Tomáš Krystlík
K výročí narození Josefa Pekaře 12. 4. 1870.
Nejdříve se vyrovnal s bludy Františka Palackého, které
převzali Masaryk a Jirásek (Masaryk však bez Palackého přesvědčení o pravosti
Rukopisů). Následující citace Pekařových slov poslouží též jako malý čtenářský
test.
„Nevěříme v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou
(co tu bylo v počátcích dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc –
Pekařova poznámka v originálu) a klademe důraz na to, že snad vše, co
zahrnujeme pod pojem kultury, vnášela do Čech od počátku jejich státního života
cizina. Popatříme-li dnes kolem sebe, není asi ničeho, co vidíme, čím a jak
žijeme, nač myslíme a činíme, co by nebylo ovlivněno nebo přímo dáno cizinou. V
stoletích minulých, po přetržení cest do Byzance, nebyl sic vliv Evropy, t. j.
vliv románské a germánské Evropy, tak rychlý, bezprostřední a přímý jako dnes,
ale jako dnes naše technika, hospodářství, ústava, administrativa, právo, věda,
literatura, krátce všechen život hmotný, společenský i duchovní jest jen formou
nebo přímo kusem pokroku a stavu západoevropského, tak tomu bylo v podstatě i v
stoletích minulých… vzor ciziny působil, jak opakuji, do všech stránek života a
do všech projevů jeho… Tedy ne pouze stýkání a potýkání podle formule
Palackého, ale stálé přejímání, podléhání, sycení se vzorem života a myšlenky
pokročilejších sousedů světa germánského a románského jest nejmocnějším a
daleko nejvýznamnějším faktem a faktorem našich dějin. Nechci prodlévati u
otázky, pokud platí tato these o všech národech evropského kruhu kulturního –
není jistě žádného, jenž by nepodléhal příkladu a vzoru pokročilejšího souseda.
Na př. o Němcích středověku platí velkou měrou totéž, co bylo pověděno o
závislosti Čechů na cizí vyšší kultuře souseda: Němci nám tenkrát jen
prostředkovali pokroky, jimž se sami v sousedství naučili, podobně my podobnou
roli prostřednickou hráli v středověku zejména směrem do Polska… Na rozdíl od
Palackého a jeho pojetí třeba zdůrazniti, že jest to podíl v myšlenkové a
mravní snaze, k níž nás vychovala, již k nám vnesla cizina, nikoliv něco, co by
nezávisle od Evropy vyrostlo samo z českého ducha a prostředí. A druhým
faktorem nesmírného dějetvorného účinu jest naše geografická poloha mezi
národy, v tom především naše poloha mezi Němci. Měla vliv směrem několikerým;
vytkněme z toho to nejdůležitější. Především byli to Němci, jejichž
prostřednictvím a v jejichž rouše vstupovaly k nám pokroky, vzory a duchovní
směrnice Evropy – nezapomínám přímých styků s Italií nebo s Francií, Anglií,
Španěly, Nizozemím, ale německé prostředkování i německé vlivy přímé měly
nepochybnou převahu. Při tom pro dobu středověkou třeba položiti důraz na to
prostředkování – dnes na příklad víme na rozdíl od doby Palackého, že ani
feudalismus není zjev původem německý nebo germánský, ani že to nebyli Němci,
kteří stvořili stav městský se vším, co s tím novotvarem ohromné sociální,
hospodářské i kulturní důležitosti souviselo – ale byli to Němci, kteří jej od
západu převzali a k nám v německé podobě vnesli. Co dále? Od počátku svých
