Tomáš Krystlík
Dost mě irituje, narážím-li léta neustále na dezinterpretace
a lži českých historiků i v bakalářských, magisterských a doktorských pracích týkající
se i jen okrajově předmětu článku. Vedoucí autory těchto prací je na nesmysly v
nich neupozorní a oponenti je beze všeho pustí a ještě autory pochválí. Poslední
kapkou, kterou pohár přetekl, byla četba bakalářské práce Matěje Kotalíka: Češi
ve Vídni v letech 1934-1945. Perzekuce, kolaborace a odboj menšiny. Univerzita
Karlova v Praze, 2007. Takže zde zhuštěně o tématu v titulku.
Právní aspekty
Dne 20. 11. 1938
byla s Německem uzavřena smlouva o otázkách státního občanství a opce, týkající
se především obyvatel Československem odstoupených území, ale i Němců ve
zbytkovém Československu a v cizině (č. 300/1938 Sb. z. a n.,
Deutsch–Tschecho-Slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und
Optionsfragen vom 20. November 1938), kterou čeští historici dodnes hojně dezinterpretují.
Stanovovala, že
říšskoněmeckým státními příslušníky se k 10. 10. 1938 stávají bez ohledu na
národnost a pozbývají československou státní příslušnost, kteří měli 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a
současně se (a) zde narodili před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920
pozbyli německou státní příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území
odstoupených Německu s výjimkou obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka
(b). Říšskoněmeckou státní příslušnost získali také manželky dotyčných, jejich
děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Manželka říšskou státní příslušností
získat nemohla, pokud ji nezískal její manžel.
Kdo splnil ony
předpoklady, dostal automaticky bez ohledu na národnost (sic), tedy i proti své
vůli, říšskoněmeckou státní příslušnost přidělenu. Pokud měly osoby s
přidělenou německou státní příslušností československou národnost, teoreticky
jakoukoliv, zůstala jim zachována, nikdo se o ni nestaral, protože z německého
státoprávního hlediska byli a jsou dodnes Němci definováni stále platným zákonem o říšské a státní příslušnosti z 22. 7. 1913 (Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz, RuStAG, dnes s malými terminologickými úpravami pro SRN s názvem Staatsangehörigkeitsgesetz, StAG) pouze německou státní příslušností, ne národností (Deutscher ist, wer die
deutsche Staatsangehörigkeit besitzt, Němec je ten, kdo má německou státní
příslušnost).
Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto
německo–česko-slovenskou smlouvou z 20. 11. 1938 říšskoněmeckou státní
příslušnost, mohly podle ní do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní
příslušnost; osoby německé národnosti nesměly (sic). Tvrdí-li čeští dějepisci, že si
Němci v odstoupených územích dobrovolně vzali německou státní příslušnost, nebo
že mohli optovat pro ČSR, lžou. Karpatští Němci se na Slovensku říšskými
státními příslušníky nestali, pokud neměli bydliště ve slovenských územích
odstoupených v roce 1938 říši: v Petržalce (Engerau) a v Devíně (Theben).
Recipročně mohli
podle mezistátní smlouvy z 20. 11. 1938 optovat do 29. 3. 1939 pro německou
státní příslušnost i českoslovenští státní příslušníci německé národnosti v
Česko-Slovensku s výjimkou osob, které nabyly československého státního
občanství po 30. 1. 1933 (tj. po nástupu německého nacionálního socialismu k
moci) a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky.
Osoby, které optovaly pro ČSR, zůstaly bydlet v odstoupených územích na
česko-slovenský, později na protektorátní pas.
Ve smlouvě se dále
pravilo, že německá vláda může do 10. 7. 1939 projevit přání, aby
českoslovenští státní příslušníci přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území, pokud
podle této smlouvy nenabyli říšskoněmeckou státní příslušnost, opustili do tří
měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své
území. Z tohoto ustanovení plyne, že optantům vystěhování z odstoupených území
nehrozilo (sic). Čeští historici však tvrdí opak. Totéž přiznávala smlouva zcela
analogicky se stejným termínem i osobám německé národnosti přistěhovavším se do
Č-SR. Ale ani jedna smluvní strana možnosti vystěhování nevyužila.
