TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (2)

Tomáš Krystlík

Příčiny světové války

V roce 1905 první lord admirality John Fisher požadoval od krále Edwarda VII. sto tisíc vojáků, kteří se měli vylodit na po­­mořanském pobřeží, aby odtud táhli na Berlín. Tentýž Fisher v roce 1912 poznamenal, že „se připravuje velká válka, aniž to kdo tak vnímá“.

V memorandu z 1. 1. 1907 vysoký úředník britského ministerstva zahraničí Eyre Crowe mj. napsal: „Prvenství Německa na moři je neslučitelné s existencí britské říše. I kdyby však Velké Británie nebylo, přinutilo by sloučení největší pozemní a námořní moci v jedněch rukou celý svět, aby se spojil a zbavil se tohoto přízraku.“

Britský ministr války Richard Burdon prohlásil 3. 8. 1911 o Německu: „Taková země a její lid mohou být vyřazeni ze soutěžení kulturního lidstva jen špionáží a násilím.“ To zní vysloveně jako ospravedlnění budoucí války. 

Úpadek Velké Británie jako světové hospodářské velmoci dokumentuje i skutečnost, že roku 1860 i s koloniemi se po­­dílela 25 % na veškeré světové průmyslové výrobě, ale v roce 1913 to bylo již méně než 10 %, zatímco Německo samo vy­­rábělo 15 % světové produkce, a to bez kolonií.

V rozhodujících britských kruzích na přelomu století zavládla představa, že „cíl Německa nespočívá v ničem menším než ve zničení britské moci, ponížení Anglie a rozbití impéria.“ Totéž, co Němci podle Britů si přáli Británii učinit, chtěli Britové uplatnit vůči Německu, přičemž posedlost po světové nadvládě připisovali hlavně Prusku, coby vůdčí zemi Německé říše.

Došlo to později tak daleko, že londýnský biskup anglikánské církve Arthur Winnington-Ingram v únoru 1915 vyzýval britské obyvatelstvo těmito slovy: „Semkněte se pro velké křížové tažení, k – nemůžeme to popírat – zabíjení Němců. Usmrcovat je, nikoliv kvůli zabíjení samému, nýbrž abychom zachránili svět. Zabíjet dobré stejně jako špatné, mladé muže jako i staré… zabít je dříve, než civilizovaný svět bude sám zabit.“ 

Vznik evropské, později světové války ovlivnil, ne však vyvolal – nedá se to označit za příčinu – sarajevský atentát 28. 6. 1914 na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženu, hraběnku Sophii Chotkovou. Takových politických vražd se v té době odehrávalo dost, ale tato byla velmi důležitá tím, co měla vyvolat a čemu měla zamezit. Srbští nacionalisté se potřebovali rakouského nástupníka trůnu zbavit, protože chtěl jednotlivým náro­dům v mocnářství v rámci etnografických (jazykových) hranic přiznat práva obdobná těm, které dosud mělo v mocnářství jen Uhersko a v rám­­ci Uherského království Chorvatsko. Pro jižní Slovany v říši chtěl František Ferdinand zřídit čtyři státní útvary: Kraňsko, Království chorvatské, Vojvodinu, Bos­­nu a Hercego­vinu. Nové státy v budoucí federalizované monarchii by vznikly v neněmeckých oblastech bez ohledu na historické hranice původních zemských celků, pouze podle svých jazykových hranic. Ty pak chtěl František Ferdinand spojit v šestnáctičlenné federalizaci. Takovým uspořádáním by se Srbům, pod­porovaným Ruskem, rozplynula vidina Velkosrbska, království jižních Slovanů pod srbským královským ro­dem Karađorđevićů, protože Bosnu a Hercegovinu svěřenou do správy Rakousku-Uhersku Berlínským kongresem v roce 1878 si Rakousko přivtělilo v roce 1908 a navíc Slovinci a Chorvaté se cítili v Rakousku-Uhersku v podstatě spokojeni a nedalo se očekávat, že by se po zvýšení své autonomie federalizací (Chorvatsko autonomii v rámci Uherska již mělo) připojili k Velkosrbsku. Tento stav hrozící do budoucna chtěli Srbové za každou cenu zvrátit.

Český stát měl v takto vytvořené 16členné federaci odpovídat přibliž­ně pozdějšímu protektorátu, to jest bez pásu území přilehlého k hranicím kolem celých Čech a jižní Moravy, ze kterého by vznikla budoucí federální země Ně­mec­­ké Rakousko, dále bez federálního státu Německá Morava z Rakouského Slezska s kusem severní Moravy. Na území Království Bohemie, Königreich Böhmen měly tedy vzniknout tři federální státy, dva německé a jeden český.

