neděle 29. listopadu 2020

Poláci a šoa

Předchozí blogspot pana Marka Lisa vyvolal nesouhlasné výkřiky z řad čtenářů, takže podrobněji.

Velkou měrou se zabíjení židů, zúčastnili i Poláci. V Jedwabnem 10. 7. 1941 Poláci upálili podle svých údajů 340 židů, podle německých 1600. Polská státní (policja granatowa, tmavomodrá policie, oficiálně: Policja Polska Generalnego Gubernatorstwa, Polnische Polizei im Generalgouvernement) a polští civilisté ubíjeli i jinde židy sami. Polští civilisté však střelné zbraně neměli a tak židy zabíjeli, čím se dalo, klacky, kameny, usekávali a rozpolcovali jim hlavy sekerami, pohřbívali je nebo upalovali je zaživa, kojence do plamenů házeli vidlemi. Je popsán případ polského úředníka z magistrátu, který nemaje pušky ani revolveru, rubal sekerou hlavy židů vytahovaných ze skrýší. Podrobněji například v [Pellar]. Zatímco do února 1943 měla polská policie rozkaz všechny nalezené židy odevzdat nebo zabít, od tohoto data je měla „bez varování střílet“ [Snyder 2015]. 

Nově dokládá dvoudílný sborník Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski (Dále je noc. Osudy židů ve vybraných okresech okupovaného Polska) z varšavského Centra pro studium vyhlazování židů vydaný v roce 2018, že podíl polského obyvatelstva na zabíjení židovských sousedů během druhé světové války byl větší, než je polská veřejnost ochotná připustit [Engelking – Grabowski]. Případy ve sborníku uvedené se týkají jen období od roku 1943, když se židé z Generalgouvernement začali od poloviny roku 1942 přemisťovat z ghett do vyhlazovacích KZs a do okupovaných území SSSR. Naprostá většina židů, kteří unikli a pokusili se schovat, zahynula buď rukou Poláků, nebo jejich přičiněním. Dokazují to konkrétní případy uvedené ve sborníku. „Poměr mezi smrtí žida hledajícího pomoc a poskytnutou pomocí byl dvě ku jedné," píše editorka a spoluautorka Barbara Engelking. Tedy obrátili-li se tři uprchlí židé na Poláky s prosbou o pomoc, obdržel ji statisticky jen jeden z nich, další dva židy Poláci buď vlastnoručně zabili, případně udali či předali úřadům, polské policii nebo německým jednotkám.

Jako příklad uvádí svou studii z regionu Bielsk Podlaski poblíž dnešních hranic s Běloruskem. V něm bylo za války celkem 15 židovských ghett se zhruba 40 tisíci osobami. Odhaduje se, že holocaust z nich přežilo zhruba 1300–2000 lidí. Zmapovat konkrétní svědectví o osudech uprchlíků z těchto ghett se podařilo u 974 osob. Z nich se konce války se dočkaly 322 osoby, ostatní zahynuly buď přímo rukou Poláků, nebo jejich přičiněním [Engelking – Grabowski]. U nasbíraných svědectví o uprchlých a zahynuvších se musí navíc počítat s tím, že mohou a budou přikrášlena ve prospěch Poláků – většina polských svědků nechce vypovědět pravdu v celé její krutosti.