Osobám z obou
států, které se stěhovaly, smlouva zaručovala, že si s sebou mohou vzít veškerý
movitý majetek. Vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a
kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání. O nemovitý majetek měly
možnost se starat ze zbytkové Č-SR, později z protektorátu. Nestaraly-li se byl stanoven nucený správce, který jim do protektorátu pravidelně posílal výnos z nemovitosti. To neplatilo pro
židovský majetek, ten byl arizován.
Kdo z Čechů v
odstoupených územích Německu německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy
neobdržel a chtěl ji mít, musel změnit na vlastní žádost svou národnost z české
na německou. Totéž platilo i pro Čechy v pozdějším protektorátu.
Počty Čechů v odstoupených územích
Poslední
československý census proběhl v roce 1930. Podle něho žili v územích
odstoupených později Německu (mimo slovenských oblastí, tj. Petržalky a Devína)
2 818 942 Němci, 730 164 Čechoslováci [Seznam obcí a okresů RČS, které
byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku]. Údaje o složení obyvatelstva z
pozdějších let, zejména ze září roku 1938, nejsou k dispozici. Přirozený nárůst
obyvatelstva činil asi 0,5 % ročně.
Dle německého
sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety (Sudety v užším
smyslu jen jako severní a severozápadní odstoupená území, bez Hlučínska,
jihozápadních a jižních území) 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640 417 Němců, 291
198 Čechů, kteří optovali pro ČSR, nebo jim německé občanství přiděleno nebylo
a 174 150 Čechů, kteří obdrželi říšskou státní příslušnost a neoptovali pro
ČSR, celkem tedy 465 348 Čechů. Detlef Brandes ale odhaduje počet Čechů
zůstavších v Sudetech (v užším smyslu, tedy v Reichsgau Sudetenland) na 570 000
[Brandes 2012].
Některá území Čech,
Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup – šlo o území připojená k Bavorsku (Reichsgau Bayerische
Ostmark) s 90 382 obyvateli, k Rakousku (Reichsgau Oberdonau, Reichsgau
Niederdonau) s 318 682 obyvateli a Hlučínska s 52 967 obyvateli ke Slezsku
(Reichsgau Schlesien) – počty v různých pracích kolísají. V těchto územích žilo
dalších cca 28 000 Čechů s protektorátní a 19 643 Čechů s říšskou státní
příslušností. Zde je počet Čechů s protektorátním občanstvím jen odhadnut,
protože odstoupená území Německu tvořila jen menší část stávajících žup a v
původním území žup, zejména v rakouských, žilo již před odstoupením území
relativně dost Čechů s československou státní příslušností. Josef Bartoš
odhaduje, že jich tam v roce 1939 místo 28 000 žilo 36 550 [Bartoš].
V Hlučínsku podle německého sčítání lidu v roce 1939 žilo 52 805 obyvatel,
z 98 % Němců. Většina hlučínského obyvatelstva se při sčítání v roce 1930 ale
hlásila k československé národnosti (Moravci). Pro Česko-Slovensko prakticky
nikdo z Hlučínska neoptoval, nebyl to jejich stát, byli k němu proti své vůli v
roce 1920 přičleněni.
Celkový počet Čechů
k 17. 5. 1939 na odstoupených územích Německu byl podle německého sčítání lidu
cca 513 000 [Bohmann 1975], podle odhadu Bartošova kolem 600 000 [Bartoš]. Německé
ministerstvo zahraničí ale uvádělo, že do Německa připadlo k 17. 11. 1938
vlivem nového vedení hranic 676 478 Čechů [Groscurth].
