Střety s Němci českých zemí po založení republiky

Tomáš Krystlík

Ačkoliv se státní převrat 28. 10. 1918 obešel bez obětí na životech,
obsazování pohraničí českými vojáky od listopadu 1918 si lidské životy
vyžádalo. Podle různých zdrojů bylo na straně českých Němců až 21
obětí, na straně české do deseti. Střety při obsazování německých sídelních
území byly zaznamenány v Mostě, kde bylo zabito šest českých Němců,
Duchcově, Litvínově, Kaplicích a v několika městech jižní Moravy, V Moravské
Třebové stříleli českoslovenští vojáci na náměstí do shromážděných obyvatel,
čtyři německé ženy a jedno dítě zabili, 20 dalších zranili; v Mostu,
Šumperku a Chebu dokonce vyhrožovali dělostřeleckou palbou, pokud jim budou
klást odpor. Vpád čs. vojska byl formálně kryt článkem 4 smlouvy o příměří s
Rakouskem-Uherskem z 3. 11. 1918, podle kterého spojenci mohli obsadit
jakékoliv jeho území, pokud to považovali za nutné - a Československo k nim
patřilo. Ale ještě na sklonku dubna 1919 si Beneš na mírové konferenci nebyl
jist, zda stát získá celé pohraničí a telegrafoval do Prahy: Pro jistotu
„učiňte všechny přípravy k evakuaci výběžků: ašského, šluknovského,
frýdlantského".

Čeští Němci chtěli prosadit na základě zásady o sebeurčení připojení svých
provincií v českých zemích k Rakousku a v den zahájení zasedání vídeňského
parlamentu, 4. 3. 1919, vyzvali ke generální stávce (3. 3. došlo k nepokojům
v Chebu s dvěma až čtyřmi zastřelenými Němci). Přes výzvy ministra obrany
Václava Klofáče, který nabádal československé vojáky k „opatrnosti a klidu“,
přikročilo vojsko a policie po násilném strhávání německých vlajek a
vyklízení ulic a náměstí od demonstrujícího obyvatelstva ve vícero městech k
palbě do shromážděných civilistů, např. v Kadani, Karlových Varech, Ústí nad
Labem, Stříbře a v dalších lokalitách. Celkem zahynulo 54 Němců českých
zemí, mezi nimi i děti a mladiství, 104 bylo těžce zraněno. V Kadani použilo
československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet (22 mrtvých a 30
těžce zraněných), Kurt Rabl předložil důkazy, že vojsko používalo dokonce
střely typu dum-dum. Klofáč přiznal v Revolučním národním shromáždění (čs.
parlamentu) přehmat, oběti na životech však zatajil. Vzdor snahám čs. vlády
o utajení, byla světová veřejnost o brutálním jednání čs. jednotek
informována. V Paříži už 5. 3. se vyslovil Lloyd George proti rozšiřování
území na úkor cizojazyčného obyvatelstva. Čs. stát se bránil tomuto
britskému požadavku agresivně. 10. 3. podala čs. delegace na mírové
konferenci nótu, v níž obviňovala z organizování vojenských provokací,
vzpoury a z vysílání teroristických komand Rakousko. To podalo 13. 3.
obrannou nótu, načež byl ustaven a vyslán na místa činu mezinárodní
vyšetřovací výbor, který ve zprávě z 12. 4. konstatoval, že rakouská
aktivita v inkriminovaných nepokojích nebyla zjištěna.

ČSR též porušila flagrantně mezinárodní právo oběžníkem ministerstva vnitra
z 24. 4. 1919, kdy čs. občanství příslušelo všem osobám s domovským právem v
obcích, kde čs. stát vykonává právo svrchovanosti, za něž bylo automaticky
považováno území, které bylo obsazeno čs. vojskem. Vše před podepsáním
mírové smlouvy, která konečně německá sídelní území Československu přiřkla.

23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik
lidských obětí. Po pádu Tusarovy vlády v září 1920 se národnostní napětí se
ještě zvýšilo, v řadě německých měst docházelo k nepokojům. Proti srocením
zasahovala československá armáda, došlo opět k jedné oběti na životě na
německé straně. Na podzim 1920 v řadě sudetských měst projevily z české
strany násilí a vandalismus, davy Čechů ničily pomníky vybudované německým
obyvatelstvem, přepadaly německá kulturní zařízení i hospodářské podniky,
pořádaly protiněmecké manifest a podobně. V Chebu byla naopak demolována
česká škola.

