Tomáš Krystlík
V souvislosti s bavorskou návštěvou Pavla Bělobrádka, který uctil pamárku obětí poválečného vyhnání Němců z tehdejšího československa, Jan
Veleba Českému rozhlasu (www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Veleba-je-zdesen-Belobradkem-Kdy-se-omluvi-Posselt-384964)
sdělil: „Čekal bych, že tak (Bernd Posselt) učiní vůči lidem vyhnaným z pohraničí
v roce 1939 (uctí jejich památku), což se nestalo… Ta první věc je příčina
(vyhnání Čechů z pohraničí), ta druhá věc (vyhnání Němců z ČSR) je následek. A
brát to v obráceném pořadí je podle mého názoru špatně.“
Již století před vyhnáním Němců českých zemí se
vlivem Palackého ujal názor, že na české země mají nárok pouze jazykoví Češi. Od
té doby čekali Češi jen na příležitost Němce vyhnat a jejich majetek si
přisvojit. Události roku 1938 nebyly tedy příčinou vyhnání Němců českých zemí.
Pokud je pan Veleba vzdělán, musí to vědět.
Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany
nebylo organizováno vysídlení českého obyvatelstva z pohraničních území
předaných Německu v říjnu 1938. Češi v odstoupených územích Německu, na rozdíl
od Těšínska připadlého Polsku a později Slovenska, mohli zůstat. Historik
Volker Zimmermann v roce 1995 zjistil, že není doložen jakýkoliv pokyn SdP,
Wehrmachtu, SD, gestapa, ani německých státních a správních úřadů vybízející k
vysídlení osob mimo Německou říši, nebo ho nařizující [Zimmermann]. Ke stěhování
do vnitrozemí se spontánně rozhodovali samotní přestěhovalci. Československé
centrální úřady počínaje 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v
odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do
vnitrozemí, kde je nikdo nechtěl. Příklady
telegramů a dopisů centrálních orgánů v tomto smyslu úřadům ústeckého
kraje lze nalézt v [Intolerance].
Češi, kteří se do německého pohraničí přistěhovali
v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými čechizujícími
zásahy během první republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co
pohledávat, když je tam stát a pod nátlakem počeštěné firmy nebudou potřebovat
a vydržovat. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o
zaměstnání, byť někteří si to nepřipouštěli. Československý stát přeložil své
zaměstnance a úředníky do vnitrozemí sám. Také zemědělci, kteří získali půdu
nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu
nebudou německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni. Další, kteří
raději preventivně opustili svá bydliště, byli čeští nacionalisté, zejména
členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina
bývalých legionářů.
Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli
dotázaní přestěhovalci české národnosti jako popud k opuštění bydliště
„skutečné potíže politické (11,92 %), hospodářské (16,41 %), kulturní (1,26
%)“, celkem 29,59 %, „obavy před potížemi politickými (19,56 %), hospodářskými
(17,33 %), kulturními (2,40 %)“, celkem 39,30 %, „touhu žít mezi občany české
národnosti a ideové důvody“ (11,82 %), „touhu žít v ČSR“ (7,21 %), „jiné
důvody“ (8,37 %), „důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně“ (3,71 %) [Šíma].
Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu
nevyskytuje. Velmi podrobně píšící autor Jaroslav Šíma uvádí ve svém díle z
roku 1945 jako pronásledování ze strany Němců pouze (sic) následující: „22.
září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl
jsem členem SOS“. „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních
otázkách“. „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého
bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni,
pak jsem utekl“ [Šíma]. Dílo vyšlo bezprostředně po válce v roce 1945, kdy doba
nebyla Němcům nakloněna, takže by se dalo předpokládat, že pokud by to bylo bývalo
jen trochu možné, tak by byly bývaly Šímovy záznamy zmanipulovány v neprospěch německé
státní správy v odstoupených územích.
Skutečným důvodem přestěhování ale byla v naprosté
většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva z
toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již československý stát v německých
sídelních územích chránit. To poslední prozrazuje, že jejich předchozí chování
a československého státu nebylo v pořádku. Šíma to implicitně potvrzuje, když
píše, že potíže vedoucí k přestěhování udávali zaměstnanci ve vyšších službách,
tj. v kancelářích, v obchodu, technici. Dále předáci a funkcionáři Sokola,
českých obranných jednot, příslušníci svobodných povolání a dělníci. Byly to
ztráta obživy a potíže nebo obavy z nich následkem předchozího kolonizátorsko
nacionalistického chování, u dělníků též obava z politického pronásledování za
členství v českých socialistických stranách a v KSČ. Nejvíce potíží udávali
exponenti českého živlu [Šíma]. Nemovitý majetek si mohli vzít s sebou, o
nemovitý se starat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se, dostal
nemovitý majetek nuceného správce, který jim po celou válku posílal výnosy z
něho do protektorátu.
Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi
nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo přinuceni k
vystěhování. V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav
před útokem, tedy nikoliv v důsledku násilí [Zimmermann]. České deníky té doby
byly přeplněny komentáři o křivdách, které se Čechům staly odstoupením
pohraničí, a to v takovém množství, že fakticky rezignovaly na svůj hlavní
účel, na zpravodajství. Za tohoto stavu národního lkaní by žádná událost
dokumentující příkoří, násilí, vynucené vystěhování Čechů z odstoupených území
Německu, nezapadla, byla by zveličena a pohotově jako velekřivda na Češích
podána čtenářům. České sdělovací prostředky se tehdy snažily neoznačovat přestěhovalce
do vnitrozemí za uprchlíky, protože „prchání“ navozovalo „zbabělost“,
„nestatečnost“ Čechů. Pozdější knižně vydané vzpomínky přesídlenců hovořily z obdobného
důvodu o drastickém násilí, které je přinutilo k odchodu, a to jen kvůli tomu,
aby jim někdo nevyčetl zbabělost nebo malichernost důvodů přestěhování, když se
k předchozímu nevhodnému svému chování v německých sídelních územích přiznat
nemohli.
V otázce migrace v létech 1938–1939 lže česká
historiografie nejintenzivněji.
Zdroje:
Intolerance. Albis
International, Ústí nad Labem 2004
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští
přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii
sociální péče. Societas, Praha 1945
Zimmermann, Volker: Die
Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v
nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety
(1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001
Žádné komentáře:
Okomentovat