SYMBOLY ČEŠSTVÍ

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (3)

Tomáš Krystlík

  Obrozenci, aby doložili svůj českoslovanský nárok na české země, vydávali Bóje za potomky Slovanů. To vyvrátil František Palacký. Na druhé straně tvrdil sám Palacký nesmysly, například že Přemyslovci byli jazykoví Češi a že v Čechách do 16. století neexistovalo nevolnictví. Existovalo. Jan Kollár psal ve Staroitalii slavjanské, že množství holubů v Benátkách je dokladem slovanských vlivů v této oblasti, protože holubi jsou u Slovanů oblíbení jako symbol čisté lásky. Také tvrdil, že Etruskové, Latinové, Rhétové, Umbrové a další kmeny v Itálii jsou v podstatě kmeny slovanské. Podle podoby dochovaných názvů a nápisů se se snažil dokazovat příbuznost se slovanskými jazyky. Ve Slávy dceři učinil z holuba symbol slovanský, především symbol slovanské snášenlivosti a mírumilovnosti, což naprosto odporuje agresivnímu chování holubů mezi sebou. V Niederleho Životě starých Slovanů se píše: „Za vlády Niklotovy, když se Polabští Slované vrátili k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž. Biskupovi Janovi roku 1068 usekali ruce a nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radegastu.“

  

  Ústředním slovanským symbolem v několikrát přepisované Slávy dceři se stala lípa. S lípou souvisejí „med“ a „včely“ coby další symboly slovanství, jako u dubu jsou to „žaludy“ a „kanci“ coby symboly němectví. Med a žaludy stojí v protikladu sladký – hořký, včela a kanec symbolizují protiklad Slovana a Němce jako tvůrce a uživatele hodnot, tedy protiklad pracovitost – poživačnost. „Pověz, nepadá-li z lípy med sladčeji než žalud do žaludka?“, nebo: „Žaludy k sobě vábí jen žravé, poživačné vepře, zatímco lípa přitahuje pilné, pracovité a obětavé včely.“

  

  Proti mužskému, německému dubu stojí v Kollárově básnické skladbě ženská lípa jako symbol české (slovanské) mírnosti, mírumilovnosti a holubičí povahy – v němčině je ale dub, Eiche, femininum. S tvrdým dřevem německého stromu kontrastuje měkké, poddajné dřevo stromu slovanského. Z tohoto klání vycházela lípa vítězně; v symbolické rovině dokládala přednosti a ctnosti zakomplexovaného národa, vyváděla jej do idylického prostoru vůně, květů, poddajnosti, radostného rolničení, do světa pracovitých včel a arkadických úlů. Jiný výklad praví, že lípa se stala proto českým národním stromem, neboť kvete až na přelomu června a července, kdy již nehrozí mrazíky, a že tedy vlastnostmi českého národa odvozenými z lípy jsou opatrnictví a neochota riskovat.

  

  Český svět stál v přímém protikladu ke kultuře, ne tedy jen německé, nýbrž ke kultuře vůbec. Představoval v dobovém povědomí spíše svět přírody. Českost byla synonymem dětinskosti, přírodnosti, nedotčenosti moderním světem; česká kultura byla vlastně contradictio in adiecto. 

PADĚLKY

  V atmosféře, kdy se pravda přizpůsobovala momentálním potřebám a v podstatě nic neznamenala, kdy převládaly lži, překrucování a podvrhy, se nedivme, že Václav Hanka v roce 1817 ve Dvoře Králové „nachází“ objemný rukopisný zlomek z rozsáhlého kodexu staré české poezie, tzv. Rukopis královédvorský, hlásící se písmem zhruba do 13. století. 

  

  V roce 1818 dostává nejvyšší purkrabí František Antonín hrabě Kolowrat anonymně poštou Libušin soud, později označovaný jako Rukopis zelenohorský, podle písma z 9.–10. století. 

  

  V roce 1819 „nachází“ scriptor univerzitní knihovny Jan Zimmermann Milostnou píseň krále Václava, mající dokázat, že původně německy psaná památka je dodatečným překladem z českého originálu, připisovaného Václavovi I. 

  

  V roce 1827 „objevuje“ za Hankovy asistence lexikograf Eberhardt Gottlieb Graff české glosy v Mater verborum. 

  

  O rok později sám Hanka „nachází“ meziřádkový překlad svatojanského evangelia. 

  

  Ve stejný rok vznikají i padělky žalmu 109 a 145 v muzejním glosovaném žaltáři. 

  

  Tyto podvrhy nebyly jediné. Když chtěl John Bowring v Londýně v třicátých létech 19. století vydat antologii české poezie, František Ladislav Čelakovský mu podvrhuje neexistující básnířku Žofii Jandovou, pod jejímž jménem zveřejnil několik svých básní. Věc Čelakovský utajoval i před svými přáteli, ale pak se jednomu z nich, Josefu Vlastimilu Kamarýtovi, přiznal. Když později Bowring žádá o životopisy všech básníků, jejichž díla mají být uvedena v antologii, Čelakovský neváhá a potřebný, zcela vymyšlený životopis Jandové Bowringovi posílá.

  

  Čelakovský se v jednom dopise Kamarýtovi zmiňuje o probíhající akci sběru německých lidových písní a podotýká, že již k tomu účelu přeložil „některé naše české“ a hodlá je „vydávati za německé“. Jako pilný mystifikátor vydával velmi často svoje vlastní básně za díla jiných autorů – zmnožoval tím počet českých básníků. 

  

  I Karel Havlíček se uchyluje k podobným praktikám – posílá do Květů odpověď na básně Ivana Čecha tak, aby to vypadalo, „že to opravdu ženská napsala“. 

