Lukáš Beer
Sociální antropolog Karl
Valentin Müller si v jedné ze svých studií všímá sociálního postavení českých
pobělohorských exulantů v bývalé obci Nowawes východně od Postupimi, která je
nyní součástí jeho součástí: „Známý hřbitov v Berlíně-Nové Vsi
(Berlin-Nowawes), na kterém je pohřbeno mnoho česky hovořících exulantských
rodin, nese velkou řadu vysoce vážených a sociálně velmi pokládaných jmen.“
Česky mluvící obyvatelstvo Čech a Moravy utrpělo podle Müllera ztrátou
vlastních elitních vrstev velkou ránu. Z podstatné části tuto „rodovou elitu“
nahrazovali němečtí přistěhovalci, kteří byli později čechizováni a stali se
tak součástí českého národa.
Doposud jsme nahlíželi na
zajímavé následky Bílé hory pouze z hlediska výlučně jazykového a kulturního
vývoje etnik žijících v českomoravském prostoru. Jestliže se nyní budeme chtít
pokusit načrtnout dopad tehdejších historických událostí na biologické
formování později se definujícího českého národa, nepochybně tím musíme opustit
mantinely pro dnešní dobu běžného, konformního zkoumání určitých jevů, jež
zcela přehlíží biologickou podmíněnost utváření „národního svérázu“, tak jak ji
zcela běžně chápali četní vědci různé provenience ještě v první polovině 20.
století. Z pohledu moderní vědy mohou být následující závěry proto považovány
samozřejmě za překonané, ale polemizovat o této otázce není smyslem
následujícího textu. Zabývat se tím, zda následující informace či závěry lze
vůbec z hlediska dnešního pohledu vědy považovat za jakkoli relevantní, se tedy
nebudeme. Nicméně přenecháme čtenáři k samostatnému uvážení, jak tyto –
přinejmenším velmi zajímavé – teze přijmout.
Sudetoněmecký sociální
antropolog Karl Valentin Müller (narodil se roku 1896 v Bodenbachu, Podmoklech,
dnešní součásti Děčína, a zemřel v roce 1963 v Norimberku), vyučující ve
čtyřicátých letech minulého století na pražské univerzitě a jedna z vedoucích
osobností pražské Nadace Reinharda Heydricha, hovořil ve svých studiích a na
svých univerzitních přednáškách o blízkosti českého národa k německému národu,
což se podle něj odráželo jasně a znatelně i v antropologickém obraze. Müller
tvrdil, že o hlubších „rasových rozdílech“ mezi Čechami a sousedními oblastmi
tehdejšího říšskoněmeckého obyvatelstva (jmenovitě v Sudetské župě, ve
východním Slezsku a v Dolním a Horním Rakousku a ve Vídni) nemůže být žádná
řeč. Pouze české obyvatelstvo severně a západně od Prahy bylo prý o něco
„tmavší“, ale s větším vzrůstem než v sousedících oblastech Německa. Müller v
této souvislosti vyjádřil domněnku, že se v těchto případech jedná o pozůstatky
„pohaslého rasového obrazu Pračechů“. Tento údajný rasový obraz „Pračechů“ se
ovšem jinak v průběhu staletí nejen díky intenzivnímu „promísení krve“ s Němci
výrazně odlišoval od aktuálního „rasového profilu“ českého národa.
Müller v jedné ze svých
studií (1943) dokonce přímo cituje známého a jím velmi ceněného českého
historika Josefa Pekaře, který napsal ve svém díle O smyslu českých dějin v
roce 1929: „Pokud jsme hospodářsky a průmyslově schopnějšími, v administrativě,
disciplíně, v pracovním výkonu pokročilejšími než ostatní východní národy, tak
to především vděčíme německé výchově. A musí být řečeno, že ne pouze výchově. V
průběhu staletí jsme se s Němci mnohokrát opakovaně smísili, přijali mnoho
německé krve, změnili také rasově podstatně náš charakter. Pokud má dnes
čtvrtina Čechů v Čechách německé jméno, tak to v žádném případě není dokument
germanizace, nýbrž čechizace, poukázáním na to, kolik Němců na této historické
česko-německé bojové půdě bylo zřejmě odcizeno svému národovství. I tato
skutečnost působila nekonečně silně na míru naší odolnosti vůči Němcům a na
naši horlivost se jim vyrovnat – Němci byli z části čechizováni v jazyce, my
germanizováni ve vlastnostech a schopnostech.“ Ačkoliv Pekař tyto věty určitě
nenapsal jako sociální antropolog, činil K. V. Müller závěr, že Pekařovy věty
„by mohly být i dobrým leitmotivem pro smysl české budoucnosti v tom smyslu, že
nechávají rozpoznávat oboustranné vazby a povinnosti, pramenící z dalekosáhlého
krevního a kulturního společenství“ obou národů.