František Ferdinand nesnášel jakýkoliv nacionalismus, nejen maďarský a český, nýbrž i německý a všechny další na­­cio­nalismy v monarchii se vyskytující. Mluvil dobře česky, měl z češtiny maturitu, zatímco jeho manželka, nominálně Češka, zna­­la česky pouze pár slov. Na jaře 1913 František Ferdinand, když Conrad von Hötzendorf, náčelník generálního štábu, opět po­­žadoval preventivní válku proti Srbsku, prohlásil věštecky: „Conradova idea je bláznovství, válka s Ruskem je náš konec. Jest­li­že nastoupíme proti Srbsku, pak stojí Rusko za ním a máme válku s Ruskem. Mají se rakouský císař a ruský car navzájem svrh­nout z trůnu a uvolnit cestu revoluci?“ Adolf Hitler později ve Františku Ferdinandu spatřoval člověka, který chtěl z Rakouska-Uherska vytvořit slovanskou říši. Ve své knize Mein Kampf se o něm vyjádřil, že „se tento budoucí vládce dvoumonarchie pokoušel všemi prostředky napomo­ci její­mu odněmčení.“

V Bělehradě podporovali ruský vyslanec Nikolaus Hartwig a jeho vojenský attaché, plukovník Viktor Artmanov přes jimi zvoleného prostředníka, srbského plukovníka Dragutina Dimnitrijeviće, přezdívaného Apis, zakladatele tajné organizace Černá ruka, který přímo řídil sarajevské atentátníky. Rakušané přenesli těžiště své zahraniční politiky po svých vojenských porážkách z Itálie na Balkán, takže začali vadit nejen Srbům v realizaci budoucího Velkosrbska, nýbrž narušovali i zájmy Ruska na Balkáně. Navíc se Rusové považovali za ochránce slovanských národů, zejména pravoslavných. Apis pak v roce 1917 potvrdil před srbským soudem, že atentát v Sarajevu zorganizoval po dohodě s Artamanovem. Ze sovětských archivů byla hned po VŘSR někým odstraněna veškerá korespondence Hartwigova s ministerstvem zahraničí v Sankt-Petěrburgu z období květen–červenec 1914.

Co měl atentát na rakouského následníka trůnu vyvolat? Podle přání ruských kruhů válku, ve které by bylo zničeno Německo, a to následujícím postupem: Rakousko-Uhersko si nenechá atentát líbit, bude hrozit Srbsku, jemuž na pomoc přispěchá pravoslavné Rusko, aniž má s ním spojeneckou smlouvu. Do války srbsko–ruské proti Rakousku-Uhersku budou zataženy na základě spojeneckých smluv Německo po boku Rakousko-Uherska a Francie po boku Ruska. Protože Německo nehodlalo vést válku na dvou frontách, znamenalo to s nejvyšší pravděpodobností vynucený, tedy nepovolený, přechod německých vojsk přes neutrální Belgii a otevření fronty proti Francii ze severovýchodu podél kanálu La Manche. Pak by se do války mohla už zapojit i Velká Británie, která mj. garantovala belgickou neutralitu. A Rusko a Francie si představovaly, že se jejich armády potkají v Berlíně a Německo navždy zmizí z mapy.

Německý historik Schultze-Rhonhof ocitoval v roce 2003 ruský armádní časopis Razvědčik, který zcela veřejně již v lednu 1914 napsal: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“

Hlavní ruské válečné cíle, jak píše francouzský historik Fejtö, vyložil dne 13. 9. 1914 francouzskému vyslanci Maurici Paléologovi ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov: zřízení opevněných ruských základen na Bosporu a v Thrákii (v oblasti průlivu Dardanely, Dardanellia, dnes Çanakkale boğazı) a destrukce Rakousko-Uherska osvobozením Slovanů, výměnou nabídl Francii podporu pro její požadavky na levém břehu Rýna.

