Střet s Maďarskem

Tomáš Krystlík

Příměří s Rakouskem-Uherskem uzavřené 3. 11. 1918 opomnělo stanovit demarkační čáru mezi novým Maďarskem a jeho sousedy. Velitel Dohody na Balkáně generál Franchet d’Esperey svolil, aby se v tzv. bělehradském příměří ze 13. 11. 1918 objevil pasus o maďarské pravomoci nad Horní Zemí, tedy i nad Slovenskem. Maďarský ministerský předseda Mihály Károlyi pak 17. 11. poslal do Prahy protestní nótu proti českému obsazování Slovenska armádou. Po protestech Prahy Dohoda bělehradskou úmluvu o příměří anulovala. Maďarské vojsko vytlačilo ze Slovenska čs. prozatímní vládu a čs. armádu, obsadilo Turčianský Svätý Martin (dnes Martin) a uvěznilo předsedu Slovenské národní rady Matúše Dulu. Československá vojska se od poloviny listopadu udržela jen v menších oblastech podél moravských hranic.

Spojenci donutili nótou z 3. 12. 1918 Maďary, aby Slovensko opustili. Nóta však nespecifikovala, která území přesně mají být maďarskou armádou vyklizena. Jižní hranice Slovenska měly být podle všeho dány hranicemi komitátů (latinsky comitatus = hrabství; též župa, v češtině se ujal i název stolice) patřících k Horní Zemi, severní byly fixovány zemskou hranicí mezi Uhry a Haličí (mezi Zalitavskem a Předlitavskem). Maďaři měli v úmyslu uspořádat na Slovensku plebiscit, čehož se Češi báli, protože kvůli rozsáhlé maďarizaci Slováků by zřejmě dopadl ve prospěch opětovného připojení se Slovenska k Maďarsku. Milan Hodža, poslaný do Budapešti, podepsal za čs. stát dohodu o demarkační linii. Podle ní v rukou Maďarů zůstával např. Žitný ostrov, Bratislava i Košice. Pražská vláda ji odmítla uznat. Beneš prosadil u Francouzů linii novou, která byla obsahem nóty odevzdané maďarské vládě 24. 12. 1918. Maďarská vláda novou linii neakceptovala, nicméně na nátlak spojenců vojska za ni stáhla. V lednu 1919 bylo obsazení Slovenska čs. armádou dokončeno. Ztráty činily od počátku slovenského tažení asi dvě stovky mrtvých čs. vojáků.

V Maďarsku vznikl 21. 3. 1919 stát sovětského typu. O čtyři dny později Karel Kramář a Edvard Beneš v memorandu Georgeovi Clemenceauovi zdůraznili, že existence ČSR jako bašty proti bolševismu závisí na spojení s Rumunskem, a žádali, aby mohli obsadit Podkarpatskou Rus a tím ochránit železniční spoj k němu. Maršál Ferdinand Foch souhlasil. Rumuni zaútočili proti Maďarské republice rad 16. 4., 27. 4. zahájilo postup i vojsko československé a obsadilo dotyčnou trať a Podkarpatskou Rus. Jenže přitom čs. vojsko flagrantně porušilo na několika místech demarkační linii, vniklo několik desítek kilometrů za ni do maďarského vnitrozemí, zejména v oblasti salgótarjánské uhelné pánve a Miškolce, k čemuž nemělo žádné oprávnění. 20. 5. 1919 zahájili Maďaři protiofenzivu, obsadili přibližně dvě třetiny slovenského území a přeťali Slovensko z jihu na sever až k polským hranicím.

Státy Dohody musely znovu zasáhnout, 13. 6. ultimativně vyzvaly Maďarsko, Československo a Rumunsko k okamžitému zastavení bojů a k respektování hranic stanovených mírovou konferencí. Koncem července se Maďaři ze Slovenska stáhli. Československo stál onen vojenský debakl 1018 mrtvých a 1,2 miliardy korun výdajů, přičemž z vojenského hlediska podruhé prohrálo. Reputaci čs. státu museli opět zachraňovat diplomaté Dohody.

Masaryk si v době bojů s maďarskou armádou zaznamenal: „Invasi všemi silami vrhneme nazpět a využitkujeme vítězství pro naše cíle. Dobudeme Budapešti a přinutíme Maďary k zaplacení škod a výloh. A konto vezmeme si lokomotivy, vagony, dunajskou flotilu a válečný materiál.“ Počítal, že ČSR po boku Rumunů a Jihoslovanů by mohla obsadit pravý břeh Dunaje od Komárna až k rakouským hranicím. V rozporu s výroky velmocí, že hranice, které mírová konference určila, jsou neměnné, zvažoval možnost „později s Maďary jednat o úpravě hranic“. Soudil, že výměnami území by přece jen mohl vzniknout koridor s Jugoslávií.

Po skončení střetu s Maďarskem vláda neodvolala na Slovensku výjimečný stav, pro některé okresy platilo i nadále stanné právo. Mělo sloužit jako nástroj k ovládnutí Slováků, mezi nimiž se objevily vážné protesty proti české centralizaci. Vavro Šrobár zavedl tuhou cenzuru a jako protektor dosazený Prahou se snažil potlačit slovenský nacionalismus, spíše vědomí Slováků o dvou samostatných národech Čechů a Slováků, katolicismus, maďarství. Zřídily se i koncentrační tábory a zaplnily se politickými odpůrci čechoslovakismu.

Britský deník Daily Mail na konci roku 1927 zveřejnil informaci o tajných jednáních Francie s Maďarskem v roce 1920, kde Francie uvažovala o odstoupení některých československých území Maďarsku tak, aby hranice mezi oběma státy byla etnografická, tedy jazyková.

Spojenecká smlouva mezi Prahou a Bělehradem ze srpna 1920, později také s Bukureští, byla uzavřena proti Maďarsku. Její ironický název Malá dohoda, prezentovaný v ČSR zcela vážně, pochází z maďarského tisku (Pesti Hírlap, 26. 2. 1920: apró Entente = drobná dohoda, jinak pak užíván výraz Kisantanta, kis = malý). Zavazovala Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později i Rumunsko, ke vzájemné pomoci při nevyprovokovaném útoku Maďarska proti některému ze smluvních států. Beneš řadil mezi úkoly Malé dohody zabránit obnovení Rakousko-Uherska a zabránit vzniku jakékoliv podunajské federace nebo celní unie států bývalé c. a k. monarchie. Smlouva obsahovala i tajný dodatek, který stanovil ozbrojenou neutralitu smluvního partnera, pokud by se druhý signatář rozhodl pro samostatnou preventivní akci (rozuměj: napadl by vojensky Maďarsko). Byl to tedy agresivní pakt obcházející stanovy Společnosti národů a ohrožující mír v Evropě.

Mezi roky 1934 a 1936 přijali a pak upřesňovali šéfové generálních štábů států Malé dohody plány pro případ návratu Ottona von Habsburg do Rakouska. V tom případě měla zaútočit na Vídeň čs. armáda z Brna a jugoslávská armáda měla z Mariboru vyrazit na Štýrský Hradec (Graz), přičemž v obou útocích mělo působit po jedné rumunské brigádě.