Dá se v podstatě tvrdit,
že tato Pekařova slova jsou vlastně jakýmsi meritem závěru Müllerových studií
ze 40. let minulého století, ač tyto myšlenky český historik formuloval o mnoho
let dříve a navíc – na rozdíl od Müllera – tak činil pouze na základě své
„intuice“, zatímco německý sociální antropolog své teze opíral o konkrétní
výzkumy a statistiky. V roce 1943 vyšla v Berlíně kniha Böhmen und Mähren im
Werden des Reiches, která obsahovala mimo jiné i Müllerův text pojmenovaný
„Německá krev v Čechách a na Moravě“. Autor v něm publikoval toto své hodnocení
„rasového obrazu“ současného českého národa: „Když dnes provádíme srovnání mezi
rasovým obrazem česky mluvící a německy mluvící části obyvatelstva Čech a
Moravy včetně sudetského území, tak je obtížné zjistit nějaké hluboko
zasahující rozdíly. Jak ukazují přiložené mapky, jeví se část českého
jazykového území podle barvy vlasů, pokožky a očí zřejmě o něco tmavší než
sudetoněmecký okraj a podobá se v tomto ohledu spíše jihobavorským a rakouským
poměrům. Na druhé straně se ale veskrze ukazuje docela jasný rozdíl tělesné výšky
ve prospěch české části obyvatelstva, který v tomto směru přibližuje český
národ více než sudetoněmeckým územím spíše německému říšskému průměru. (sic!)
Vyšší tělesná výška je ale znakem, který v našich krajinách bezpodmínečně
poukazuje na kmenové rasy německého národovství (nordicko-falcská, vedle toho
dinárská) a vylučuje rasy, které právě podmiňují cizorodost mnohých slovanských
kmenů. Ve vnějším obrazu je tudíž dnes český národ německému národu nejbližší
ze slovanských národů. Navíc má k němu značně blíže než nějakému slovanskému
národovství. Českomoravský prostor se značně nenuceně zapadá do rasových poměrů
střední Evropy se svým pozvolným spádem nordické krve od severu na jih a baltských
rasových znaků od východu na západ.“
Müller ve svých studiích
analyzoval několik dějinných etap, kdy ve větším měřítku mělo docházet k
čechizaci „německé krve“. Pobělohorská etapa, o které zde bude řeč, je tedy
jedním z vícero takovýchto dějinných úseků, ale zato také jedním z
nejvýraznějších.
V listopadu 1941 byl Karl
Valentin Müller říšským ministrem pro vědu, výchovu a vzdělání jmenován
vedoucím nově vybudované katedry pro sociální antropologii. Svou výuku zahájil
specialista v letním semestru 1942 přednáškou a cvičeními, která se věnovala
základům sociální antropologie. V zimním semestru 1942/43 rozvíjel svoji
pedagogickou činnost na Filozofické fakultě v rámci nových přednášek, které
byly povinné pro posluchače všech fakult a oborů. Nejednalo se zde přitom o nic
jiného než o různé a zdokonalované varianty nahoře citované studie o významu
německé krve v českém národě. Vedle toho přednášel společně s vedoucím „Ústavu
dědičné a rasové hygieny“ prof. Karlem Thumsem na téma „Rasová hygiena“ a
„Demografická politika“ na zdravotní fakultě. V letním semestru 1943 byla pak
jako seminář pro pokročilé nabízena studentům přednáška „Německý podíl krve na
českém národě“. Müller povýšil později na vedoucího Institutu pro sociální
antropologii. Označení základních kursů, které měly údajně patřit k nejlépe navštěvovaným
na pražské univerzitě, mírně variovalo a v podstatě se jednalo o nové varianty
předchozích přednášek. Za zmínku stojí i skutečnost, že v roce 1944 podnikl
Müller na náklady Nadace Reinharda Heydricha několik cest na Slovensko, kde byl
po vypuknutí tzv. národního povstání zatčen. Po dvou měsících se mu však
podařilo uprchnout, za což mu Karl Hermann Frank posléze propůjčil válečný
záslužný kříž druhé třídy.
Účel Müllerova výzkumu
byl přitom jednoznačný – jeho studie měly poskytnout materiál nacionálněsocialistickému
aparátu a měly být, samozřejmě vedle nezávisle na jeho práci prováděných
rasových průzkumech, podkladem pro vytváření germanizačních plánů
českomoravského prostoru. Je nutné si ale uvědomit, že Müller nebyl „rasovým
odborníkem“, ale zkoumal příbuznost Čechů s Němci pouze metodami a z hlediska
sociální antropologie. A co je velmi podstatné – jím publikované studie byly
přístupné nejširší veřejnosti. Byly sice otištěny pouze v němčině, ale knihy,
kde byly jeho dva významné texty publikovány, byly samozřejmě běžně dostupné i
Čechům. Konkrétně jde především o velkou obrazovou knihu Das Böhmen und Mähren
Buch, vydanou v roce 1943 v Praze nakladatelstvím Volk und Reich Verlag, dodnes
poměrně dobře rozšířenou po českých antikvariátech. Je ale pochopitelné, že
Müller ve svých textech ani náznakem nehovořil o „přenárodnění“ (Umvolkung)
současné české populace, pouze se zabýval historickým vývojem a rasovou
příbuzností obou národů, aniž by ve svých veřejně publikovaných textech činil
nějaká doporučení – vyjma již citovaného „leitmotivu“, že vědomí krevní
příbuznosti obou národů by mělo vést k oboustrannému vědomí určitých vazeb a
povinností.