Snad nejpádnější důkaz o tom, kdo se připravoval na válku proti Německu léta před jejím vypuknutím tak, aby na ně nepadl ani stín podezření, poskytli sami Britové a to manipulací s neutralitou Belgie. Podle oficiálního výkladu dějin porušila belgickou neutralitu německá vojska svým přechodem na francouzskou frontu přes belgické území. Předcházela tomu německá oficiální žádost o přechod belgického území, což belgická vláda odmítla. Ale v okamžiku předání německé nóty Belgii se již francouzská vojska přesunovala přes belgické území k německé hranici a belgická armáda byla mobilizována (sic). Skotští historici Docherty a Macgregor v roce 2019 doložili, že již v roce 1906 začala tajná britsko–belgická jednání, která vyústila do tajné úmluvy mezi Velkou Británií a Belgií o vyslání britské armády do Belgie proti Německu o síle 105 tisíc mužů. Úmluva řešila i takové detaily jako přidělování styčných belgických důstojníků a tlumočníků k jednotlivým britským vojenským jednotkám, jak a kde budou léčeni zranění britští vojáci a podobně. To vše při belgické neutralitě! V listopadu 1912 se belgický parlament dohodl na tajném zasedání na rozsáhlém vojenském programu pro belgické ozbrojené síly, neutralita sem nebo tam. Belgická armáda měla mít napříště 150 000 vojáků ve zbrani, k tomu 60 000 v pomocných jednotkách, 130 000 v civilní obraně, dohromady 340 000, což znamenalo pro 7,5milionový stát obrovské finanční zatížení. Britské vojenské velení taktéž v listopadu 1912 informovalo Belgičany, že v případě válečných událostí přeloží do Francie a Belgie 160 000 britských vojáků pro boj proti Německu (sic). V únoru 1914 byl dokonce bilaterální smlouvou stanoven i speciální výměnný kurs libry pro britské vojáky v Belgii. Velká Británie a Belgie tedy minimálně osm let před vypuknutím války porušovaly belgickou neutralitu.

Vypuknutí války

Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este a jeho ženy 28. 6. 1914 v Sarajevu dostali 23. 7. Srbové ultimátum s lhůtou 48 hodin s těmito požadavky: musí ustat nepřátelská propaganda v médiích a ve školách proti Rakousku-Uhersku, vláda a král se za atentát omluví, rakouská policie pomůže v pátrání po pachatelích a ti pak budou vydáni Rakousku-Uhersku. S výjimkou jediného požadavku a to připustit vyšetřo­vání rakouských úředníků na vlastním území s tím, že prý odporuje srbské ústavě, byli Srbové ochotni ostatní požadavky splnit. Ale Rakousko-Uhersko nežádalo svrchovanost nad policejním pátráním, chtělo se jen zúčastnit vyšetřování. Takových obdobných přeshraničních policejních spoluprací Rakouska-Uherska a Srbska byly v minulých letech desítky a proběhly bez problémů. Důvod srbského odmítnutí byl tedy zástupný.

Spojenec Srbska, Rusko začalo týž den, 23. 7. (sic), s částečnou mobilizací v rozsahu čtyř vojenských okruhů, což od­povída­lo pří­pravě na velkou válku (některé zdroje udávají datum 24. 7.), nicméně o den nebo dva dříve, než Srbsko mělo na ultimátum odpovědět. Ministr zahraničí Sazonov popřel 26. 8. německému vyslanci hraběti Pourtalès na jeho přímý dotaz, že Rusko mobilizuje navzdory 28 různým varovným hlášením o probíhající ruské mobilizaci dorazivším do Berlína. Že varovná hlášení byla pravdivá, vyšlo najevo v okamžiku, kdy po vypovězení válečného stavu měla carská vojska u hranic takovou převahu, že pronikala velmi rychle do hloubi Východního Pruska.

Rozšířeně Rusko mobilizovalo 28. 7. a plně od 30. 7. Ruská mobilizace byla namířena pře­devším pro­ti Německu, méně proti Rakousku-Uhersku. 24. 7., tj. více než týden před tím, než obdržela německou nótu požadující průchod německých vojsk k belgicko–francouzské hranici, mobilizovala proti Německu Belgie, formálně neutrální.

Povzbuzeni postojem ruských bratří začali Srbové tři hodiny před vypršením rakouského ultimáta 25. 7. v 15 h s mobilizací, státní archiv, srbské ministerstvo financí a veřejná správa se začaly stěhovat do Niše, protože na okraji Bělehradu teče Dunaj, jehož levý břeh tehdy již ležel v Rakousku-Uhersku. 28. 7. vy­povědělo Rakousko Srbsku válku, což by byl za nor­mál­ní situace jen lokální ozbrojený konflikt mezi dvěma státy a začalo týž den večer s částečnou mobilizací. Naplánováno bylo obsadit Bělehrad na druhém břehu Dunaje a vynutit si podmínky ultimáta. Takové akce bylo Rakousko-Uhersko ale schopno až po dvou týdnech po vyhlášení mobilizace.

