Neúcta k pravdě

Tomáš Krystlík

Každý diskutér tepající výrok paní ministryně spravedlnosti Válkové o protektorátu má sice právo naložit se svými dosud získanými informacemi o české historii dle libosti, ale měl by vzít na vědomí i další fakta.

Ani politikové, kteří lživě mávají nad hlavou jako klackem válečnými obětmi celé ČSR i se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí (!) vydávajíce je za české protektorátní ztráty, případně za lidské ztráty českých zemí, což je značně nemravné získávání výhod pro kritiku ministryně, tak nečiní. Zde namátkově vybraná fakta, která mohla v diskusích a kritikách zaznít a omezit „rozlet“ největších kritiků:

Dojmy dvou Němců ze „staré“ říše po návštěvě protektorátu: „Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organizací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství."

„Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 je cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, je protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru."

Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943, poznamenal: „Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získat, což Češi všemožně využívají.“

Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly pro obyvatele jiných porobených zemí na těžko představitelné úrovni. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému německému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku 1943, pojednává zpráva jednoho Poláka z Generálního gouvernementu, který tehdy navštívil Prahu: „Češi žijí v poměrech od našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií, masových zátahů (łapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za prací, nemusí se již vrátit." Polský svědek seznal, že Čech má právo sednout si vedle Němce (což jej muselo zcela ohromit), že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou po celý den, a že jediné pronásledování se týká Židů a Cikánů.

„Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v říši. Každý Čech má rádio a poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří propagandu. Ale vzdor této propagandě poslouchají se české zprávy z Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených hráčů.“ Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích a Jugoslávcích nemluvě. V květnu 1942 si pochvaloval sám Adolf Hitler: „Češi pracují nyní ve zbrojních závodech i jinde k naší naprosté spokojenosti a stále více u nich zdomácňuje heslo: ,Vše pro našeho vůdce Adolfa Hitlera!'" Výše uvedené podle [Brod, Brandes], v uvozovkách jsou doslovné citace.

27. 7. 1944 se ve švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung psalo: „Podle přehledu centrálního statistického úřadu v Praze stouply úložky obyvatelstva protektorátu za období 1939 až 1943 z 33,8 na 60 miliard korun, což představuje nárůst o 78 %… Současně celkový objem půjček poskytnutých družstevními záložnami klesl z 9,3 na 6,8 miliard korun, což znamená, že čeští sedláci oddlužili své usedlosti o 2,5 miliardy korun.“

Kromě rozbití odbojových organizací a zákroku proti keťasům následkem čehož bylo asi čtyři tisíce lidí zatčeno a z nich 437, 489 podle [Gebhart-Kuklík], 486 odsouzeno k trestu smrti a 2242 k umístění do koncentračních táborů podle [Sládek, O.], podle tehdejšího českého tisku bylo 404 osob popraveno [Brandes], zřídil Heydrich závodní stravování bez potřeby odevzdávat lístky, vyrovnal příděly Čechům na úroveň přídělů pro Němce, dělníkům rozdal zdarma 200 000 párů pracovní obuvi (velká vzácnost za války při nedostatku kůže), zavedl ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo včetně rekreačních objektů), lázeňské pobyty, značně zvýšil vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu z 2500 na 1800 (proti více než 300 000 českých), zavedl všeobecné pojištění zaměstnanců pro případ nezaměstnanosti (předtím pouze pro členy odborů), uzákonil důchodové a zdravotní pojištění služek (předtím nebyly vůbec sociálně pojištěny) a zdravotní pojištění důchodců (předtím nebyli pojištěni). K nalezení hlavně v [Brandes], ale i v dalších publikacích.

V německém Ahnenpaßu, nacionálně socialistickém průkazu o předcích jedince zavedeném nejdříve pro německé úředníky, pak pro ostatní, se ve vydání z roku 1938, na straně 41 praví: „Árijského původu (= německé krve, poznámka v německém originálu) je člověk z hlediska německého národa nedotčený prvky cizích ras. Za cizí prvek platí především židovská a cikánská krev… krev asijských a afrických ras a původních obyvatel Austrálie a Ameriky… zatímco např. Angličan nebo Švéd, Francouz nebo Čech, Polák nebo Ital, pokud je prost takových cizích krevních prvků, musí být považován za příbuzného, tedy za árijského“ [Der Ahnenpaß].

Zdroje:

Der Ahnenpaß. In: Virtuelles Museum für den Geschichtsunterricht. www.buehler-hd.de/gnet/neuzeit/zwanz/ns/ahnen pass2.htm
Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
Sládek, Oldřich: Standrecht und Standgericht. Die Gestapo in Böhmen und Mähren. In: Paul, Gerhard, Mallmann, Klaus-Michael (eds.): Die Gestapo im Zweiten Weltkrieg. „Heimatfront“ und besetztes Europa. Primus, Darmstadt 2000

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Neucta-k-pravde-313136