Že jeho výzkumy (a
závěry, které z nich činil) musely být do jisté míry známy i širší veřejnosti,
ostatně dokazují i instrukce ústředny Hitlerovy mládeže v Praze z jara roku
1944, vydané v pokynech pro vedoucí této organizace pro duchovní výchovu
mládeže, které se konkrétně zabývaly tím, jak má německá mládež v Protektorátu
vystupovat vůči příslušníkům českého národa. Praví se v nich mj.: „Musíte ale
také vědět, že 60 až 70 % českého národa má podle zjištění jednoho profesora
pražské univerzity německý podíl v krvi. (...) Nesmíte věřit tomu, že vůči Čechům
smíme vystupovat jako vůči Ostarbeiterům nebo Polákům. Velká část českého
národa pilně a spolehlivě pracuje ve zbrojních továrnách. Ukažte, že jste jako
němečtí chlapci a dívky zdvořilí a ochotní pomáhat, aniž byste se přitom
vnucovali.“ Oním „profesorem pražské univerzity“ přitom nebyl nikdo jiný než
Karl Valentin Müller.
Interní, tedy veřejnosti
nedostupné úvahy tohoto vědce, se ovšem otázkou přenárodnění Čechů zcela
otevřeně zabývaly. Müller zastával názor, že přenárodnění Čechů, a tím jejich
faktické plnohodnotné včlenění do německého národa, by nenapáchalo tak velké
„rasové škody“, než se původně všeobecně předpokládalo, pokud by se potvrdily
jeho teorie, které by však musely být ještě podpořeny dalšími novými
fundovanými průzkumy. Jedna z jeho teorií tvrdila, že u značné části
„nacionálně českého“ obyvatelstva – a zvláště v jeho vyšší vrstvě – se jedná o
nositele odcizené, čechizované německé krve. Tato krev podle Müllera měla být
„navrácena zpět“ a germanizována. To se ale v žádném případě nesmělo dít
formami hrozby, nátlaku, protože nátlak by vytvářel národní odpor. Vyslovoval
se pro cestu nenápadných a přirozených prostředků, jmenovitě nabídkou
sociálního vzestupu. V tom viděl Müller cestu k „návratu německé kulturní země
a německé krve“ do lůna německého národa a k zažehnání nebezpečí „slovanské
pěsti v německé žaludeční jámě“. Tuto tezi precizoval pak v následujících
letech, ve kterých připravoval další elaboráty pro nacionálněsocialistický
aparát.
Podstatnou část bádání
Müllera zahrnovaly průzkumy hřbitovů v Čechách a na Moravě, kde hledal
procentuální zastoupení německy znějících příjmení mezi pohřbenými Čechy, a
zajímalo jej především hledisko jednotlivých sociálních stavů pohřbených a
vztažnost podílu německých příjmení k jednotlivým těmto sociálním stavům. Sám
připouštěl, že tato metoda bádání má své slabé stránky, nicméně lze z výsledků
činit spolehlivé závěry vývoje určitých trendů. Podle Müllera byl přísun
německé krve do „českého národovství“ nevyrovnaný z hlediska jednotlivých
sociálních – použijeme -li Müllerova slovníku tak jednotlivých „výkonnostních“
vrstev budoucího českého národa. Ilustroval to v nejrozšířenějším textu určeném
pro veřejnost (zmíněná kniha Das Böhmen und Mähren Buch) docela barvitě tak, že
když laik brzy ráno ve veřejné dopravě sleduje v Praze obličeje cestujících
spěchajících do práce, zjistí markantní rozdíl mezi lidmi, dopravujícími se na
pracoviště velmi brzy ráno (dělníci) a těmi, co vykonávají kancelářské,
úřednické práce a jejichž pracovní doba začíná později. Uvedl, že mezi lidmi v
druhé skupině sotva laik na první pohled najde někoho, kdo by se svým
zevnějškem nějak výrazně lišil od lidí v jiných německých velkoměstech. Jinak
tomu ovšem bylo u první skupiny pracujících, kde již podle něj byly odchylky
mnohem patrnější a nápadnější. Všemi Müllerovými texty se jako červená nit
táhne teze, podle níž se „vlévání německé krve do českého národovství“
projevilo prakticky v rasovém profilu „výkonnostně vyšších vrstev“ současného
českého národa. Odůvodňoval tím i rapidní kulturní vzestup českého národa v 19.
století.