Češi, kteří dostali
podle mezistátní smlouvy z 20. 11. 1938 říšské občanství a neoptovali, se tímto
aktem stali německými státními příslušníky české národnosti. Dohromady Češi
tvořili, podle různých odhadů, 10 nebo až 15 % z celkového počtu obyvatel Reichsgau Sudetenland (oficiální údaje z censu 1939: 2 až
19,8 % podle vládních krajů) obyvatelstva v územích odstoupených Německu. Ve
dvou odstoupených okresech měli Češi s německou příslušností většinu: v
bíloveckém 30 592 oproti 19 644 osobám německé státní příslušnosti i
národnosti a v opavském 25 234 proti 20 644, v okrese zábřežském
28 788 versus 28 905 [Bohmann 1959]. Připočteme-li tam žijící Čechy,
kteří optovali, respektive optovat stačili, měli Češi v těchto okresech
výraznou, přibližně dvojnásobnou převahu nad Němci.
Ralf Gebel ale
uvádí, že počet Čechů s protektorátním občanstvím byl vyšší, než zjistilo
německé sčítání lidu v roce 1939, v konkrétním případě ústeckého vládního kraje
o cca čtvrtinu, a odhaduje, že jich bylo jen v Říšské župě Sudety ne
291 198, nýbrž kolem 400 000 [Gebel]. Aby to bylo složitější, tak většina
českých historiků a publicistů činí chybu, že z řad Čechů vylučuje ty, kteří
neoptovali pro ČSR nebo nestačili optovat, např. [Bartoš – Borák], byť kritériem by měla být podle
české praxe národnost a nikoliv státní příslušnost podle německého právního
úzu.
Dost Čechů přijalo
po odstoupení území dobrovolně německou národnost, tj. zažádali si o ni. Kolik
jich bylo, nikdo nezjistil. Ernst Müller, odpovědný v Říšské župě Sudety za
národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů v župě, kteří se
přihlásili k německé národnosti, na 100 000 [Zimmermann, Gebel]. I v
protektorátu stoupal značně jejich počet, z 189 000 osob německé národnosti k
1. 3. 1940 na 235 000 v červnu 1940 a 245 000 k 1. 10. 1940 [Brandes 1999,
Küpper]. Počet Čechů v protektorátu, kteří se přihlásili k národnosti německé a
dostali německou státní příslušnost, se nedá oddělit od Němců českých zemí,
kteří mezi válkami pod nátlakem nebo machinacemi sčítacích komisařů jim byla
připsána při československých sčítáních lidu v létech 1921 a 1930
československá národnost, a od do protektorátu se přistěhovavších Němců
odjinud, zejména ze staré říše.
Zajímavé také je,
že zatímco v roce 1939 bylo v Říšské župě Sudety podle sčítání lidu 291 198
Čechů s protektorátní státní příslušností, tak do konce roku 1944 stoupl jejich počet
podle Volkera Zimmermanna, odhadem na 400 000 až 600 000. Ralf Gebel ale
udává přírůstek českých zaměstnanců z protektorátu do Říšské župy Sudety takto:
45 000 v roce 1942, začátkem dubna 1944 84 351 a k tomu 18 000 pendlerů
[Gebel]. Detlef Brandes udává, že v roce 1944 pracovalo v Sudetech 102 000
Čechů přistěhovalých tam z protektorátu za prací [Brandes 2012], Zimmermann
102 358 v dubnu 1944. Zimmermann uvádí, že přes 29 000 pendlerů
překračovalo koncem roku 1944 denně hranice do sudetské župy za prací
[Zimmermann], Suppan naproti tomu píše o 85 000 pendlerech v dubnu 1944
[Suppan].
Mezi nimi byli i
ti, kteří Sudety po jejich odstoupení Německu opustili. Nahrazovali muže
nasazené v branných silách. Vysoký podíl Čechů byl zaměstnán zejména u říšských
drah, pošt, v silniční správě, čeští lékaři pracovali v sudetských nemocnicích.
