Tomáš Krystlík
V Novinkách.cz, což je internetová forma Práva, vyšel článek
Stanislava Dvořáka https://www.novinky.cz/kultura/500605-sudetsky-tulak-naciste-cynicky-zneuzili-kadansky-masakr-z-roku-1919.html,
který je tak poplatný zkreslenému podání české oficiózní historiografie, že to naléhavě
volá po nápravě. Jak to i se souvisejícími událostmi tedy bylo?
Vyhlášení republiky 28. 10. 1918 se obešlo bez obětí na
životech, obsazování pohraničí od 3. 11. 1918, které ještě nebylo československému
státu přiřčeno (!) a vůbec nebyla jasné, zda německá sídelní území Království
českého mu připadnou (!), si lidské životy vyžádalo. Do Vánoc 1918 byla většina
německých sídelních území v českých zemích obsazena. Byla to protiprávní anexe
(vysvětlení v dalším odstavci). Podle různých zdrojů bylo na straně Němců
českých zemí až 21 obětí, na straně Čechů až 10. Střety při obsazování
německých sídelních území byly zaznamenány v Mostě, kde českoslovenští vojáci
zabili šest Němců českých zemí, v Duchcově, Litvínově, Kaplicích a v několika
městech jižní Moravy. V Moravské Třebové stříleli českoslovenští vojáci na
náměstí do shromážděných obyvatel, čtyři německé ženy a jedno dítě zabili, 20
dalších zranili; v Mostu, Šumperku a Chebu dokonce vyhrožovali dělostřeleckou
palbou, pokud jim bude kladen odpor.
Pro vpád československého vojska do německých sídelních
území a jejich připojení byl zneužit článek 4 Smlouvy o příměří s
Rakouskem-Uherskem z 3. 11. 1918, podle kterého spojenci, tedy i Československo
(dosud územně nedefinované), mohli obsadit strategické body na jeho území,
pokud to považovali za nezbytné. Strategické body, ne však celé oblasti nebo
celé pohraničí! Proti záboru protestovala rakouská vláda v čele s kancléřem
Karlem Rennerem, tehdy ještě věřícím v princip sebeurčení, a rakouské
ministerstvo zahraničí navrhlo Praze arbitrážní řízení v této věci, které
československá vláda 7. 11. odmítla. Renner se pak obrátil na státy Dohody se
žádostí o vypsání plebiscitu v německých sídelních oblastech českých zemí. E. Beneš
se k tomu v Paříži musel oficiálně vyjádřit. Protože se neodvážil argumentovat
výše uvedeným článkem 4 Smlouvy o příměří, jehož zneužití poradil předtím vládě
doma, vymyslel si jako příčinu obsazení oněch území nebezpečí jejich bolševizace
z Německa, Rakouska a dokonce i z Maďarska (!). Lhal. Dalším jeho zdůvodněním
obsazení pohraničí bylo, že hospodářská konsolidace Československa si
vyžadovala začlenění německých sídelních oblastí do „provizorních hranic ČSR“.
Francouzská diplomacie, která šla na ruku Československu, 20. 12. 1918
rakouskou žádost o plebiscit zamítla, britská a italská později taktéž.
Prezident Masaryk ve svém novoročním projevu 1. 1. 1919
pronesl výhrůžnou větu: „O autonomii se nevyjednává.“ Náladu české veřejnosti
lze odvodit z výroků v tisku. Například časopis Zlatá Praha psal při
příležitosti sokolského sletu v roce 1919, že Němce českých zemí „jest nutné
vypráskati bičem za hranice“.
Němci českých zemí chtěli prosadit na základě zásady o
sebeurčení připojení svých sídelních oblastí Deutschböhmen, Sudetenland,
Böhmerwaldgau, Deutschsüdmähren k Rakousku (Německých Čech, Sudet, Šumavské
župy, Německé jižní Moravy), hranice jejich oblastí s českými vedly po jazykovém
(etnografickém) rozhraničení. V den zahájení zasedání vídeňského parlamentu, 4.