Neznamenalo to ovšem
automaticky, že by Müllerova metodika a některé závěry jeho výzkumu zůstaly
zcela bez kritického posudku vyšších míst, jak ostatně dokazuje i hodnocení
berlínské Vnitřní zpravodajské služby SS při Hlavním říšském bezpečnostním
úřadu (RSHA) z roku 1941 k pamětnímu spisu K. V. Müllera o otázkách
přenárodnění v oblasti jihovýchodu. Především Müllerovy názory na budoucnost
českých vysokých škol, s jejichž působením nadále počítal, ne neslučovaly s
představami nacionálněsocialistického aparátu. Müller spoléhal na poněmčování
Čechů takřka cestou přirozeného výběru – ti více nadaní Češi by dle jeho
představ mohli počítat se studiem na německých vysokých školách a posléze i s
výhodnějšími pracovními místy, zatímco ti méně „nadanější“ mezi českou elitou
by byli odkázáni na studium na nějaké české vysoké škole, ovšem s tou konečnou
nevýhodou, že by své pozdější povolání mohli vykonávat pouze na území
Protektorátu a nikoliv na relativně atraktivnějších (atraktivněji ohodnocených)
pracovních místech v Říši.
Vnitřní zpravodajská
služba SS sice schvalovala Müllerův předpoklad zákonitostí sociální
přitažlivosti (resp. přitažlivosti sociálního vzestupu), platných při procesech
asimilace, a domnívala se, že Müller „právem zdůrazňuje, že nemá příliš význam
vykonávat nátlak, nýbrž že jde o to, aby se Čechům, kteří pro nás přicházejí v
potaz, ukázalo, že jejich splynutí v němectví je pro ně nutné a mohou se k němu
stavět kladně, aniž by museli pociťovat stud vůči svému kmenovému národu.“
Přenárodnění mělo dle Müllera probíhat cestou „dobrovolného výběru vloh
nadání“, přičemž „rozhodující úlohu při psychologické stránce této záležitosti
bude hrát skutečnost, že velmi značný podíl nadaných českých rodin má německé
předky“. Müllerovým úvahám však v SS vytýkali, že velmi podceňuje sílu
moderního nacionalismu 20. století a sílu moderního českého národního
uvědomění, protože zákonitosti sociálně podmíněné asimilace díky síle
nacionalismu již nepůsobí tak intenzivně jako v minulých stoletích, která byla
předmětem Müllerových zkoumání přenárodňovacích procesů v Čechách a na Moravě.
Moderní nacionalismus se formuloval až mnohem později a lidé přebírali jazyk,
kterým mluvili, čistě z praktických důvodů a neměli žádné „nacionální“ zábrany
a obavy, že se odcizí. Vnitřní zpravodajská služba SS v Berlíně koneckonců
poněkud zpochybňovala Müllerovu kompetenci k hodnocení rasové otázky, když ve
svém posudku o jeho studiích konstatovala: „Podobným způsobem jako v otázce
reakce soudobého nacionalismu se Müller poněkud mýlí v otázce rasové. Sice
naprosto zohledňuje rasové prvky, nevěnuje ale dostatečnou pozornost jejich
významu. Zde je žádoucí korektura, spíš více v tom negativním smyslu, že se
stanoví, že v žádném případě nebude připuštěno přenárodnění Čechů, u kterých
hrají roli jisté rasové komponenty (především mimoevropské, potom ale také baltské,
alpínské a mediteránní, pokud jsou naprosto převažující).“
Müller se ve svém
historickém rozboru soustředil na několik významných etap „počešťování“ původní
„německé krve“ už od dob dávnověku, kdy podle něj původní rasový obraz
„Pračechů“ byl značně odlišný od toho současného. Za jednu z těchto významných
etap přílivu německé krve do češství považoval právě období po Bílé hoře a po
Třicetileté válce. Konstatoval, že na konci Třicetileté války prý byly české
země „po krevní stránce stejně tak silné jako severní a východní územní části
německého kolonizačního území nebo dokonce možná i silnější“. O tom, že se
němectví v Čechách prosadilo také jazykově, svědčily prý nejen obranné pokusy
nositelů českých národních tradic, nýbrž také rozšíření německých příjmení,
která se stabilizovala v mužské linii. Podle hodnocení docenta Gerharda Eise
(rodáka z Ústí nad Labem) z Německé univerzity v Praze (promoval zde v roce
1931 v oboru germanistiky) činil poměr německých příjmení k českým příjmením v
roce 1654 v Čechách 5:3. Müller přitom považoval podíl zastoupení příjmení za
jednu z hodnotných pomůcek svého výzkumu, ačkoliv ne tak zcela bez výhrad
(problematiku precizoval ve svých studiích a my je jí zde pro zjednodušení
zabývat nebudeme). Příjmení prý na sklonku 16. století a počátkem 17. století
prodělala násilnou proměnu k české nebo německé formě.
