Postupná sovětizace ČSR (1)

Tomáš Krystlík

 

Vzpomněli jsme výročí konce bolševické éry 17. 11. 1989, ale už ne okolností jejího vzniku v Československu. Sovětská moc nebyla nastolena najednou v únoru 1948, byl to proces povlovný, trvající léta. Prvním cílem byla psychika českého obyvatelstva, aby v určitý okamžik v budoucnu bylo smířeno se zavedením bolševického totalitního režimu a proti němu nic nenamítalo. To se celkem snadno povedlo, takže české obyvatelstvo po odstoupení území v roce 1938 ztratilo zcela soudnost a začalo zbožňovat sovětský systém. Zde se zle vymstil panslavismus, který kromě Slováků a Rusů již nikdo jiný s Čechy nesdílel, hlavě ona česká obrozenecká představa mohutného ruského dubiska, o které se menší slovanské národy v případě ohrožení opřou.

 

„Němci ven – Stalin sem“, znělo v protektorátu (!) na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, pak v květnu v Brně. Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem! V mnoha ilegálně vydávaných letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR vyvolaná tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií splývala Čechům následkem neudržení československého státu s pocity nedůvěry vůči Západu a demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.

 

V měsíční zprávě pražského úseku Sicherheitsdienstu (SD) za září 1940 se doslova pravilo: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

 

Již meziválečnou československou politickou scénu skrytě ovlivňovaly sovětské tajné služby, což se dá vysoudit z Gajdovy aféry, která tvořila jakousi onu malou pomyslnou část ledovce čnějícího nad hladinu. Nejvyšší českoslovenští představitelé si tehdy přímo od SSSR objednali depeše sovětskému zastupitelství v Praze, které byly stylizovány tak, aby se z nich dalo odvodit Gajdovo špionství, aby Hrad měl proti němu vůbec něco přitěžujícího v ruce, když se ho mermomocí chtěl zbavit.

 

Pro sovětské zájmy pracovalo, infiltrované sovětskými agenty, v sousedním Německu zejména Gestapo. Sovětští agenti v něm se rekrutovali většinou z řad bývalých německých komunistů, kterým strana přikázala z Komunistické strany Německa (KPD) vystoupit a zahájit kariéru v NSDAP, SA, SS, SD a v centrálních úřadech nacistického státu. To bylo od ČSR odlišné, v protektorátu pak čeští komunisté udávali Gestapu případně Sicherheitsdienstu (SD) lidi podle přesných pokynů Moskvy.

 

Od poloviny roku 1944 byli čeští partyzáni, hlavně na Moravě, často řízeni sovětskými tajnými službami, tj. vysazenými sovětskými partyzánskými veliteli, kteří svou významnou roli sehráli též ve Slovenském národním povstání. Nechávali vytipovaným osobám podepisovat písemné závazky spolupráce se sovětským NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl, Lidový komisariát vnitra). Partyzánská činnost proti německé okupační moci byla úkolem zcela vedlejším, hlavním bylo zajistit dosažení budoucích cílů Sovětského svazu infiltrací takto získaných agentů do poválečných československých úřadů a organizací.

 

Hned po obsazení Rudou armádou začala řádit vojenská kontrarozvědka SMĚRŠ (zkratka ze Směrť špionam!). Odhaduje se, že z ČSR zavlekla do SSSR přes tisícovku Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, kteří emigrovali do Československa po první světové válce, bez ohledu na to, zda měli nebo neměli československé občanství. Do konce války se dostalo do SSSR, v naprosté většině nedobrovolně, a bylo tam perzekvováno celkem asi 150 000 osob československé státní příslušnosti, z nichž zemřelo 33 až 70 % (odhady se různí).

 

Historik Mečislav Borák uvádí, že 24 850 osob uprchlo z ČSR do SSSR, z toho 4000 židů. Ze Slovenska bylo Rudou armádou odvlečeno do GULAGu na 6000 civilních osob, z nichž asi 2000 zahynulo. Z cca 20 000 lidí uprchlých z Podkarpatské Rusi do SSSR přibližně 10 000 přišlo o život. Kolik jich bylo po obsazení Rudou armádou odvlečeno z Podkarpatské Rusi do SSSR a zahynulo, Borák neuvádí. Z českých zemí po válce bylo podle Boráka odvlečeno do SSSR asi 500 osob, zahynulo z nich asi 300. Celkově i se zajatými slovenskými vojáky se mohlo jednat přibližně o výše uvedených 150 000 osob z ČSR, které byly v SSSR perzekvovány. O počtu zavlečených civilních osob z Podkarpatské Rusi po obsazení Rudou armádou žádný odhad není k dispozici.

 

 

Fakta o bolševismu Čechy ignorovaná

 

Jen menšina čtenářů si alespoň ve velmi hrubých rysech uvědomuje, co všechno s sebou přináší sovětský bolševismus. Není to zcela jejich vina – od vzniku republiky v roce 1918 až do roku 1989, s jedinou přestávkou v létech 1939–1945, se nejdříve péčí ministra zahraničí a pak prezidenta Edvarda Beneše, jako v jediné zemi Evropy přísně tajily (!) zločiny sovětského režimu a nelidské podmínky v SSSR. Za protektorátu Němci pravdu o podmínkách života v SSSR a o Rudé armádě zveřejnili, ale naši předci to automaticky považovali za propagandistickou německou lež. Za třetí republiky v létech 1945-48 se o poměrech za bolševického režimu v SSSR opět mlčelo, po jeho nastolení v ČSR jakbysmet. Horší je, že se o tom v podstatě mlčí dodnes.

 

Komu je známo, že pod bolševickou vládou zbyly obyvatelstvu sovětského Ruska pouze tři cesty: sloužit vládnoucí moci, zahynout nebo emigrovat? Obyvatelstvo SSSR muselo s bolševickým režimem aktivně vyjadřovat svůj souhlas, aby se nedostalo do vězení nebo nepřišlo kvůli tomu o život, kdežto v Itálii nebo v Německu, abychom uvedli příklad, jen stačilo, aby člověk mlčel a totalitní režim ho nechal na pokoji.

 

Lidský život v Rusku ztratil hned v prvních letech bolševického panství natolik cenu, že mladíci v Čece (Čeka, ČK, Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po bor'be s kontrrevoljucijej i sabotažem pri Sovete narodnych komissarov RSFSR, Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), nebo ti, kteří měli v Čece přátele, zvali své slečny nikoliv do kina nebo do cirkusu jako před revolucí, nýbrž podívat se na mučení či na popravy tzv. odpůrců režimu. Například v březnu 1918 zval na takovou podívanou Sergej A. Jesenin básnířku K. slovy: „Chcete se podívat na popravy? Hned vám to přes Bljumkina zařídím!“ Nejhrůznější na tom bylo, že takové nabídky byly s vděkem přijímány.

 

Jelikož z marxistického pohledu je sňatek buržoazní přežitek, tak v různých oblastech Ruska, nacházejících se pod bolševickou vládou, byly v létech 1918–1919 vydávány dekrety prohlašující ženy za „všelidové vlastnictví“ a rušící „právo na soukromé vlastnictví žen“ uzavíráním sňatků. Lze si představit, k jakým hrůzám vedla realizace těchto dekretů. Kostely se často měnily na nevěstince, v nichž ženy měšťanského a šlechtického původu pod donucením uspokojovaly chtíče příslušníků proletariátu (dělnické třídy).

 

Jako příklad výňatky z Dekretu Saratovské gubernské rady lidových komisařů o zrušení soukromého vlastnictví žen: „Od 1. ledna 1918 se ruší právo trvalého vlastnictví žen ve věku od 17 do 32 let. Všechny ženy, jež spadají pod tento dekret, jsou vyňaty ze soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy. Přerozdělení spravování zcizených žen spadá do kompetence sovětu dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Každý muž, který si přeje použít exemplář vlastněný lidem, musí předložit potvrzení o své příslušnosti k pracující třídě, vystavený závodním výborem nebo odbory.“

 

Vypovídací hodnotu o sovětském bolševismu mají i statistická data. V létech 1918–1922 zahynulo v Rusku 5,2 milionů lidí v důsledku bolševiky uměle vyvolaného hladomoru vynucenými odvody zemědělské produkce státu, dále 3,92 milionu zemřelo na epidemie tyfu, cholery, úplavice a podobně, 0,26 milionu padlo v řadách Rudé armády, 0,17 milionu coby vojáci-bělogvardějci, následkem vnitrostátního teroru ztratilo život 2,31 milionu lidí. V roce 1933 si ruský dělník mohl koupit za průměrnou měsíční mzdu buď 31 kg chleba (v roce 1913 314 kg), nebo 7 kg masa (v roce 1913 43 kg), nebo 5 kg salámu (v roce 1913 25 kg), nebo 3 kg másla (v roce 1913 18 kg), nebo 3,5 kg sýra (v roce 1913 22 kg). Zbídačení venkované utíkali za obživou do měst, takže průměrná obytná plocha na osobu v SSSR klesla v roce 1928 na 5,7 m², v roce 1940 činila již jen 4,0 m², přičemž v některých městech obnášela pouze 2,5 m² na osobu!

 

V roce 1928 se kolem SSSR péčí sovětského zřízení spustila neprostupná hranice. Ustala veškerá soukromá korespondence s lidmi v zahraničí, v zájmu sebezáchovy byla přervána všechna pouta s příbuznými v emigraci. Existence „příbuzných v zahraničí“ se stala černou skvrnou v životopisu, kvůli které lidé přicházeli o práci – a časem i o hlavu. Žádné cizí noviny a časopisy nebyly v Rusku ve 30. letech k dostání (!), obyčejní lidé neměli nejmenší tušení, co se děje v zahraničí. Sovětská propaganda je přesvědčovala o tom, že ve světě kapitálu je život mnohem těžší než v SSSR, a v sovětské encyklopedii se například uvádělo, že „Angličané žijí v chladných a vlhkých chatrčích, zvaných kotidž“.

