TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (3)

ODVRÁCENÍ RUSKA OD DOBYTÍ ÚŽIN

Tomáš Krystlík

Britové bezprostředně po vypuknutí války podali skvělý, ale málo známý zákulisní výkon implicitně potvrzující, o co Britům ve válce šlo, kvůli čemu vlastně vyvolali světovou válku tahajíce z pozadí jen za příslušné provázky – o zničení Německa. Začalo totiž reálně hrozit, že se Rusko vrhne přes slib daný Britům místo na Německo na Cařihrad (Konstantinopol, dnes Istanbul) ležící na Bosporu a na od něj jihozápadně se nacházející Dardanely, aby si zajistilo vytoužený neomezený přístup z Černého do Středozemního moře. Ovládnutí těchto tureckých mořských úžin sice Británie již dříve Rusku přislíbila, ale nyní zahájit akci k tomu směřující by odporovalo britským plánům zničit za pomocí Ruska a Francie Německo. Ruský plán námořní invaze 127 500 vojáků proti Konstantinopoli, vypracovaný již v únoru 1914, byl uskutečnitelný jen za předpokladu, že Turecko nedostane dvě nové a moderní bitevní lodě, které pro ně stavěly britské loděnice a které měly být v červenci 1914 dokončeny a předány. Ty by dopomohly k turecké převaze v Černém moři a k odolání ruské invazní flotile. V květnu 1914 a v červnu opakovaně se Rusko obrátilo s prosbou k britskému ministru zahraničí Edwardu Greyovi, aby lodi nebyly Turecku předány. Bez úspěchu. 

Koncem července přijelo do loděnic v Newcastlu na severovýchodě Anglie na 500 tureckých námořníků, aby obě hotové lodě převzalo a odplulo s nimi do Konstantinopole. Ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov tedy v nótě z 30. 7. 1914 naléhavě varoval Velkou Británii, že Rusko „přikládá setrvání obou lodí v Anglii nejvyšší význam“, což obsahovalo naléhavou hrozbu zaobalenou do diplomatické řeči, že Rusko v opačném případě nebude ochotno vytáhnout do války proti Německu. Ministr námořnictva Winston Churchill nechal do loděnic Newcastlu nastoupit ozbrojenou námořní pěchotu, aby tureckým námořníkům zabránila ve vstupu na obě lodi. To se vzápětí zdůvodnilo tvrzením, že marže ze sedmi Tureckem objednaných bitevních lodí je tak nízká, že ani první dvě lodě nemůže Británie Turecku vydat. Turecko, nemajíc obě nové lodi potřebné pro účinnou obranu proti ruskému válečnému námořnictvu, pak zaminovalo jižní konec Dardanel a pro proplutí neutrálních a vlastních lodí nechalo jen úzký nevyznačený koridor. 

Tím ovšem nebylo zažehnáno akutní nebezpečí ruské invaze do Konstantinopole. 2. 8. 1914 byla podepsána tajná spojenecká smlouva mezi Tureckem a Německou říší zaměřená proti Rusku, která zavazovala Německo bránit území Osmanské říše, v případě nutnosti i zbraněmi, Turecko pouze k zachování striktní neutrality v eventuálním evropském vojenském konfliktu. Týž den telegrafuje německý vyslanec v Cařihradu Hans von Wagenheim, že Damad İsmail Enver Paša jej oficiálně požádal, zda by Německo nemohlo své válečné lodi ve Středozemním moři poslat do Konstantinopole. Německo s tím souhlasilo a vyslalo mu na pomoc právě ve Středozemním moři přítomný větší křižník Goeben a menší doprovodný křižník Breslau, které v té době kotvily v Istrii, v rakouském válečném přístavu Pula (dnes v Chorvatsku). Goeben si tam nechal opravovat vadný kotel. Oprava v okamžiku vypuknutí války nebyla ještě dokončena, přesto Goeben odrazil na rozkaz ze severního Jadranu, ale nemohl vyvinout svou maximální rychlost 27 uzlů za hodinu, jen 18. Obě lodi měly křižovat před alžírským pobřežím a snažit se bránit francouzskému 19. armádnímu sboru v nalodění se a odplutí na západní frontu. 4. 8. ráno oba křižníky ostřelovaly alžírské přístavy určené k naloďování, ale pak nabraly kurs na dva tisíce kilometrů dlouhou plavbu napříč Středozemním mořem, do moře Egejského s cílem Konstantinopol. Přes pronásledování dvěma eskadrami britských válečných lodí dorazily oba německé křižníky do přístavu neutrálního státu, do sicilské Messiny a dostaly 24 h na doplnění 1500 t uhlí, které jim stačilo až do Egejského moře, kde na ně měla čekat řecká loď s nákladem dalších 800 t uhlí zorganizovaná řeckou vládou. 

