Tomáš Krystlík
Sluneční, přílivové, větrné, fotovoltaické elektrárny,
elektrárny na bioplyn. První se uplatní jedině v subtropických a tropických
oblastech, přílivové jsou zatím slepou uličkou, protože jejich použití brzdí vysoké
náklady na čistění usazenin z přílivových mořských vod. Elektrárny na bioplyn
se uplatní jen velmi lokálně a to pouze na velkých statcích, v lihovarech,
cukrovarech a podobně.
Fotovoltaické elektrárny mají nevýhody, nad kterými se
zavírají oči. Ukazuje se, že panely stárnou rychleji, než se čekalo. Předpokládalo
se, že po 10 letech provozu budou dodávat minimálně polovinu elektrické energie
jako na začátku a ono tomu tak není. Zábor bonitní zemědělské půdy pro
rozmístění kolektorů není též nic chvályhodného. Není dostatečně vyřešena
likvidace nefunkčních panelů.
Větrníky, coby elektrárny tyčící se na sloupech na krajinou
nebo mořem a příslušně je hyzdící (jedna přijde na několik milionů eur) mají „obrovskou“
účinnost - kolem 5 %. Pro srovnání: jaderné 98 %, tepelné nad 70 %). Způsobeno
je to tím, že větrník připojený k alternátoru vyrábí střídavý elektrický proud
různé frekvence podle síly větru, který se musí nejdříve usměrnit a pak znovu
převést na střídavý proud 50 Hz, přičemž se hodně energie ztratí. Nestálost
výkonu vyžaduje, aby komplexy s větrnými elektrárnami v síti byly v elektrické
síti zálohovány tepelnými (uhelnými) elektrárnami pracujícími na poloviční
výkon. Když přestane vítr foukat, najedou na plný výkon.
Málokdo z ochránců přírody si uvědomuje, že tepelné
elektrárny v režimu vzdáleném maximálnímu výkonu produkují na jednotku
elektrické energie do ovzduší mnohem více škodlivin než v režimu blízkém výkonu
maximálnímu. Tepelné elektrárny se nemohou rozjíždět až při poklesu síly větru,
protože nájezd výkonu a jejich zasynchronizování do přenosové soustavy trvá
několik hodin. Takže na jedné straně máme bezezplodinové větrné elektrárny, na
straně druhé je zálohující uhelné elektrárny, které ovzduší značně devastují. Nechat
tepelné elektrárny jet na plný výkon a obejít se bez „větrníků“ je z hlediska exhalací
téměř rovnocenné. A odpadnou extrémně vysoké pořizovací náklady na větrné
elektrárny. Španělsko odhadlo, že lopatkami jejich vetrných elektráren zahyne ročně přes 270 000 ptáků a netopýrů. Netopýři zahynou ne nárazem, nýbrž vzniklým podtlakem rotací lopatky, který roztrhá jeho echologický aparát. Kromě toho jsou větrné elektrárny hlučné a zatěžují tak značně dost daleké okolí.
Snad jediným racionálním využitím větrných elektráren, které
se testuje nyní v Německu, je její lokální spojení v jednom provozním bloku s
elektrárnou na vodík. Alternátor spojený s vrtulí vyrobí střídavý proud, který
se použije k získání vodíku rozkladem vody, který pak poslouží jako palivo pro
tepelnou vodíkovou elektrárnu bez zplodin. Přesněji: jedinou zplodinou je vodní
pára.
Do krabičky ekologických nesmyslů se řadí i elektroauta. Dojezd
na jedno nabití - nabití trvá několik hodin - se pohybuje od 270 do 400 km. Teoreticky.
Nesmí mrznout, nesmí se v autě topit, hrát na rádio, auto nesmí míz zapnuta světla a
podobně. Při testu za -7°C se na palubní desce udaný dojezd na plné nabití 270
km v praxi smrskl na pouhých 64 km. Elektroauta navíc životnímu prostředí z exhalačního
hlediska nic nepřinesou. Sice nesmrdí, ale elektrárny, které pro ně vyrábějí
proud, ano. Takže se z hlediska zplodin a životního prostředí minimálně nic
nemění, spíše vlivem elektráren elektroauta nepřímo životní prostředí zhoršují více
než auta na klasická paliva. K tomu nutno přiřadit jeho zatížení likvidací
starých akumulátorů i škodliviny vzniklé výrobou elektrické energie potřebné
pro výrobu nových.
Další hloupostí je přimíchávání etanolu do benzínu a nafty
pod záminkou menší závislosti na ropě. (Vynechme brazilský typ benzínu s 80 %
etanolu, který již vyžaduje úpravy motoru, z evropských aut mohou jezdit na takové
palivo jen některé modely Fordu.) U dieselu se ho přimíchává 5-6 %, u benzínu
až 10 %. Jenže saturování Evropy pouze takovými palivy by si vyžádalo pěstování
brambor, obilí nebo řepy na ploše zvící celé Belgie. Zbytky rostlin by po
zpracování na etanol zetlely a zatížily by ovzduší zbytečně metanem a oxidem
uhličitým, tedy skleníkovými plyny proti kterým ekologická hnutí bojují ze
všech sil.
Žádné komentáře:
Okomentovat