Německá rodinná jména
byla tedy podle Eise v Čechách a na Moravě v převaze již před novou hromadnou
imigrací koncem 17. století. Berní rula z roku 1654 a soudobé soupisy poddaných
vykazují v celých Čechách mezi 800.000 osobami, které „zbyly“ na našem území po
Třicetileté válce, dobrých 500.000 nositelů německých jmen. Následujícím
masovým přistěhovalectvím se do roku 1700 německý podíl jmen podle Müllera
zřejmě mohl značně zvýšit. Odhadoval, že v posledním desetiletí 17. století
možná naproti sobě stálo nejméně 600.000 nositelů německých jmen a 300.000
nositelů českých jmen, tedy dokonce již dvojnásobek. Co je ovšem velmi zásadní:
o dvě století později se sice obyvatelstvo asi zosminásobilo, ovšem to už tu
vedle sebe stáli Němci a Češi v opačném číselném poměru. Jak si lze tuto
skutečnost vysvětlit?
Müller samozřejmě moc
dobře věděl, že tento předpoklad přisuzování „národnosti“ podle příjmení a také
změny příjmení je do jisté míry problematický, ale vylučoval, že by za tento
velký skok mohla snad rozdílná porodnost obou skupin či rozdílné vystěhovalecké
trendy. Měl proto jediné vysvětlení: „Odpovídající velké části německého
imigračního proudu, stejně jako již dlouho usazeného němectví, vešly poklidně a
ve vší tichosti do českého národovství. Ovšem protichůdně byly ve stejném
časovém úseku poněmčeny významné části českého národovství v okrajových
územích, a v neposlední řadě ve Vídni.“
Češství z let 1650 až
1750 vykazovalo podle Mülera „nejhorší stav v proměnách své biologické
struktury“. Nejen že bylo – podobně jako němectví – po válce početně
zdecimováno, nýbrž také přišlo díky vystěhování „velkých částí svých
nejhodnotnějších vrstev“ v přecházejícím období (exulanti) o velkou část jakési
své vlastní sociální elity. Vzniklo tak určité vakuum. Po Třicetileté válce
byla země zbídačená, podobně jako převážná část německy mluvících zemí, počet
obyvatel českého království klesl ze 3,000.000 na zmíněných cca 800.000, ze
150.000 selských usedlostí zelo 80.000 prázdnotou. Velké části měst, která byla
mnohem více postižena než venkov, byly v sutinách nebo chyběli obyvatelé. Např.
v Táboře bylo 81 % domů opuštěných, Hradci Králové 70 %, v Litoměřicích 70 %
atd. Historik Pekař uvádí, že z Prahy se tak mezi léty 1624 a 1627 vystěhovalo
na 400 měšťanských rodin, celkem z Království českého asi 30.000 lidí.
Obyvatelstvo bylo třeba nahradit, a protože Češi v jazykovém smyslu mimo
hranice království nesídlili, stěhovali se do království vzhledem ke
geografické blízkosti především Němci.
Třicetiletá válka,
obzvláště vystěhování asi 36 000 osob exulantských rodin, podle Müllera
„ochudila české země jednou ranou o téměř veškerou dědičně biologickou elitu
jak německy, tak česky mluvící“. Vysokou úroveň těchto českých vrstev,
odcházejících do exilu, podle Müllera potvrzuje i následovná „kariéra“ těchto
rodů v zahraničí: „Že se nejednalo pouze o nejlépe situované a
nejcharakternější, nýbrž také o výkonnostně nejdovednější rodiny
česko-moravského prostoru, dokazuje jejich sociální úspěch po přechodu do
sousedního německého národovství. A tak nese známý hřbitov v Berlíně-Nové Vsi
(Berlin-Nowawes), na kterém je pohřbeno mnoho česky hovořících exulantských
rodin, velkou řadu vysoce vážených a sociálně velmi pokládaných jmen.“ Absence
této elity, „která se v novém národním prostoru, kde ovšem již neznamenala více
než kapku v moři, znamenitě osvědčila, se na druhou stranu velmi projevila u
českého národovství na své rodné půdě.“ Müller těmito okolnostmi „biologicky“
vysvětloval „markantní zchudnutí, můžeme říci i zpustnutí českého, nebo ještě
lépe veškerého česko-moravského kulturního života v 17. a 18. století“.
