajiny SSSR v hranicích z 29. 9. 1938 byla podepsána v Moskvě 29. 6. 1945. Údajně teprve po podpisu zjistili českoslovenští zástupci z přiložené mapy, že k SSSR připadl i slovenský Čop a celá železniční trať z něj vedoucí na sever přes Užhorod do Užoku u polských hranic, která zčásti probíhala po slovenském území; jednalo se o přibližně 270 km2, jen v okolí Čopu to bylo 145 km2. Ves Lekart (dnes Lekárovce) u Užhorodu byla naopak připojena ke Slovensku (11 km2). Podle připojeného protokolu mohli Češi a Slováci žijící na Zakarpatsku optovat pro ČSR, Rusíni a Ukrajinci na Slovensku pro SSSR, stanovily se zásady pro majetkové odškodnění za zanechaný majetek, avšak československý státní majetek přecházel bezplatně do vlastnictví sovětského státu. Smlouva byla po několika měsících ratifikována čs. Prozatímním národním shromážděním. Tisíce Rusínů uprchly před sovětskou mocí do ČSR, byli však československou vládou deportováni zpět.