 

Bolševická moc vyžadovala aktivní spoluúčast na svých činech: kdo nezvedl ruku na veřejném shromáždění, požadujícím popravu nepřátel lidu, mohl se zítra, a dokonce i téhož dne večer, ocitnout na jejich místě v některé mučírně.

 

Uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933 vynucenými odvody zemědělské produkce státu byl ještě horší než v období 1921–1922, hranice oblastí, kde obyvatelé byly určeni k vyhladovění, obsadila vojska NKVD, aby z nich nikdo neunikl. Za „maření plánu obilních dodávek, za zlomyslnou sabotáž“ byly celé obce zcela odříznuty od zásobování potravinami, studny s vodou zapečetěny a stráženy ozbrojenými hlídkami. Kdo neodevzdal povinnou kvótu obilí nebo jiných zemědělských produktů, tomu nedali ani vodu. Hlady zahynulo 6,5 milionu lidí. Během hladomoru přitom prodával SSSR obilí do zahraničí bez přerušení nebo jakéhokoliv omezení.

 

Nepříliš produktivní práce sovětských rolníků byla typickou státní robotou na nekonečných kolchozních a sovchozních polích, avšak v horších podmínkách, než když byli za cara pány statkáři, pro které pracovali. V SSSR rolníci dělali zcela bez volných dnů, a dokonce i bez svátků (!). Rolník v předrevolučním Rusku pracoval dva, tři až nejvýše čtyři dny pro svého pána a měl také mnoho volných dnů o církevních a státních svátcích. Jeho pozemkový příděl byl malý, ale bolševický státní rolník měl proti tomu své vlastní vedlejší hospodářství přímo mikroskopické. Ale živilo ho, nicméně tato půda nebyla jeho, nýbrž státu. Od takového sovětského nevolníka se vybíraly odvody v naturáliích: mléko, vejce, máslo, maso, kůže, zelenina, ovoce, brambory, obilí atd. bez ohledu, zda i s rodinou nezemře hlady.

 

Obdobně skličující bylo vykořisťování sovětského dělníka. Mzda, kterou dostával, sotva zajišťovala fyziologické přežívání. Prakticky všechny dělnické rodiny až do 60. let minulého století dokázaly jen sotva vyjít. Závislost na zaměstnavateli, tedy na státu, byla absolutní. Ruský historik Zubov tvrdí, že nejnemilosrdnější kapitalistická forma vykořisťování pracujících ve 20. století vůbec (!) existovala právě v sovětských továrnách a závodech. K tomu pracovalo pro sovětský systém i 18 až 20 milionů otroků v koncentrácích GULAGu (Glavnoje upravljenie lagerej NKVD, Hlavní správa táborů Lidového komisariátu vnitra).

 

8. 6. 1934 byl přijat zákon, který zaváděl trest smrti za setrvání v cizině a za pokus o překročení hranic. Rodinní příslušníci, pokud údajně o záměru dotyčného věděli, byli uvězněni v koncentračních táborech GULAGu na dva roky až pět let, pokud nic nevěděli, byli potrestáni pětiletým vyhnanstvím. V roce 1937 se na dvacet let zcela uzavřely hranice.

 

Dne 8. 4. 1935 vstoupil v platnost dekret O opatřeních v boji s kriminalitou mezi mladistvými, na jehož základě se trest smrti začal vztahovat i na neplnoleté děti starší 12 let. Stát jím dostal možnost bezprizorné děti fyzicky likvidovat pod záminkou stejných obvinění jako jejich rodiče coby „špiony", „trockisty", „diverzanty", „Hitlerovy agenty" a podobně. Zaznamenáno bylo i mučení desetiletých kvůli získání jejich výpovědi. Dekret za existence SSSR nebyl nikdy zrušen.

 

Na jaře 1939 stálo podle hlášení NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl, Lidový komisariát vnitra) každé ráno v Moskvě 30 až 40 tisíc lidí ve frontách. Na chléb se člověk musel postavit do fronty již ve dvě hodiny v noci, aby ho ráno po šesté dostal.

 

V Zubovových Dějinách Ruska se popisuje i krasnodarský mlýnek na maso coby vražedný nástroj státní moci. Odsouzeného zavolali do slušně vyhlížející místností, kde stál jediný nepříliš veliký stůl. Čekista, který za ním seděl, oznámil své oběti, že rozsudek nabyl právní mocí, a odsouzený bude proto za půl hodiny „fyzicky zlikvidován". Potom mu ukázal malou chodbičku, skrz niž byla vidět další, světlá místnost bez mříží. V ní stál stůl s psacími potřebami. Čekista odsouzeného informoval, že může jít k onomu stolu a napsat dopis a vše, co bude chtít, anebo prostě posedět a popřemýšlet o samotě. Člověka bezděčně přitahovala ona okna bez mříží a možnost posadit se na židli po těch hrozných slovech, která právě vyslechl. Vešel do chodby, podlaha se pod ním propadla a on se zřítil do vodou poháněného mlýnu na maso, který ho drtil, lámal a krájel na kousky, a co z něj zbylo, odnesla voda Kubáně.

 

I na sovětském vyslanectví v Paříži zaměstnanci OGPU trýznili a vraždili lidi chycené ve Francii. Když Němci po přepadení SSSR zapečetili budovu vyslanectví, byla prozkoumána zaměstnanci německé zpravodajské služby i kontrarozvědky vrchního velení Wehrmachtu. V červenci 1941 předložil náčelník Abwehru admirál Canaris tajnou zprávu Handakten Ritter 29, Rußland, 20. Juli 1941, Politisches Archiv des Auswärtiges Amtes (PAAA) o prohlídce budovy sovětského vyslanectví v Paříži. Podle této zprávy „jedno boční křídlo sovětského velvyslanectví bylo vybaveno jako centrum GPU se zařízením k mučení, popravám a odstraňování mrtvol“. Ve zprávě je uveden předpoklad, „že ve své době zde byla odstraněna i těla některých z oněch bělogvardějských ruských generálů, kteří před několika lety v Paříži záhadně zmizeli.“

 

Alespoň část z výše uvedeného musela být po celou dobu existence Komunistické strany Československa známo všem jejím výše postaveným stranickým představitelům. I z útržků takových hrůzných fakt jim muselo být jasné, že bolševismus v Československu bude nebo je spjat s obdobnými jevy jako v SSSR. Komunisté prosazující ve své vlastní zemi takový nelidský režim se tím stali prachsprostými zločinci. V celé Evropě probíhal mezi válkami o poměrech v SSSR veřejný diskurs, jen v ČSR se ani politici, ani sdělovací prostředky o něčem takovém nezmiňovali.

 

(Příště se dovíte o rejdech sovětských tajných služeb v meziválečném Československu)

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Postupna-sovetizace-CSR-1-684171

 

 

Degradace české psyché 3

Tomáš Krystlík

PROTEKTORÁTNÍ REALITA

Časopis Dnešek v čísle 7 z 9. 5. 1946 zveřejnil postřeh spisovatele Jürgena Thorwalda: „Uprostřed chaosu na východě vypadaly Čechy a Morava i oblasti německých Sudet až do konce dubna (1945) jako ostrov blaženosti.“

Rudé právo 5. 7. 1947 otisklo tehdejší postřehy o protektorátu dvou Němců ze staré Říše a jednoho Němce z Rakouska: „Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organisací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství.“

„Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 jest cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, jest protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru.“

Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943, poznamenal: „Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získati, což Češi všemožně využívají.“

Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly pro obyvatele jiných porobených zemí na těžko představitelné úrovni. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku 1943, pojednává zpráva jednoho Poláka z Generalgouvernementu, který tehdy navštívil Prahu, polské exilové vládě v Londýně: „Češi žijí v poměrech od našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií, masových zátahů (łapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za prací, nemusí se již vrátit.“ 

Polský svědek připustil, že postih zasahuje někdy široké společenské vrstvy, ale ohromilo ho, že Čech má právo sednout si vedle Němce, že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou, a že jediné pronásledování se týká židů a cikánů. „Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v Říši. Každý Čech má rádio a poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří propagandu. Ale vzdor této propagandě se poslouchají české zprávy z Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených hráčů.“

Historik Toman Brod k tomu ve svém díle Osudný omyl Edvarda Beneše dodává: „Ano, Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích a Jugoslávcích nemluvě.“ 

Už v květnu 1942 si pochvaloval sám Adolf Hitler: „Češi pracují nyní ve zbrojních závodech i jinde k naší naprosté spokojenosti a stále více u nich zdomácňuje heslo: ‚Vše pro našeho Führera Adolfa Hitlera!‘“

V Londýně přišly občas na přetřes sociálně ekonomické poměry v protektorátu. O českých sedlácích pravil koncem roku 1944 v londýnské Státní radě ministr Juraj Slávik: „Prichádzajú stále ponosy (stížnosti), že mnohí roľníci (zemědělci) využívajú situáciu a koristia z čierneho trhu. Poplatili si všetky dlhy a za peniaze už nič nechcú predávať. Ľudia z mesta sú ‚odieraní‘ o šaty, užitočné predmety, zlato, atď. Kňazi kážu v kostoloch proti hyenám, nepomáha to. Za zlaté hodinky sa predáva 20 kg bravčovej masti (vepřového sádla). Múky nepredajú, leda zupákom a gestapákom, lebo sa ich boja.“

O dělnictvu zprávy z Čech říkaly, že prý je „z padesáti procent vlažné“, že má dvojnásobné příděly a dost peněz.

Jak podotýká Toman Brod, spousty přesvědčených germanofobů na vesnici neutíkaly do lesů k partyzánům, nýbrž chamtivě těžily z válečného nedostatku zboží, zejména potravin. „Mnozí tvrdí, že se jim daří lépe než za republiky,“ oznamovala informace z domova předaná do Londýna v září 1943.

Další zprávy z té doby buď tuto skutečnost potvrzovaly, nebo určitou měrou limitovaly, mluvíce mj. o politické nespokojenosti dělníků, jejichž převážná část prý sympatizuje s komunistickými názory.