Jak již bylo řečeno,
zmíněné vakuum se vyskytlo jak u českomoravského češství, tak i u zdejšího
němectví. Nejrychleji se pak zaplňovaly mezery u německé části obyvatelstva
cestou bezprostřední náhrady z příhraničních německých území. Ale také český
národní prostor získával již koncem 17. století velké přívaly novousedlíků a
novoobčanů z německého „národního“ (jazykového) prostoru. Duchovní a světské
panstvo se horlivě snažilo zaplňovat znovu lidmi své plodné, ale válkou
obzvlášť silně postižené statky a města v nitru země a nabíralo tyto
novousedlíky účelově z příhraničních, hustě německy osídlených hornatých
krajin, které byly díky své chudobě válkou postiženy méně a jejichž
obyvatelstvo nebylo válkou zdecimováno stejným způsobem jako plodné kraje ve
vnitru českomoravského prostoru. Tato silná nová imigrace určitě vedla k
příležitostným germanizacím kdysi českých krajů, jako např. v západních
Čechách. Müller ovšem zdůrazňuje, že tyto lidé byli z podstatné části
čechizováni: „Většinou byl nový příliv obyvatelstva do měst a na venkov v rámci
dlouhých, místně dalece rozšířených přechodných období dvojjazyčnosti,
jazykově-národoveckého utrakvismu, nakonec přiváděn k českému národovství.“
Naplňování českých (a
moravských) usedlostí po konci Třicetileté války chalupníky, nesvobodnými
sedláky, vesnickými řemeslníky apod., motivováno hospodářstvím, připomínalo
Müllerovi tzv. Sachsengängery – to byli němečtí zemědělští dělníci v Německém
císařství, kteří opouštěli oblasti na východ od Labe, aby našli na západě lépe
zaplacenou práci. Zemědělští dělníci z provincií Východní Prusko, Západní
Prusko a Poznaňsko putovali za lepší prací do Horního Slezska, Saska, do
Berlína a především do Porúří. Velkostatkáři v oblastech na východ od Labe zase
museli chybějící stav, vzniklý odchodem vlastních pracovních sil, dorovnávat
přistěhovalectvím polských pracovníků z Ruska a Rakousko-Uherska. Prusko se
proto dokonce obávalo polonizace, a proto zavedlo přísná restriktivní opatření
(například těhotné ženy hostujících dělníků byly odsunuty, putujícím dělníkům
byl zakázán pobyt v zemi během zimy apod.) Mimochodem Rakousko-Uhersko zřídilo
roku 1916 speciální tábor pro Sachsengängery v Osvětimi, který byl během 2.
světové války přebudován na koncentrační tábor.
Co srovnáním se
„Sachsengängery“ ale chtěl Müller naznačit: tito osídlenci z německých oblastí
do Čech a Moravy podle něj nepředstavovali „zrovna ty nejhodnotnější rody“.
Formuluje to poněkud kostrbatě: „Přece jenom ale přicházely tyto rodiny z
takové německé oblasti výkonnostního plemene, která se, jak se dá snadno
ukázat, naprosto lišila od oblasti sousedních slovanských národů také v nižších
výkonnostních třídách vyššími průměrnými nároky, a tím větší přísností
výběrových měřítek.“ Jinými slovy: tito příchozí osídlenci německého původu do
Čech a na Moravu nepatřili po stránce „sociální výkonnosti“ k elitě němectví,
ale ve srovnání se sousedními Slovany se i tyto vrstvy jevily jinak: „Stejně
jako byly známy příklady německo-polského výkonnostního rozdílu ještě v období
roboty (...), bylo možné zaznamenat také ještě v 18. století z velmi
neutrálních pramenů, nebo dokonce z takových, které byly Čechům nakloněny,
jednoznačná líčení o ,méněhodnotném průmyslu‘ a technickém stavu nízké úrovně,
o nedbalosti a zpustnutí v ,čistě českém‘ prostředí na rozdíl od
sudetoněmeckých sedláckých oblastí.“ Tak jako se podle Müllera svého času
„výtečně osvědčila krev německých knížat“ (Přemyslovci), tak tomu mělo být i ve
všech stavech směrem dolů až po sedláka. Vnárodnění německé krve do – tenkrát –
výrazně slabší slovanské výkonnostní konstrukce dále znamenalo zvelebení
dědičných základů hospodářského a kulturního výkonnostního standardu. „Tak jako
to dřívější, stalo se i novodobé masové vnárodnění rodových článků německé krve
do českého národa rasovým a společensko-biologickým procesem (...) zvyšujícím
hodnotu; procesem, který teprve biologicky umožnil vzestup českého národa, jenž
právem s podivem sledujeme, z jeho bídného stupně ještě v 18. století směrem k
výkonnostní rovině téměř bok po boku s Němci starého Rakouska.“
Müller hovořil o „nízké
úrovni kultury sudetských zemí v 17. a 18. století“ a vysvětloval to biologií:
„Pokud je odvedena bezmála celková duchovní a hospodářská, charakterová a
výkonnostní elita obyvatelstva, jak to bylo naší zemi osudem po bitvě na Bílé
hoře ve formě zástupů exulantů, pak by byl zázrak, kdyby na místě zůstala ještě
nějaká pozoruhodná kultura. Chybějí přeci tvůrčí síly, a do značné míry síly,
nesoucí kulturu v tomto prostoru!“ Dále dedukoval, že z takovéhoto o elity
ochuzeného a oslabeného obyvatelstva se sice časem „vymendeluje“ (podle
Mendelových zákonů) nadprůměrně nadané potomstvo, „ale to nepostačuje k tomu,
aby nahradilo sumu nejušlechtilejších rodových kořenů. Teprve navýšení
zpustošeného ,krevního záhonu‘ vybraným osivem je schopno navýšit celkovou
úroveň a způsobit dostatečně husté obsazení rozhodujících vyšších polí
sociálního výkonu kvalifikovanými uchazeči.“ Tuto roli podle něj převzali
němečtí osídlenci, kteří později po několika generacích přešli k „českému
národovství“.
