Tomáš
Krystlík
1.
ČESKOSLOVENSKÝ SAMOSTATNÝ PRAPOR V SSSR
Po internaci v SSSR si někteří komunisté z čs. legionu
ustaveného v Polsku přišili sovětské hvězdy na čepice a bolševici jako celek
promptně dostali přezdívku „hvězdáři“. Do Olchovců na Ukrajině, kde byl legion
umístěn, přijeli v noci na 3. 11. 1939 příslušníci NKVD a odvezli 13 kritiků
sovětského systému, údajně dobrovolníků na krátkodobou práci, ač jejich jména
četli z připraveného seznamu, ve skutečnosti do GULAGu, mezi nimi i pražského
levicového advokáta JUDr. Františka Poláka, tehdy 53letého, bývalého čs.
legionáře na Rusi. Seznam ještě v Polsku vypracovali čs. komunisté a předali
Sovětům. Po sloučení se se skupinou uprchlou na Volyň čítal čs. kontingent v
SSSR 798 osob a byl dislokován v Orankách, pak v Suzdalu. Asi dvaceti vojákům,
kteří měli platné pasy a v nich víza do Francie a Rumunska, byl povolen v roce
1940 odjezd do Francie. Další transporty následovaly, aby pak se v nich ustalo.
Londýnská vláda po pádu Francie dosáhla jejich obnovení, vojáci odjížděli přes
Černé moře a Turecko do Palestiny, poslední transport zbývajících 93 osob, tzv.
likvidační skupina, v květnu 1941 podle plánu neodjel a než stačil odjet v
náhradním termínu, vypukla válka. Byli to hlavně důstojníci, poddůstojníci a
lékaři. Drtivá většina z nich byla nacionalistická, antisovětská, všichni do
jednoho byli poměry v SSSR znechuceni, chtěli pryč a byli nešťastní, že nemohou
z SSSR odjet. Silně antisovětští byli i budoucí generálové, ministr obrany ČSSR
Bohumír Lenc-Lomský a náčelník generálního štábu ČSLA Otakar Rytíř.
Začátkem prosince
1941 sovětská vláda rozhodla zbudovat jeden čs. samostatný prapor a náhradní
rotu v Buzuluku. Dobrovolníci začali přibývat hlavně z táborů GULAGu, ale byli
většinou v tak špatném stavu, že museli rovnou do čs. vojenské nemocnice.
Jejich mortalita byla vysoká, měli otoky a vředy z podvýživy (až 178 vředů na
jednom těle), někteří leželi v nemocnici měsíce. Ti, kteří se mohli jakžtakž
pohybovat, byli tak vyhladovělí, že když po zdravotní prohlídce dostali prádlo
a uniformy, spěchali podle návyků získaných v GULAGu do města, kde je na trhu
vyměnili za jídlo a do kasáren se vrátili v hadrech.
Do sovětských pracovních táborů byli odsouzeni za
ilegální překročení hranic, v horším případě nejen za to, nýbrž i za uměle
vykonstruovanou špionáž; další byli do nich zavřeni coby cizinci po sovětském
vpádu do Polska. Odhaduje se, že z 5000 židovských uprchlíků z ČSR v Sovětském
svazu byly nejméně 4000 deportovány do GULAGu, kde minimálně 1500 z nich během
platnosti Ribbetrop-Molotovova paktu, za necelé dva roky, zahynulo. Odhad
vztahující se na celkový počet uprchlíků včetně nežidovských chybí. Ve
vytvořeném 1. čs. samostatném praporu bylo 70-80 % Židů („Mezi mužstvem se jen
zřídka našel nežidovský voják.“)
Další čs. uprchlíci a usedlí Čechoslováci byli z polských
území zabraných SSSR vyvezeni do asijské části do míst určeného pobytu. Volně
mohli v SSSR pracovat až na pár výjimek z řad těch, kteří se v prvních
chaotických měsících po záboru Polska přihlásili na práci do důležitých
sovětských podniků, pouze političtí uprchlíci, tj. velmi pečlivě sovětskou
stranou prověření komunisté. Do jednotek se hlásili Čechoslováci se sovětským
občanstvím, synové otců, kteří zůstali v Rusku nebo v Polsku (v části zabrané
SSSR) po první světové válce (celkem asi 30 000 Čechů bylo usedlých na
Volyni) nebo Čechoslováci, kteří se lety 1926-30 vystěhovali do SSSR. Skladba
jednotky byla odhadována na dvě stovky vojáků z řad těch, kteří mohli předtím v
SSSR volně pracovat, tedy hlavně politických uprchlíků-komunistů, stovka přišla
z řad Čechů a Slováků usedlých v SSSR již před válkou, zbytek byli vězni
přišedší z GULAGu nebo internovaní v přikázaném místě pobytu.
Současně s 1.
samostatným praporem se organizovala náhradní rota, kam se umisťovali starší a
boje neschopní muži, ženy, děti, ba i celé rodiny a rodiče vojáků. Též pár
vojáků, kteří nerozuměli českým vojenským povelům. Pokud mohli, dělali různé
pomocné práce. Náhradní rota byla de facto sociální institucí pro rodinné
příslušníky čs. vojenské jednotky a čítala i 250 lidí.