K odboji panoval v protektorátu vztah vyjádřený slovy: „My, kteří v roce 1938 nesměli anebo nedokázali pozvednouti zbraň, nyní nemůžeme. Není ostatně povinností velmocí, jež nás v Mnichově zaprodaly, aby nám opět svobodu vrátily?“

Odboj, zejména vojenská skupina Obrana národa, usiloval o zvrat, o probuzení aktivního odporu obyvatelstva, ale podstatněji národní mysl neovlivnil. V listopadu 1943 vylíčil pamětník náladu panující v protektorátu těmito slovy: „Válka se vlekla a vlekla. Uznávali jsme všechny úspěchy Spojenců, obdivovali jsme se hrdinství Rudé armády, byli jsme oslněni číslicemi výroby zbraní v Americe, ale byli jsme unaveni a nemohli jsme dohlédnouti konce této strašné války, která se dotýkala každého jednotlivce tak, jak tomu dosud v dějinách nebylo. Na jaře jsme doufali, že bude konec v létě, a dokazovali jsme si to všemi možnými prostředky. Když v létě konec nepřicházel, říkali jsme si, že bude určitě na podzim, a na podzim jsme spoléhali na jaro. A tak to šlo stále dokola, již po léta.“

Koncem roku 1943 si ilegální Rudé právo stěžovalo: „Mladé Čechoslováky, kteří tělesně a duševně vyrůstali už ne za republiky, ale za okupace, podařilo se nacistům a jejich českým pomahačům… podmaniti svému vlivu.“

27. 7. 1944 se ve švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung psalo: „Podle přehledu centrálního statistického úřadu v Praze stouply úložky obyvatelstva protektorátu za období 1939 až 1943 z 33,8 na 60 miliard korun, což představuje nárůst o 78 %… Současně celkový objem půjček poskytnutých družstevními záložnami klesl z 9,3 na 6,8 miliard korun, což znamená, že čeští sedláci oddlužili své usedlosti o 2,5 miliardy korun.“ (sic)

PŘESÍDLOVÁNÍ

V lednu 1943 obdržel pozemkový úřad kompetence pro vyvlastňování v souvislosti s obranou. K vysídlovacím akcím pro účely zřízení vojenských cvičišť Milovice, Brdy, Vyškov při-bylo roku 1942 vysídlování území západně od Benešova, určeného pro cvičiště Waffen-SS.

Plánovat se vše začalo už dříve, ke zdržení však došlo kvůli námitkám zmocněnce branné moci a zbrojní inspekce. Ti měli výhrady charakteru politického kvůli neklidu mezi obyvatelstvem, a hospodářského – následkem by byl pokles zemědělské výroby. Do poloviny září 1942 měly být vyklizeny vesnice východně od Vltavy a jižně od Sázavy. Zbrojní inspekce dosáhla toho, že projekt byl odložen do doby, než zbrojní závody v této oblasti a jejich zaměstnanci naleznou přiměřené nové sídlo; dosáhla i toho, že z něho byly vyňaty některé obce s důležitými zbrojními závody. Celkově mělo být kvůli cvičišti Waffen-SS vysídleno kolem 37 tisíc osob.

Detlef Brandes zaznamenal, že námitky vznesl i hlavní kontaktní orgán NSDAP v Praze těmito slovy: „Je také zcela nepochopitelné, proč dnes, po obsazení velkých území na Východě, musíme zakládat anebo rozšiřovat vojenská cvičiště ve vnitroněmeckém prostoru.“

Podle historika Volkera Zimmermanna plánovalo vedení sudetoněmecké župy pod vlivem NSDAP a SS přestěhování asi 300 tisíc Čechů ze Sudet do protektorátu. Proti tomu se co nejrázněji postavily protektorátní úřady, zejména ostře proti těmto plánům vystoupil K. H. Frank. Argumentoval narušením sociálního smíru v protektorátu a jeho důsledky pro válečnou výrobu. Tím plán ztroskotal a Henlein se od té doby musel soustředit výhradně na asimilaci Čechů na místě, tj. v Říšské župě Sudety.

Ve srovnání s ostatními obsazenými územími v Evropě byly protektorát a území odstoupená Německu velkých německých přesídlovacích operací ušetřeny. Celkem za války přibylo a trvale se zde usadilo cca 11 600 etnických Němců. Počet nových osídlenců v protektorátu obnášel v druhé polovině roku 1944 1590 rodin, celkem 8824 osob, z toho 8728 rolníků ve složení: 6748 Němců z Dobrudže, 536 z Jižních Tyrol, 483 z jižní Bukoviny, 352 ze Sudet, 262 z Besarábie, 311 ze staré Říše, zbytek z Chorvatska. Půdu pro své osídlovací akce získával Pozemkový úřad hlavně zabavováním majetku na základě rozsudků zvláštních soudů a arizací.

(pokračování)

Degradace české psyché 2

Tomáš Krystlík

Iluze v českých myslích

Značná část iluzí, malformovaného českého uvažování, byla způsobena přežívající myšlenkou panslavismu a s ním spojených bludů, které vnutili Čechům buditelé národa v 19. století.

K Sovětskému svazu se Češi doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. „Němci ven – Stalin sem“, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně, kdy čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem (sic). V mnoha ilegálně vydávaných letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.

Jan Tesař píše, že „takřka všeobecně bylo sdíleno přesvědčení o výhodnosti úzkého spojenectví se Sověty a nekritický obdiv i nejrůznější iluze o SSSR, na prvním místě ovšem poměr Sovětského svazu k československé věci.“

Tehdejší ilegálně vydávaný protektorátní tisk líčil československou otázku jako v podstatě jedinou položku sovětské zahraniční politiky (sic): „Jistě je každému známo,“ psalo se v ilegální tiskovině, „že v posledních dnech (v srpnu 1939) dlela v Moskvě německá delegace za účelem sjednání hospodářské smlouvy se Sověty... Německá... delegace dosáhla toho, že byla přijata ve slyšení některými činiteli sovětské vlády... Německá vláda ústy této delegace žádala tentokráte již ve formě uctivé prosby, aby Rusko přerušilo jednání se západními velmocemi a zůstalo úplně neutrální. Za to by Německo bylo ochotno vykliditi obsazené území celého býv. ČSR a uvésti do původního stavu." Leták končí přímo triumfálně líčením, kterak byla německá delegace upozorněna, že „vbrzku obdrží ultimativní nótu rovnající se úplné kapitulaci Německa“, a jak jí bylo jemně doporučeno, aby Němci rychle vyklidili ČSR ještě předtím, „neboť tak mohou zmírnit některá nejtvrdší opatření vůči Německu.“ Toto zbožné přání Čechů bylo naprostým nesmyslem.

Byla to značně drastická iluze, uvědomíme-li si, že šlo o jednání rozdělení si vlivu v Evropě a polského státu mezi Německo a SSSR. České veřejné mínění předpokládalo, že jestliže se SSSR s Německem dohodl (smlouva Ribentropp–Molotov z 23. 8. 1939), tedy nepochybně musel být německý ústupek ve věci Čechů součástí této dohody (sic). Další český nesmysl.

V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt i koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, iluzí, mýtů a bludů s panslavismem nesouvisejících. Na jedné straně to byla česká pohrouženost v sebe, na straně druhé pocit české národní výlučnosti. Následkem pocitu výlučnosti se věnovala mimořádná pozornost evropskému a světovému dění, k mezinárodním reakcím, i údajným, které se i okrajově nebo i zcela zdánlivě týkaly Čechů a Čech podle zásady: „Co říká našemu strádání a utrpení svět?“ Následkem pohrouženosti se do sebe se pozornost naopak obracela hlavně k dění domácímu, což vedlo k preferenci událostí druhé republiky a protektorátu ve sdělovacích prostředcích. Například při řazení zpráv v novinách předcházely zprávy domácí, jakkoliv málo významné, zprávám ze zahraničí. Trend je v českých médiích patrný dodnes.

Výsledkem oněch malformovaných představ bylo přesvědčení vycházející z domácích odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka (sic). Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. Toto přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že „západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem československého státu“. Dodnes se tato mylná představa promítá do rozšířeného českého bludu, proti kterému čeští historici nikterak nevystupují, že druhá světová válka začala mnichovskými událostmi. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se sami pokoušet za velkých obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území.

Tato představa byla mocnou brzdou jakémukoliv domácímu českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že „jiní nám vybojují svobodu“ byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, ale v kontrastu se skutečnou pozicí československé věci na mezinárodním fóru to byla iluze značně drastická a velmi nemorální.

Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat – jak se později ukázalo pro český nacionální socialismus a komunismus – s představou, že kdyby spojenci Čechy znova „zradili“, pak by ještě více vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. V této souvislosti bylo přiznání autonomie Čechům pro nacionálně socialistické Německo velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil potenciálního českého odporu.

Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni, na rozdíl od civilizovaného světa, který se jí obával, těšili (sic). Představovali si, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR, a Německo okamžitě kapituluje. V případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich území, očekávali rychlou porážku Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových, širších hranicích. Americký diplomat George Kennan ve své zprávě z Prahy z dubna 1939 uvedl, že žádný jiný národ v Evropě netouží tak netrpělivě po válce, a to v nejkratší možné době, jako Češi (sic). To bylo už tehdy hodně nemravné a to nemluvíme o posuzování z dnešního hlediska.

Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo zase v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku.

Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění, což se projevuje zcela nesmyslně dodnes, loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Edvard Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka Německa může „odčinit“ jím zaviněný Mnichov.