Pro britské námořnictvo by bylo relativně snadné oběma křižníkům odříznout další cestu do Konstantinopole a zničit je. Britové totiž nejen rozšifrovali rádiovou depeši ze 4. 8. přikazující oběma německým křižníkům odplout do Konstantinopole, nýbrž měli k dispozici i informaci o cíli obou křižníků z 3. 8. a to od císaře Wilhelma II. řeckému králi, kterou Konstantin I. neprodleně prozradil náčelníku britské námořní mise v Aténách. Rusko se o oněch dvou německých křižnících a cíli jejich plavby dovědělo přes své zpravodajské zdroje v Turecku a ruský ministr zahraničí Sazonov požádal oficiálně svého britského kolegu Edwarda Greye, aby oba křižníky byly potopeny. Britové si ale nepřáli, aby Rusko se v této chvíli soustředilo na ovládnutí tureckých strategických úžin, potřebovali Rusko ve válce proti Německu. 

Následkem toho se oba německé křižníky nepoškozeny objevily 10. 8. u Dardanel a následující den v Konstantinopoli. Minovými poli je provedli turečtí lodivodi. Tím byla zhacena i připravovaná ruská vojenská námořní intervence na Bosporu, Turecko by se s oběma německými křižníky již dokázalo ruskému vylodění ubránit. Aby bylo vyhověno tehdejší neutralitě Turecka, byly ony dva křižníky včleněny do osmanského válečného námořnictva. Goeben byl přejmenován na Sultan Javus Selim a Breslau na Midilli. Německé posádky i se svými veliteli vyměnily pouze tmavomodré čepice německého vojenského námořnictva za červené fezy tureckého námořnictva a nad jejich hlavami zavlály turecké vlajky. Obě lodě pak ostřelovaly po 29. 10. 1914 ruské přístavy. Ve stejnou dobu se britské válečné námořnictvo Royal Navy snažilo potopit turecké obchodní lodě vyplouvající z přístavu Smyrna (dnes Izmir). Následkem toho vyhlásilo 12. 11. 1914 Turecko válku Trojdohodě. 

V dubnu 1915 zahájila Velká Británie společně s Francií a australsko-novozélandskou armádou vyloďovací operaci na Dardanelském poloostrově, známou spíše jako operace Gallipoli (podle názvu města na poloostrově). Koncem srpna 1915 po nezměrných lidských ztrátách (do ledna 1916, kdy opustil poloostrov poslední dohodový voják, si operace vyžádala přes 100 000 padlých z invazních sil), aniž bylo dobyto významnějších cílů nebo zničena turecká obrana, vyšel britské straně její tajný plán, který operace Gallipoli plnila. Ukázat ruskému spojenci, jak se Dohoda bije za jejich zájmy v Úžinách a tak předejít ruskému vojenskému angažmá v této oblasti. Čtyři ruští důstojníci-pozorovatelé, pozvaní britskou stranou, aby sledovali, jak se bojuje za Rusko v Dardanelách, se na místě vyjádřili, že vojáci Dohody, početně hlavně Britové a Australané, svým počinem jim de facto zachránili celou kavkazkou armádu. 

