Tomáš Krystlík
Snažím se oficiózní historiografii pouze doplnit o fakta a
možné příčiny, kterým se vyhýbá, zatajuje nebo je dezinterpretuje, nepodávám ucelený
historický výklad a to z jednoduché příčiny: Mnou zjevované a pro naprostou
většinu čtenářů dosud neznámé informace by namíchány do množství faktů a
interpretací historie známých ze škol a z médií zapadly, nebo by se k nim
prokousalo a uvědomilo si je jen velmi málo čtenářů. Proto mlčky spoléhám na
to, že oficiózní výklad dějepisu je čtenářům dostatečně znám, neopakuji ho a
soustřeďuji se jen na věci historiky pomíjené a záměrně zkreslené.
Většinou to podle očekávání odporuje představám čtenářů o
báječném a skvělém českém národě – jinak by odpadl důvod, proč se o těchto
faktech dodnes mlčí – což u méně přemýšlejících vyvolává dojem, že jsem
čechobijec nenávidějící vše české. Ale to je naprostý omyl vyvolaný lžemi českých
historiků a zatajováním fakt o minulosti. Když někdo jako já zveřejní jiné
skutečnosti a jiný výklad, nepřipíší čtenáři za to vinu vlastním dějepiscům, protože
mnohem snadnější je obvinit z nepravd mě podle falešného pravidla, že když všichni
tvrdí A a já jediný B, má naprostá většina pravdu. Jenže to je omyl, tak to být
nemusí a také často není.
Profesionální historici by neměli vynechávat fakta či je dezinterpretovat,
nicméně tak činí. Hojně. Na straně druhé odmítají otevřený veřejný diskurs o
minulosti pod různými vymyšlenými záminkami, evidentně z obavy, že by jejich
podvody vyšly najevo.
Příklady. Miloslav „Křivoústý“ Ransdorf mě v Parlamentních
listech nazval před lety skribentem a zachoval se podle oblíbeného mustru
českých nacionalistů – jako zbabělec. Vyzván produkcí do debaty se mnou v
Debatním klubu ochotně souhlasil s tím, že termín natáčení upřesní tak za
týden, po svém návratu z Bruselu. Místo toho ale zahájil oblíbenou českou taktiku,
že neexistuje, nezvedal producentu pořadu telefony, neodpovídal na e-maily, aby
posléze vyprovokován mými přípisy v Parlamentních listech vyrazil do protiútoku
pomocí smyšlenek o mně, které nalezl ve Wikipedii.
Onen vzor jednání českých národovců à la Ransdorf se používá
v ČR velmi často. Dotázaný nejdříve beze všeho přislíbí účast v debatě se mnou
před TV-kamerami, pak si během pár dní v internetu zjistí, co píši, reálně
zhodnotí svou šanci v debatě se mnou argumentačně zvítězit nebo alespoň uhrát
pat za blížící se nule. A nejsnadnější cestou z toho ven, aniž dotyčný by musel
přiznat, že má obavy ze svého debaklu, je, že od jistého okamžiku přestane
komunikovat.
Coby ukázku národoveckého debaklu uveďme debatu bývalého
ministra a vyslance Jaroslava Bašty se mnou. Naleznete v https://www.youtube.com/watch?v=IA30Zo3d-os&t=2772s.
Vykládal před TV-kamerami zcela vážně míněné nesmysly, nepravdy a ani mimo
kameru po skončení natáčení nebyl na můj přímý dotaz ochoten prozradit, zda své
mylné názory zastává z nedostatku schopnosti racionálně přemýšlet, nebo zda ho k
tomu tlačí kompromitující materiály, které má na něj Služba vněšněj razvědky
Rossijskoj federacii (SVR), nebo zda mu přes nastrčené osoby tatáž organizace za
to platí.
Že se veřejného diskursu v jakékoli formě musejí obávat
všichni čeští dějepisci, je nasnadě, viz například hrobové ticho, které se
rozhostilo po článku https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postavenim-nejvyssi-cesky-historik-falsuje-dejiny-537959.
Inu, i vrchní český dějepisec lže, ne že ne!
Demonstrujme vynechávání důležitých skutečností českými historiky
krátce na příkladu, kterému mě podnítila jízlivě položená otázka pod jedním mým
blogspotem: „A také mne zajímá německá emigrace do Československa po roce 1933.
Máte k tomu něco dodat?“ Ano mám. Je tu okolnost, o které se čeští historikové
nezmiňují, a to, že ochota Čechů při udělování práva pobytu uprchlým antinacistům
z Německa do ČSR po nástupu NSDAP k moci v roce 1933 byla velmi nízká,
hraničící s nepřátelstvím. Tehdy se obce, které musely před přijetím uprchlíků
do ČSR svolit s udělením domovského práva v obci té které jednotlivé osobě,
coby podmínce udělení trvalého pobytu v ČSR, zuřivě bránily. Československé
vládě trvalo například dlouhé měsíce v roce 1936, než dokázala jednu jedinou z několika
tisíců obcí v ČSR přesvědčit (spíše donutit), a to Proseč, aby domovské právo
udělila tak prominentnímu německému exulantu, jakým byl Thomas Mann.
Analogicky byli nepřátelsky českým obyvatelstvem přijímáni v
létech 1938/39 (spíše odmítáni) přesídlenci české (tehdy československé) národnosti
z pohraničí do vnitrozemí, o jinojazyčných československých občanech ani
nemluvě. Československý stát se snažil přesídlence podporovat, ale často posílal
je zpět do území odstoupených Německu (i osoby československé národnosti!) a ve
vnitrozemí jim bránil ve výkonu povolání na volné noze, aby nekonkurovali místním.
České obyvatelstvo vystupovalo ve své většině vůči přesídlencům české
národnosti nevlídně, nadávali jim, posílali je zpět do Sudet, dávali jim za
vinu, že se vůči místnímu německému obyvatelstvu chovali nevhodně, přezíravě,
takže republika ztratila jejich vinou své pohraničí ve prospěch Německa, obce se
snažily je odmítat odepíráním udělení jim domovského práva. Ruku na srdce:
Slyšeli jste už o tom od českých historiků?
http://www.historieblog.cz/2019/05/komentar-doplnuji-jen-zazity-vyklad-historie/
http://www.historieblog.cz/2019/05/komentar-doplnuji-jen-zazity-vyklad-historie/
Žádné komentáře:
Okomentovat