Tomáš Krystlík
S výročím konce světové války v Evropě se v českých
sdělovacích prostředcích již po desetiletí opakují nepravdy lži a
dezinterpretace historie, týkající se dohody spojenců, kdo a až kam postoupí v
bojích proti Wehrmachtu, proč a kdy byla stanovena demarkační linie mezi Rudou
armádou a Američany, přeceňuje se význam Pražského povstání, nehorázně se přehání
počet českých obětí německé okupace a hlásá se, že transfer československých
Němců nařídili na konferenci v Postupimi spojenci.
Na konferenci v Jaltě (4. – 11. 2. 1945) se SSSR, USA a
Velká Británie nedohodly, že Československo připadne do sovětské sféry. Domluvilo se tam
zřízení čtyř okupačních zón v Německu, Rakousku, Berlíně, Vídni, že Německo
zaplatí reparace ve výši 22 miliard USD, z čehož SSSR obdrží polovinu a že Polsko
dostane německá území až po Odru a Nisu do své správy coby kompenzaci za
východní polská území připadlá SSSR. Při jednání v Jaltě padla o Československu
zmínka pouze jedinkrát a to v informaci sovětského vrchního velení západním
spojencům, že v druhé polovině dubna 1945 budou jednotky Rudé armády podle
všeho schopny proniknout do prostoru Vltavy a Labe a osvobodit Prahu, což
pokládaly britské a americké vojenské štáby za uskutečnitelné, a naopak možnost,
že by v té době mohly dorazit k hranicím Čech americké jednotky,
považovaly za nereálnou. Nakonec tomu bylo obráceně, Rudá armáda se k linii
Vltava–Labe ani začátkem května nedostala, blíže k ní byli Američané, ale v
rámci dohody s Eisenhowerem vyrazila Rudá armáda na pomoc Praze ze Saska, kam
přibyla poté, když den předtím Prahu německá vojska opustila.
Demarkační linie mezi americkými a sovětskými vojenskými
silami vznikla až 5. 5. 1945, tři dny před koncem války v Evropě! Byla narychlo
dohodnuta mezi sovětským velením a Eisenhowerem poté, když Američané oznámili
svůj úmysl postupovat z linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice až na
levý břeh Vltavy a Labe, což sovětské velení zamítlo. Ke stanovení demarkační
linie vedla Eisenhowera zejména skutečnost, že americká vojenská letadla
otáčející se po bojové akci již nad územím obsazeným Rudou armádou byla jí
ostřelována a sestřelována. Jak by to pak asi dopadlo na zemi při kontaktu obou
armád?
24. nebo 25. 4. 1945 (časový
údaj se v různých zdrojích liší) projednávala ilegální Česká národní rada (ČNR)
dodávky zbraní Praze a zcela vážně se domnívala, že padáky se zabalenými
zbraněmi v bednách, které vyjedná prostřednictvím britského parašutisty s
vysílačkou Jaromírem Nechanským, se snesou přímo na Karlovo náměstí! Pro ustupující německé
jednotky měla Praha jako město relativně malý význam s výjimkou pražských mostů, které umožňovaly překonání
Vltavy. Svou roli hrálo i to, že Praha byla též železničním uzlem.
Pražské povstání vyvolala nechtěně
a neplánovaně sama protektorátní vláda, jejíž ministr dopravy Jindřich
Kamenický dal 4. 5. 1945 všem železničním a poštovním úřadům pokyn, aby
odstranily nápisy a štíty v němčině, německá označení na dveřích
a přepážkách. Činnost úředníků pak nakazila kolemjdoucí tak, že začali
strhávat cedule s německo-českými názvy ulic a dvojjazyčné vývěsní štíty obchodů.
5. 5. se začínají objevovat československé vlajky a německé úřady to strpěly. Následkem
toho urychleně, neplánovaně a hlavně zbytečně vydává Vojenské velitelství Velká
Praha signál k povstání v rozhlasovém vysílání, kdy se po časovém znamení
ozvalo: „Je sechs hodin“. Motivem byla zřejmě snaha ukázat světu, že Češi se
přece jen postavili Němcům na odpor. Bylo to zcela zbytečné krveprolití. Po
celou dobu Pražského povstání byl jen jediný vysílač (!) v povstaleckých rukou,
v Praze-Strašnicích, ostatní vysílaly běžné programy kontrolované Němci.
Účastníky povstání
zachránila před jeho krvavým potlačením vojsky Waffen-SS Ruská osvobozenecká
armáda (Russkaja osvoboditel'naja
armija, ROA) generálporučíka Vlasova do té doby se bijící na straně
Němců. Americká vojska, ač nedaleko v Rokycanech, na příkaz Eisenhowera
nezasáhla. Americký historik Josef Kalvoda ale píše, že pokud by Česká národní
rada oficiálně požádala během povstání Američany o vojenský zásah, přišli by na
pomoc. Zabránili tomu komunisté v České národní radě, zejména Josef Smrkovský.
Německý zájem na udržení pražských
mostů přes Vltavu, byl dán záměrem zachránit německé civilisty, aby nepadli do
rukou Rudé armády a současně umožnit pokračování boje proti Rudé armádě při
zastavení ozbrojeného odporu proti Američanům. Na rozkaz polního maršála
Ferdinanda Schörnera z 6. 5. 1945 se měly německé oddíly stojící na západ od
linie Vltava–Labe přemístit na východní břeh obou řek, k čemuž byly potřebné mosty
na Labi a Vltavě.
