Tomáš Krystlík
Příměří s Rakouskem-Uherskem uzavřené 3. 11. 1918
opomnělo stanovit demarkační čáru mezi novým Maďarskem a jeho sousedy. Velitel
Dohody na Balkáně generál Franchet d’Esperey svolil, aby se v tzv. bělehradském
příměří ze 13. 11. 1918 objevil pasus o maďarské pravomoci nad Horní Zemí, tedy
i nad Slovenskem. Maďarský ministerský předseda Mihály Károlyi pak 17. 11.
poslal do Prahy protestní nótu proti českému obsazování Slovenska armádou. Po
protestech Prahy Dohoda bělehradskou úmluvu o příměří anulovala. Maďarské
vojsko vytlačilo ze Slovenska čs. prozatímní vládu a čs. armádu, obsadilo
Turčianský Svätý Martin (dnes Martin) a uvěznilo předsedu Slovenské národní
rady Matúše Dulu. Československá vojska se od poloviny listopadu udržela jen v
menších oblastech podél moravských hranic.
Spojenci donutili nótou z 3. 12. 1918 Maďary, aby
Slovensko opustili. Nóta však nespecifikovala, která území přesně mají být
maďarskou armádou vyklizena. Jižní hranice Slovenska měly být podle všeho dány
hranicemi komitátů (latinsky comitatus = hrabství; též župa, v češtině se ujal
i název stolice) patřících k Horní Zemi, severní byly fixovány zemskou hranicí
mezi Uhry a Haličí (mezi Zalitavskem a Předlitavskem). Maďaři měli v úmyslu
uspořádat na Slovensku plebiscit, čehož se Češi báli, protože kvůli rozsáhlé
maďarizaci Slováků by zřejmě dopadl ve prospěch opětovného připojení se
Slovenska k Maďarsku. Milan Hodža, poslaný do Budapešti, podepsal za čs. stát
dohodu o demarkační linii. Podle ní v rukou Maďarů zůstával např. Žitný ostrov,
Bratislava i Košice. Pražská vláda ji odmítla uznat. Beneš prosadil u Francouzů
linii novou, která byla obsahem nóty odevzdané maďarské vládě 24. 12. 1918.
Maďarská vláda novou linii neakceptovala, nicméně na nátlak spojenců vojska za
ni stáhla. V lednu 1919 bylo obsazení Slovenska čs. armádou dokončeno. Ztráty
činily od počátku slovenského tažení asi dvě stovky mrtvých čs. vojáků.
V Maďarsku vznikl 21. 3. 1919 stát sovětského typu. O
čtyři dny později Karel Kramář a Edvard Beneš v memorandu Georgeovi
Clemenceauovi zdůraznili, že existence ČSR jako bašty proti bolševismu závisí
na spojení s Rumunskem, a žádali, aby mohli obsadit Podkarpatskou Rus a tím
ochránit železniční spoj k němu. Maršál Ferdinand Foch souhlasil. Rumuni
zaútočili proti Maďarské republice rad 16. 4., 27. 4. zahájilo postup i vojsko
československé a obsadilo dotyčnou trať a Podkarpatskou Rus. Jenže přitom čs.
vojsko flagrantně porušilo na několika místech demarkační linii, vniklo několik
desítek kilometrů za ni do maďarského vnitrozemí, zejména v oblasti
salgótarjánské uhelné pánve a Miškolce, k čemuž nemělo žádné oprávnění. 20. 5.
1919 zahájili Maďaři protiofenzivu, obsadili přibližně dvě třetiny slovenského
území a přeťali Slovensko z jihu na sever až k polským hranicím.
Státy Dohody musely znovu zasáhnout, 13. 6. ultimativně
vyzvaly Maďarsko, Československo a Rumunsko k okamžitému zastavení bojů a k
respektování hranic stanovených mírovou konferencí. Koncem července se Maďaři
ze Slovenska stáhli. Československo stál onen vojenský debakl 1018 mrtvých a
1,2 miliardy korun výdajů, přičemž z vojenského hlediska podruhé prohrálo.
Reputaci čs. státu museli opět zachraňovat diplomaté Dohody.
Masaryk si v době bojů s maďarskou armádou zaznamenal:
„Invasi všemi silami vrhneme nazpět a využitkujeme vítězství pro naše cíle.
Dobudeme Budapešti a přinutíme Maďary k zaplacení škod a výloh. A konto vezmeme
si lokomotivy, vagony, dunajskou flotilu a válečný materiál.“ Počítal, že ČSR
po boku Rumunů a Jihoslovanů by mohla obsadit pravý břeh Dunaje od Komárna až k
rakouským hranicím. V rozporu s výroky velmocí, že hranice, které mírová konference
určila, jsou neměnné, zvažoval možnost „později s Maďary jednat o úpravě
hranic“. Soudil, že výměnami území by přece jen mohl vzniknout koridor s
Jugoslávií.
Po skončení střetu s Maďarskem vláda neodvolala na
Slovensku výjimečný stav, pro některé okresy platilo i nadále stanné právo.
Mělo sloužit jako nástroj k ovládnutí Slováků, mezi nimiž se objevily vážné
protesty proti české centralizaci. Vavro Šrobár zavedl tuhou cenzuru a jako
protektor dosazený Prahou se snažil potlačit slovenský nacionalismus, spíše
vědomí Slováků o dvou samostatných národech Čechů a Slováků, katolicismus,
maďarství. Zřídily se i koncentrační tábory a zaplnily se politickými odpůrci
čechoslovakismu.
Britský deník Daily
Mail na konci roku 1927 zveřejnil informaci o tajných jednáních Francie s
Maďarskem v roce 1920, kde Francie uvažovala o odstoupení některých
československých území Maďarsku tak, aby hranice mezi oběma státy byla etnografická,
tedy jazyková.
Spojenecká smlouva mezi Prahou a Bělehradem ze srpna
1920, později také s Bukureští, byla uzavřena proti Maďarsku. Její ironický
název Malá dohoda, prezentovaný v ČSR zcela vážně, pochází z maďarského tisku (Pesti Hírlap, 26. 2. 1920: apró Entente
= drobná dohoda, jinak pak užíván výraz Kisantanta, kis = malý). Zavazovala
Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později i Rumunsko, ke
vzájemné pomoci při nevyprovokovaném útoku Maďarska proti některému ze
smluvních států. Beneš řadil mezi úkoly Malé dohody zabránit obnovení
Rakousko-Uherska a zabránit vzniku jakékoliv podunajské federace nebo celní
unie států bývalé c. a k. monarchie. Smlouva obsahovala i tajný dodatek, který
stanovil ozbrojenou neutralitu smluvního partnera, pokud by se druhý signatář
rozhodl pro samostatnou preventivní akci (rozuměj: napadl by vojensky
Maďarsko). Byl to tedy agresivní pakt obcházející stanovy Společnosti národů a
ohrožující mír v Evropě.
Mezi roky 1934 a 1936 přijali a pak upřesňovali šéfové
generálních štábů států Malé dohody plány pro případ návratu Ottona von Habsburg
do Rakouska. V tom případě měla zaútočit na Vídeň čs. armáda z Brna a
jugoslávská armáda měla z Mariboru vyrazit na Štýrský Hradec (Graz), přičemž v
obou útocích mělo působit po jedné rumunské brigádě.
Žádné komentáře:
Okomentovat