Německo se pokusilo válce za­brá­nit a navrhlo přímá jednání Rakouska-Uherska a Ruska. Ministr zahraničí Grey byl pro, Sazonov proti. Británie ale směřovala neochvějně k válce, což před všemi tajila. Francouzský vyslanec v Sankt-Petěrburgu Maurice Paléologue prozradil ve svých pamětech podle Dochertyho a Macgregora na svého britského kolegu tamtéž, Georgea Williama Buchanana, že mu tehdy doslova řekl: „Rusko je odhodláno jít do války. Musíme tedy na Německo svalit veškerou odpovědnost. Jen tak se anglické veřejné mínění nechá přesvědčit o nezbytnosti války.“

Německý císař Wilhelm II. (Vilém II.) se 30. 7. pokusil telegraficky intervenovat u své­ho bratrance, rus­­kého cara Nikolaje II. (Mikuláše II.). Ten telegraficky Wihelmovi II. 31. 7. v 1:20 v noci odpověděl, že k němu posílá svého emisaře generála Eliase Tatiščeva, aby sjednal opětovné nastolení mírových poměrů mezi oběma zeměmi. Jenže ten byl na sankt-petěrburském (petrohradském) nádraží ještě před odjezdem vytažen z kupé vlaku do Berlína a zatčen ruskou vojenskou policií. Ruská armáda a ministr zahraničí Sazonov si přáli válku s Německem car necar. Týž den (31. 7.) oznámilo Ra­kousko-Uhersko, znepokojené mobili­zač­ní aktivitou rus­kých vojsk po­dél ruské hranice s Haličí, že 4. 8. započne se všeobecnou mobilizací.

O tehdejším schylování k válce napsal tehdejší náčelník mo­bili­začního oddělení rus­kého generálního štábu Sergej Konstantinovič Dobrovolskij, kterého cituje i Wenzel Jaksch: „Celý (ruský) mobilizační plán byl pře­dem roz­pra­co­ván až do konce a do posledního detailu. Když se zvolil okamžik, stačilo stisknout knoflík a celý stát za­čal automaticky fun­govat s přes­ností hodinového strojku. Zastavit jej nešlo. Zcela mechanicky bylo tak rozhod­nuto o počát­ku války.“

Protože Německo se obávalo možné války na dvou frontách: proti Rusku a jeho spojenci Fran­cii, tak německý vy­slanec v Sankt-Petěrburgu Friedrich von Pourtalès předal 31. 7. oficiál­ně příslušnou nótu s výzvou k zastavení rus­kých válečných pří­prav do 1. 8., do 12. hodiny místního času. Ministr zahraničí Sergej D. Sazonov i car mu ale vysvětlili, že z „tech­nických dů­vodů nelze mobilizaci přerušit.“ Rusko tedy vědomě způsobilo celoevropský válečný konflikt. 31. 7. telegrafoval ruský vyslanec v Paříži Alexandr P. Izvolskij do Sankt-Petěrburgu: „Francouzský ministr války v nejlepší a srdečné náladě mě informoval, že vláda se závazně rozhodla pro válku.“ Týž den, 31. 7 v 16:00 byly rozeslány z hlavního pařížského telegrafního úřady mobilizační telegramy pro francouzské vojenské útvary.

Na německé ulti­má­tum se Rus­ko neobtěžovalo reagovat a tak 1. 8. v 18 hodin předal von Pourtalès nótu o vyhlášení vál­ky a následně Německo začalo s mobilizací.

2. 8. měly být bombardovány francouzským letectvem železniční tratě z Norimberka (Nürnberg) do Würzburgu a do Ansbachu, což se ne­po­­tvrdilo, avšak je značně pravděpodobné a dodnes není vyvráceno, že 1. 8. byl nad Norimberkem (Nürnberg) ostřelován francouzský vo­­jen­ský letoun. The New York Times tvrdil ve svém vydání z 5. 11. 1916, že tehdy byl fran­couzským letectvem bombardován Neuen­burg, město na Rýně poblíž alsaského Mülhausenu (dnes Mulhouse), a někdo v řetězci odesilatel zprávy – telegrafní úřed­­ník – příjemce – žurnalista zaměnil Neuenburg za Nürnberg. Třetí možnou variantou je, že bombardování byl německý výmysl, záminka k vy­povězení války Francii. Dodnes v tom není jasno. Vyberte si.

