Tomáš Krystlík
Československo si podle vylhané
zásady tzv. historických hranic nárokovalo pro sebe celé Těšínsko, tedy část
Slezska nepostoupeného kdysi Marií Terezií Prusku, které mělo zásoby kamenného
uhlí a přes které vedlo jediné solidní železniční spojení českých zemí se
Slovenskem. Do konce října 1918 většinu Těšínska obsadila polská armáda a 5.
11. 1918 podepsali čeští lokální představitelé demarkaci Těšínska podle
jazykových (etnografických) hranic.To se ovšem Praze nelíbilo a dohodu o
demarkaci neuznala. Pražská vláda využila návratu některých vojenských jednotek
ze západní fronty a 23. 1. 1919 zahájilo čs. vojsko obsazování území zabraných
Poláky, pouhých pět dní po naléhavé výzvě amerického prezidenta Wilsona
nástupnickým státům, aby neřešily územní spory násilím. Vina za vojenský
konflikt jednoznačně padla na Československo.
Praha se snažila před
světem předstírat, že jedná v intencích Dohody a „posílá do Těšínska dohodová
vojska pod velením dohodových důstojníků“, a proto ultimátum předávala 23. 1.
1919 Polákům deputace sestavená z pplk. francouzské armády Josefa Šnejdárka, z
kpt. armády USA Emanuela Vosky a jako stafáž byli s nimi ještě jeden
francouzský podplukovník a po jednom majoru britské a italské armády s tím, že
Poláci mají během dvou hodin vyklidit zemi až za řeku Bialu. Jednali bez
pověření svých vlád a armád.
Během týdne se podařilo
Poláky z většiny území za cenu 45 mrtvých na čs. straně vytlačit. K útoku na
Těšínsko dal povel Masaryk proti vůli Beneše, který si v Paříži na mírové
konferenci uvědomoval, jakou to bude mít negativní odezvu u dohodových států.
Navzdory tomu, že Francie a Velká Británie původně podporovaly český nárok na
Těšínsko, postavily se nyní proti ČSR. Na místo byla vyslána mise vedená
generálem Josephem Noulensem a 3. 2. 1919 schválila sice pro ČSR výhodnější
demarkaci, než podepsali lokální čeští představitelé před třemi měsíci, nicméně
hluboce nesplňující české představy – bílský a těšínský okres dostali do své
správy Poláci, fryštátský a karvinský Češi. ČSR se nepodařilo získat celou
klíčovou železniční trať na Slovensko přes Bohumín, Třinec do Čadce. Americký
generál Taske Howard Bliss se z Paříže v únoru 1919 nechal slyšet: „Osvobozené
národy jakmile se objeví, jdou někomu po krku. Jsou jak moskyti, zlotřilí od
okamžiku zrození. Veškerou svou energii věnují řinčení zbraněmi“.
Osud Těšínska a území
Spiše a Oravy měl být rozhodnut plebiscitem. Pokud by se uskutečnil, vedla by
čs.-polská hranice v Těšínsku zřejmě víceméně podle etnografické hranice,
kterou schválili již dříve místní činitelé. Místo plebiscitu byla 10. 7. 1920
svolána do Spa vyslanecká konference, která dosáhla souhlasu Polska, v té době
bojujícího zoufale o svou existenci se sovětským Ruskem, s řešením, k němuž
konference sama dojde. Nepravdivě informovaná Benešem v otázce národnostního
složení, přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu.
Českoslovenští
železničáři radikalizovaní levicí odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR
v době, kdy Polsko zápasilo před Varšavou s Rudou armádou vedenou Michailem
Tuchačevským. Vypukly stávky, hrozili stávkou generální. Počátkem července 1920
zablokovali klíčovou bohumínskou dráhu, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi muselo
být vyhlášeno dokonce stanné právo. Masaryk s Benešem se podvolili a čs. vláda
vyhlásila k nelibosti Paříže 7. 8. 1920 v polsko-ruském konfliktu opětovně
neutralitu. Bylo to rozhodnutí Masarykovo. Už 23. 7. o svém rozhodnutí
informoval vyslance dohodových mocností se zdůrazněním, že bolševismus nepůjde
porazit něčím jako současným polským dobrodružstvím, musí být zničen sociálními
reformami. Nesprávně předpokládal, že polská armáda je prakticky poražena, a
varoval vysílat k ní francouzské důstojníky. Britskému vyslanci siru Georgeovi
Clerkovi pak 23. 7. ve dnech sovětského náporu na Varšavu s rázností až
nediplomatickou prohlásil: „Sotva bude možno převážet (přes ČSR) Polákům
munici. My jim pomohli tím, že jsme je teď neatakovali.“ Masaryk sice nabyl
dojmu, že Clerk „úplně souhlasil“, ten však stále častěji hlásil do Londýna
cosi o české sobeckosti, šovinismu apod.
Protiúder přišel z
nečekané strany, Maďarsko požádalo státy Dohody o svolení s maďarským obsazením
Slovenska a Podkarpatské Rusi s odůvodněním, že Československo není schopno
ubránit tato území proti Rudé armádě kvůli radikalizaci čs. levice.
Beneš na přímou žádost
Francouzů na začátku roku 1921, aby se Československo zapojilo do protisovětské
iniciativy, odpověděl, že sice může dát celý čs. vojenský průmysl Francii k
dispozici, nemůže však ze závažných vnitropolitických důvodů vstoupit do protibolševické
fronty. Politicky zastával Beneš extrémní názory, věřil, že skuteční
demokraté jsou ve své podstatě radikální socialisté, podle něj i ti, kteří
budovali stát bolševiků. Beneš byl zásadně proti tomu, aby mocnosti do dění v
Rusku zasahovaly vojensky.
Poláci byli vůbec první
v Evropě, kteří si v plné míře uvědomili latentní nebezpečí sovětského
imperialismu. Masaryk toto nebezpečí podceňoval, Beneš je vůbec neviděl. Józef
Piłsudski, původem z Litvy, vědom si potřeby silného smluvního státu, který by
tak lépe odolával nebezpečí ze strany sovětského Ruska, navrhl federaci Poláků
s národnostními menšinami v polském státě. Pro odpor Ignacy Paderewského a
dalších se mu to nepodařilo prosadit. Piłsudski od roku 1921 předpokládal, že
Československo (a Rakousko) je státem, jemuž není souzeno dlouhé trvání, a musí
v důsledku tlaku zvenčí a odstředivých tendencí zmizet z mapy Evropy.
Žádné komentáře:
Okomentovat