Tomáš Krystlík
Když jsem četl v posledním vydání týdeníku Respekt dopis
historika Jiřího Kubíka redakci, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Ukázkový to příklad
lži českých historiků. Zde je:
„Děkuji vám za
komentář (Respekt 45/2014) o režisérce Rudinské a jejím filmovém portrétu Pavla
Wonky. Jen, prosím, opravte v tiskové opravě vaši nepřesnou zmínku o Pavlu
Wonkovi coby „neodsunutém sudetském Němci“.
Tím Pavel Wonka totiž
nikdy v životě nebyl. Tuto mimořádně záludnou legendu (ne o něm, ale o jeho
otci) vymyslel nějaký bezcharakterní úředník před sedmdesáti lety a od té doby
to v lidovém podání pronásleduje celou rodinu Wonkových v každé generaci. A
běží to dodnes, takže je nejvyšší čas uvést to na pravou míru.
Němcem byl pouze
dědeček Pavla Wonky František, antifašista a sociální demokrat. Za války se
scházel s Čechy a mluvili celé roky jen o pádu Hitlera. Viz přílohy. Proto
nemohl být vůbec odsunut a ani nebyl.
Otec Pavla Wonky
Ludvík Wonka byl už jenom polovičním Němcem a za první republiky se již roku
1930 přihlásil k české národnosti, viz příloha. Za války pomáhal ruským
zajatcům, a proto i přes snahy rudých fanatiků ho po válce uvěznit byl už roku
1946 z nařčení z kolaborace zcela rehabilitován s velikou omluvou.
A Pavel Wonka byl po
obou českých rodičích Čechem jako poleno. Narodil se osm let po válce roku
1953, čili dávno po odsunech, německy vůbec neuměl, s nikým z dávných předků
strýce z Německa nebyl ve styku. Ani by se s nimi nedomluvil.
Jiří Kubík,
Konfederace politických vězňů ČR, historik“
Že Wonkovi byli sudetští Němci, není legenda. Kdyby kdokoliv
z nich, František, Ludvik (krátké „i“, račte se podívat do Vámi připojených
příloh, historiku Kubíku!), jejich manželky a děti, tedy i po válce narozený
Pavel nebo jeho bratr, se dostavili na území Spolkové republiky Německo, byli by
uznáni za vyhnance (Vertriebene), v pozdějších letech za pozdní vysídlence (Spätaussiedler)
se všemi náležitostmi: odškodnění za zanechaný majetek, náhrada let odpracovaných
v Československu do německého důchodu atd. Z německého hlediska byl Pavel Wonka
sudetský Němec, tedy tvrzení ve filmu paní Rudinské je korektní.
Kdo neuvažuje, pro toho to vypadá jednoduše. Otci Pavla
Ludvikovi Wonkovi byla jako šestiletému při posledním československém sčítání
lidu v roce 1930 zapsána do sčítacího archu československá národnost, což
potvrzuje jedna z příloh Kubíkova dopisu. Sám se jako nezletilý se přihlásit k
Čechům nemohl, museli to za něj učinit rodiče, ne že se sám k československé
národnosti přihlásil, není-liž pravda, pane Kubíku? Z toho nezvratně plyne, že
při sčítání lidu v roce 1930 se jeho otec František hlásil k národnosti
československé a ne k německé, jak tvrdí Jiří Kubík. Na základě toho se po
válce František i Ludvik stali opět československými občany československé
národnosti a tudíž nebyli jako Němci odsunuti, navzdory tomu, že Ludvik sloužil
ve Wehrmachtu. Pak byl z českého hlediska i syn Ludvika Wonky Pavel Čech.
Jenže historik má povinnost jít věci na kloub. 20. 11. 1938 byla s Německem
uzavřena smlouva o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. z. a n.,
Deutsch–Tschecho-Slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und
Optionsfragen vom 20. November 1938, která stanovovala, že říšskoněmeckým
státními příslušníky se k 10. 10. 1938 stávají bez ohledu na národnost (!) a pozbývají
československé státní občanství českoslovenští státní občané, kteří měli 10.
10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodili
před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920 pozbyli německou státní
příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území odstoupených Německu s výjimkou
obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka (b). Říšskoněmeckou příslušnost
získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky.
Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její
manžel.
Kdo
splnil ony předpoklady, obdržel automaticky bez ohledu na národnost (!), tedy i
proti své vůli, říšskoněmeckou státní příslušnost přidělenu. Pokud měly osoby s
přidělenou německou státní příslušností československou národnost, teoreticky
jakoukoliv, zůstala jim zachována, nikdo se o ni nestaral, protože z německého
státoprávního hlediska byli a jsou dodnes Němci definováni stále platným zákonem o říšské a státní příslušnosti z 22. 7. 1913 (Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz, RuStAG) pouze německou
státní příslušností, ne národností (Deutscher ist, wer die deutsche
Staatsangehörigkeit besitzt, Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost).
Osoby neněmecké národnosti,
které obdržely touto smlouvou z 20. 11. 1938 říšskoněmeckou státní příslušnost,
mohly podle ní do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost;
osoby německé národnosti optovat nesměly. Optovavší pak s protektorátními pasy prožili
v odstoupených územích válku. Jelikož Ludvik nastoupil službu v německých
ozbrojených silách, což mohli jen němečtí státní příslušníci, protektorátní
příslušníci nikoliv – jak vyplývá z jednoho zachyceného svědectví, jehož kopii
Kubík ke svému dopisu přikládá – tak František Wonka s rodinou neoptoval. Z
německého hlediska se stali Němci a zůstali jimi. Právní stát nezbavuje své
občany státní příslušnosti. A nárok na německou státní příslušnost se dědí.
Tedy Pavel Wonka by dostal, kdyby se dostavil do SRN, německou státní
příslušnost. Když tento nárok měl, byl Němec. Podle původu sudetský Němec.
To vše musí seriózní historik
vzpomenout, když píše stať pro širokou veřejnost. Neudělá-li to, podává
historická fakta lživě. Že se tak děje ještě 69. rok od skončení světové války,
je otřesné.
Žádné komentáře:
Okomentovat