V následném děkovném telegramu pak car Nikolaj II. (Mikuláš II.) „nejhlouběji litoval“, že jeho jeho armádní sbor kvůli chybějícím zásobám „nemohl přispěchat na pomoc“. Co už netušil, bylo, že kdyby se přece jen podařilo dobýt Dardanelský poloostrov, tak měl vrchní velitel invazních jednotek výslovný rozkaz netáhnout dále na Konstaninopol, tedy na Bospor, k druhé ze strategických mořských úžin. Ovládnutí jen jedné ze dvou za sebou jdoucích mořských úžin by Rusku k ničemu nebylo. Britům se tak obětováním obrovského množství vlastních vojáků a vojáků z dominií podařilo udržet Rusko ve válce jen proti Německu a Rakousku-Uhersku a odvrátit je od útoku na Úžiny. 

RUSKÉ REVOLUCE 1917 VYVOLANÉ CIZINCI

Vladimir Iljič Lenin (původně Uljanov) byl poslán i se svými spolurevolucionáři v dubnu 1917 ze Švýcarska přes Německo, neutrální Švédsko do Ruska (Finsko bylo tehdy ruské), vybaven penězi též od Německa, aby chaosem vyvolaným bolševickým pučem namířeným proti únorové revoluci 1917 zlikvidoval schopnost ruského státu válčit na straně Dohody. To je známo dostatečně. 

S předstihem, koncem března 1917, byl ze Spojených států do Ruska vyslán lodí udělat bolševický převrat stejně jako Leninova skupina i Lev Davidovič Trockij (původně Bronštejn) s rodinou a se svou skupinou revolucionářů. Naplánováno to bylo tak, aby dorazili do Sankt-Petěrburgu přes Norsko a Švédsko ve stejný den jako Lenin a jeho skupina (sic). V té době byly USA ještě neutrální zemí, jaký byl tedy důvod vyexpedování Trockého, nota bene když do toho byly zataženy i americké vládní kruhy včetně prezidenta USA Wilsona?

22. 2. 1917 (podle juliánského kalendáře) vypukla v Rusku tzv. únorová revoluce. V žádném případě nebyla povstáním utlačovaného a vykořisťovaného proletariátu, jak pak hlásali sovětští dějepisci, nýbrž byla vyvolána potížemi v zásobování potravinami a v klíčový okamžik i zavřenými branami velkého sankt-petěrburského podniku, Putilovovy zbrojovky. Cca 30 tisíc jejích dělníků zbrojovky se již předtím připravovalo stávkovat za vyšší mzdy a podněcovalo v té snaze i dělníky v některých dalších místních podnicích. Jenže 22. 2. nalezli brány své továrny, Putilovovy zbrojovky zavřeny. Bálo se snad vedení podniku sabotáží? Dodnes vysvětlení pro tento čin chybí. Vše nabývá smyslu, začneme-li zkoumat hypotézu, že za únorovou i říjnovou revolucí v Rusku stáli Anglosasové. Též Němci umožnili říjnový bolševický puč nazývaný Velká říjnová socialistická revoluce.

Na následující den připadl podle juliánského kalendáře Mezinárodní den žen (podle gregoriánského připadá na 8. 3.) a očekávalo se, že desetitisíce žen, mezi nimi i válečné vdovy a ženy, jejichž muži byli na frontě, budou demonstrovat proti válce. Tak se i stalo a k nim se připojilo osazenstvo Putilovových závodů, které nemohlo ani další den do práce, a též dělníci z dalších podniků. Asi 90 tisíc lidí táhlo městem a protestovalo proti nedostatku potravin, volalo po ukončení bojů a po svržení monarchie. 