Německo se 3. 8. po po tomto dodnes ne zcela vyjasněném leteckém bombardování Německa francouzským letectvem pr­o­hlásilo být ve válečném stavu s Francií.

Francouzský ministerský předseda a současně ministr zahraničí Raymond Poincaré ujistil již v roce 1912 ruskou vládu, že Francie bude Rusko za každé situace vojen­sky podporovat podle vojenského paktu z roku 1892 a spojenecké smlouvy z roku 1894, bude-li Rusko někým napadeno nebo někoho napadne. Německo jednalo v souladu se svou válečnou dok­trínou, podle níž rychlé vojenské ochromení Francie je jedinou možností, jak předejít válce na dvou frontách, což vyžaduje obe­jít přes neutrální Belgii francouzská opevnění u hranice s Německem a vpadnout do Francie podél kanálu La Manche, kde francouzská opevnění nejsou. Německá vojska obsa­dila 3. 8. Lucem­bursko a překročila hranice Belgie poté, co belgická vláda zamítla německou žádost o přesun vojska přes belgické území. Velká Británie měla již od 26. 7. (sic) mobilizované válečné loďstvo a vypověděla válku Německu 4. 8. 1914. Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Rusku 6. 8.

Exkurs. Již v roce 1895 zpracoval německý generální štáb plán válečných akcí proti Francii a Rusku umožňující vyhnout se válce na dvou frontách. Od té doby byl pravidelně aktualizován a zpřesňován. Vycházel z faktu, že ruská armáda dosáhne plné mobilizace vlivem špatné a nedostatečně husté železniční sítě (její hustota v Německu byla více než desateronásobná), ne­­do­statečné organizace a absence silnic až za 105 až 120 dní. Německo potře­buje pro mobilizaci 15 dní, porazit Francii mu­­sí do šesti týdnů a potom všechny síly vrhnout proti Rusku. Rusové však tyto němec­ké plány znali do nejmenších po­drob­no­­stí – sekční šéf rakousko-uherské zpravodajské služby, plukovník Alfred Redl až do roku 1913 coby ruský špion svědomitě zpra­­voval Sankt-Petěrburg o všech tajných plánech německého a ra­kouského štábu. Aby tento německý plán zmařili, rozhodli se Ru­so­vé 17. 8. 1914 podle Zubova zaútočit jako první, aktuální početní převaha ruských sil u hranic v poměru 1,5 : 1 proti německým ve Východním Prusku slibovala úspěch. 23. 8. následoval další ruský vpád, tentokrát do rakouské Haliče. Podle jiných zdrojů zaútočily první jezdecké jednotky rus­­ké armády na Východní Prusko hned 2. 8. ráno, tedy dříve, než je mohly dostihnout rozkazy ze Sankt-Petěrburgu reagující na vypo­vě­ze­ní války. Vyberte si. Zde je potřeba vyjasnit jednu věc. Když Rakousko-Uhersko zjistilo, že Redl zradil, změnilo své mobilizační plány a zpravilo o tom svého spojence Německo. Tím ale postavilo Německo před problém, protože plán vyhnout se válce na dvou frontách rychlým vojenským vyřízením Francie přes Belgii změnit nešlo.

První světová válka jako boj o svobodu, spravedlnost, sebeurčení a demokracii, termíny šířené Wilsonem, Ma­sarykem a dalšími, jsou bludy, které v české společnosti přetrvávají dodnes. Vedla se o udržení nebo získání větší moci mocností. Fran­­cie chtěla odčinit porážku z války v roce 1870–1871, získat zpět Alsasko, Lotrinsko a navíc německá území na levém bře­hu Rýna, Rusko mělo válečné cíle dalekosáhlejší: oslabit Německo, později i rozbít Rakous­ko-Uhersko ve prospěch hlavně slovanských národů, zvýšit vlastní vliv na Bal­ká­ně, proniknout ke strategicky důležitým místům v Turecku a požadovalo pro sebe alespoň Halič, Bukovinu, Východní Prusko a Slezsko. Velké Británii vadila zejména německá konkurence ve světovém obchodu a budované německé válečné loďstvo. Němec­ko válečné cíle nemělo (sic).

 Lze tvrdit, že první světovou válku rozpoutalo svým počínáním Rusko, avšak za nitky vedoucí k vypuknutí války tahala ze zákulisí Velká Británie.

 

https://www.historieblog.cz/2021/06/tricetileta-valka-1914-1945-2/#more-5125