Poté, co se
prostřednictvím obrozeneckého hnutí, raženého německými průkopníky a mocně
podporovaného německy vzdělanou zemskou šlechtou, otevřely „češství“ nové
kulturně lákající oblastí činnosti a byly mu nabízeny možnosti a příležitosti
sociálního vzestupu, které však ze svých vlastních zásob nedokázalo doplnit
vlastními uchazeči (viz zmíněné vakuum), začala z přelidněných kulturně a
„sociálně povznesených výkonnostních vrstev němectví“ ze sousedství proudit
vlna „nositelů nadání“ do onoho českého vakua a přinášela s sebou celá uzavřená
„občanstva“ německého původu. V původním poměru 5:3 spatřoval Müller klíč
jakéhosi hrubého „národního poměru“ českomoravského prostoru té doby. A činil
tedy onen závěr: „Za souhlasného předpokladu stejné rozmnožovací síly obou
národů by pak proti sobě na začátku 20. století nesmělo stát 6 miliónů Čechů a
3 milióny Němců, nýbrž by měla být očekávána zhruba zcela opačná relace. Tak
silný je čistě početně význam přechodu rodů s převážně německou krví k
češství.“ Jinými slovy: tak silné mělo být počeštění původně německého
obyvatelstva, které po Třicetileté válce proudilo do Čech a Moravy.
Ve stejné míře, jak se
navyšoval podíl „nově vnikajícího německého rodového statku do výkonových stavů
českého národa“, zvedala se úžasným způsobem i jeho kultura během 19. století.
Müller upozorňoval, že impozantní nárůst kulturních schopností a nacionálního
uvědomění v českém národě nespočívá jen v nově získané „německé krvi“. K novému
rozmachu prý určitě přispělo i znovuoživení starších příbuzenských kmenů, které
byly Třicetiletou válkou ochuzeny o své nejcennější větve a díky tomu byly
nejprve málo plodné. Protože ona vedoucí vrstva „češství“ ještě před
Třicetiletou válkou byla z velké míry tvořena „ze stejných dědičných pramenů
jako ta z příhraničního německého národovství“. Tyto procesy prý „rasově a
výkonnostně“ srovnalo češství s německým okolím. (Müller hovoří o „výkonnostní stejnorodosti“.)
Müller pracoval s tezemi
asimilačních přesunů v rámci výkonnostních sociálních vrstev dvou národů.
Zdůrazňoval, že česká „města, obzvláště střední stavy a horní vrstva, pojímala
ve větším měřítku německou krev, a nižší stavy naproti tomu pojímaly méně
německé krve.“ (Viz srovnání cestujících pražských tramvají v odlišné doby.)
Toto tvrzení podle Müllera potvrzuje mimo jiné například součet jmen seznamu
odvodu branců pěšího regimentu barona de Wallise z roku 1683: 107
česko-moravských vojáků mělo německá, 79 česká jména. Rekruti pocházející z
nižších vrstev vykazovali vyšší podíl českých jmen, než se dalo očekávat.
Podobný rozdíl mezi vrchní a nižší třídou vykazovalo také téměř o sto let
později rozdělení jmen pražského Starého města, rozčleněno podle povolání nebo
sociálních vrstev. V roce 1770 vykazuje obyvatelstvo pražského Starého města
(12.055 osob) 58,0 % německých příjmení (Müller ale připouštěl, že v tomto
období nemuselo být jméno totožné s „pokrevností“ jeho nositele). Podíl byl ale
výrazně vyšší u lépe postavených vrstev a nižší u spodních vrstev. U
vysokoškoláků činil podíl německých jmen 91 %, u kněží 71 %, u studentů 70 %,
ale naproti tomu u kočích 38 % a nádeníků 34 %.
Ovšem také ve spodních
sociálních vrstvách přirůstalo od 17. až po 19. století mnoho německého
rodového materiálu. Zde probíhalo jednak nejprve velké doplňování obrovských
mezer, které za sebou zanechala právě na vnitročeském obyvatelstvu Třicetiletá
válka, prostřednictvím soukromé kolonizace duchovní a světskou vrchností,
především v 70. a 80. letech 17. století. Malé okresy se tím poněmčovaly.
Početně mnohem významnější proudy německých osídlenců, které se dostávaly do
vnitra Čech, byly ale ve městech a na venkově předurčeny k tomu, že se okamžitě
nenápadně rozplývaly v češství. Stejně tak bylo tomu s pozdějšími migracemi až
po průmyslová sídliště 19. století. Už jen hojnost německého jmenného materiálu
mezi tamními současnými Čechy podle Müllera svědčí v takovýchto okresech o
německém původu velké části obyvatel.