V souhrnné zprávě Sicherheitsdienstu (SD) za rok 1939 z 15. 3. 1940 se píše: „Všechny české odbojové skupiny a směry, tedy vlastně celý český národ… jsou zajedno v protiněmeckém nepřátelství… vytvořily v průběhu roku 1939 všenárodní opoziční jednotu, ze které vylučovaly jen nepočetný český fašistický extrém.“ Propagandou rezistenčních sil „české protektorátní obyvatelstvo podléhá hromadné protiněmecké sugesci, ke které se kloní i nejvyšší státní a úřednický aparát.“

Obranná opatření

Po německé okupaci nastal čas, aby k „záchraně národa“ ožila ona vychvalovaná „drahocenná národní schopnost vypěstovaná Bílou horou“: přikrčit se, přizpůsobit se, uskrovnit se. Vývoj mezinárodní situace v tom Čechy jen utvrzoval. Dělení Polska a pohlcení baltských zemí bylo jen pokračováním všeobecného rozkladu pásma malých států. Protektorát se Čechům jevil jako mnohem menší zlo než to, které postihlo ostatní okupované země, v čemž ale měli naprostou pravdu.

Češi se na počátku protektorátu věděli a protektorátní vláda s nimi, že zachránili kromě oněch hrdel a statků i dosti širokou autonomii, kterou jim Němci v rámci Říše vymezili, což je při srovnání se situací po rakousko-uherském vyrovnání naplňovalo optimismem – měli svou vládu, autonomii a vlastního prezidenta. Jak explicitně zdůrazňuje Zbyněk Zeman, „požívali Češi za Hitlera větší autonomii, než se jim kdy dostalo od Habsburků“ (sic).

Oba hlavní autoři autonomie, Hitler a Hácha, byli odkojeni Rakousko-Uherskem a dobře si uvědomovali, co autonomie pro Čechy znamená. Ani na vojnu za Říši Češi nemuseli, což byl také podstatný rozdíl proti Rakousko-Uhersku. Hitler odmítl o čemkoliv takovém uvažovat pro proradnost Čechů, později se slovy, že nebude tímto způsobem dodávat československému exilu lidi pro jejich parašutistické kursy. Usedlí neoptovavší Češi z území odstoupených Německu a Polsku (zabrané Těšínsko připadlo v roce 1939 Německu) však rukovat museli.

V prvních letech protektorátu vytvořili Češi další specialitu, vymkli se schématu tří vyhraněných skupin: kolaboranti – vyčkávající neangažovaní – odboj. Prolínali se. Aktivisté, hlavně členové protektorátní vlády, např. Alois Eliáš, Jiří Havelka, Jaromír Nečas, Ladislav Feierabend, Josef Kalfus, Zdeněk Schmoranz a pražský primátor Otakar Klapka spolupracovali v prvních letech okupace s odbojem.

Podle pamětí Ladislava K. Feierabenda chápal Eliáš převzetí předsednictví vlády jako „osobní oběť, kterou musí národu přinést, protože odmítat veškerou spolupráci s nacisty by byla sebevražda“. Vysvědčení jim poskytuje hlášení SD z konce září 1939: „Vláda hájí práva českého státu tvrdošíjně… Při vší formální zdvořilosti narážejí opatření německé správy v českých vládních kruzích na stálý odpor, jenž musí být neustále překonáván zásahy Reichsprotektora.“

Obzvlášť statečný byl ministr a přednosta Háchovy kanceláře, právník Jiří Havelka, kterého Eliáš nesnášel a K. H. Frank přímo nenáviděl.

Od července 1939, po svém návratu z USA do Londýna, udržoval Beneš s některými členy protektorátní vlády i s vedením Národního souručenství styky, což SD neuniklo. Ještě později se kroky domácích vládních činitelů a zahraničního odboje rozešly.

Česká protektorátní vláda s poukazem na přežití národa vyzývala obyvatelstvo k práci pro národ, tedy i pro Říši; česká státní správa fungovala bezvadně. Co si mohla okupační moc více přát? Kdyby dala přednost českým fašistům, měla by v mžiku proti sobě pasivní rezistenci českého obyvatelstva a obtíže vyplývající z výměny garnitur.

Téměř každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství, kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká národní masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům (sic). České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady. Organizovala se národní pomoc rodinám, jejichž živitelé odešli do zahraničí nebo byli Němci zatčeni, příspěvky se hledaly i mezi běžným obyvatelstvem.

(pokračování)

Degradace české psyché 1

Tomáš Krystlík

Pro vhled i do dnes setrvávajících bludů v českých myslích je rozhodující údajný Benešův dopis Karlu Čapkovi z 3. 11. 1938, uváděný v několika mírně odlišných verzích, neboť velmi výrazně ovlivnil, ba dodnes ovlivňuje nazírání Čechů na sebe samotné. Zveřejnily jej 22. 12. 1938 deníky Venkov a Večer. Druhý list v témž vydání podotkl, že se pravděpodobně jedná o podvrh komunistického původu, a připojil k tomu dementi již nemocného Karla Čapka, že Edvardu Benešovi žádný dopis neposílal – na jeho začátku totiž stálo: „Oba (Beneš a jeho žena) jsme byli potěšeni Vaším dopisem…“ – ani od něj dopis neobdržel.

Opisy onoho Benešova dopisu kolovaly pak i v protektorátu. Gestapo jej chtělo proti Benešovi propagandisticky využít a začalo v první polovině roku 1943 po originálu dopisu pátrat v Čapkově pozůstalosti. Vyslechlo osoby, které s ním mohly přijít do styku, přičemž manželka Karla Čapka Olga Scheinpflugová vypověděla, že takový dopis neviděla, ani o něm nic neví. Dodnes se nenašel; podrobnosti o německé snaze jej verifikovat jsou v Národním archivu v Praze (NA, sg. 109-4/305).

Podle britského historika Zbyňka Zemana se s jistotou jedná o podvrh neznámého autora z podzimu 1938. Není ani tolik důležité, zda je to podvrh, nýbrž jaké nedozírné škody napáchalo jeho šíření v českém myšlení, ve způsobu vnímání sama sebe, zejména vlivem tohoto megalomanského pasu: „Předhonili jsme za těch 20 let státní výstavbou všechny naše sousedy a vlastně jsme je naší výstavbou sociální a naším pojetím demokracie ohrozili. Báli se nás (cizí politici) proto, že neustále v nich vězel strach před oněmi vrstvami obyvatelstva vlastních zemí, které právem mohly poukázati na pokrok naší země. Dělnictvo sousedních zemí, nakloněných našemu pojetí státu, stále tíhlo k demokracii, majíc vzor v Československé republice… Přerostli jsme konečně svým pokrokem i demokracii západních států přátelských.“

Z těchto nepravd plyne, že Češi byli nejskvělejším národem Evropy. Protože se nenašel nikdo, kdo by jim ony bludy vyvrátil, jsou dodnes o tom Češi přesvědčeni.

Beneš dále v dopise sděluje, že nemohl opustit orientaci na Francii, ale v zářijové krizi roku 1938 se mohl „opříti o lidové masy i věrné vojáky“. A pokračuje: „Byl jsem poučen příkladem Španělska, proto jsem nechtěl, aby Čechové vykrváceli v neúčelném boji proti strašné přesile.“

Řeč je o Češích, ne o Čechoslovácích; lze tvrdit, že by to Beneš takto nikdy nenapsal. O kus dále je to obdobné: „Neudělal jsem z ČSR Španělsko, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že český lid by se hrdinností vyrovnal Španělsku“ – opět „český“, nikoliv „československý“.

Podle této části údajného Benešova dopisu usuzoval Venkov na komunistický podvrh: „Do posledního dne a dechu, ať jsem, kde jsem, pracuji jako politik a vůdce určité části československého národa, která mi dala k tomu svůj akreditiv. Přijdou doby velmi zlé, kdy bude všechno v sázce, ale já (Beneš) jsem přesvědčen, že proces, který uvedl v život r. 1917 Sovětský svaz a který jsme koneckonců i my podporovali, neskončí v marasmu (v jiné verzi dopisu: „neskončí marxismem“), nýbrž ve vítězství té světové třídy, která, majíc nejvíce povinností, tak jako tak získá pro sebe nejvíce práv… Nechci pracovati pro český národ (opět „český“ a ne „československý“). Ne. Chci a budu pracovati pro onu část národa, na jejíž budoucnost věřím, a která ve spojení s oddanými vrstvami ostatní Evropy bude míti dosti sil, aby se ujala vlády nad zasněnou (v jiné verzi: „nad změněnou“) Evropou.“

Historik Zbyněk Zeman upozorňuje, že Beneš by nikdy nepoužil výraz „zasněná Evropa“ a nevyslovil domněnku, že proletariát, maje nejvíce povinností, si proto zaslouží nejvíce práv. Dodejme, že ani výraz „změněná Evropa“ v jiné verzi dopisu by Beneš nepřipustil, protože byl od své abdikace přesvědčen, že musí vypuknout evropská nebo světová válka, z níž se zrodí ČSR v původním územním rozsahu roku 1937 (a on opět zasedne na prezidentském stolci).

Autory onoho údajného Benešova dopisu ale nakonec nemuseli být komunisté, protože v programu nekomunistického odboje Za svobodu zpracovaném na začátku protektorátu nekomunisty Miladou Horákovou, Ludmilou Jankovcovou a Vladimírem Krajinou patřil k „demokratickému názoru bojujícímu s fašismem“ i sovětský bolševismus, přičemž kapitalismus měl být nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost měla být uspořádána na „základě netřídním“. Jasný důkaz, že tehdejší česká společnost byla již v roce 1938 prolezlá příklonem k bolševismu bez ohledu na partajní příslušnost nebo sympatie k nějaké nekomunistické straně.

Z toho, zda se Češi měli na podzim roku 1938 bránit, si po válce vytvořili ohromné téma na mnohá desetiletí. Až po válce, nikoliv dříve. Po mnichovské konferenci se Češi považovali za radikální sílu protinacistického zápasu, důslednější než všichni spojenci. Byli přesvědčeni vlivem tehdejší (dez)informační politiky československé vlády, že byli jimi zrazeni, navzdory tomu, že odstoupení pohraničí bylo odsouhlaseno 21. 9. 1938 vládou i prezidentem ČSR a zveřejněno v denním tisku (sic). Kritika postupu spojenců přivedla Čechy k přesvědčení, že ČSR neměla sledovat a podporovat jejich protiněmeckou politiku. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a Beneše.

