Tomáš
Krystlík
Řeč bude o československých vojenských útvarech
podřízených spojeneckému velení. Kde a jakým způsobem byly čs. jednotky na
evropských a afrických bojištích nasazeny, je známo a v textu nebude
popisováno.
ČESKÉ A
SLOVENSKÉ LEGIE V POLSKU
Před okupací českých zemí se komunisté na tuto
eventualitu připravili, vybudovali organizaci přechodů do Polska, připravovali
doklady pro odcházející osoby. V Ostravě vytvořila skupina členů KSČ vyslaných
pražským vedením celý systém od přijímacích složek přes službu vlastních lidí
na hranici a doprovody pro prchající až po zabezpečení jejich pobytu po
příchodu do Krakova a Katovic. Kromě toho se komunisté do Polska dostávali i
přes Svaz přátel SSSR, který měl vybudovánu vlastní organizaci přechodů hranic
i vlastní trasy.
Čs. komunisté v Polsku předstírali, že opustili
komunistickou politiku a zařadili se do jednotné fronty národa a na základě
tohoto podvodného tvrzení vylákali od polských protikomunisticky orientovaných
socialistů prostředky pro vydržování všech čs. uprchlíků. Ovládli rozhodující
pozice v nově vznikajících politických výborech včetně tzv. britské pomocné
akce. Tímto způsobem do svých rukou většinu hmotných prostředků, jimiž pak
československou politickou i hospodářskou emigraci ovládli. Zřídili záchytnou
síť, včetně táborů, kterou musel projít každý, dokonce záleželo na libovůli
komunistů, zda dotyčný byl zaregistrován u britské pomocné organizace British
Committee for Refugees from Czechoslovakia (BCRC) nebo ne. Toho dosáhli tím, že
do úřadu britského generálního konzula v Katovicích, levému labouristovi
netajícímu se se svými sympatiemi k SSSR, protlačili s pomocí sovětských
soudruhů čs. komunistku Novákovou, kterou čs. uprchlíci překřtili na Oko
Moskvy. Jejíma rukama procházely všechny žádosti čs. uprchlíků o britská víza a
ona doporučovalo konzulovi komu má být vízum uděleno a komu ne. Do velké
Británie se tak dostali čelní čs. komunisté s cílem rozvracet čs. exil. Po
vzniku československé vojenské skupiny v Polsku byli pro KSČ politicky nevhodní
uprchlíci vylučováni z podpory nebo vraceni zpět na hranice do rukou gestapa.
Systém prověřování příchozích komunistů fungoval
následovně. O odchodu do emigrace rozhodoval ústřední výbor v Praze a zvláštní
zprávou do Polska uprchlíka legitimizoval. Kdo přišel bez takové legitimace,
poskytla mu komunistická komise jen prozatímní status a poslala dotaz do Prahy
ústřednímu výboru. Odpověď přicházela tak za dva týdny. Komunistické emigranty
směřovala komise na Západ, tam je potřebovali pro stranickou práci, do Moskvy
šlo jen několik málo jednotlivců.
Jakmile se část československé vojenské jednotky dostala
po vypuknutí války do rukou Rudé armády, předali čs. komunisté v jednotce
zpracované seznamy údajných nebo skutečných hlavních protisovětských elementů
nebo trockistů Sovětům, kteří byli následně vyčleněni a posláni do GULAGu.
Kromě letců
přecházely do Polska z protektorátu civilní osoby a další vojáci, kteří se
hlásili do formující se československé vojenské skupiny v Polsku. Uprchlíky
židovského původu vraceli Poláci do protektorátu s odůvodněním, že Židů mají v
zemi dost. Kromě těch uprchlíků, kteří nemohli být do formujících se čs.
vojenských jednotek přijati ze zdravotních důvodů, byly odmítány osoby, které
se hlásily k jiné než české, slovenské a rusínské (karpatoruské) národnosti.
Tím vznikla i židovská otázka. Ve skupině se záhy svým vlivem prosadila skupina
mladých českých antisemitských důstojníků (mezi nimi i mladý poručík, pozdější
ministr obrany ČSSR Bohumír Lenc-Lomský) a pod záminkou přísně národního
charakteru vojenského tělesa se do druhé poloviny srpna 1939 téměř nepřijímaly
osoby židovského původu. Bez překážek ale brali židovské lékaře, protože lékařů
byl nedostatek. Nežidovští lékaři mezi uprchlíky téměř nebyli - doma se
zmocnili výnosných praxí po svých židovských kolezích, kterým byl vysloven zákaz
výkonu povolání. Ze sedmi lékařů vojenské skupiny v Malých Bronowicích bylo
šest židovských.
Teprve později se
u židovských dobrovolníků aplikoval zákon druhé republiky(!), podle něhož mohl
být přijat židovský dobrovolník pouze tehdy, prokázal-li, že navštěvoval české
školy a že se hlásil k výše uvedeným národnostem. Údaje se zjišťovaly hlavně
podle zápisů ve vojenských knížkách. Kdo se hlásil za první republiky k
národnosti židovské, maďarské, německé, přijat nebyl. Mnozí Židé svůj židovský
původ utajili, pokud neznali pouze německy nebo jidiš, a přisvojili si
národnost podle jazyka, který ovládali, případně zapřeli své mojžíšské vyznání.