Müller vylučoval, že by
prudký kulturní vzestup českého národa v 19. století mohl jednoduše přijít jen
tak: „Tento vzestup nelze v žádném případě vysvětlovat pouze skutečností, že
Češi měli v Němcích starého Rakouska učební mistry. Tuto výhodu přeci měli již
několik set let předtím, aniž by ji stejným způsobem využili. A ostatní národy
Rakouska ji měly současně a přesto ji využily pouze nedostatečně. Takovýmto
způsobem rozhodující proměny ve výkonnostním profilu národa se mohou zakládat
pouze na změně jeho biologické struktury.“ Takovýmto změnám sociálně biologické
struktury byly prý početně malé národy přirozeně v dějinách vystavovány mnohem
silněji než velké národy. Právě tuto zkušenost musel mít častěji národ Čechů,
„jak z té dobré, tak i z té špatné stránky“, tvrdil tento sociální antropolog.
Je hypotetickou otázkou,
jak by na rasové a „výkonnostní“ příbuzenství Čechů s Němci pohlížel Karl
Valentin Müller dnes. Lze vycházet z toho, že po roce 1945 prodělal český národ
určitě nezanedbatelné změny své biologické struktury a prodělává je dodnes.
Poválečné vyhnání Němců z území bývalé ČSR a následné osídlování pohraničí
novým obyvatelstvem znamenalo svým rozsahem a časovou radikálností (květen 1945
– léto 1947) v dějinách Čech a Moravy nesrovnatelný, ojediněle velký
demografický zásah. Toto „stěhování národů“ v praxi znamenalo celkovou migraci
4,7 milionů lidí, pohyb 3 milionů bývalých občanů směrem převážně na západ mimo
hranice země, ale také mimo jiné i příliv nových osadníků, svým kulturním a
etnickým původem cizích českomoravskému prostoru, z oblastí východní Evropy.
Největší procento nových osídlenců tvořily zpočátku především rodiny a
jednotlivci z Jihočeského, Západočeského a Středočeského kraje, ale o něco
později také Slováci přestěhovaní ze Slovenska. Ovšem do Československa
reemigrovalo k tomu více než 100.000 osob, z nichž se přibližně 80.000 usadilo
v českomoravském pohraničí. Nejpočetnější skupinu reemigrantů tvořili volyňští
Češi, kterých přišlo na základě mezistátní dohody se SSSR v průběhu roku 1947
kolem 34.000, z nichž se cca 20.000 usadilo v zemědělství.
K reemigraci z Volyně se
připojili optanti z bývalé Podkarpatské Rusi v počtu cca 5.000 osob. V červenci
1946 byla uzavřena dohoda o reemigraci s Rumunskem, odkud se v letech 1947-1949
vrátilo kolem 20.000 reemigrantů, většinou Slováků. Rumunská vláda povolovala
vystěhování pouze těm nejchudším z nejchudších, nebýt tohoto rumunského
zákroku, přivolala by tehdejší československá vláda do země podstatně větší
počet slovenských a českých Rumunů. Další početnou skupinou byli osídlenci z
Polska (20.000). Jako první přicházeli Češi z Volyně, pro které byly připraveny
bývalé německé zemědělské usedlosti a po nich většinou již do průmyslu přicházeli
Češi a Slováci z dalších východoevropských oblastí - Polska, Jugoslávie,
Bulharska a Rumunska. Usídlenci z jihovýchodní Evropy si oblíbili zejména jižní
Moravu, která jim připomínala balkánské klima. Po roce 1945 se začali do
pohraničí stěhovat i Cikáni, kterých ke konci 2. světové války žilo v našich
zemích 883 (slovy osm set osmdesát tři). Lze ale předpokládat, že k uzavírání
smíšených manželství mezi Cikány a Čechy nedocházelo zdaleka v takové míře jako
k navazování rodinných vazeb mezi příslušníky původního českého etnika a
ostatními „reemigranty“ z východní a jihovýchodní Evropy, popřípadě z východní
části republiky. Valná část těchto nových přistěhovalců „asimilovala“ vedle
toho přímo jazykově.
Prameny:
Krystlík, Tomáš: Tři sta
let temna? http://tomaskrystlik.blogspot.cz/2014/11/tri-sta-let-temna.html
Müller, Karl Valentin:
Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes. In: Das Böhmen
und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag
Prag-Amsterdam-Berlin-Wien 1943
Müller, Karl Valentin:
Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des
Reiches, Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien, Leipzig, B.G.Teubner
Berlin, 1943
Beer, Lukáš: Hitlerovi
Češi. guidemedia etc Brno, 2014
Beer, Lukáš: Stěhování
etnik po roce 1945 vedlo k „povýchodoevropštění“ českomoravského prostoru
(Článek na Našem směru)
S laskavým svolením
autora převzato z http://nassmer.blogspot.cz/2014/11/vliv-bile-hory-tricetilete-valky-na.html#more
Žádné komentáře:
Okomentovat