dějin byli jsme závislí na moci německé i politicky – zdatnosti (i vojenské
zdatnosti – Pekařova poznámka v originálu) našeho kmene, chráněné poloze země i
dobré politice našich panovníků se sic podařilo zlomiti nebezpečí této
závislosti a konečně dáti státu českému přední, privilegované postavení v Říši,
dáti českým králům v ruce moc císařův římských. Němec… nás nutil k napodobení,
závodění, ke snaze vyrovnat se pokrokům a dovednostem a zámožnosti a moci jeho
– i v tom směru měla naše osudová poloha mezi Němci na nás vliv velmi
blahodárný; jsme-li v schopnosti hospodářské a průmyslové, jsme-li v
administrativě, kázni a pracovitosti dále než ostatní národové východní,
děkujeme za to především výchově německé. A třeba říci, že víc než výchově: my
se během staletí s Němci promísili mnohonásob, přijali mnoho krve německé do
svých žil, změnili i rasově podstatně svou povahu: má-li dnes čtvrtina Čechů v
Čechách jména německá, je to dokumentem nikoli germanisace, nýbrž čechisace,
ukázkou, kolik asi Němců odcizeno bylo své národnosti na tomto historickém českoněmeckém
zápasišti. I ten fakt působil ovšem nesmírně na naši míru odolnosti vůči Němcům
a na naši snahu vyrovnati se jim – Němci se zčásti počeštili jazykově, my
poněmčili vlastnostmi a schopnostmi.“
Kdo ze čtenářů se začal nad právě přečtenými slovy Josefa
Pekaře nelibostí ošívat nebo komu se dokonce zlostí začala otevírat kudla v
kapse, je český národovec ovlivněný, spíše zhlouplý líbivými, leč lživými
pohádkami Jungmanna, Palackého, Masaryka, Jiráska a dalších i současných
vykladačů dějin o minulosti skvělého národa Čechů definovaného jazykově.
Možné východisko pro soužití mezi oběma hlavními zemskými
národy v českých zemích nastiňovala i Pekařova slova zveřejněná v roce 1935 v
Peroutkově Přítomnosti. Poté, co o sobě konstatoval, že je český nacionalista
(!), posuzující všechny důležité otázky na základě kritérií prospěchu národní
společnosti, uvedl:
„Sedm set let obývá německá menšina s námi v této zemi a
srostli jsme spolu a prostoupili místně, hospodářsky, ba i duchovně, že na
rozchod není rozumné pomyšlení. Společný státní život staví nás neustále před
stejné potřeby a problémy, takže vzájemné dohadování a dorozumívání jest
nezbytností. Jsme si krví a vlastnostmi mezi všemi národy nejbližší – to vše
způsobilo odvěké míšení v staletém soužití (počeštili jsme Němců více, než oni
nás poněmčili – poznámka Pekařova v originálu) a podléhání výchovnému příkladu
a vlivu Němců… Vše záleží na tom, budou-li míti naši vůdčí činitelé dostatek
politického rozmyslu a odvahy, aby našli cestu k řešení, jež by důvodným
žalobám a stížnostem vyšlo vstříc a dovolilo Němcům znáti se bez sebezapření k
našemu státu a jeho budoucnosti.”
Jak Pekař správně předvídal, soužití s Němci se nezdařilo
kvůli militantnímu českému nacionalismu, který nepřipouštěl, že by jazykovým
Čechům nepříslušelo výhradní právo rozhodovat o československém státě. Ve státě
s mnoha národnostmi, de facto v
Česko-Německo-Polsko-Chorvatsko-Maďarsko-Rusínsko-Židovsko-Rumunsko-Slovensku.