Další den bylo na ulicích ještě více lidí, z hladu rozbíjeli výlohy a obsluhovali se v pekařstvích sami. Policie několik z nich zastřelila, ale na tak velkou masu lidí nestačila. 25. 2. se ustavila asi třicetičlenná rada dělnických a vojenských zástupců. 26. 2. zastřelili vojáci z místní posádky při pokračujících nepokojích na rozkaz cara, dlícího na frontě asi 800 km daleko v Bělorusku, čtyřicet až padesát demonstrantů. Jednotlivé sankt-petěrburské vojenské oddíly se začaly přidávat k civilnímu davu a střílely po vojácích z jiných jednotek. 26. 2. varoval předseda Státní dumy Michail Vladimirovič Rodzjanko cara Nikolaje II. (Mikuláše II.), že se zásobování Sankt-Petěrburgu zhroutilo a že je nutné, aby někdo, kdo má důvěru celé země, byl pověřen sestavením nové vlády. 27. 2. poslal caru další telegram, že se musí ihned něco podniknout ke stabilizaci, že dosavadní vláda není schopna to učinit, vojenské jednotky se připojují k revoltě, drancují a zabíjejí vlastní velitele. 

Car zůstal ještě tři dny na frontě a nic proti tomu nepodnikl, ani se nepokusil. Vysvětlení dodnes chybí. 2. 3. 1917 podle juliánského kalendáře najednou abdikoval ve prospěch svého 13letého syna Alexeje, pak si to rozmyslel a instaloval jako regenta svého bratra, velkoknížete Michaila. Ten byl ale realista a jmenování regentem odmítl. Tak skončilo carství v Rusku v okamžiku, kdy celé vojsko s výjimkou některých sankt-petěrburských oddílů, které se přidaly k davu, stálo pevně za carem včetně všech švadron jezdectva a kozáků (sic). Dost nepochopitelné. Sestavila se provizorní vláda, která chtěla v zemi zavést demokracii britského střihu a pokračovat ve válce proti Německu. 

Zajímavé jsou okolnosti. Britský vyslanec v Sankt-Petěrburgu opustil těsně před vypuknutím nepokojů, které vyústily v únorovou revoluci, město, aby údajně z bezpečného povzdálí mohl sledovat další události (odkud věděl, že k nim dojde?), car pár týdnů předtím udělil privátní audienci Alfredu Milnerovi z Milner Group, tehdy současně britskému ministru bez portefeuille, který za ním přijel z Velké Británie. Co spolu projednávali, není dodnes známo. Historici Docherty a Macgregor tvrdí, že Milner již před svým odjezdem do Ruska rámcově věděl, co se v Rusku odehraje. 

Nabízí se hypotéza, zda příčinou pádu dynastie Romanovců vlastně nebyla Mikulášova slova, že uvažuje jednat s Německem o uzavření míru v době, kdy Británie naléhavě potřebovala, aby Rusko ve válce pokračovalo, protože Německo zdaleka nebylo poraženo a zničeno. Nezodpovězenou otázkou je, zda Milner caru a jeho rodině také neslíbil útočiště ve Velké Británii, což je pravděpodobné. Britové to zřejmě nehodlali dodržet stejně jako slib daný Rusku ještě před válkou, že Rusové dostanou vojenské základny na Bosporu a v Dardanelách.

Další hypotézou je, že cílem Milnerovy skupiny politiků, bankéřů a podnikatelů nebylo odstranění cara a autokracie, nýbrž jen obsazení a kontrola ruských trhů, prostě na tom hodně vydělat. Tento motiv spojený s levičáctvím amerických politiků, bankéřů a mocných kapitalistů s vysokou pravděpodobností figuroval při vyslání Lva D. Trockého a jeho skupiny revolucionářů koncem března 1917 z USA do Ruska, kam měl dorazit současně s Leninem a jeho druhy. Aby car a jeho rodina nepřekáželi, aby nikdo se nemohl ucházet o carský trůn nebo se chopit vlády a vytlačit zahraniční investory, o to se postarali ruští bolševičtí revolucionáři, zejména ti importovaní v březnu a dubnu 1917 ze Západu, zaplacení britskými, americkými a německými finančníky, částečně i německým ministerstvem financí. Byla celá carská rodina vyvražděna jen kvůli tomu, aby nikdo v budoucnu nevznesl legální požadavek se ujmout v Rusku vlády? Poslední možností je, že bolševici vyvraždili carskou rodinu z jiných důvodů. Nic z toho nelze věrohodně dokázat. Vyberte si.  