Vládě druhé republiky bylo jasné, že situace není dlouhodobě udržitelná. Okleštěnému, vnitřně nestabilnímu státu byli nepřáteli opět jako předtím všichni jeho sousedé s výjimkou Rumunska, které nemělo s ČSR třecí plochy čekající na řešení. Vláda po mnichovské konferenci seznala, že přátelství s Německem bude asi výhodné, protože Německá říše je nejmocnějším sousedem a tudíž může být i nejmocnějším garantem existence Česko-Slovenska.

Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA, a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské konference. Přispěly k tomu i přetrvávající styky amerických krajanů s bývalou vlastí a jejich hmotná pomoc. Analogie s událostmi během první světové války posilovala naději na zásah USA ve prospěch Čechů.

Začátek protektorátu

Na začátku protektorátu německé vojenské polní kuchyně vyvářely pro české nezaměstnané, posádkové hudby Wehrmachtu pořádaly na náměstí českých měst koncerty českých písní, němečtí vojenští velitelé vzdávali čest hrobu československého neznámého vojína.

K tomu historik Jan Tesař napsal: „A tak se v českém národě... rozšířil všeobecný pocit úlevy i jakési radosti nad tím, že se podařilo vyvarovat se nejhoršího. Národ jako by se probudil ze zhoubné apatie a pozdvihl se k nové činorodé aktivitě, jejímž cílem bylo uchovat, co se prozatím podařilo zachránit, neupadnout ještě hlouběji. Nacistické sliby o možnostech autonomního vývoje a současně nejistota, zda se tuto autonomii podaří uhájit, způsobily, že se na otázku uchování takzvané protektorátní autonomie upnuly české naděje. Národ (údajně, poznámka v originálu) zrazený svými spojenci, předložený na milost svému úhlavnímu nepříteli a zbavený jakékoli perspektivy dostal cíl svého usilování. Šlo o udržení výkonu správní moci v českých rukou a o uchování národních institucí a organizací; současně se zdálo být nutným čelit tomu, aby tyto orgány a instituce, budou-li nadále trvat, nebyly okupantem odevzdány do rukou českých fašistů. Je logické, že v daných poměrech vykupoval se zdar tohoto svým záměrem vlasteneckého úsilí loajalitou k německé moci... To mělo ovšem svoje důsledky i pro vzájemný poměr jednotlivých směrů uvnitř českého národa. Dřívější ostré politické boje nahradil všeobecný pocit národní jednoty a solidarity, považované za rozhodující zbraň národního kolektivu v jeho obraně proti všeobecně nenáviděným okupantům. Čeští vlastenci do té doby považovali za národní úspěch, že zanikly všechny spory, které rozdělovaly českou společnost v době předbřeznové, že umlkl úporný boj pravice a levice, nahrazen zdánlivě aktuálnějším požadavkem celonárodní jednoty... Byla to všenárodní česká protiněmecká opoziční jednota. Jednota s protiněmeckým programem proněmecké loajality, realismu a přizpůsobení (sic).“ Potud Jan Tesař.

Národně obranná opatření české protektorátní vlády preferující přežití národa bez větší újmy, musela být eo ipso protidemokratická. Do vytvořeného nestranického Národního souručenství, náhražky za zakázané politické strany, vstoupilo v Čechách 99,2 %, na Moravě 98,4 % mužů s volebním právem, zajisté že ne všichni dobrovolně, někteří pod silným společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení a podřízení se zájmům národa způsobily odklon od demokratického cítění, čímž se Češi stali zcela lhostejní k porušování demokracie. Pevně semknuté české národní těleso houževnatě odmítalo jiné dělení obyvatelstva než z hlediska národního. Otázkou je, nakolik byla tehdejší netečnost českého obyvatelstva k porušování demokracie způsobena přetrvávajícím zklamáním z bývalého prvorepublikového režimu, který nedovedl zajistit český stát, nebo tím, že mu demokratické, tudíž ve svém důsledku i nonnacionalistické chování nestačilo přejít od dob obrození do krve. Češi vyčítali politikům první republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách, avšak hlavní důvod rozpadu Československa – vypjatý český šovinismus – Češi odmítali a dodnes si odmítají přiznat.

Na druhou stranu se česká společnost paradoxně semkla, ač sama ultranacionalistická, proti českým fašistům. A to ne kvůli svému odporu proti fašismu jako ideologii, ani v jeho české variantě charakterizované vypjatým šovinismem, nýbrž z obavy, aby německá okupační moc nepověřila české fašisty výkonnou mocí v protektorátu z obavy, kteří by se pak kvůli svému silnému šovinismu českých fašistů dříve nebo později dostal do konfliktu s německou okupační mocí, což by zhoršilo nebo dokonce zničilo vyhlídky českého národa na přežití. Tento předpoklad byl zcela reálný. Němci se též obávali zaměnit vládnoucí českou garnituru českými fašisty, aby tím nevyvolali nežádoucí chaos, dílem způsobený neschopností fašistů, dílem vyvolaný bojkotem českého obyvatelstva, do kterého by byli nutně zataženi a museli by ho řešit.

Diskriminace českých fašistů v běžném životě se ujaly i protektorátní úřady, které byly v naprosté většině v českých rukách, a nenápadně, aby se to nedalo vyložit politickými motivy, je perzekvovaly, kde mohly.

Fašismus jako ideologie v principu nezná nacionalismus, termín národ používá ve smyslu všech obyvatel státu bez ohledu na jazyk. To však neplatilo pro český fašismus vlivem zmatení pár významových pojmů v češtině již Josefem Jungmannem, které též vedlo ke vzniku ostrého nacionalismu celého česky mluvícího společenství. Když v něm vzniklo fašistické hnutí podle vzoru italského, přibralo zcela samozřejmě i český šovinismus.  

V protektorátu převzala Německá říše pouze resorty zahraniční politiky, financí, hospodářství a obrany, ostatní spravovali i nadále Češi. Poskytnutá míra autonomie byla vyšší než za Rakouska-Uherska (sic). Aby nebyly city českého obyvatelstva zbytečně zraňovány, bylo překračování hranic z Říše do protektorátu silně omezeno (sic) a na Háchovu prosbu, které Němci vyhověli a snažili se to dodržovat po celou dobu protektorátu, nebyli do protektorátní správy nasazováni sudetští Němci (sic), nýbrž Němci ze staré Říše.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo do odporu proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterizoval právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext v tom, že jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch obnovených politických stran. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky, všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se již bezprostředně po válce vymstilo.

Panoval i další výrazný trend. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do svého týdenního přehledu převzal z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální práce.“ Po příčinách, proč se tak dělo, však nikdo z historiků se dodnes neodvážil pátrat, protože to odporuje mýtu o hrdinném národě, statečně vzdorujícímu německým okupantům.

České obyvatelstvo po odstoupení území Německu a během protektorátu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará obrozenecká představa opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko, o mohutné ruské dubisko na Východě. Komunistů si Češi zpočátku vážili, protože SSSR se nezúčastnil, nebyv pozván, mnichovské konference a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu v březnu 1939. Hodně se psalo o slovenské zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly, opět vlivem militantního českého nacionalismu, jen velmi ojediněle v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů, samozřejmě, budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj: nedobrovolně) převychováni (sic).

V březnu 1941 se ÚVOD shodl na poválečném programu následujících radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace… se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.“ To odpovídalo plně bolševickým, sovětským cílům. S takovými představami byla cesta k poválečnému zbolševizování Československa nakročena. Když je velmi ochotně převzala většina českého obyvatelstva, byla cesta k poválečnému socialismu sovětského typu přímo vydlážděna.

Říšský protektor Konstantin von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít ho ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby ze 108 000 lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939), podle jiných zdrojů z 90 975 ke konci března, na 16 912 v červnu, později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou pracovních míst v Německu; příslušná dohoda byla podepsána již v lednu 1939, ve větší míře se uplatnila až po 15. 3. 1939.

Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německé říši byly platy v průměru dva- až třikrát vyšší. Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce 1940 jich tam zcela dobrovolně pracovalo kolem 120 000 – pracovní povinnost v protektorátu, tedy i z ní vyplývající možnost pracovního nasazení v Německé říši úřady práce, byla zavedena až 18. 12. 1940. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu.

Exkurs. Čeští dělníci byli v Německu zaměstnáváni podle pracovních podmínek platících pro Němce, například u Deutsche Reichsbahn (DRB, Německé říšské dráhy) ve službě stavební a udržovací takto: „Nebudou (čeští dělníci) jednotlivě přidělováni služebnám, zůstanou ve skupinách. Mzda za pracovní den činí při devítihodinové pracovní době podle poměrů v jednotlivých oblastech 4,90 – 7,50 RM (poznámka: kurs říšské marky vůči protektorátní koruně byl 1 RM = 10 K, později denní mzda stoupla na 5,50 – 8,50 RM) Dělníkům mladším 21 let se mzda krátí: po dosažení 20. let dostanou 90 %, 19. let 80 % plné mzdy.“ K tomu se připadal u většiny prací úkolový příplatek ve výši až 1/3 plné mzdy, odlučné od rodiny ve výši 1 – 1,50 RM denně. Dělníci s nezaopatřenými dětmi dostávali zvláštní přídavky na děti. Ze mzdy, vyplácené týdně vždy v pátek, se srážela daň a odvody na sociální pojištění, což činilo asi 12 % mzdy. Pracovalo se 6 dní v týdnu po 9 hodinách. Přesčasové hodiny se platily s příplatkem. Společné ubytování v noclehárnách nebo obytných vlacích bylo většinou bezplatné. Později i v plně vybavených bytech. Jednou za dva až tři měsíce měl pracovník nárok na volnou jízdenku vlakem k návštěvě rodiny. Který dělník měl v protektorátu tehdy hrubou mzdu bez jakýchkoli příplatků v přepočtu 1300 korun? Dělníci v té době v protektorátu vydělávali jen několik stovek korun měsíčně! Obdobně byli zaměstnáni v Říši i čeští dělníci v kovoobráběcím průmyslu za 7 – 8,90 RM denně, přesčasy se platily s 25% příplatkem.

