Cesta k Vítěznému únoru

Tomáš Krystlík V srpnu 1945 začal předseda vlády Zdeněk Fierlinger v naprosté tajnosti vyjednávat s SSSR o těžbě československého uranu. Nejdříve sám, pak ve fázi přípravy konkrétní smlouvy i s Benešem. Beneš si nepřál, aby celá produkce šla do SSSR. Fierlinger a Rusové byli přesvědčeni o opaku, protože dvě ze tří tehdejších významných nalezišť uranové rudy, v Kongu a v Kanadě, ležela mimo dosah Stalina. O smlouvě se diskutovalo pouze ve vládě, nikdo nepovažoval za nutné zpravit o tom Národní shromáždění a 23. 11. 1945 byla smlouva podepsána. Záležitost byla utajena i před členy KSČ. Ministři zachovali o této záležitosti naprostou mlčenlivost, dokonce i ve svých memoárech, s výjimkou Prokopa Drtiny. Ministrům mělo být tím pádem jasné, že tím jakékoliv pozdější vymanění státu z podřízenosti SSSR není reálné. Nejhorší bylo, že si to, napříč stranami, ani nepřáli. Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti. Nosek tak odmítl učinit. Gottwald zase odmítl 20. 2. o tom ve vládě jednat, ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi. Sociální demokraté se v té chvíli dosud nerozhodli. Odstupující ministři tří nekomunistických stran nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12. Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby demise svých ministrů na návrh Václava Majera projednali, ale proti se ostře postavili Zdeněk Fierlinger a ministři Ludmila Jankovcová a František Tymeš. Ministři ale dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 2. Ani zde Majer nepochodil. Praktické uskutečnění komunistického převzetí moci umožnil právě Beneš, který ministrům radil demitovat a ujišťoval je svou autoritou, že je nenechá padnout. Co z toho plyne, je jasné. František August píše, že v lednu 1948 nařídil Vjačeslav Molotov Pavlu Sudoplatovovi z MGB (Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, ministerstvo státní bezpečnosti), aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a z úřadu důstojně odejít. Vůči Benešovi byla použita stvrzenka na 10 tisíc US $, podepsaná jeho tajemníkem, které mu poskytl NKVD na příkaz Stalina v říjnu 1938 před jeho odjezdem do Anglie. Převzetí peněz i přes třetí osobu se pokládá za vázací akt. Benešovi pohrozili skandálem. Demitovavší ministři třech nekomunistických stran Beneše špatně odhadli. Jakmile podali demisi, bylo řešení na Benešovi. Museli přece vědět, že prezident Beneš jako vrchní velitel v tomto sporu nepoužije armádu z obav, že by mohl vyvolat občanskou válku. Přitom odjezd prezidenta do jedné z vojenských posádek mimo hlavní město, odkud by řídil akci proti komunistům a proti vůli ministerstva národní obrany, bylo jediné možné řešení slibující úspěch. Lidové milice (cca 6500 milicionářů v Praze a dalších asi 9 až 12 tisíc v republice) by hravě rozprášila jedna obrněná divize, s pohotovostními sbory SNB by to bylo trochu obtížnější, ale i s nimi by si jedna obrněná divize poradila. Zvláštní vyslanec SSSR Valerijan Zorin hned po příletu do Prahy 19. 2. pospíchal z letiště navštívit Jana Masaryka a snažil se ho ovlivnit, aby se nepřidal k demitovavším ministrům. Odvaha a rozhodnost nebyly Masarykovou silnou stránkou, takže zůstal ležet v posteli, vydávaje se za nemocného. Týž den večer navštívil Zorin Václava Majera za stejným účelem. Majer mu to slíbil. František Tymeš a Václav Majer nakonec přece jen podali demisi (oficiálně byli zproštěni úřadu), protože je Gottwald, předvídající další Benešovy kroky, chtěl v nové vládě nahradit svými lidmi. Nyní nastala kýžená situace, kdy odstoupila nadpoloviční část vlády, tudíž celá československá vláda měla za povinnost odstoupit. Benešovou povinností, kdyby tak neučinila, bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji a někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, nebo vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o odstoupivší většinu ministrů v rozporu s výsledky voleb 1946 porušuje ústavu. Gottwald odmítl jednat se stranami odstoupivších ministrů a vládu doplnil, výsledky posledních parlamentních voleb ignoroval, protože do vlády jmenoval třináct komunistů. Na Slovensku provedl převrat Gustáv Husák již 23. 2., kdy bez zákonné opory zbavil funkce členy Sboru pověřenců za Demokratickou stranu a tím odčinil drtivou porážku Komunistické strany Slovenska (KSS) v parlamentních volbách 1946. Podle dostupných dokumentů patří tradované Gottwaldovo vyhrožování Rudou armádou připravenou vtrhnout do Československa do říše mýtů, i když vojenskou pomoc SSSR 19. 2. Zorin Gottwaldovi nabídl a ten ji odmítl, protože pohotovost sovětských vojsk vyhlášena nebyla, natož aby byla přisouvána v plné zbroji k československé hranici. Gottwald Benešovi pravděpodobně nehrozil ani občanskou válkou. Prezidentu republiky přišlo 5327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu. 25. 2. 1948 v 11 hodin prezident Beneš bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády podepsal. V dubnu 1948 to Gottwald vylíčil takto: „On (Edvard Beneš) má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla, a dovede ji ocenit realisticky.“ Benešův vztah ke Gottwaldovi zůstal až do smrti přátelský.