Německu po odstoupení cara svitla reálná naděje na vyřazení Ruska z války, pokud vlivem revolučního chaosu země ztratí schopnost bojovat ve válce. Proto 9. 4. 1917 nastoupil Lenin a jeho druhové s rodinami, celkem 32 osob, ve švýcarském Bernu do vlaku, odjeli do Curychu, kde přestoupili do německého vlaku směřujícího přes Německo do baltského přístavu Saßnitz. Tam se nalodili, vystoupili ve švédském Trelleborgu a přes Stockholm pokračovali vlakem až do Sankt-Petěrburgu, kam přibyli 17. 4. 1917. Pár dní před odjezdem Lenina a jeho druhů ze Švýcarska převedlo německé ministerstvo financí pět milionů zlatých marek pro Lenina a jeho revolucionáře na konto Israilovi Lazarevičovi Gelfandovi (s poevropštěným příjmením Helphand, většinou ale známého coby Alexander Israel Parvus) převážně tehdy dlícímu v německy mluvících zemí. 

Gelfand, narozený v Bělorusku, se znal s Leninem od roku 1900, kdy v Mnichově působil jako novinář a marxistický teoretik. Za spoluvydávání časopisu Iskra byl v Rusku v roce 1905 odsouzen na tři roky do sibiřského vyhnanství. V tobolské gubernii se setkal s tam doživotně vyhnaným Lvem Trockým, kterého školil v marxistické teorii do doby, než se jim v roce 1906 podařil pěší útěk ze Sibiře přes Ural, přes celou evropskou část Ruska a tehdy ruské Finsko do Švédska a pak do Vídně. Pak dlel Parvus pět let v Cařihradu, věnuje se tisku revolučních propagandistických materiálů, dovozu obilí a hlavně obchodu se zbraněmi – prodával zbraně i britského Rothschildova zbrojařského kartelu Vickers Armaments. Pohádkově z toho zbohatl a tak z geniálního marxistického myslitele se stal též marxistickým milionářem (podle dnešní kupní síly tehdejších měn miliardářem), který si přes peněžní ústavy Rothschildů financujících obchody se zbraněmi vybudoval spojení k Milnerově skupině. Právě Parvus umožnil i za pomocí svých peněz, nejen německých, dosazení Lenina do čela Ruska. Lenin s ním stále udržoval živý styk, za zavřenými dveřmi kuli pikle, ale oficiálně, pro účely veřejné, jím Lenin opovrhoval. 

Parvus si svými penězi vybudoval významné postavení v Německu a přístup k německému ministerstvu zahraničí. Prohlašoval, že císařské Německo a ruští marxisté mají společný cíl: zničit ruskou autokracii. Po vypuknutí války začalo Německo ruské revolucionáře přes Parvuse finančně podporovat v naději, že se jim podaří v Rusku vyvolat chaos a oslabit schopnost Ruska bojovat proti Ústředním mocnostem. Němečtí financiéři činili totéž s výhledem na budoucí etablování se na ruských trzích. Britské nejvyšší kruhy, kde se prolínali podnikatelé, bankéři i politici, uvažovaly, když car začal vykazovat znaky slabosti a začal přemýšlet o uzavření separátního míru s Německem, které po létech války ještě nebylo zničeno, o jeho odstranění, následně i o získání kontroly nad ruskými trhy a vydělat na tom. Parvus (Helphand), který odjezd ze Švýcarska přes Německo Leninovi a jeho druhům přes německé ministerstvo zahraničních věcí zařídil, byl pravděpodobně německý i britský agent. 