Později zavedli Němci v protektorátu i všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti. Když začalo ve větší míře kobercové bombardování Německa, kdy se nerozlišovaly vojenské a civilní cíle, zájem o práci v Říši opadl a nastal opačný jev – Češi se začali práci v Německu vyhýbat všemi dostupnými prostředky. Postavení Čechů pracujících v Říši bylo, což se zatajuje, totožné s podmínkami říšských Němců: stejná výše mzdy, stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, stejná možnost pohybu a cestování, po počátečních nedorozuměních ohledně statutu českých zaměstnanců dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. K tomu přistupovalo odlučné, slevy na dráhu domů mimo volné jízdenky jednou za dva až tři měsíce, navíc dny dovolené na cestu domů a zpět podle vzdálenosti, výhody, které Němci neměli. A nemuseli přispívat jako Němci „dobrovolně“ na různé německé dobročinné organizace jako Německý červený kříž a podobně. Takové podmínky jako Češi neměli žádní příslušníci jiných okupovaných národů tam pracující, ani germánských (sic).

Koncem září 1939 byl v protektorátu zaveden lístkový přídělový systém. Kvůli svým konzumním zvykům dostávali Češi více tuků než Němci, což kaloricky bylo srovnáno snížením přídělu marmelády. Nicméně netrvanlivé uzeniny (termín z knihy vzpomínek protektorátního ministra zemědělství L. Feierabenda, který lístkový systém na pokyn Němců zaváděl) zůstaly v protektorátu mimo lístkový systém, takže dostupnost potravin byla o dost výhodnější než v Říši.

První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko nenáviděli Češi po mnichovské konferenci ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se český vztah k Polákům zmírnil, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti.  

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914-1945 (17)

Tomáš Krystlík

KRYPTOANALYTICI V BLETCHLEY PARKU

V červenci 1939 jednali britští, francouzští a polští kryptoanalytici ve Varšavě. Po vypuknutí války utekli polští odborníci do Francie a pracovali ve Vignolles u Paříže. Po pádu Francie se uchýlili do Anglie a usídlili se ve kryproanalytickém středisku Bletchley Park, asi 70 km severozápadně od Londýna. Spolu s Brity se jim dařilo dekódovat německé rádiové depeše i prolomit kód německých mechanických šifrovacích strojů Enigma. Německo totiž rozesílalo každodenní plány a rozkazy vojenských a námořních útoků proti britské armádě a námořnictvu krátkovlnným rádiovým vysíláním morseovkou. Ty depeše však byly zakódovány prostřednictvím mechanického přístroje Enigma, jehož jeden exemplář ukořistila britská rozvědka v Berlíně. Šifrovací kód se denně měnil a měl na výběr asi ze 190 milionů možností. K dešifrování pomohla Britům náhoda a bystrá úvaha. Kryptoanalytici měli k dispozici pár vzorků ještě nezakódovaných německých zpráv, které získala rozvědka. Věděli, že o půlnoci se vždycky vysílá šifrovaná předpověď počasí, která začínala slovem Wetter (počasí) a končila Heil Hitler! Stačilo tedy nalézt kód pro tato tři slova, což pomohlo dešifrovat veškerá německá sdělení po dalších 24 hodin, než se kód zase změnil.

Jenže co s takto získanými přesnými plány německých námořních útoků na britské válečné lodi plovoucí v mořích? Jak zabránit, aby Němci nepoznali, že se jim britské lodi vyhýbají, protože Britové jejich tajné depeše rozšifrovali? Rozvědka MI6 tedy vyvinula statistický systém, podle něhož se v nadcházejících letech války německým útokům vyhýbala jen část britského námořnictva, aby německé velení nepojalo podezření a nezměnilo způsob šifrování. RAF dostávala podle stejného systému jen některé informace o složeních a dislokacích letek Luftwaffe na kontinentu, takže mohla německá letadla ničit ještě na zemi, ale ne ve větším rozsahu, který by vzbudil podezření protivníka. Uvádí se též, že Churchill předem věděl přesné podrobnosti zhruba o 80 % všech německých bombardovacích akcích vůči Velké Británii: datum, hodinu, cíle, rozsah.

Vojensko-civilní tým kryptoanalytiků, dešifrérů, techniků, překladatelů a písařek v Bletchley Parku rychle rostl z 500 v létě 1941 (v té době USA zaměstnávaly pro obdobný účel necelých 180 lidí) na 2000 v únoru 1942. Dekódovaly se nejen německé rádiové depeše, nýbrž i diplomatické depeše americké, sovětské, francouzské (Vichy), španělské, italské, japonské a podobně. O výkonnosti skupiny svědčí například přibližně 300 rozšifrovaných depeší týdně mezi japonskými vyslanectvími v Evropě a Tokiem v obou směrech. Churchill nechal Stalinovi posílat německé zprávy týkající se úmyslů Vrchního velení Wehrmachtu (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) proti SSSR, ale patřičně upravené, aby z nich nebylo možno soudit, jakou cestou byly získány. Britové tehdy přísně tajili všem svým spojencům, že rozluštili kód německé Enigmy, Američanům jen do roku 1942. Obvykle přihráli upravené informace z německých rádiových depeší švýcarské zpravodajské službě, která je nechala „prosáknout“ k sovětským agentům ve Švýcarsku, kteří je odvysílali do SSSR.

Hlavní důvody, proč kryptoanalýza v USA nebyla na dostatečné výši, byly dva: kryptoanalytici coby matematici byli většinou židovského původu a v USA tehdy panoval silný antisemitismus, zbytek šel na vrub tříštění sil řevnivostí mezi ozbrojenými silami USA – v sudé dny odposlouchávala a dešifrovala kódované zprávy, například japonské radiodepeše, americká armáda, v liché dny námořnictvo.

Po skončení války nařídila rozvědka MI6 kryptografům v Bletchley Parku, aby veškerou dokumentaci o rozšifrování kódu Enig¬ma spálili a o věci nemluvili. Britská vláda utajovala skutečnost, že se jim za války podařilo rozšifrovat kód Enigma, dalších celých padesát let.

DÉPRUSSIFICATION

Musíme se zmínit i tomto podivuhodném trendu, o deprusifikaci (odpruštění), to jest o snaze vítězných mocností přičíst pruskému státu výhradní vinu za světové války, zejména za druhou, a vymazat pruský stát z paměti lidí. Britští politici již na podzim 1945 hlasitě požadovali, že „smrti zasvěcená mrtvola Pruska musí být konečně usmrcena“. Všimněte si oné tautologie, definice kruhem! Britský zástupce ve Spojenecké kontrolní radě v Německu pak krátce poté vyhlásil: „Prusko v posledních dvou století představovalo hrozbu pro bezpečnost v Evropě. Další trvání pruského státu, byť jen ve formě názvu, by se mohlo později stát východiskem revanšistických snah německého národa, povzbuzovat militaristické ambice Německa a podporovat vzestup autoritářského, centralistického Německa. Tomu se musí v zájmu všech bezpodmínečně zabránit.“ To se setkalo se širokou podporou Američanů a Francouzů, leč nebyl tomu nakloněn Sovětský svaz, protože Stalin považoval Prusko za jádro budoucího sjednoceného Německa pro případ, pokud by situace skýtala možnost dostat Německo pod sovětskou nadvládu. Na začátku února 1947 se své představy prozatím vzdal a umožnil tak 25. 2. 1947 zánik pruského státu zákonem Spojenecké kontrolní rady č. 46, tedy dekretem spojenců.

https://www.historieblog.cz/2021/10/tricetileta-valka-1914-1945-17/

KONEC

TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (16)

Tomáš Krystlík

CHURCHILLOVA REALPOLITIK A POČÍNÁNÍ ROOSEVELTOVO

Bývalý německý říšský kancléř z doby výmarské republiky Heinrich Brüning uvádí ve své knize vzpomínek dva pozoruhodné Churchillovy výroky. V roce 1934 Churchill prohlásil: „Jestliže Německo bude hospodářsky příliš silné, bude muset být zničeno. Německo musí být poraženo a tentokrát s konečnou platností.“ V roce 1938 odpověděl na zprostředkovací Brüningův pokus podobnými slovy: „Vše, co chceme, je, aby německé hospodářství bylo zcela zničeno.“

V roce 1936 sdělil Churchill generálu Robertu E. Woodovi: „Německo se stává příliš silné, musíme je zničit.“

Britský historik Martin Allen dokládá, že v červenci 1939 Churchill tvrdil: „Už velmi brzo bude válka.“

V den vypovězení války Německu, 3. 9. 1939 a v rozhlasovém projevu v listopadu 1939 Churchill prohlásil: „Tato válka je britská a jejím cílem je zničení Německa.“ Podle Churchilla tedy nebylo cílem Velké Británie zničení nacionálně socialistického režimu v Německu, nýbrž Německa jako takového.