Sudetoněmečtí šéfové podniků a vedoucí pracovníci s nimi mnohdy mluvili česky
[Zimmermann]. Již na podzim roku 1939 byl podíl českých horníků s protektorátní
státní příslušností v dolech ústeckého vládního kraje 41,7 %. Podíl českých
zaměstnanců v sudetoněmeckých podnicích odhadl Henlein v prosinci 1940 na jednu
čtvrtinu až jednu třetinu celkového osazenstva [Gebel]. Podle údajů z června
1944 tvořili Češi s dalšími skupinami zahraničních dělníků 50 % všech
pracovních sil v Říšské župě Sudety [Gebhart – Kuklík]. V srpnu 1941 hlásil Zemský pracovní úřad v Říšské
župě Sudety 122 000 neobsazených pracovních míst. Navzdory všeobecnému zákazu
zaměstnávat ve veřejných službách a úřadech Čechy s protektorátním občanstvím
(výjimkou byl post starosty), bylo jich v opavském vládním kraji začátkem roku
1944 zaměstnáno 1477 [Gebel].
Říšská pošta
zaměstnávala v říjnu 1943 kolem 3000 Čechů s protektorátním občanstvím, pro
Říšské dráhy pracovalo jich dokonce 12 000, pro říšského lesmistra 150 Čechů z
protektorátu a v dalších odvětvích tomu bylo podobně. Dotazy říšskému
kancléřství od říšského vedoucího v Reichsgau Sudetenland (Říšská župa Sudety), zda
smí zaměstnat v záchranné službě české protektorátní lékaře a v dalších
veřejných službách, byly v Berlíně postupovány k rozhodnutí ministerstvu
vnitra, aby kancléřství nemuselo v intencích Hitlerových pokynů odpovídat
záporně [Brandes 1999]. Hitler později, po prezentaci těchto počtů v rozhovoru
s Frankem 26. 1. 1944, kdy Frank zdůraznil, že náhlé odvolání těchto sil by
mělo nedozírné následky, nařídil, „že tyto síly mohou prozatím zůstat v říši,
ale v budoucnu nesmí být (v říši mimo protektorát) žádné úřednické místo
obsazeno Čechem (s protektorátní státní příslušností)" [Küpper].
Nabývání německé státní příslušnosti
Dle německého sčítání
obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety, tj. bez Hlučínska,
jihozápadních a jižních odstoupených území Německu 174 150 Čechů s přidělenou
německou státní příslušností, kteří neoptovali. V územích připojených v roce
1938 k jiným německým župám žilo dalších 19 643 neoptovavších Čechů s
přiděleným říšským občanstvím (podle některých historiků jich bylo více).
Zvláštní položku
tvořili obyvatelé Hlučínska, které bylo versailleskou smlouvou přiděleno ČSR.
Protože v právním státě nepozbývají obyvatelé státní příslušnosti aktem
připojení území k cizímu státnímu útvaru, byla jim podle výše uvedené smlouvy
20. 11. 1938 německá říšská státní příslušnost v listopadu 1938 ne přidělena,
nýbrž vrácena. Naprostou většinu hlučínského obyvatelstva z celkem 58 805
podle německého sčítání lidu v roce 1939 tvořili Moravci, kteří se při sčítání
v roce 1930 hlásili k československé národnosti (k moravské nebo slezské se
hlásit nemohli).