V lednu 1942
přibyl k jednotce zpátky František Polák, odsouzený administrativním
rozhodnutím NKVD na přelomu roku 1939/40 na osm let nucených prací táborech
GULAGu. Důvody: V Krakově vystupoval podle udání čs. senátora Antonína Zmrhala
nepřátelsky proti československým komunistům, podle udáni bývalého redaktora
Rudého Práva F. Wagenknechta se měl vyjádřit, že do čs. vlády po osvobození ČSR
nesmí být připuštěni komunisté, projevil nepřátelský postoj k SSSR tím, že v
internaci legionu v SSSR jako pořadatel oslavy státního svátku 28. října
vyškrtl z programu zpěv sovětské hymny, Internacionály, ačkoliv tato měla být
podle výslovného přáni podplukovníka Svobody zpívána, učiněn jako bývalý člen
politického vedeni čs. legií na Rusi odpovědným za oběti na životech sovětských
občanů. O stavu jednotky v Buzuluku Polák píše: „Když jsem přibyl k jednotce do
Buzuluku, byla tato jednotka svým složením vyhraněně protikomunistickou, neboť
téměř veškeré její mužstvo prošlo předtím pracovními tábory sovětskými, které
mu daly názornou představu, co komunismus ve skutečnosti představuje. Také
důstojníci, nedávní to absolventi československé vojenské akademie v Hranicích
na Moravě a tudíž jen nižších vojenských hodností, byli protikomunistické
orientace“.
Před Gottwaldem a čs. komunisty v Moskvě vyvstala potřeba
jednotku zkomunizovat. Ale koho pro tento úkol získat? Prostší dobrovolníci
projevovali vděčnost čs. vládě i sovětským úřadům, že unikli z GULAGu, se sice
dali ovlivnit, ale ne zverbovat pro daný úkol. Inteligentnější a vnímavější
stále děsily vzpomínky na to, co v SSSR viděli a prožili. Ale byli tu
komunisté-političtí uprchlíci, kteří před příchodem do Buzuluku v SSSR volně
pracovali. Z nich a z přistěhovalců do SSSR v létech 1926-30, např. Interhelpo,
byli pohovory vedenými moskevskými čs. komunisty vybráni vhodní adepti pro
komunizaci praporu. K praporu byli též vysláni coby důstojníci pracovník
Kominterny Jaroslav Procházka a řada dalších komunistů, k nim mj. přibyli z
GULAGu propuštění komunisté Bedřich Reicin a Imre Roth, kteří ani nemukli o
tom, co v sovětských lágrech zakusili, byť oba zbídačení podvýživou museli
nejdříve do nemocničního ošetření. (Reicin na jaře 1941 propuštěný gestapem se
vystěhovával jako Žid podle závěrů évianské konference z protektorátu do Číny,
do Šanghaje, ale z vlaku v Rusku vystoupil, byl zatčen a odsouzen do GULAGu.)
Dva důstojníci NKVD byli u útvaru v té době zcela oficiálně, třetí byl zařazen
do praporu coby čs. poručík, aniž znal slovo česky, slovensky nebo rusínsky. U
každé čety nebo roty byla zřízena funkce politruka, oficiálně maskovaná titulem
osvětový důstojník.
Polák, který se
komunizaci praporu stavěl, kde mohl, na odpor, byl spolubojovníkem, legionářem
na Rusi Svobodou za souhlasu a podle pokynu dalšího spolubojovníka, legionáře,
vyslance ČSR v SSSR Zdeňka Fierlingera (všichni tři si vzájemně tykali)
degradován na vojína, vyloučen z armády a po schválení Svobodova postupu
londýnskou čs. vládou byl vydán 5. 12. 1942 NKVD, spolu s ním i další tři
vojáci. V administrativním řízení NKVD byl odsouzen k pěti letům nucených prací
v táborech GULAGu. Byli ale i další, kteří byli vydáni NKVD pro své názory.
Polák, když byl v prosinci 1947 propuštěn, musel si doslova vynutit na čs.
vyslanectví v Moskvě repatriaci. Do Prahy se vrátil v březnu 1948 přes
sovětskou zónu v Rakousku a v září téhož roku uprchl přes Německo do New Yorku.
Ostravský advokát s ním předaný NKVD, JUDR. Karel Goliath byl propuštěn
následkem útrap ne zcela duševně zdráv do ČSR v roce 1955. O osudu dalších dvou
nejsou informace.
Důstojníkům-židům
v předválečné čs. armádě byly vysloužené hodnosti upírány, takže válku mnohdy
dosloužili v hodnosti vojína. Nebo např. kapitánu Moše Friednerovi, hodnost
nejdříve potvrdili, pak mu ji odebrali. Teprve když si stěžoval u čs. vlády v
Londýně, mu ji vrátili. Vojákům-Židům v kterékoliv čs. zahraniční jednotce se
bránilo i čs. ministerstvo národní obrany, které bylo silně antisemitské včetně
ministra Ingra.
Bez vědomí a proti vůli čs. exilové vlády napsal Svoboda
po dohodě s Gottwaldem Stalinovi a žádal pro prapor nasazení na frontě. 22. 11.
1942 bylo Svobodově žádosti vyhověno. Svoboda též prapor cvičil podle předpisů
Rudé armády, i když to měl od londýnské čs. vlády výslovně zakázáno. Osobně
trestal dvěmi týdny sníženým přídělem jídla vojáky, kteří nemluvili mezi sebou
slovanským jazykem. Podle údajů z hlášení Svobody odjel prapor 30. 1. 1943 na
frontu v počtu 974 lidí. V Buzuluku zůstala náhradní rota a vojenská nemocnice
přeplněná Rusíny-čs. státními příslušníky právě propouštěnými z táborů GULAGu.
(dokončení
příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat