„NE VŠICHNI ČEŠI JSOU ČEŠI“ ANEB JUNGMANNŮV A PALACKÉHO PODVOD

Na co čeští historici s oblibou zapomínají (5)

Tomáš Krystlík

Následující kapitola není dějepisným výkladem, pouze připomenutím toho, co čeští historici pomíjejí.

Volky nevolky se hned na tomto místě musíme zabývat jejich podvodem. Zdánlivě nesmyslný výrok v titulu této podkapitoly je překladem německého úsloví Nicht alle Böhmen sind Tschechen, protože v češtině se péčí Jungmanna a Palackého záměrně nevytvořil výraz pro usedlé obyvatele Čech a českých zemí bez ohledu na jazyk. Čeština tedy nerozlišuje mezi Čechy definovanými jazykem a Čechy coby usedlými obyvateli Čech nebo českých zemí. Aby ono německé úsloví dávalo v češtině smysl, musí se opisným způsobem přeložit, například takto: „Ne všichni autochtonní obyvatelé Čech (českých zemí) jsou Češi definovaní jazykově.“

 

Z téhož důvodu přídavné jméno v názvu Království české nemá vůbec nic do činění se stejným přídavným jménem v pojmu český národ, pokud je definován jazykově, tj. všemi osobami s mateřským jazykem českým.

 

Český král byl od počátku Království českého (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) též říšským kurfiřtem (Kurfürst, princeps elector imperii, volící kníže). Království české bylo hned od svého vzniku součástí Svaté říše římské nazývané z počátku ještě pár desítek let Říší východofranskou či Královstvím německým. Kurfiřtové byli čtyři vysocí šlechtici – král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský, později jich bylo celkem šest, a tři arcikancléři (arcibiskupové), všichni s právem volit císaře Svaté říše římské. Český král byl mezi nimi říšským arcičíšníkem (Erz-Mundschenk, archipincerna), což byla prestižní ceremoniální říšská dědičná funkce přidělená českým králům, a občas, byl-li zvolen, se stával i císařem Svaté říše římské, od roku 1512 nazývané Svatá říše římská národa německého. Poddaní českého krále (König von Böhmen) se latinsky nazývali Bohemi (psáno též Boemi) a mluvili česky nebo německy; německy se jim říkalo Böhmen, jedni mluvili böhmisch (česky), druzí deutsch (německy). Až ke konci 18. století vznikla potřeba je občas rozlišit na Deutschböhmen, na Čechy mluvící německy a poněkud etymologicky nepřesně na Stockböhmen, na Čechy mluvící česky, jazykové Čechy. (Doslovně na kmenové Čechy, protože Stock znamená v němčině hůl, kmen, kládu, pařez, odtud pochází přeneseně obrat Čech jako poleno; výraz Stockböhme se též používal coby označení pro hloupého, vzpurného, tvrdohlavého člověka, ťulpasa [Adelung]). Ve století devatenáctém se ustálil pro jazykového Čecha název Czeche, podle pozdějšího pravopisu Tscheche, a pojmenování Böhme zůstalo zachováno pro obyvatele Čech nebo Království českého bez ohledu na jazyk.

 

Výrazy Němci, Češi se ve středověku relativně brzy ustálily, avšak pod Čechy byli míněni vždy Bohemi, Böhmen, tj. usedlí obyvatelé Království českého bez ohledu na jazyk. Josef Jungmann český výraz pro usedlého obyvatele Čech do svého pětidílného česko–německého slovníku vydaného v létech 1834–1839 záměrně nezahrnul, odlišné výrazy k německému Böhme a Tscheche, böhmisch a tschechisch nevytvořil. Pro obé podle něj v češtině odpovídalo jediné podstatné či přídavné jméno a to Čech, český a z Königreich Böhmen (Regnum Bohemiæ) se tudíž stalo Království české. A František Palacký se to nesnažil uvést na pravou míru, naopak.