7. 5. dorazila do Prahy
skupina amerických tanků a aut s vyslancem Dönitzovy vlády v hlavním stanu
Ferdinanda Schörnera ve Velichovkách, který měl pro něj a jeho vojska rozkaz ke
kapitulaci. Americký zástupce se dostavil též na české vojenské velitelství a
pak tato mise pokračovala do Velichovek ve východních Čechách, kam bez problémů
dorazila. Z toho plyne, že Američané byli s to obsadit před Rudou armádou
alespoň většinu Čech. Česká národní rada podepsala 8. 5. 1945 příměří, Němci
složili zbraně a odešli týž den západním směrem. 9. 5. ráno se objevila v Praze
Rudá armáda vyrazivší ze Saska. Zdeněk Roučka před pár roky zveřejnil její ztráty
při operaci k „osvobozování“ Prahy: v bojích se zbytky německé armády a
ostřelovači z řad německého civilního obyvatelstva padlo deset (!) sovětských
vojáků, cestou si různé dopravní nehody, z nichž některé byly způsobeny
alkoholem, vyžádaly život dalších dvaceti vojáků. Teprve následné vyčišťovací
operace kolem Prahy si vyžádaly vyšší počet obětí.
Po válce se obvykle počítají lidské ztráty, české jsou dodnes
vyčíslovány nejčastěji 360 000 obětmi (pravděpodobně jich bylo 337 – 343
tisíc). V tomto počtu jsou zahrnuti i českoslovenští Němci, pokud nepadli v
německých ozbrojených silách, dále Slováci, českoslovenští Maďaři, Poláci,
Rusíni a hlavně minimálně 265 až 272 000 československých židů, z nichž
jen menšina, přibližně třetina, se hlásila k československé národnosti. Kvalifikovaný
odhad Pavla Škorpila hovoří 43 249 českých obětí války a německé okupace bez
započtení židů a cikánů. Ti byli českým (československým) národem zcela
vyděleni jako představitelé národů Čechům cizích ještě před vznikem
protektorátu. Proč se Češi pýší oběťmi,
které k nim národnostně nepatří?
Britský ministerský předseda Winston Churchill doporučil
koncem února 1945 Benešovi, obdobně jako pár dní předtím vyslanec u
československé exilové vlády v Londýně P. Nichols, britský ministr zahraničí A.
Eden, písemně i americká vláda, aby ČSR a Beneš nerozhodli o transferu
německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby nejdříve získali souhlas Velké Británie, USA a SSSR na
mírové konferenci, než začnou transfer realizovat. Což, přeloženo do běžné,
nediplomatické řeči, se rovnalo zákazu. Beneš, disponuje ústními přísliby Stalina
a sovětských politiků, že podpoří československé vyhánění neslovanských menšin
ze země, neuposlechl a začal s vládou hned 9. 5. 1945 organizovat vyhánění
československých Němců, což se vůči cizině maskovalo tvrzením, že je vyhání živelně
a neorganizovaně rozhněvaný český lid. Ale takové množství lidí, kolem 750
tisíc lidí do poloviny září 1945, tedy během čtyř měsíců, nešlo dostat ze země
bez podpory armády a vypravení zvláštních vlaků, přičemž jak armáda, tak Československé
státní drahy (ČSD) byly v rukou státu. Nikdo v českých médiích ve spojitosti s
vyhnáním dodnes veřejnosti neprozradí, že Američané tzv. divokým odsunům do své
okupační zóny v Německu bránili, nedovolili je, takže směřovaly pouze do sovětské
okupační zóny v Německu a v Rakousku. Velmoci na konferenci v Postupimi (17. 7
– 2. 8. 1945) „uznaly“, což je terminus technicus z protokolu konference, ne tedy
„schválily“, „usnesly se“ nebo dokonce „nařídily“, že probíhající transfer z
ČSR a Polska se musí zastavit, předem vytvořit pro něj předpoklady v Německu a
Rakousku a pak jej dokončit za důstojnějších podmínek než dosud. Československou
vládu ani na okamžik nenapadlo zastavit vyhánění československých Němců do
sovětské zóny a pokračovala v něm do sovětské okupační zóny i přes usnesení
spojenců – jen se to snažila utajit. Z chování amerického velení na
části československého území pod jejich vojenskou správou lze odvodit, že kdyby
americká armáda obsadila většinu území Čech, tak by zřejmě vyhnání Němců znemožnila.
Benešovi by při osvobození Prahy Američany hrozilo velké nebezpečí
– slíbil totiž vládám Velké Británie a USA, že jako prezident společně s vládou
abdikuje při vkročení na československé území a vypíše volby. A to by Beneš
musel po svém příjezdu do Prahy pod americkou vojenskou správou splnit. Jenže bylo
nejisté, zda by se pak stal opět prezidentem, což Benešovi dělalo velké
starosti. Na druhou stranu věděl,
že Sovětský svaz nebude požadovat jeho abdikaci a podrobení se výsledku nových voleb.
Nakonec zbývá porovnání. Jak je výše uvedeno, zahynulo
následkem německé okupace a války odhadem do 43 tisíc Čechů během šesti let. Český
odhad počtu obětí z řad československých Němců následkem poválečného vyhnání
ještě na území ČSR činí podle Tomáše Staňka 24 až 40 tisíc, což je
srovnatelné s počtem zahynulých Čechů jen s tím malým rozdílem, že nezemřeli během
šesti let okupace jako Češi, nýbrž hlavně během několika měsíců po válce,
nejvýše během necelých dvou let! Jak vidno byli Češi byli ve vzájemném zabíjení
mnohem výkonnější. A to necháváme stranou německé odhady obětí a nezvěstných z
řad československých Němců mnohonásobně české převyšující, aniž by byli čeští
historici schopni onen rozdíl smysluplně vysvětlit.
Žádné komentáře:
Okomentovat