V červnu 1939 dorazil z Velké Británie přes Paříž major
Josef Bártík, spolupracovník Františka Moravce, a oznámil skupině rozhodnutí
politického vedení emigrace, že dobrovolníci v Polsku budou odesíláni do
Francie, aby tam vstoupili do Cizinecké legie. Ujistil všechny, že závazek na
pět let je formální a že ihned po vypuknutí války budou všichni uvolněni do
československé armády, jejíž vytvoření se v tomto případě předpokládalo. Bartík
také vedení vojenské skupiny oznámil zákaz přijímání Židů pro cizineckou legii.
Je nepravděpodobné, že se jednalo o jeho osobní rozhodnutí. V Polsku zůstalo
asi tisíc čs. dobrovolníků, podle jiných zdrojů 632.
Po vypuknutí války, 3. 9. 1939 vydal tehdejší polský
prezident Ignacy Mościcki dekret o utvoření České a slovenské legie v Polsku a
mohli do ní vstupovat i polští občané českého nebo slovenského původu. Nakonec
jich bylo kolem 1200 a legion chaoticky po skupinách ustupoval před Němci.
Největší skupině s pplk. Svobodou (asi 700 osob) přišel z polského velitelství
v Tarnopolu rozkaz, aby z Hluboczeku Wielkeho (asi 8 km severozápadně od
Tarnopolu) postupovali na severozápad. Svoboda ale plnil dohodu s generálem
Lvem Prchalou a vyrazil večer 17. 9. na jih do asi 100 km vzdáleného Rumunska
podél polsko-sovětské hranice vzdálené asi 40 km. Postupující sovětská vojska
na polské území však legion zajala. Ve svých pamětech Svoboda tvrdí, že vedl
legion rovnou do SSSR.
Další skupiny se snažily dohnat hlavní vedenou Svobodou.
Jedna z nich (asi 150 osob) se ocitla na Volyni kolem Kvasilova u tamějších
Čechů, druhé (asi 300 osob) se podařilo dojet vlakem do Delatyna, odkud pěším
pochodem se po asi 50 km dostali 20. 9. 1939 do Rumunska. Heliodor Píka jim
zařídil přepravu do Bejrútu a později vytvořili základ československé jednotky
na Středním východě.
ČS.
JEDNOTKY NA STŘEDNÍM VÝCHODĚ
Středovýchodní jednotky se postupně vytvářely z
židovských dobrovolníků v Palestině, z čs. občanů-dobrovolníků z Balkánu,
uprchlíků z protektorátu, kteří dorazili přes Jugoslávii do Bejrútu, z
ilegálních židovských přistěhovalců do Palestiny, z čs. vojáků poslaných ze
SSSR a z vojáků Cizinecké legie pocházejících z ČSR. Nejdříve se zformoval k
28. 10. 1940 pod vedením podplukovníka Karla Klapálka Československý pěší
prapor 11 – východní. Ačkoliv se přihlásilo v roce 1939 do čs. jednotek osm
tisíc osob z Palestiny, dostavilo se k odvodu vlivem antisemitismu u praporu a náčelníka
vojenské správy Čs. národního výboru v Paříži Ingra, který všemi prostředky
hodlal omezit počet židovských branců, jen 1200 osob, z nichž bylo 592 odvedeno
a část z nich byla odeslána do Francie, do Agde. Ostatní dali přednost k boji mimo
čs. jednotku v řadách Židovských legií.
18. 3. 1941 se prapor přemístil do Egypta a byl doplněn o
zajaté příslušníky Rommelova Afrikakorpsu, kteří udali českou národnost. 21.
10. se nalodil prapor o síle 634 mužů na torpédoborce a dorazil přes minová
pole do tobrúckého přístavu, kde vystřídal Australany. Ani uprostřed bojů
neustaly antisemitské incidenty. Někteří velitelé bili židovské vojáky holemi.
Tobrúk byl osvobozen z obležení 10. 12. 1941 a prapor se po různých strážních
úkolech vrátil 7. 4. 1942 zpět do Palestiny. Mezi bojem u Tobrúku a odjezdem z
Egypta klesala pro nedostatek boje morálka. Mnozí chtěli odjet bojovat k čs.
jednotce v SSSR. Všichni, kteří narukovali k jednotce z Palestiny, dostali tři
dny dovolené a asi ze 400 vojáků, kteří odejeli za svými rodinami do Palestiny
se vrátila k útvaru jen asi desetina. Ostatní prostě dezertovali.
V Palestině byl prapor 22. 5. přejmenován na
Československý 200. lehký protiletadlový pluk – východní s jinou náplní
činnosti. Následkem mobilizace vyhlášené prezidentem Benešem v prosinci 1941 se
začal plnit novými rekruty, takže k 1. 8. 1942 čítal přes 1600 osob, podíl Židů
dosáhl 62 %. Armádní statistická data sice udávají z celkových pozdějších 2489
osob 49,98 % Židů, jenže ne všichni židovští vojáci se hlásili k mojžíšskému
vyznání a židovské národnosti. Sedmnáct důstojníků bylo odveleno do Svobodovy
armády v SSSR, kde panoval jejich zoufalý nedostatek. Útvar byl převelen do
Velké Británie a v srpnu 1943 se včlenil do Čs. samostatné brigády ve Velké
Británii.
(pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat