SSSR se před 80 lety chystal přepadnout Evropu

Tomáš Krystlík

Dne 8. 3. 1941 schválila Rada lidových komisařů SSSR usnesení o tajné mobilizaci více než 900 tisíc osob pod záminkou hromadných školení. Během května a na počátku června bylo utajeně do ozbrojených sil povoláno 805 tisíc mužů. Měla-li Rudá armáda v roce 1937 1,433 milionu mužů ve zbrani, pak v lednu 1941 to již bylo 4,2 milionu a v červnu 1941 pět milionů.

Nová varianta Úvah o základech strategické přípravy byla zhotovena 11. 3. 1941 a počítala již s hlavním výpadem jihozápadním směrem. Z tohoto plánu vyšel i rozkaz generálporučíka Nikolaje F. Vatutina: „Ofenzívu zahájit 12. června“, což mohl učinit pouze na základě instrukcí Žukova, Timošenka a Stalina. Avšak nízká průjezdnost sovětských železnic nedovolila provést útok v plánovaném termínu. 

Dne 15. 3. nařídil Timošenko zásobit vojska k 1. 5. 1941 úmrtními kovovými štítky na krk s osobními evidenčními údaji vojáků. V dubnu začalo v západních vojenských okruzích soustředění 247 sovětských divizi (více než 80 % veškerého stavu), které po mobilizaci měly mít přes 6 milionů mužů, okolo 70 000 děl a minometů, více než 15 000 tanků a přibližně 12 000 letadel. Na vpád do Evropy měla být připravena vůbec největší armáda na světě. Obranná zařízení na sovětské hranici byla stržena, válečné letectvo bylo na počátku června 1941 přemístěno na letiště poblíž hranic.

Při veškerém utajení vojensko-technických příprav na ofenzívní akce nemohla být příprava veřejného mínění zcela neveřejná. Z rozhlasu hřměly pochodové písně, například: „Když zítra v pochod půjdem, když přijde války den, buď ještě dnes na pochod připraven!“

5. 5. 1941 Stalin v řeči před absolventy moskevského vojenské akademie prohlašuje: „Nyní, když jsme naši armádu dostatečně vybavili technikou moderního vedení boje, musíme přejít z obrany do útoku. Války s Polskem a Finskem nebyly obranné války, nastoupili jsme již cestu ofenzivní politiky. Rudá armáda je moderní armáda. A moderní armáda je útočná armáda.“ 

Historik Werner Maser dokládá sovětské útočné záměry ověřenou kopií ruského originálu plánu soustředění vojsk, adresovaným lidovým komisařem obrany předsedovi rady lidových komisařů SSSR soudruhu Stalinovi, datovaný „květen 1941“ a existujícím od počátku pouze v jednom jediném (!) rukou psaném exempláři, ve kterém se mimo jiné uvádí: 

„Musejí být včas provedena následující opatření, bez nichž by nebylo možné vést nečekaný útok proti nepříteli – jak ze vzduchu, tak i na pevnině: 

   1. Tajnou mobilizaci vojenských oddílů je nutno provést, jako by šlo o cvičení vojáků v záloze.

   2. Pod pláštíkem narukování do výcvikových táborů je nutno tajně stahovat vojenské oddíly v blízkosti západní hranice; přednostně musejí být stahovány všechny armády jako záloha vrchního velení.

   3. Z odlehlých vojenských okruhů mají být tajně soustřeďovány letecké ozbrojené síly na polní letiště; ihned se má rovněž začít s vybavováním pomocných služeb pro letecké ozbrojené síly.“

Plán byl podepsán lidovým komisařem obrany Semjonem K. Timošenkem a náčelníkem generálního štábu Rudé armády Georgijem K. Žukovem.

Žukov podle tohoto Stalinem schváleného plánu vydal 13. 5. 1941 rozkaz vojenským okruhům a armádám k přesunu k západní hranici. Od poloviny května bylo cizincům a sovětským občanům nemajícím bydliště v západním pohraničí zakázáno tam cestovat. 

15. 5. 1941 informuje Georgij K. Žukov Stalina o nejnovější situaci na sovětsko–německých hranicích: „Existuje možnost, že nás Německo v útoku předejde a realizuje nějaký překvapivý plán.“ Všimněte si vazby „...nás Německo v útoku předejde...“ 

27. 5. bylo pohraničním okruhům přikázáno zřídit a zaujmout frontové bojové pozice, mezi 12. a 15. 6. převést divize z týlu k západní hranici. 19. 6. se k nim měly začít přesouvat štáby fronty a ve stejný den se měla letadla rozptýlit po ploše letišť, zamaskovat se měla letiště, vojenské jednotky, skladiště a další vojenské objekty.