Kdo měl německou
státní příslušnost a nebyl Žid, tj. měl maximálně 50 % židovské krve, musel
rukovat do německých ozbrojených sil, kdo měl protektorátní státní příslušnost,
nesměl. Hitler ve svém projevu z 26. 9. 1938 prohlásil: „Mohu ujistit, že žádný
Čech vykonávat službu v německém vojsku nemůže, ba ani nesmí [Boberach].“
Dost Čechů v
odstoupených územích, kteří neobdrželi říšskou státní příslušnost a chtěli ji
mít, a taktéž Češi v protektorátu, kteří ji chtěli získat, si mohli o ni
zažádat. Pokud jim úřady vyhověly, tak tak podléhali odvodu. Přiznávání německé
státní příslušností v protektorátu se řídila směrnicí říšského ministerstva
vnitra z 29. 3. 1939. Tento výnos stanovil: „Německé národní příslušnosti je
ten, kdo se sám považuje za příslušníka německého národa, pokud tuto
proklamovanou sounáležitost stvrzuji určité skutečností jako jazyk, výchova,
kultura atd. Osoby cizorodé krve, zejména Židé, nejsou příslušníky německého
národa nikdy, i když za ně dosud byli označování… Vzhledem k tomu, že
proklamované sounáležitostí s německým národem přináleží podstatný význam, lze
za příslušníka německého národa považovat spíše toho, kdo jest zčásti či zcela
jiného kmene, např. českého, slovenského, ukrajinského, mad'arského nebo
polského."
Asimilováni měli tedy
být nejenom ti, kdo se hlásili k německému národu, ale í lidé s německými
kořeny – to znamená osoby, u nichž byl jejich německý původ prokazatelný nebo i
jen domnělý. Ty směly být odmítnuty jen „ojedinělých případech“ a sice tehdy,
pokud se „hlásily k cizímu národu a pro něj i pracovaly" [Brandes 2012,
Němec, P.]. 20. 6. 1939 vydal říšský protektor pokyn oberlandratům, aby etnické
Němce evidovali formou dotazníků a na jejich podkladě vydávali průkazy státní
příslušnosti. Pří posuzování příslušností k německému národu je kromě jazyka,
školního vzdělání, činností v německých organizacích třeba ověřovat morální a
politické chování, to, co jedinec dokázal, rasové rysy a podíl německé krve,
jemuž je třeba „přičítat význam vůbec největší". Lze jej předpokládat,
pokud jeden z prarodičů byl nebo je Němec (sic), stálo ve směrnici říšského
protektora.
Mnoho Němců českých
zemí bydlících v protektorátu o říšské občanství kvůli službě v Pracovní službě
(Arbeitsdienst) a odvodům do ozbrojených sil neusilovalo a pokud ho již nabyli,
snažili se ho zbavit. Z 234 919 osob vytipovaných protektorátními úřady
jako etničtí Němci se do německých řad do 1. 6. 1940 nepřihlásilo 22 709.
Německý národnostní soupis
Deutsche
Volksliste, německý národnostní soupis (DVL, niemiecka lista narodowa,
volkslista) zavedený 4. 3. 1941 byl promyšlený a značně velkorysý německý pokus
z co nejvíce osob v okupované Evropě učinit Němce bez ohledu na rasová kritéria.
Netýkal se ale
protektorátu a československých území odstoupených Německu v roce 1938. Jeho
idea vycházela ze skutečnosti, že mezi obyvateli meziválečného Polska se
nacházelo hodně potomků etnických Němců připadlých při rozdělení Polska koncem
18. století mezi Rusko, Rakousko a Prusko, žijících především na západě a na
jihu polského území. Osob československé národnosti se Deutsche Volksliste
týkala, pokud neměly protektorátní státní příslušnost a pocházely-li z těch
částí Těšínska, které byly v roce 1938 Československem odstoupeny Polsku.
Usedlé obyvatelstvo
Slezska, polsky nebo slezskými dialekty hovořící, bylo německými úřady
považováno za etnické (kmenové) Němce (Stammdeutsche, Volksdeutsche). Německý
národnostní soupis (Deutsche Volksliste) měl čtyři tzv. oddělení (Abteilungen)
podle stupně němectví.
Do oddělení I
německého národnostního soupisu (DVL I neboli Deutsche Volksliste, Abteilung I)
byli zapsáni lidé aktivně prosazující němectví v předválečném Polsku včetně
Československem odstoupeného těšínského území v různých německých organizacích,
jejich německý původ se nezkoumal. Ti směli vstoupit do NSDAP ihned.