3. 1919, vyzvali ke generální stávce, protože 3. 3. došlo k nepokojům v Chebu s
dvěma až čtyřmi (podle různých zdrojů) armádou zastřelenými Němci. Přes výzvy
ministra obrany Václava Klofáče, který nabádal československé vojáky k
„opatrnosti a klidu“, přikročilo vojsko po násilném strhávání vlajek a
vyklízení ulic a náměstí od demonstrujícího obyvatelstva ve vícero městech k
palbě do shromážděných civilistů, např. v Hostinném, Chebu, Kadani, Karlových
Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a v Šternberku. Celkem zahynulo 54 Němců
českých zemí, mezi nimi i děti a mladiství (počet kolísá od 52 do 56,
připočtena bývá i jedna oběť německé národnosti zastřelená již 23. 2. 1919 v
Bruntále), 104 bylo těžce zraněno (jiný údaj: 84). V Kadani použilo
československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet s výsledkem: 22
mrtvých, mezi nimi i ženy a tři děti, 30 těžce zraněných. Kurt Rabl předložil
důkazy, že vojsko v Kadani použilo střel typu dum-dum. Mýlka není možná –
vstřel odražené a zdeformované kulky, například od dláždění, protože kulometem
do davu Češi, jak tvrdí československá historiografie, nemířili, se podstatně
liší od vstřelu upravenou kulkou dum-dum. Teprve devastace v okolí výstřelu
jsou si podobná.
Václav Klofáč přiznal v Revolučním národním shromáždění (v
provizorním nevoleném československém parlamentu bez zástupců menšin a Slováků)
přehmat, oběti na životech však zatajil. Vzdor snahám vlády o utajení byla
světová veřejnost o brutálním jednání československých jednotek informována. V
Paříži se už 5. 3. 1919 vyslovil David Lloyd George proti rozšiřování
československého území na úkor cizojazyčného obyvatelstva (!). Československý
stát se bránil tomuto britskému požadavku agresivně. 10. 3. 1919 podala
československá delegace na mírové konferenci nótu, v níž obviňovala z
organizování vojenských provokací, vzpoury a z vysílání teroristických komand
Rakousko. To podalo 13. 3. obrannou nótu, načež byl ustaven a vyslán na místa
činu mezinárodní vyšetřovací výbor, který ve zprávě z 12. 4. konstatoval, že
rakouská aktivita v inkriminovaných nepokojích nebyla zjištěna. 3. 4. 1919
hlásil britský vojenský přidělenec v Praze do Londýna, že se „Češi chovali s
neodůvodněným násilím a vyvolali zbytečnou nenávist, která potrvá roky, než se
ji podaří odstranit“.
ČSR též flagrantně porušila mezinárodní právo oběžníkem
ministerstva vnitra z 24. 4. 1919, podle něhož československé občanství
příslušelo všem osobám s domovským právem v obcích, ve kterých československý
stát vykonává právo svrchovanosti, za něž bylo automaticky považováno území,
které bylo obsazeno československým vojskem. Vše před podepsáním mírových
smluv, které až potom přiřkly německá sídelní území uvnitř hranic Království
českého dočasně (!), tj. ne natrvalo, Československu.
23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v
Jihlavě několik lidských obětí. Po pádu Tusarovy vlády v září 1920 se
národnostní napětí ještě zvýšilo, v řadě měst v německých sídelních oblastech
docházelo k nepokojům. Proti srocením zasahovala československá armáda, došlo
opět k jedné oběti na životě na německé straně.
Obdobně tvrdě vystupovali Češi proti Maďarům, mezi 1. 7.
1920 a 1. 7. 1921 jich československá policie 18 usmrtila, 183 těžce zranila a
1482 vsadila za mříže.
V létě 1921 se začaly do pohraničí českých zemí vypravovat
celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím
vyvolávali pobouření a střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení
československých legionářů v Ústí nad Labem byli dva Němci zabiti a mnoho
dalších zraněno.
K násilí sáhlo Československo opět v říjnu 1921, když v
Maďarsku přistál letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské
koruně. Československo jako jediné mobilizovalo několik ročníků. V oblastech
Chebska se Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilizačnímu rozkazu a uprchli do
Bavor. V Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilizaci krev, 12 Němců
bylo zabito a 10 zraněno; v okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj
československého ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od
primáře ošetřujícího zraněné: Jeho „jako lékaře prodělavšího válku naplňuje to
největším údivem… že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily
obzvláště těžká ranění“. Čili opět dum-dum.
Od potyček v březnu 1919 do roku 1923 došlo k dalším střetům
s československou brannou mocí, které si vyžádaly celkem 23 dalších
sudetoněmeckých obětí.
http://www.historieblog.cz/2019/04/komentar-jak-to-bylo-se-zabijenim-nemcu-ceskych-zemi-po-prvni-svetove-valce/#more-4728
Žádné komentáře:
Okomentovat