Na co čeští historici s oblibou zapomínají 3

 Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.
ŘEKOVÉ COBY „SLOVANŠTÍ VĚROZVĚSTOVÉ“
Kolem roku 831 přijal velkomoravský knížete Mojmír I. křest z rukou pasovského (Passau) biskupa Reginhara, v roce 845 pokřtili v bavorském Řezně (Regensburg) čtrnáct českých pánů, kteří pak svoji novou víru šířili ve svých kmenech. Obyvatelé v českých zemích se přijetím křesťanství přihlásili do společnosti kulturních států západní Evropy. S křesťanstvím přišla víra ve věčnost, v duchovní život. Pod římskou duchovní vládou se latina stala dorozumívacím prostředkem, organizaci zprostředkovávala církev.

V roce 862 si vyžádal moravský kníže Rastislav vyslání učitelů křesťanství z Konstantinopole (Cařihrad, dnes Istanbul). Konstantin (řeholní jméno Cyril), Metoděj a je doprovázející skupina pomocníků, přišedší na Moravu v roce 863, byli Řekové, dovedli ale mluvit a psát jimi vytvořenou umělou liturgickou řečí – staroslověnsky. Dnešní představa, že to byli slovanští věrozvěstové podporující nacionální aspirace Čechů proti Němcům, kteří se do českých zemí tlačili od západu, přinášejíce s sebou křesťanství, je mýtus. Tehdy se jednalo o počínající rozkol mezi východní a západní církví, o církevní ovládnutí Pannonie (přibližně území mezi Dunajem a Drávou, na západě včetně dnešní Vídně a až po dnešní Štýrský Hradec /Graz/), k níž církevně patřila i Morava. Papež pro tuto oblast, která již po dlouhou dobu patřila pod správu německých (zemsky, nikoli národnostně) biskupů, tehdy biskupů Říše (východo)franské, jmenoval Metoděje arcibiskupem.

Hlavní důvod povolání Cyrila a Metoděje na Moravu byl ale mocenský. Předáci rodových klanů, stejně urození a bohatí, se knížeti nechtěli příliš podřizovat. A tak křesťanská víra napomáhala, aby se i oni smířili se skutečností, že od nich panovník může vybírat daně, soudit je, jim vládnout. Církev legitimizovala výlučné postavení vládnoucí dynastie, církevní hierarchie pomáhala nastolovat stabilnější systém světské vlády. Mojmírovci požádali tedy o vlastního biskupa, aby si tím zvýšili autoritu své knížecí moci. [Kuncová]

Křesťanský vliv na Slovany v Česku zprostředkovávala západní církev latinským liturgickým jazykem hlavně z diecéze v Pasově (Passau) v dnešním Bavorsku, ale i z Itálie a pobřežních dalmátských měst, posléze i východní církev prostřednictvím Cyrila, Metoděje a jejich skupiny umělým liturgickým jazykem slovanským, staroslověnštinou psanou hlaholicí, taktéž uměle jimi ad hoc vytvořenou. Mimoliturgická misie a kázání byly i ze strany bavorských kněží v západoslovanském dialektu (sic), respektive byly do něho tlumočeny pomocí tlumočníků, nicméně se v českých historiografických pojednáních často vyskytuje nesmysl, že tito kněží mluvili k lidu v jemu nesrozumitelném jazyce, latinsky.

Staroslověnštinou vytvořenou Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem se ale nikde na světě nemluvilo, ani nepsalo (sic). Její slovní zásoba byla sice převážně slovanská, slovanské byly i flexe a odvozování slov pomocí předpon a přípon, nicméně to byl jazyk uměle vytvořený pro církevní a literární potřeby. V každém případě se čeština nevyvinula z této staroslověnštiny, které slovanské obyvatelstvo českých zemí v podstatě rozumělo, nýbrž ze západoslovanského nářečí.   

Emanuel Rádl píše, že slovanští věrozvěstové neměli jiný zájem než šířit sympatie k církvi východní a antipatii k německým (zemsky) biskupům, antipatii církevní, nikoli nacionální. Že šlo o vlastenecký boj protiněmecký, se jim snažili – společně s tvrzením, že čeština se již tehdy vyrovnala latině – podsunout až čeští národní buditelé a nacionalisté v 19. století [Rádl].

U biskupů se znalost místního jazyka nevyžadovala, západní církev vycházela z toho, že Bůh se dá ctít všemi jazyky. Důvod, který měli slovanští věrozvěstové pro zavedení slovanské bohoslužby, byl tento: „Je to prý lid tvrdé šíje a proto je prý třeba povolit jeho hlouposti a mluvit k němu slovansky a ne latinsky.” [Rádl] Papež dovolil po dobu kultivace Slovanů v Čechách a na Moravě používat slovanský jazyk jako liturgický jazyk, ale zakázal jej, jakmile ohrozil jednotu církve. Liturgickým jazykem se v českých zemích opět stala latina, která plnila i funkci psaného jazyka.

Cyril a Metoděj východní křesťanský ritus, kulturně slabý, neprosadili. Metoděj byl ponechán v arcibiskupském úřadě do své smrti, jeho následovníky z východní církve vypověděli ze země.


Literatura:

Kuncová, Monika: Historik Martin Wihoda o počátcích českých dějin: Za
vzestupem stálo křesťanství i otrokářství. Novinky.cz, 6. 9. 2020, www.novinky.cz/historie/clanek/historik-martin-wihoda-o-pocatcich-ceskych-dejin-za-vzestupem-stalo-krestanstvi-i-otrokarstvi-40333819
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993


http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-3/