Do DVL II (Deutsche
Volksliste, Abteilung II) byli zapsáni lidé německé kultury a řeči, ale pasivní
vůči prosazování němectví. Ti mohli vstoupit do NSDAP až po určité čekatelské
lhůtě.
Do DVL III
(Deutsche Volksliste, Abteilung III) byly zapsány polonizované osoby zpravidla
již německy nehovořící, ale neprotivící se němectví (na rozdíl od osob z DVL
IV), osoby cizího původu, které uzavřely sňatek s Němcem, tedy osoby hovořící
slovanským jazykem, ale německého původu (deutschstämmig), tj. Kašubové,
Mazurové, Slezané, Wasserpoláci. Všechny za podmínky, že předtím nebyly členy
předválečných polských politických organizací. Mohli si zažádat o tzv. německou
státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf),
přičemž maximální lhůta pro odvolání německého občanství ze strany státu byla deset
let. Podle druhého výnosu o německém národnostním soupisu a o německé státní
příslušnosti v začleněných východních územích z 31. 1. 1942 (Zweite Verordnung
über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den
eingegliederten Ostgebieten vom 31. Januar 1942. Reichsgesetzblatt, Jahrgang
1942, Teil 1, S. 51f., § 5) obdržely německou státní příslušnost na odvolání
všechny osoby zapsané do DVL III.
Do DVL IV (Deutsche
Volksliste, Abteilung IV) připadly osoby, které podlehly polonizaci a aktivně
podporovaly polskost členstvím v polských politických organizacích a samy na
sebe nahlížely jako na Poláky, dále osoby zcela neněmeckého původu, které
podporovaly politiku Třetí říše. Mohly si ale o německou státní příslušnost na
odvolání ihned po zápisu do DVL IV požádat a od 25. 4. 1943 byli všichni
zapsaní v oddělení IV vedeni jako čekatelé na německou státní příslušnost na
odvolání. Jen část z nich ji do konce války obdržela.
Osoby zapsané do
DVL III a IV nesměly vykonávat úřad, kdežto osoby z oddělení I a II okamžitě.
Kdo z osob československé národnosti se po polském záboru Těšínska v roce 1938
přihlásil k polské národnosti, aby tam mohl zůstat, připadl do oddělení III
národnostního soupisu. (Teoreticky se tehdy mohl též přihlásit k národnosti
německé.) Pro protektorát optovat po německém záboru polského Těšínska nemohl,
tato možnost neexistovala. Muži zapsaní do DVL I, II, III podléhali vojenské
povinnosti, z DVL IV pouze ti, kteří německou státní příslušnost na odvolání
obdrželi [Pešek – Tůma – Kittel - Miller].
Německé úřady
začaly zapisovat do Deutsche Volksliste, do německého národnostního soupisu
počínaje 28. 10. 1939 nejdříve osoby na území bývalého Polska připadlého
Německu. Později tak činily i v jiných okupovaných zemích, např. zapisovaly do
ní slezské horníky v okupované Francii. Když byl dvanáctým výnosem 25. 4. 1943 změněn
zákon o říšském občanství (Zwölfte Verordnung vom Reichsbürgergesetz vom 25.
April 1943, 12. výnos říšského zákona o občanství z 25. 4. 1943), nesměli již
nabývat německou státní příslušnost Židé a Cikáni. Od 19. 5. 1943, začaly se zápisem, ale
pouze do oddělení I a II německého národnostního soupisu (Deutsche Volksliste,
Abteilung I a II), u osob německého původu na Ukrajině se zpětnou účinností
(platností) od 21. 6. 1941 a v bývalých jugoslávských územích Dolního Štýrska,
Kraňska, Korutan s taktéž se zpětnou účinností a to od 14. 4. 1941.