Později, jak zaznamenal Emrys Hughes, Churchill řekl: „Musíte si uvědomit, že tato válka není vedena proti Hitlerovi nebo nacionálnímu socialismu, ale proti síle německého lidu, která musí být navždy rozdrcena, bez ohledu na to, zdali je moc v rukou Hitlera nebo páterů-jezuitů.“

Ještě 16. 9. 1989 (sic) psal britský Sunday Correspondent v podobném duchu: „Nevstoupili jsme v roce 1939 do války, abychom Německo zachránili od Hitlera nebo židy před Osvětimí nebo kontinent před fašismem (správně: nacismem). Jako v roce 1914 jsme vstoupili do války z neméně ušlechtilého důvodu, že nemůžeme akceptovat německou nadvládu v Evropě.“

Churchill se ke konci války snažil dokázat, že se distancoval od plošného (kobercového) leteckého bombardování německých měst a civilního obyvatelstva, jenže z opaku jej usvědčují jeho vlastní slova z protokolu ze schůzky se Stalinem 12. 8. 1941 v Moskvě: „Co se týče (německého) civilního obyvatelstva, nahlížíme na jeho morálku jako na vojenský cíl… žádné slitování neprojevíme.“

Churchill brzo popřel Atlantickou chartu, podepsanou 24. 8. 1941, její bod druhý, kde se praví: „Velká Británie a USA si přejí, aby nedošlo k žádným územním změnám, které nebudou v souladu se svobodně vyjádřenou vůlí národů, jichž se budou týkat,“ neboť o půl roku později, 7. 3. 1942, Rooseveltovi napsal: „Rostoucí tíže války ve mně vyvolala pocit, že zásady Atlantické charty by se neměly chápat tak, že odpírají Rusku hranice, které drželo, když je Německo napadlo.“ To znamená Besarábii, Bukovinu na úkor Rumunska, velkou část Polska a Finska, celou Litvu, celé Lotyšsko a Estonsko. Stanovisko amerického ministerstva zahraničí vůči němu bylo ostré: „Postoj britské vlády je nejen ze všech morálních hledisek neomluvitelný, nýbrž také mimořádně hloupý.“ F. D. Roosevelt Churchillův návrh chladně zamítl. Stálý podsekretář v britském ministerstvu zahraničí Alexander Cadogan si do svého deníku poznamenal: „Prodáváme Poláky za mísu šošovice… chováme se vůči Rooseveltovi urážlivě, popuzujeme ho. A k čemu?“

Ve známé fultonské řeči v roce 1946 Churchill prohlásil: „Až do roku 1933 a možná i do roku 1935 mohlo být Německo zachráněno od strašného osudu… všichni jsme mohli být ušetřeni hrůz, které Hitler způsobil lidstvu. V dějinách se nevyskytuje válka, které by bylo možné snadněji předejít včasnou akcí, než tato… Dle mého názoru bylo možné tomu předejít bez vypálení jediného výstřelu a Německo mohlo být silné, prosperující a vážené dodnes. Ale nikdo nebyl ochoten poslouchat a tak jsme všichni, jeden po druhém, byli vtaženi do hrozného víru.“

Britsko–sovětský pakt o spojenectví z 26. 5. 1942 obsahoval podle protektorátního časopisu Přítomnost i tajnou klauzuli, ve které Velká Británie uznávala mj. sovětské územní požadavky vůči Finsku, baltským státům, Polsku a Rumunsku, souhlasila s nároky na opěrné body v dalších strategicky důležitých místech, akceptovala sovětskou zájmovou sféru, vedoucí od Finska a části severní Skandinávie přes střední Evropu až k Bulharsku a Jugoslávii, i právo, aby Sovětský svaz spolu s Británií vykonával vojenskou kontrolu nad poraženým Německem a jeho satelity. „Podle této smlouvy spadá tedy také Česko-Slovensko do zájmové sféry sovětské. Sověty mohou získávati u nás i opěrné body a zřizovati posádky. To jest ovšem první krok k úplné bolševizaci, jak ukázal zřetelně osud států baltických,“ komentoval časopis. Ověřit existenci a obsah tajné doložky ke smlouvě nelze, dokumenty jsou dodnes nepřístupné. 

Churchill a britská vláda tedy hodili Polsko, svého spojence, kvůli němuž šla Velká Británie do války, bez okolků přes palubu, neochránili je před svým dalším spojencem. Přitom britská vláda věděla od ledna 1941 od polské, jelikož se jí oficiálně dotázala, že vrácení východních polských území zabraných Sovětským svazem v roce 1939 a posunutí polských hranic na Odru a Nisu jsou válečnými cíly Polska. Východní polská území hodlali ponechat Sovětskému svazu.

28. 11. 1943 na konferenci v Teheránu při noční rozmluvě mezi oběma státníky Churchill iniciativně nabídl Stalinovi, což zdokumentováno již je, aby si ponechal polské území přivtělené k SSSR v roce 1939 slovy: „Po válce bude Sovětský svaz nepřekonatelně silný a Rusko bude mít po stovky let velkou odpovědnost za každé rozhodnutí, které ohledně Polska přijme. Osobně si myslím, že Polsko se může posunout na západ jako vojáci pohybující se přískokem vpřed. Pokud Polsko někde šlápne Němcům na kuří oko, nedá se nic dělat, ale Polsko musí být silné. Je to nástroj, kterého je v evropském orchestru třeba.“ V dopise svému ministru zahraničí Anthonymu Edenovi Churchill pak napsal: „Měli bychom se nyní pokusit ustavit východní hranice Polska a musíme si uvědomit skutečnost, že pobaltské státy a otázky Bukoviny a Besarábie se po vítězstvích ruských armád z velké části vyřešily samy.“ Franklin D. Roosevelt v Teheránu při soukromém klábosení se Stalinem jen ve dvou s tlumočníky řekl, že ohledně sovětských požadavků podržet si východní Polsko zabrané v roce 1939 nebude dělat potíže. Na společném zasedání se Stalin, Roosevelt a Churchill shodli, že východní hranicí Polska má být přibližně Curzonova, nebo, jak ji nazýval Eden, Ribbentrop–Molotovova linie. 

Tato jednání komentoval v protektorátním tisku i ministr Emanuel Moravec: „Po teheránské konferenci jest dnes jasné, že od Finska až po Jugoslávii celý tento prostor i s jeho šestnácti národy byl Anglií zašantročen Sovětskému svazu.“ Malé národy, varoval dále, nemohou doufat v příchod západních vojsk, která by – po eventuálním zhroucení Velkoněmecka – obsadila východoevropské země dříve než bolševici, neboť i za těchto okolností by Angloameričané museli východní část střední Evropy po čáru Štětín–Terst poslušně odevzdat Moskvě. Tato oblast by každopádně zůstala pod sovětskou dominancí, kde by Anglie a Spojené státy nesměly „do ničeho ani pípnout.“

Systém Rooseveltova úřadování byl zvláštní. Zprávy, dopisy posílal prostřednictvím jednoho oddělení, odpovědi na ně přijímal zásadně přes jiné oddělení, aby nikdo jiný než on neměl všechny informace a přehled o komunikaci s jednotlivými osobami a institucemi a nemohl mu vytknout nesrovnalosti, nečestné jednání. Je známo, že v době války měl na něj největší vliv jeho poradce Harry Hopkins, spolupracovník sovětských tajných služeb. Kromě toho, že Roosevelt byl přesvědčením radikální socialista, chtěl též rozbít britské impérium, vlísat se do Stalinovy přízně (po teheránské konferenci byl přesvědčen, že se se Stalinem skamarádili) a skálopevně až do své smrti věřil sovětské lži, že polské důstojníky v Katyni postříleli Němci. Podle svědků, kteří ho důvěrně znali, nikdy nepochopil, že SSSR je policejní stát. Výstižně se o Rooseveltově vládní politice za druhé světové války vyjádřil George F. Kennan: „Nejen naše politika vůči Rusku, ale i naše obecné plány a závazky pro zformování poválečného světa se zakládaly na nebezpečném neporozumění osobnostem, záměrům i politické situaci sovětských vůdců.“

Jak Churchill, tak Roosevelt opět selhali v únoru 1945 na jaltské konferenci, porušili Atlantickou chartu ze 14. 8. 1941, kde se praví, že signatáři „neusilují o žádné zisky ať územní nebo jiné… nežádají žádné změny, které by neodpovídaly svobodně vysloveným přáním příslušných národů“, Churchill navíc článek 5 britsko–sovětské spojenecké smlouvy z 26. 5. 1942: „Oba partneři budou respektovat dvě zásady: nebudou pro sebe žádat územní zisky a nebudou se vměšovat do vnitřních záležitostí jiných států,“ když Stalin za slib, že „do dvou tří měsíců po kapitulaci Německa“ vstoupí SSSR do války proti Japonsku, žádal uznání sovětského nároku (1) na Vnější Mongolsko (na úkor Číny, přibližně dnešní stát Mongolsko), (2) na Jižní Sachalin a přilehlé ostrovy (na úkor Japonska), (3) poskytnutí mezinárodního statutu Panamskému průplavu se zajištěním „výsostných zájmů SSSR“, (4) pronájem čínského území s přístavem Port Arthur Sovětskému svazu (též Dalian, Ta-lian, Dairen, Rjodžun, dnešní název Lü-šun) jako vojenské základny, (5) právo využívat a spravovat společně s Číňany čínskou Východní železnici a Jižní mandžuskou dráhu (vše na území Číny) opět se zajištěním „výsostných zájmů SSSR“, (6) anexi Kurilských ostrovů (na úkor Japonska). Roosevelt námitky neměl, Churchill se podvolil, protože Dálný východ podle britského nazírání patřil do americké zájmové sféry. Čína, která byla takto Sovětským svazem poškozena, účastníkem jaltské konference nebyla a dověděla se o tom až po půl roce, 14. 8. 1945, v den vypovězení války Japonsku Sovětským svazem (SSSR vypověděl válku Japonsku čtyři hodiny po japonském rozhodnutí bezpodmínečně kapitulovat), kdy se tyto podmínky z jaltské konference, silně poškozující Čínu, staly nezvratnou realitou. 

