Tomáš Krystlík
Francouzi na mírových jednáních nechtěli připojením
pohraničních území českého království s německým obyvatelstvem posílit poražené
Německo, a proto je hodlali přiřknout Československu podle Benešem požadované
zásady tzv. historických hranic českého království. U jižních hranic Slovenska
Beneš argumentoval strategickými vojenskými požadavky - vodními toky,
železničními tratěmi - dále požadoval Lužici a několik desítek kilometrů široký
koridor dnes rakouským Burgenlandem ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Nejpodstatnější ale bylo, že historické hranice, coby hranické českého
království, v žádném případě neohraničovaly sídelní území českého národa,
přesahovaly ho.
S požadavkem tzv. historických hranic Češi narazili na
rozhodný britský, ale i americký odpor. Britové byli proti připojení oblastí
obývaných Němci k ČSR - pokládali to za potenciální příčinu budoucí války, u
Chebska argumentovali, že historicky coby říšská zástava k zemím svatováclavské
koruny nepatří, což byla pravda. Američané chtěli jižní oblasti českých zemí
obývané Němci přičlenit k Rakousku, chebský a rumburský okres k Německu, u
ostatních německých sídelních území nebyli rozhodnuti. Beneš, nevida jiné
východisko, přeformuloval československý požadavek historických hranic na
"dočasné (!) zachování historických hranic" českých zemí, který
Britové nakonec akceptovali [Petráš]. Přičlenění Lužice k ČSR a vzniku koridoru
ke Království SHS mocnosti nevyhověly. Snad se Beneš domníval, že vítězné
mocnosti na onu dočasnost historických hranic českých zemí zapomenou, ale
pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo. S výjimkou René Petráše
dějepisci o faktu Benešem požadované dočasnosti hranic ČSR mlčí.
Ještě dříve, v listopadu 1918, když musel zdůvodnit
obsazování pohraničí československým vojskem, použil Beneš obdobnou formulaci,
že "hospodářská konsolidace Československa" si vyžádala začlenění
německých sídelních oblastí do "provizorních hranic ČSR" [Jaksch
1990, Wiskemann]. Státoprávně patřily české země do podepsání saint-germainské
mírové smlouvy s Rakouskem 10. 9. 1919 k Rakousku, právně až do doby, než
vstoupila v platnost, tedy do 16. 7. 1920.
Čeští historici vysvětlují historičnost hranic českého státu
jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu, což je záměrně
lživé tvrzení. Například: "Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky
po tisíc let nezměnily" [Gebhart - Kuklík 2006]. Nezměněné byly teprve od
roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku.
Zdroje:
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české
XV. a. Paseka, Praha 2006
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und
Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990
Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu.
Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich
mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009
Wiskemann, Elizabeth: Czechs and Germans after Munich.
Foreign Affairs 17/1939, London 1939
www.blisty.cz/art/75351.html
Žádné komentáře:
Okomentovat