Povolávání do německých ozbrojených sil
Déle usedlí Češi v
odstoupených územích Německu obdrželi za podmínek uvedených v
Deutsch-tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November
1938, ve Smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách
státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. z. a n. jako Němci přidělenu německou
státní příslušnost bez ohledu na národnost, a to aniž se jich někdo ptal. A
museli rukovat. Pokud muži s přidělenou německou státní příslušností neněmecké národnosti optovali pro ČSR, vyhli se službě v německých ozbrojených silách.
O těchto
skutečnostech čeští dějepisci svorně a zarytě mlčí. Jediný, kdo se tímto
tématem dosud zabýval, s teritoriálním omezením na Hlučínsko, je historik
František Emmert. Ve své knize však, ač též právník, zcela nepochopitelně
dezinterpretoval onu Smlouvu o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938
Sb. z a n. tvrzením, že „jinak Češi zůstali jak v protektorátu, tak i v
Sudetech pouze protektorátními občany bez říšské státní příslušnosti“, což se
příčí skutečnosti [Emmert].
Principiálně
platilo: Kdo měl německou státní příslušnost (i židovští míšenci I. stupně, tj.
s 50 % židovské krve), musel k odvodu a byl-li schopen vojenské služby, musel
rukovat. Tak se stalo, že se v řadách německých ozbrojených sil ocitly osoby
české (podle předválečného úzu: československé) národnosti. Z německého státoprávního
hlediska byla národnost lhostejná. Podle definice byl Němec ten, kdo měl
německou státní příslušnost. Od roku 1935 z toho byli vyloučeni Židé (a míšenci
s více než 50 % židovské krve) a teprve během války i Cikáni.
Následující odhad je učiněn
z faktu, že polovinu populace tvoří muži a z nich téměř polovina je schopná
odvodu, z počtu (1) 193 793 osob české (československé) národnosti s německým
občanstvím v odstoupených územích z německého sčítání lidu k 17. 5. 1939, (2) z
cca 45 000 Hlučíňanů-Moravců hlásících se při sčítání lidu v roce 1930 k
československé národnosti, počet osob československé národnosti odešlých z
Hlučínska v roce 1938 do vnitrozemí odhadnut na 4000, (3) z 124 859 osob
hlásících se k československé národnosti v polském, později německém záboru
Těšínska [Seznam obcí a okresů Republiky česko-slovenské, které byly připojeny
k Německu, Maďarsku a Polsku] minus cca 30 000 přestěhovavších se ke konci
roku 1938 do vnitrozemí [Rataj]. Ty byly coby Slezané po německé okupaci
polských území považovány za osoby německého původu (deutschstämmig), slezská
národnost platila principiálně za německou, zapsány do německého národního
soupisu, do oddělení III (Deutsche Volksliste, Abteilung III). Obdržely
německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf
Widerruf) a muži museli rukovat.
V německých
branných silách podle odhadu tedy mohlo sloužit až 80 000 Čechů (sic),
mnohem více než v československých vojenských jednotkách na straně spojenců,
což se dodnes v českých dějepisných pojednáních pečlivě zamlčuje.
Zatímco se v
územích odstoupených Německu v roce 1938 nedá prokázat rozlišování
spolehlivosti rukovavších podle národnosti, volkslistářům z oddělení III a IV
se, zřejmě kvůli velkoryse stanoveným podmínkám nabývání německé státní
příslušnosti, nepříliš důvěřovalo, panovala obava, že by mohli narušovat
morálku v bojových útvarech, takže byli relativně často přidělováni do
nebojových, strážních útvarů. Obdobným způsobem se zacházelo s Čechy v
protektorátu, kteří si změnili národnost na německou. Jenže strážní oddíly, a
to i v koncentračních táborech, spadaly pod SS (neplést si s bojovými
vojenskými útvary Waffen-SS).
