Tomáš Krystlík
Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.
PRVNÍ BISKUPOVÉ V ČECHÁCH
V rámci jednotné církevní organizace, kterou bychom dnes příhodněji nazvali státem, se začaly ve středověku utvářet zárodky států světských, uznávajících sice papežovu svrchovanost, ale uplatňujících čím dál více svou – vlastní – světskou. Německé feudální zřízení vedlo k počátkům státního života v Evropě, vše na východ od něj leželo mimo rámec evropského kulturního rozvoje. Ve vývoji států v Evropě lze vysledovat jasnou linii: z církevního státu vznikají státy světské, z nich pak tehdejší národy, coby obyvatelé státu bez ohledu na jazyk. Jen německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) líčil tento vývoj obráceně: nejdříve byl národ (kmen), pak teprve stát jakožto nejvyšší meta daného národa, což mělo ve 20. století nedozírné následky.
Pokřtění většiny obyvatel dnešního Česka se dělo hlavně ze Solnohradu (Salzburg) a Pasova (Passau). Z těchto diecézí přicházeli misionáři, většinou cizinci, kteří hlásali víru latinsky jako v celé Evropě, a přes tlumočníky v místní řeči. Rychle si vychovali žáky znalé domácího jazyka a na misionářských školách se začaly vyučovat jazyky (dialekty) zemí, do kterých měli misionáři odejít. Misionáři nepřinášeli jen víru, kulturu a vzdělanost Západu, ale také znalosti např. o pěstování ovocných stromů a o používání léčivých rostlin. Též reformovali místní mravy. Praha (respektive sídliště na jejím území) byla v té době otrokářským tržištěm, v zemi panovalo mnohoženství, běžné byly knížecí bratrovraždy a veřejné popravy knížecích dětí. Jaké mravy musel mít potom prostý lid? [Rádl]
První biskup na území Prahy byl Němec Dietmar (Thietmar, Dětmar), pocházející z Magdeburku, tehdejšího centra slovanské mise, mluvící též českým dialektem slovanštiny, druhý byl jazykově Čech: svatý Vojtěch. Ze 17 biskupů do konce 12. století bylo sedm Němců (jazykově) a deset Čechů (jazykově). Obecný lid byl asi bez zájmu, ale panstvo se učilo pilně německy, pokládalo německou kulturu právem za okno do kulturního světa. Při instalaci prvního biskupa v Praze zpívali čeští páni německy, jako by to byla nejpřirozenější věc. Kulturně nestálo proti sobě němectví a slovanství (češství), nýbrž církev východní a západní. Historik František Palacký tehdejší církevní spor zcela opomněl [Rádl].
Literatura:
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-4/
Žádné komentáře:
Okomentovat