Trockému po vypuknutí války začalo v Rakousku hrozit zatčení, takže přešel do neutrálního Švýcarska a pak v listopadu 1914 do Paříže, kde působil jako novinář pro Naše Slovo vydávané v ruštině. Svými články a protiválečnou agitací vyvolal podle francouzských úřadů vzpouru ruských vojenských jednotek ve Francii a byl za to vyhoštěn přes hranici do Španělska, kde byl po několika dnech zavřen a dopraven do Barcelony. V prosinci 1916 byl vyhoštěn i ze Španělska, tentokrát do USA. Parvus mu a jeho rodině uhradil plavbu první třídou španělským zaoceánským parníkem Montserrat a do USA ho osobně doprovodil. Jedenáct týdnů strávila rodina Trockých v nebývale pohodlném bytě v New Yorku s přidělenou limuzínou a šoférem, aby 25. 3. 1917 nastoupila do kabiny první třídy norské lodi SS Kristianiafjord odrážející den poté z newyorského přístavu do Osla (tehdy se nazývalo Kristiania). Podle zjištění britského historika Antonyho Cyrila Suttona z roku 1974 byli Trockij, jeho rodina a jeho pět spolucestujících revolucionářů vybaveni péčí nikoho menšího než amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona pravými americkými cestovními pasy, aby mohli „pokročit v demokratizaci Ruska“. Jejich americké cestovní pasy byly již předem opatřeny britským tranzitním a ruským vstupním vízem, Trockij k tomu dostal 10 000 dolarů v hotovosti (tehdejší kupní síla dolaru byla 70–100krát vyšší než dnes, údaje se liší), pravděpodobně od Němců žijících v USA. Výše částky tak neobvyklá nebyla, Trockij dostával již dříve velké sumy pro svou revoluční činnost. S Trockým a jeho skupinou v USA byl ve styku, pasy jim zařizoval a obnos 10 000 dolarů Trockému a jeho skupině předal Charles R. Crane, důvěrník prezidenta Wilsona, přítel a donor Tomáše Masaryka.

Charles Richard Crane, vicepresident Crane Company pak organizoval pronikání amerických firem do SSSR, hlavně koncernu Westinghouse; je doloženo minimálně 23 jeho pobytů v Rusku mezi roky 1890 až 1930. 

Exkurs. O Charlesu Richardu Craneovi se zachovalo výmluvné svědectví amerického ropného magnáta Edwarda Dohenyho z 1. 2. 1919, který řekl: „Jestliže věříte v demokracii, nemůžete věřit socialismu. Socialismus je jed ničící demokracii… Nejhorší bolševici v USA nejsou vysokoškolští profesoři jako například prezident Wilson, nýbrž kapitalisté a manželky kapitalistů… Vanderlip je bolševik, taktéž Charles R. Crane… Henry Ford je další.“ Nutno ovšem podotknout, že tehdy ještě nebyl bolševismus tak striktně oddělen od socialismu jako je dnes. Nicméně postoje Anglosasů k ruským bolševikům byly často osobité, což dokumentuje i výrok Geoge Bernarda Shawa z 30. let 20. století, po jeho návštěvě SSSR, v době největšího sovětského teroru: „Nemůžeme si dovolit vysocemorálně vystupovat, když náš smělý soused, Sovětský svaz humánně (sic) a spravedlivě (sic) likviduje hrstku vykořisťovatelů a spekulantů, aby ochránil slušné lidi (sic).“    

Za mezipřistání v kanadském Halifaxu 3. 4. 1917 byli lidé z Trockého skupiny včetně jeho samého, manželky a dvou synů coby potenciální nepřátelé států Dohody (mluvili mezi sebou německy), zavřeni do internačního tábora pro německé zajatce. Skupina byla propuštěna na naléhání britského vyslanectví ve Washingtonu, které bylo o to požádáno americkým ministerstvem zahraničí se zdůvodněním, že jde o občany USA, když mají americké cestovní pasy (sic). Skupina po propuštění z internace pokračovala v cestě jinou lodí. Z Kristianie (dnes Oslo) odjela vlakem a na nádraží v Sankt-Petěrburgu dorazila 18. 5. 1917. 