 

Traduje se, že v tom mělo svůj podíl i to, že ve francouzštině, v mezinárodním dorozumívacím jazyku 19. a první poloviny 20. století, existují vzájemně si podobné výrazy bohème (chudý umělec, bohém, chudá kulturní a umělecká scéna, bohéma, bohémský), bohémien (cikán, cikánský, Čech, český), bohême (český). Etymologický vztah mezi cikány a Čechy vznikl tím, že v dubnu 1423 udělil král Zikmund Lucemburský ve Spiši cikánskému vojvodovi Ladislavovi glejt, zaručující jemu a jeho skupině královskou ochranu na cestách, a oni s ním došli až do Francie. Protože glejt podepsal český král, francouzsky roi de Bohême, začali Francouzi nazývat cikány i obyvatele Českého království stejně: bohémiens [Klimek 2003–2].

 

Jungmannova definice českého národa z roku 1806 coby lidí mluvících česky s vyloučením všech obyvatel, kteří toho nebyli ochotni nebo schopni, v češtině nezavedený termín označující obyvatele Čech a Království českého (Regnum Bohemiæ) bez ohledu na jazyk, Palackého adorace husitského hnutí s tím, že bylo národní, českoslovanské, umožnily Čechům definovaným jazykově, podle teze J. G. Herdera zprostředkované Jungmannem, že nejvyšší metou národa je národní stát, se domnívat, že Království patří jim, a vznášet svůj nárok na veškerá území Království českého [Klimek 2003–2]. Příznačná je i změna názvu Palackého Geschichte von Böhmen (Dějiny Čech) v původní německé verzi na Dějiny národu českého v později vydané verzi české. To vše jazykovým Čechům umožnilo pohlížet na německy mluvící jako na obyvatele, kteří nemají v českých zemích právo původních (autochtonních) obyvatel, byť zde žijí mnohá staletí, a nakonec založením republiky v roce 1918 odkázat jinojazyčné obyvatelstvo do pozic trpěných přistěhovavších se menšin (alochtonního obyvatelstva) navzdory tomu, že jazykoví Češi netvořili ani polovinu obyvatelstva československého státu (sic). Po celé 19. století až do konce meziválečné republiky ve 20. století bylo rozlišení mezi Čechem zemským a jazykovým nežádoucí, protože by se tak Němcům českých zemí implicitně přiznalo, že jsou zde doma. Po jejich vyhnání se české země staly prakticky jednonárodnostní a potřeba rozlišovat odpadla. Že takové rozlišení lze zavést do jazykové zásoby dodatečně, ukazuje ruština: russkij (česky Rus, v ruštině je to přídavné jméno zpodstatnělé) označuje etnického Rusa, rossijanin státního příslušníka Ruské federace bez ohledu na národnost, čeština pro něj jednoslovný výraz nemá.

 

Jiné jazyky na rozdíl od češtiny rozlišují nebo rozlišovaly ve své starší formě mezi zemským a jazykovým pojetím adjektiva český, mezi Čechem daným českým jazykem a Čechem určeným zemí svého bydliště. V němčině je Böhme Čech v zemském smyslu bez ohledu na jazyk, Tscheche je Čech vymezený jazykově. Pro rozlišení obyvatel českých zemí lze sice uplatnit i státoprávní hledisko, ale k ničemu to nevede, protože usedlí Němci v Království českém (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) byli z tohoto hlediska Češi, a současně veškeří usedlí obyvatelé Království českého v rámci Svaté říše římské, později Svaté říše římské národa německého (Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, Heiliges Romisches Reich Deutscher Nation), zase Němci.

 

Ještě za první světové války žádal Milan Rastislav Štefánik po Francii vznik Royaume tchèque de Bohême, doslova Království české Čech. Název se nedá do češtiny smysluplně přeložit, a to ani opisně. Na rozdíl od výrazu Češi označení obyvatel dalších českých zemí – Moravané, Slezané – nic v češtině nevypovídá o mateřském jazyce nositelů.

 

Podvod Jungmannův a Palackého nejen umožnil jazykovým Čechům se domnívat, že mají na české země (Regnum Bohemiæ) výhradní právo, nýbrž i dnešním oficiálním českým historiografům lživě interpretovat historii země. Pro zajímavost. Jak Jungmann, tak Palacký byli národnostně Němci českých zemí, Palacký podle matričního zápisu se jmenoval Franz Pallatzky.

 

Literatura:

 

Adelung, Johann Christoph: Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart mit beständiger Vergleichung der übrigen Mundarten, besonders aber der Oberdeutschen. Johann Gottlob Immanuel Breitenkopf und Compagnie, Leipzig 1793–1801

Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003–2

 

 

 

 

http://www.historieblog.cz/2020/11/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-5/