Po krvavých srážkách vojska s německým obyvatelstvem se národnostní potyčky
přenesly v listopadu i do Prahy, kde bylo hereckým výborem za pomoci
rozvášněné české nacionalistické „ulice“ obsazeno německé Stavovské divadlo
(dnes J. K. Tyla). Českými nacionalisty bylo přepadeno Kasino, tradiční
středisko německého společenského života, byly obsazeny redakce deníků
Prager Tagblatt a Deutsche Zeitung Bohemia (jedněch z nejstarších novin v
Čechách). Těchto akcí se aktivně zúčastnili navrátivší se legionáři, ale i
měšťanské vrstvy obyvatelstva, vedeni aktivisty z řad legionářů, národních
demokratů a národních socialistů popouzeni nacionalistickým českým tiskem.
Státní orgány do konfliktů nezasahovaly, tzn. nechránily německá zařízení a
osoby před násilím. Primátor Baxa dokonce obsazení Stavovského divadla
schvaloval. V parlamentu Němci odpověděli obstrukcemi a v důsledku došlo i
tam ke konfliktům a výtržnostem, které opět vyvolaly další nepokoje.

Když v lednu 1921 řekl vyslanec Karel Krofta premiéru Janu Černému, že v
Itálii jsou rušiteli pořádku nejen komunisté, ale i „nacionalističtí
fascisté“, viděl v tom ministerský předseda narážku právě na ony národnostní
bouře a přiznal: „Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by
tekla krev a byli by vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko.“
Nacionálně rozvášněnou atmosféru doby též podtrhuje, že se úřady neodvážily
divadlo Němcům vrátit a čs. vláda se nakonec raději usnesla jim uvolnit
částku potřebnou pro výstavbu nového kulturního stánku.

V Praze bylo životu nebezpečné německy i promluvit. Britský vyslanec George
Clerk Masaryka upozornil, že těhotná žena anglického činitele „byla
atakována legionáři, že mluví německy (mluvila ovšem anglicky), a její
zdravotní stav hrozí smrtí.“ Čeští politici protiněmecké výstupy vesměs
vítali. Tisk národních demokratů dokonce napsal, že pražské bouře
představovaly zatím největší memento Hradu; že naznačují možnost přechodu
státu na mnohem šovinističtější linii.

V létě 1921 se začaly do pohraničí vypravovat celé vlaky s českými
šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím vyvolávali pobouření a
střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Ústí nad Labem
byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno.

K násilí sáhlo Československo i v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál
letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně.
Československo jako jediné mobilizovalo několik ročníků. I v čistě českých
oblastech narukovala jen asi jedna třetina branců. V oblastech Chebska se
Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilizačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V
Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilizaci krev, bylo 12 mrtvých
Němců a 10 zraněných a v okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj
ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od primáře
ošetřujícího zraněné: jeho „jako lékaře prodělavšího válku naplňuje to
největším údivem... že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily
obzvláště těžká ranění“. Jinými slovy: čs. ozbrojené složky použily proti
demonstrantům střely typu dum-dum.

Mobilizace proběhla zcela neúspěšně, což se pečlivě utajilo. V oblastech
zemských velitelství v Praze nenarukovalo ke svým jednotkám 35, v Brně 31, v
Bratislavě 28, ale v Chomutově 62 % vojáků. Legionáři mezitím strhli sochu
Marie Terezie v Bratislavě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zasahovaly
ozbrojené složky státu v rámci stanného práva, incidenty byly krvavé, mrtví
byli hlavně z řad slovenských Maďarů.

V roce 1923 došlo v čs. armádě k čistce mezi důstojníky, kdy by snížen podíl
důstojnictva z řad čs. Němců. Všichni důstojníci, kteří neabsolvovali
alespoň čtyři třídy českých škol, dostali rozkaz se podrobit „přísné zkoušce
z jazyka služebního, z českých dějin a literatury“. Pro velení byla zřejmě
zcela zásadní znalost české literatury. Seznam otázek z literatury obsahoval
i takové absurdity, jak že se jmenovali babiččini psi v Babičce Boženy
Němcové. Z důstojníků německé národnosti trvale nevyhovělo 68,4 %, byť
běžnou češtinu ovládali, protože jinak by nebyli do čs. armády z
rakousko-uherské armády převzati, dále 16,6 % Čechů, 13,7 % Slováků a 13,3 %
Rusů. Evidentně se jednalo o etnické čištění.