Josef Pekař též soustavně vyvracel bajky o mírumilovnosti
Čechů a Slovanů a objasňoval etymologický transfer z latinského výrazu pro
otroka (sclavus, plural: sclavi, sclaveni), v moderních jazycích Sklave,
schiavo, esclave, slave, slaaf na označení Slovana: Slawe, slavo, Slave, Slav,
Slaaf. Ty vznikly pouhým vypuštěním latinského „c“ z výrazu pro otroka. Pekař
psal:
„Otroků si musíme představiti v každém knížectví počet
nemalý; byli původu domácího, otroci rodem i otroci z trestu; byli i ze zajatců
nabytých v bojích s nepřáteli; trhy na otroky v podhradích lákaly i daleké
obchodníky z krajů románských ba i orientálních; arabský popis zemí
slovanských, vyšlý původně ze záznamů takového židovského otrokáře z doby
Boleslava II., zachoval nám prvá cenná data o situaci a povaze slovanského
světa. Nekonečná širokost zemí slovanských a tím nepřeberné množství vývozního
zboží otrockého vysvětlují, že na trzích zemí románských a germánských na
západě stalo se jméno Slovana a otroka synonymem… mluvíce o poměru a vztahu
prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme se rozejíti se staršími theoriemi o
zásadních rozdílech mezi oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické
mírumilovnosti Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých Germánů – u Čechů aspoň
této protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme, jsou státně organisovány
na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni Slovany
předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše usídlení,
nepotřebuje, tuším, výkladu – Pekařova poznámka v originálu), a co povahy se
týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí i domácí, že právě Čechové
byli pověstni svou divokou bojovností, ‚národ, jenž se nad jiné národy za
divočejší samou povahou svou pokládá‘, čteme o nich u Kristiána, ‚Čechy
zuřivější než jejich šelmy‘, čteme o nich v době Karla Velikého, že tato surová
energie vybíjela se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních,
nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, jest faktem, jenž nám
poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své schopnosti
byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.“
Neschopnost Slovanů si vládnout potvrzuje i ruský historik
Andrej Zubov, který cituje z letopisů, zejména z Psovského, že Slované museli v
polovině 9. století dokonce vyzvat své bývalé vládce Varjagy (švédské Vikingy),
aby se vrátili a znovu jim vládli, protože po jejich vyhnání upadly slovanské
kmeny do krutých bojů a vraždění mezi sebou. Panovala mezi nimi taková
nevraživost, že o dohodě o znovunastolení míru bez cizího zásahu nemohlo být
ani řeči.
V roce 1912 se Josef Pekař pustil do překrucování dějin
Tomášem G. Masarykem. Podle Pekaře české národní vědomí a český národní
charakter nemohly být výsledkem reformace, jak tvrdí Masaryk, protože by tak
nepřežily období protireformace po Bílé hoře. Pekař zdůraznil, že Masaryk
záměrně přizpůsobil vlastním potřebám romantický přístup Františka Palackého k
dějinám. Podle německého filozofa Johanna G. Herdera, s nímž jak Palacký, tak
Masaryk vehementně souhlasili, by Slované měli být mírní, trpěliví a mírumilovní,
na rozdíl od agresivních Germánů. To ale implikuje závěr, že Poláci nebo Rusové
jsou nebojovní, což je naprostý nesmysl. Pekař kritizoval, že Masaryk z dějin
vybírá cokoliv, co odpovídá jeho představě, a pomíjí vše ostatní. Shrnul, že
Masaryk je spíše agitátor než vědec a jeho ctižádost, vášeň, antikatolické
cítění a úsilí obracet okolí na svou víru snižují jeho schopnost rozpoznat
strukturu reality.
Josef Pekař měl velké štěstí, že po první světové válce
nebyl trestně stíhán podle zákona na ochranu republiky z roku 1923 (č. 50/1923
Sb. z. a n., § 11 Urážka presidenta republiky, odst. 3: „Důkaz pravdy i
přesvědčení o pravdě jest vyloučeno“; sankce: trest vězení do jednoho roku)
jako katolický literát Jakub Deml za kritiku filozofického prohlášení Masaryka,
které Masaryk učinil před válkou ještě bez prezidentského úřadu coby občan
zaniklého státu.
(S použitím publikací Pekař, Josef: Masarykova česká filosofie.
In: Český časopis historický XVIII/1912, číslo 2, Pekař, Josef: O smyslu
českých dějin. Rozmluvy, Praha 1990, Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX.
věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska
20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014)
Žádné komentáře:
Okomentovat