Další z autorů a editor sborníku Jan Grabowski uvádí příklad likvidace židovského ghetta v městečku Węgrów na podzim roku 1942, nedaleko od nově zřízeného nacistického vyhlazovacího KZ Treblinka. Jen malá část polských obyvatel městečka se s nasazením vlastního života pokoušela své bývalé židovské sousedy zachránit, většina se dala nacisty strhnout ke spolupráci. Když esesáci začali ghetto likvidovat, „všichni okolní obyvatelé věděli, kam židy vyvážejí a co se tam s nimi stane. Celý den ale esesmani s ochotnou pomocí polských obyvatel nakládali na otevřené nákladní automobily židy.“ Na 8000 jich přeložili na nádraží do vagónů a odvezli. Na ulicích Węgrówa zůstalo ležet kolem tisíce mrtvých židů. Poláci z nich strhávali oblečení a vylamovali jim zlaté zuby. „Zuby se získávaly různými předměty. Lidé, kteří se tím zabývali, dostali přezdívku ‚dentisté‘. Svůj lup pak prodávali skrze prostředníky.“ Do akcí k vyhledávání ukrývajících se židů se hlásili členové polských dobrovolnických organizací, např. dobrovolných hasičů a podobně a s nimi i neorganizovaní polští civilisté. Jako motivace sloužilo čtvrt kila cukru, které Němci slibovali za každého objeveného žida. Svědectví od hasiče Janiszewského: „Sundal jsem mrtvole náušnice a prstýnek a dal jsem je veliteli policje granatowe. Za to jsem dostal povolení k tomu, abych si ponechal boty sejmuté z nohou mrtvé židovky. Později v těch botách chodila má žena.“ O jiném případě svědek Janiszewski vypověděl: „Vedle mrtvoly ležel gumový můstek se zlatou korunkou. Špičkou rýče jsem ji odloupl a ukryl do kapsy.“

Chycení židé byli ze svých skrýší odváděni na místní židovský hřbitov, kde je Němci popravovali. Při této poslední cestě se Poláci pokoušeli ženě Fiszmana uříznout uši, pokud urychleně neodepne náušnice. Na židovskou přítelkyni, která ji doprovázela, Poláci volali: „Dej nám svoje boty! Ona na to, zda nechtějí počkat, až ji zabijí. Němec ji ale nařídil boty vyzout a řekl Polákům, že si je již mohou vzít [Engelking – Grabowski; Pawlicka].

Po druhé světové válce uplatňovalo restriktivní politiku proti zbylým židům komunistické Polsko. Ze zbylých 180–240 tisíc židů v Polsku (z původních asi tří milionů v roce 1939) oficiálně opustilo po poválečných pogromech (zejména v Kielcích v roce 1946) asi 100 000 – 120 000 zemi. Byli vyvezeni do Terstu v zaplombovaných (sic) vagonech polských železnic a pak pokračovali loděmi do Haify. Koncem čtyřicátých let jim polský stát začal ve vystěhovávání bránit, nicméně mezi lety 1957–1959 povolil vystěhování dalším 50 000 z nich. Následkem protižidovských čistek od roku 1967 se podařilo do začátku let sedmdesátých dosáhnout vystěhování bez větších problémů 25 tisícům z nich. Vycestovat směli pouze do Izraele za poplatek ve výši 5000 złotých, což odpovídalo dvěma slušným měsíčním platům, a za úhradu školního vzdělání svého, manželského partnera a svých dětí. Automaticky ztratili polské občanství, byt (sic), s sebou si směli vzít například maximálně dvacet knih na osobu. Asi pět tisíc židů v Polsku zůstalo [Pellar].


Engelking, Barbara; Grabowski, Jan (eds.): Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski. Centrum Badań nad Zagładą Żydów, Warszawa 2018

Pawlicka, Aleksandra: Jak Polacy mordowali Żydów. Ta książka wstrząśnie naszą wiedzą historyczną. Polska Newsweek 16/2018, Warszawa  8. 4. 2018. http://www.newsweek.pl/polska/spoleczenstwo/jak-polacy-mordowali-zydow-okladka-newsweeka,artykuly,425799,1.html?src=HP_Section_2

Pellar, Štěpán: Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa. Dokořán, Praha 2009

Snyder, Timothy: Black Earth: The Holocaust as History and Warning. Tim Duggan Books, New York 2015; česky: Černá zem. Holokaust – Historie a varování. Prostor, Praha 2015


Žádné komentáře:

Okomentovat