Otázka ponechání východních polských území Sovětskému svazu, dohodnutá již v Teheránu, se stala v Jaltě definitivní věcí. 20. 2. 1945 stanul Churchill tváří v tvář generálporučíku Władysławu Andersovi, který byl tím rozhořčen. Churchill mu vmetl do očí, že si za to mohou sami Poláci. Kdyby vyřešili sami otázku svých východních hranic dříve, „bylo by teď všechno jiné“. Pak prohlásil opět krajně nevhodně: „Dnes máme dostatek mužů. Nepotřebujeme vaši pomoc. Nechte si svoje divize, obejdeme se bez nich!“ Zapomenuty polské oběti v Itálii po boku Britů, zejména v bitvě o Monte Cassino. Následující britská vláda nepozvala polské jednotky na přehlídku vítězství v Londýně 8. 6. 1946 jako jediné z těch, které bojovaly po boku Britů ve válce. Přesněji řečeno pozvala jen polské letce z RAF, ale ti ze solidarity s nepozvaným polským pozemním vojskem odmítli. Více než 200 tisíc Poláků bojujících po boku západních spojenců proti Hitlerovi se pak stalo pro Británii nežádoucími osobami. Proč tomu tak bylo, když Churchill již nebyl předsedou vlády, čeká dosud na objasnění.

IGNOROVÁNÍ ZLOČINŮ SPOJENCI

Koncem října 1943 USA, Velká Británie a SSSR vydaly v Moskvě Deklaraci o krutosti, kde se psalo o „postřílení polských důstojníků“, což byla narážka na Katyň, coby o zločinu nacistického Německa. Též v ní byly uvedeny další nacistické zločiny jako popravy francouzských, nizozemských, belgických a norských rukojmí, povraždění krétských rolníků, ale ani jedno slovo o perzekuci židů, i když Britům a Američanům bylo známo střílení židovského obyvatelstva na okupovaném území Sovětského svazu i skutečnost, že sem a do vyhlazovacích koncentračních táborů v Generalgouvernement (Generalne Gubernatorstwo, Generální gouvernement) byli přesouváni z ghett. V deklaraci byla řeč o „národech“ Polska a Sovětského svazu beze zmínky o osudu židovské menšiny v obou těchto zemích. Tento dokument byl zveřejněn se záměrem, že představitelé Německa budou za nacistické krutosti po válce popohnáni před soudy. 

Mezi Sověty, Poláky a západními spojenci panovala obecná shoda, že tuto válku nelze chápat jako válku za osvobození židů (sic), nejvyšší spojenečtí představitelé byli přesvědčeni, že židovské utrpení je nejvhodnější považovat pouze za jeden z důsledků všeobecně podlé německé okupace. Třebaže toho spojenečtí vůdci o probíhajícím holocaustu věděli dost, nepřimělo je to vést válku s Němci urputněji či věnovat utrpení židů zvláštní pozornost. Tím byla nastoupena cesta k poválečnému zamlčení spojeneckého příspěvku k nerušenému průběhu židovského šoa. 

Považovalo se za nanejvýš žádoucí, tak znělo rozhodnutí US-Office of War Information v Londýně (Úřad USA pro válečné informace), německé zločiny v Polsku a v dalších obsazených zemích propagandisticky zveličovat. Bezmezné přehánění se týkalo i Poláků a jejich zpráv propašovávaných za války z komplexu koncentračních táborů Auschwitz (Osvětim) přes blízkou hranici do Generalgouvernementu a vysílané rádiem z Krakova do Londýna. „Jsem přesvědčen, že nepřeháním,“ prohlašoval v roce 1949 bývalý polský komunistický funkcionář Bruno Baum, „že největší díl osvětimské propagandy, která se rozšířila po světě, byl napsán námi v onom táboře (sic).“ Tedy i největší díl lží. 

Yves Ternon píše, že ještě před příchodem německých policejních zásahových oddílů Sipo a SD (Einsatzkommandos der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes, zásahové oddíly Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby), které předtím v Generalgouvernement střílely polské (celkem asi 60 000) a židovské obyvatelstvo (celkem asi 7000 obětí), organizovaly v Pobaltí, na Bílé Rusi a na Ukrajině pogromy židů tisíce příslušníků pomocných služeb, místní policie a dobrovolnických oddílů složených ze sovětských občanů. Ti pak, včetně někdejších komunistů a členů NKVD (sic), v těchto aktivitách pokračovali uniformách německých pomocných policejních oddílů pod taktovkou policejních zásahových oddílů (Einsatzkommandos der Sipo und des SD).

Vůbec první ze západních státníků, který byl informován prakticky hned od začátku, od 18. 7. 1941, o obsazích šifrovaných německých vojenských depeší, tedy i o střílení civilního obyvatelstva a židů německými policejními zásahovými oddíly v bývalých sovětských územích, byl britský ministerský předseda Winston Churchill. Britský tým dešifrantů a techniků z Bletchley Parku rozkódovával od tohoto data téměř každou německou vojenskou radiodepeši, těch s hlášeními německých policejních zásahových oddílů centrále v Německu bylo denně 20 až 30. Text depeší německých zásahových policejních jednotek z bývalých území SSSR berlínské centrále nepřipouštěl pochyb, například v depeši z 2. 9. 1941 z okolí Berdičeva, kde Churchill červeně zakroužkoval počet zastřelených židů a opatřil to svými iniciálami, se pravilo: „Zajatci 47, zastřelení židé 1246, ztráty žádné.“ Následující den v jiném hlášení se uvádělo, že v okolí Kamence Podolského bylo zastřeleno 4200 židů, za další čtyři dny bylo hlášeno ze stejné oblasti dalších 2200 zastřelených židů. Churchill těchto počtů Němci zastřelených využil ve svém projevu 12. 9. 1941. Následkem toho SS-Obergruppenführer Kurt Daluege, nejvyšší velitel policie, přikázal den poté zasílat hlášení s počty zabitých do Berlína jen kurýry. Velitelé zásahových policejních oddílů sice poslechli, ale po čase přešli v rádiových depeších k eufemismům; třeba zastřelení židů se skrývalo pod „akcemi podle válečných obyčejů“, zastřelení partyzánů pod označením „jsou mrtvi“ atd. a připojovali k nim opět počty.

V červnu 1942 se objevily zprávy o milionu usmrcených židů v britských denících, v červenci byly k dispozici již jasné důkazy o jejich vraždění. Dokumentující fotografie přivezl na mikrofilmu do Londýna polské exilové vládě její kurýr a odbojář Jan Karski. Britská vláda však nechtěla tyto informace šířit, aby se pak od ní neočekávalo, že s tím něco udělá. Keith Lowe ve své knize Savage Continent (česky vydáno jako Zdivočelý kontinent) podotýká, že Američané se zdráhali tomu uvěřit také kvůli tomu, že si vybavovali, jak se po první světové válce ukázalo, že mnohé zveřejněné příběhy o válečných hrůzách nebyly pravdivé, například objev továrny, kde se údajně vyrábělo mýdlo z lidského tuku. Nicméně v srpnu 1943 bylo v anglosaských zemích zveřejněno, že již zahynulo 1 702 500 židů.

F. D. Roosevelt nebyl ochoten poskytnout azyl evropským židům, ačkoliv USA měly pro to dostatek prostoru a hlavně potravin. Možná, že svou roli hrál i antisemitismus jeho manželky Eleanor. V roce 1938 bylo v USA 75–80 % obyvatelstva proti proti zvýšení imigračních kvót pro židovské uprchlíky a antisemitismus během války dále stoupal. W. Churchill byl pro jejich převzetí, ať to stojí, co to stojí. Byl však přehlasován ostatními ministry ve vládě s ministrem zahraničí Robertem Anthonym Edenem v čele, jehož sekretář přitom zaznamenal: „Bohužel je A. E. (Anthony Eden) v otázce Palestiny neoblomný. Miluje Araby a nenávidí židy.“ Když Edena prosil 6. 7. 1944 Chaim Weizmann, předseda Světové sionistické organizace, aby spojenecké bombardéry zastavily bombardováním železničních tratí k vyhlazovacím koncentračním táborům deportaci židů z Maďarska, Churchill nechal zaprotokolovat: „Ať RAF podnikne všechno, co je v jejích silách, a v případě potřeby se odvolejte na mne.“ Nic se však nestalo. Zůstává otázkou, zda by bombardování mělo vzhledem ke konfiguraci železniční sítě potřebný účinek. Přímé bombardování táborů by bylo doprovázeno oběťmi na životě z řad vězňů. Letecké útoky by byly málo efektivní, protože cíle ležely při hranici akčního radia angloamerických bombardérů, tedy by se musel značně redukovat náklad bomb. Nedalo se počítat s tím, že by bombardéry přistávaly na sovětských letištích, aby natankovaly palivo pro zpětný let. Není známo, že by se SSSR podobnou otázkou zabýval navzdory tomu, že měl k oněm koncentračním táborům relativně blízko.

Přibližně 2,6 milionu postřílených židů v okupovaných územích Sovětského svazu nastolilo po válce nepříjemnou otázku, jak Němci mohli dokázat zabít takové množství lidí za tak relativně krátkou dobu? Pomáhali jim v tom sovětští občané, kteří okamžitě po stažení sovětských vojenských sil, ponecháni sami sobě, začali bez jakéhokoli německého popudu vraždit židy. Útočící německá vojska byla mohutná, ale týlové jednotky byly nepočetné. K vraždění ze strany Německa byly vyčleněny německé policejní útvary, tzv. Zásahové skupiny a oddíly Bezpečnostní policie (Sipo) a Bezpečnostní služby (SD), kterým pomáhala první měsíce i německá Pořádková policie (Ordnungspolizei, Orpo). Sovětské obecní úřady, miliční jednotky a místní organizace jednoduše pokračovaly ve své práci za nových podmínek, místní mladíci se stávali obdobně jako předtím za sovětského režimu policejními dobrovolníky, část z nich se stala dozorci v německých koncentračních táborech. Policejní dobrovolníci ze sovětských občanů byli ozbrojeni, dostali německé uniformy a začali podle německých příkazů zabíjet. Ne výhradně, ale většinou židy. Do zabíjení na Východě byly tak či onak zapleteny statisíce (sic) místních sovětských pomahačů, bez nichž by se to nedalo zvládnout. O tom se historici až na výjimky nezmiňují a dodnes je to jedno z největších historických tabu Ruské federace.

https://www.historieblog.cz/2021/09/tricetileta-valka-1914-1945-16/