Spojené státy 3. 2. 1917 přerušily s Německem diplomatické styky, aby od 6. 4. 1917 se ocitly ve válce s Německem. Vyslání marxistických revolucionářů 26. 3. do Ruska k vyvolání chaosu likvidujícího bojeschopnost Ruska v první světové válce, nemohlo být tedy cílem americké vlády nakloněné britskému válečnému snažení. Vysvětlení pro angažmá W. Wilsona ve věci Trockého a jeho skupiny chybí. Jako jediná schůdná hypotéza se nabízí podle zásady „sleduj tok peněz“, že ruští marxističtí revolucionáři byli nastrčenými figurami, zaplaceni anglosaskými, zejména americkými finančními kruhy a také německými finančníky, aby na sebe strhli moc a oněm kruhům pak umožnili zisky z podnikání v Rusku a obsazení ruských trhů. Málo se ví, že válkou zanedbaný ruský průmysl (průmyslová výroba těsně po válce ve srovnání s rokem 1913 obnášela jen 10 %) postavily na nohy a (znovu)vybudovaly zahraniční korporace, zejména americké, britské, francouzské a německé, takže v roce 1928 již dosáhla průmyslová výroba SSSR předválečného objemu Ruska z roku 1913. Sovětský pětiletý plán (pětiletka) je též nápad zavedený a zpracovaný samotnými Američany, Gorkovskij avtomobilnyj závod (GAZ) kompletně postavil americký Ford, hydrocentrály vybudovaly firmy z USA.

Němcům se předpoklad vyřazení Ruska z války následkem revolučního chaosu splnil. Bolševici se dostali 25. 10. 1917 (juliánského kalendáře, podle gregoriánského 7. 11.) k absolutní moci prachobyčejným státním pučem nazývaným dodnes nepříhodně Velká říjnová socialistická revoluce. 3. 3. 1918 podepsali v Brestu Litevském mír s Centrálními mocnostmi a na východní frontě válka skončila. Německo a Rakousko-Uhersko mohly přemístit svá vojska na západní a italskou frontu.

Ruští revoluční marxisté byli po léta finančně podporováni z vícero stran. Situace je málo přehledná, není zájem, aby podpora ruských marxistických revolucionářů západními finančními kruhy vyšla najevo, zejména pak jejich následné investice v již bolševickém Rusku. Obdobně to platí i o pozdějších finančních prostředcích poskytovaných Spojenými státy německým nacionálním socialistům. 

Velká část finančních prostředků z USA a Německa přitékala ruským revolucionářům do prvních let po první světové válce přes švédskou banku Nya Banken, přes kterou šly i obnosy za tajné obchody mezi státy Dohody a Německem během první světové války. Z Německa přicházely peníze určené bolševikům hlavně z frankfurtské Diskont-Gesellschaft (z Diskontní společnosti), která přináležela k Rothschildově skupině. Nya Banken spolupracovala i s Parvusem. V USA podporovali bolševiky mnozí financiéři, veřejnosti je znám zejména Jacob Schiff ze společnosti Kuhn, Loeb & Co., který hlavním dílem financoval též americkou Hebrew Sheltering and Immigrant Aid Society (Hebrejskou společnost pro ochranu a pomoc imigrantům). Ten ruským revolucionářům převedl 20 milionů US $ (v dnešní kupní síle 70–100krát vyšší) a s touto obrovskou částkou jim tak umožnil v Rusku cestu k moci. Všechny vynaložené částky ve prospěch ruských revolucionářů se donorům v pozdějších létech mnohonásobně vrátily. Jenže to už je jiný příběh, nezmiňovaný, utajovaný.

https://www.historieblog.cz/2021/06/tricetileta-valka-1914-1945-3/