Na závěr pro
úplnost poznamenejme, že bývalí českoslovenští státní příslušníci i Židé (sic) ze slovenských a podkarpatskoruských územích
odstoupených vídeňskou arbitráží Maďarsku a zabraných po rozpadu Č-SR podléhali
vojenské povinnosti a rukovali do maďarské armády, Židé ale pouze do technických
praporů. Do maďarské armády rukovali i Slováci a Rusíni z těchto území.
Karpatští Němci, to jest bývalí českoslovenští státní příslušníci něnmecké
národnosti žijící k 15. 3. 1939 ve Slovenské republice, se nestali říšskými
státními příslušníky, rukovat do Wehrmachtu nemuseli, ale mohli tak učinit na
zcela dobrovolném základě. Učinili-li tak, obdrželi po narukování německou
státní příslušnost.
Češi s
protektorátní státní příslušností a Poláci z Generalgouvernementu jako jediní z
okupovaných národů Německem bojovat v německých ozbrojených silách nesměli. Ke
konci války se nasazení prvních českých dobrovolníků již připravovalo, ale
nedošlo k němu. Ostatním národům byl boj v německých ozbrojených složkách na
základě dobrovolnosti umožněn a to většinou zformováním jednotlivých
cizineckých divizí Waffen-SS.
Zdroje:
Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo
1938–1945. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1978
Bartoš, Josef; Borák, Mečislav: Češi v Říšské župě
Sudety. In: Hořák, Martin; Jelínek, Tomáš (eds.): Nacistická perzekuce obyvatel
českých zemí. Studijní materiál pro učitele dějepisu, Galén, Praha 2006
Boberach, Heinz (ed.): Meldungen aus dem Reich 1938–1939. Die geheimen
Lageberichte des Sicherheitsdienstes der SS. Bd. 11. Pawlak
Verlag, Herrsching 1984
Bohmann, Alfred: Das Sudetendeutschtum in Zahlen.
Handbuch über den Bestand und die Entwicklung der sudetendeutschenvolksgruppe
in den Jahren von 1910 bis 1950. Die kulturellen, soziologischen und
wirtschaftlichen Verhältnisse im Spiegel der Statistik. Sudetendeutscher Rat,
München 1959
Bohmann, Alfred: Menschen und Grenzen. Band 4:
Bevölkerung und Nationalitäten in der Tschechoslowakei, Köln 1975
Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem
Protektorat. Teil I und II, R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod
německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945.
Prostor, Praha 1999
Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische
Bestandsaufnahme. NS-„Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern.
Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München
2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých
zemích. Prostor, Praha 2015
Emmert, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčené osudy.
Vyšehrad, Praha 2005
Gebel, Ralf: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der
Reichsgau Sudetenland 1938–1945. Oldenbourg, München 1999
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české
XV. b. Paseka, Praha 2007
Groscurth, Helmuth: Tagesbücher eines Abwehroffziers
(1938–1940). Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1970
Habel, Fritz-Peter: Eine politische Legende. Die
Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet 1938/39. Langen–Müller,
München 1996
Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politische
Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg, München
2010; česky: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie
sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012
Němec, Petr: Die Lage der deutschen Nationalität im
protektorat Böhmen und Mähren unter dem Aspekt der „Eindeutschung“ dieses
Gebiets. In: Bohemia, 32/1991
Pešek, Jiří, Tůma, Oldřich, Kittel, Manfred, Miller,
Horst (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve
srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha
2006
Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny
české politiky v druhé republice 1938–1939. Karolinum, nakladatelství
Univerzity Karlovy, Praha 1997
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu,
Maďarsku a Polsku. Stav ke dni 28. listopadu 1938. Státní ústav statistický,
Praha 1939
Suppan, Arnold: Hitler – Beneš – Tito. Konflikt, Krieg
und Völkermord in Ostmittel- und Südsosteuropa. Institut für Neuzeit- und
Zeitegeschichtsforschung. Verlag der Österreichischen Akademie der
Wissenschaften, Wien 2014
Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat.
Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a
nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001
Žádné komentáře:
Okomentovat