Z mostů, nádražních objektů a jiných důležitých staveb v pásmu u hranic byly odstraněny trhaviny, které tam byly z obranných důvodů předtím uloženy, likvidovány byly i tisíce kilometrů záseků – ochranných překážek proti útočníkům z ostnatého drátu – protože by vadily Rudé armádě v útoku proti Evropě. Ze stejného důvodu se od 20. 6. 1941 začala vyklízet i minová obranná pole u západní hranice. Relativně rozšířená domněnka, že útok SSSR proti Německu a Evropě se měl uskutečnit až v roce 1942, ignoruje zcela fakt, že by pak ruské ozbrojené síly u západních hranic musely přezimovat v poli (!).

V polovině června 1941 bylo podle historika Andreje Zubova při západní hranici SSSR pod širým nebem připraveno 14 400 vagonů munice a 4300 vagonů zbraní a materiálu. Generální štáb Rudé armády měl přesunout tamtéž ještě 100 tisíc tun pohonných hmot. 

Výzvědná služba Wehrmachtu podle historika Tomana Broda sovětské přípravy k válečnému přepadu Německa včas podchytila, což vyplývá z raportů představitelů vrchního velitelství branné moci Wilhelma Keitela a Alfreda Jodla, které zaslali 11. a 20. 6. 1941 vládě a ministerstvu zahraničí v Berlíně. Keitel uváděl, že původní stav sovětských ozbrojených sil v západním pohraničí, jenž k 1. 9. 1939 činil všehovšudy 65 divizí, stoupl k 1. 5. 1941 na 118 střeleckých divizí z celkového počtu 170 divizí, jimiž Sověti disponovali, na 20 jezdeckých divizí z celkových 33,5 a na 40 motorizovaných a pancéřových brigád z úhrnného počtu 46 (úhrnný stav ještě před schválením květnového sovětského plánu na výpad proti Německu a Evropě). Jodl hlásil dislokaci téměř dvou tisíc sovětských letadel na letištích severně od pripjatských bažin. Byl s Keitelem zajedno, že uskupení Rudé armády má vysloveně ofenzívní charakter, přičemž soudil, že směr hlavního úderu by mohl být veden proti Východnímu Prusku a oblastem severně od Varšavy. Keitelův rozbor končil slovy: „Všechny tyto skutečnosti spolu s vůlí pěstovanou v ruské branné moci zničit Německo, nevyhnutelně nutí k závěru, že Sovětský svaz se připravuje, aby ve chvíli, která se mu bude zdát vhodnou, nastoupil k útoku proti Velkoněmecké říši.“ Jodl ve své zprávě psal: „Bezpečnost Říše žádá, aby toto ohrožování neprodleně bylo odstraněno“. 

V den začátku německo–sovětské války, 22. 6. 1941, měl Sovětský svaz mnohonásobnou převahu ve zbraních. Podle německého historika Wernera Masera a článku v německém týdeníku Focus 10/2001 mělo Německo 3648 tanků, SSSR 24 tisíc, 2510 bojových letounů, kdežto SSSR 23 245, 7148 děl a granátometů, SSSR dokonce 146 600. Co do počtu vojáků nebyla sovětská převaha tak hrozivá: 3,6 milionu vojáků Wehrmachtu versus 5 mil. rudoarmějců. K tomu měl Sovětský svaz 200krát více vojenských parašutistů než všechny ostatní země světa dohromady, vycvičených jich byl cca jeden milion. 

Na sovětských tratích se ten den nalézalo na 47 tisíc železničních vagonů s vojenským materiálem s cíly ležícími u západní hranice. 

Žádná ze sovětských tankových divizí neměla ženisty pro vyhazování mostů do povětří při eventuálním ústupu, ale všechny měly pontonové prapory pro překonávání vodních toků při postupu vpřed. 

Ve výzbroji Rudé armády, byť ještě v malém počtu, byly i tanky s dodatkem v názvu avtostradnyj, dálniční, které po najetí na dálnici se zbavily pásů a jely pak mnohem vyšším tempem po kolech, s maximální rychlostí podle typu od 73 až do 90 km/h. Jejich vývoj začal již v první polovině 30. let. Protože dálnice v SSSR neexistovaly, byly tedy nutně určeny pro dálnice německé, teoreticky i italské – v jiných evropských zemích dálnice nebyly. Kompletní nástup Rudé armády do výchozích pozic u hranic k útoku proti Německu a Evropě byl stanoven na 10. 7. 1941. 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-SSSR-se-pred-80-lety-chystal-prepadnout-Evropu-665848