  

  Jan Kollár zařazuje podvrhy do své antologie písní slovenských. 

  

  Čelakovský zase přidává do svých Slovanských písní básně umělé.

  

  Příjmení se počešťovala, vytvářela se křestní jména, která byla projekcí osoby příjemce do říše ideálů, do říše čistých nemateriálních hodnot, v níž dotyčná osoba existuje jen vztahem k obecným kategoriím, kterými jsou například pravda (Prav/d/omil), krása (Krasoslav), dobro (Dobromil), slovanství (Slavomil, Slavoj), vlast (Vlastislav, Vlastimil), národ (Čechomil, Rodomil), zpěv (Zpěvomil), statečnost (Bojislav, Bořivoj, Vladivoj), mírnost (Mirovít, Myslimír) a podobně.

  

  Používání češtiny se tehdy potýkalo se značnými problémy. Pokud byla na dopisu uvedena adresa v češtině, ohrožovalo to doručení zásilky; oslovení osoby česky mimo vlastenecký kruh se považovalo za faux pas. Čeština byla považována za mimokulturní jazyk, nevhodný pro vyšší sociální funkce. Ale vlastencům šlo o to, aby byla co nejrychleji přijata navzdory tomu, že byla teprve dotvářena, a to v podobě naprosto umělé. Nutně se stala jazykem pouze několika vyvolených. Jedna z Tylových figurek to popisuje příznačně: „Chtějí ubohé staré češtině na nohy pomoci, přitom ale takovým jazykem mluvějí a takovým jazykem píší, že jim živá duše nerozumí.“ Hovořit a psát česky bylo věcí volby, a mnoho nejvýznamnějších představitelů vlastenecké společnosti se přiznalo k malé počáteční znalosti češtiny – od Josefa Jungmanna a Pavla Josefa Šafaříka až po Karla Havlíčka. Bedřich Smetana se česky do smrti pořádně nenaučil. A co více: hluboko do druhé poloviny 19. století hodně jazykově českých národnostně uvědomělých vzdělanců neovládalo pořádně češtinu, zejména psaní.

https://www.historieblog.cz/2021/04/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-3-symboly-cesstvi/

  

ZMATENÍ ČEŠTINY PO BABYLONSKÉM ZPŮSOBU

Tomáš Krystlík

Od začátku 19. století byly z cizích jazyků do češtiny záměrně vynechávány celé pasáže a překládány některé termíny tak, aby překládaný celek vyzníval ku prospěchu Čechům, coby příslušníkům národa definovaného českým jazykem. Dalším skrytým úmyslem buditelů národa-překladatelů bylo, aby Češi neporozuměli bez znalosti cizích jazyků mimočeskému světu. Proč? Protože by mohli rozpoznat svou tehdejší kulturní a civilizační zaostalost oproti obyvatelstvu západní Evropy, což by je mohlo odrazovat od snahy dosáhnout vyšší kulturní úrovně, a taktéž, aby mohli být udržováni v iluzi o skvělé české národní výjimečnosti a o údajné převaze češství ve všem možném nad jiným jazykem mluvícími sousedy. Domov, vlast byly romanticky představovány a líčeny jako kvetoucí a sličná zahrádka, protože ta bývá na rozdíl od svého okolí upravená, často oplocená, kdežto vně bývá nepořádek, plevel a býlí. Čechům se i tímto způsobem sugerovalo, že vše české je hodné následování a skvělé.

O zmatení pojmů obdobnému biblickému příběhu o zmatení jazyků při stavbě babylonské věže se zasloužili po roce 1806 zejména Josef Jungmann svou definicí českého národa na jazykové bázi a chybným překladem několika výrazů z němčiny a pak František Palacký prostřednictvím českého vydání prvního dílu Dějin národu českého v Čechách a na Moravě v roce 1848, čímž jeho Dějiny byly s dvanáctiletým zpožděním zpřístupněny i čtenářům neznajícím řádně německy.

Latinské natio, původně znamenající místo narození, přibralo v novověku i význam veškerého usedlého obyvatelstva státního útvaru, které v tehdejším pojetí tvořilo národ. Tímto způsobem chápal národ i prezident USA Thomas W. Wilson v roce 1918, když požadoval ve svých 14 bodech „právo na sebeurčení národů v Rakousku-Uhersku“, čímž nemínil jejich právo na státní samostatnost, jak vykládají čeští historici a politici, nýbrž pouze na autonomii Čechů v rámci stávajícího státu, tj. Königreich Böhmen a rakouského císařství.

Josef Jungmann v první třetině 19. století ve svém slovníku záměrně přeložil Volk z němčiny do češtiny jako lid a současně i jako národ, i když němčina měla již tehdy a má dodnes pro národ výraz Nation. Vynikne to též u anglického substantiva nationality a francouzského nationalité, které mají význam státní příslušnost a to navzdory tomu, že podle slovníku znamenají v češtině i národnost. Němčina si pro tento účel rovnou vytvořila pojem Staatsangehörigkeit.

Jungmannovi pak již stačilo nerozlišit přídavná jména či příslovce böhmisch a tschechisch, pro které nalezl v obou případech pouze jeden výraz a to český nebo česky, aby zmatení významů pojmů bylo dokonáno a přetrvalo dodnes. Následkem toho je jeden ze dvou českých termínů zákonitě naprostý nesmysl: buď Čech (coby příslušník národa definovaného jazykově), nebo Království české.

To vše umožnilo národním buditelům po roce 1848 relativně velmi rychle vlivem českého vydání prvního i dalších dílů Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě, respektive v nich obsažených polopravd a lží, imprimovat do českých myslí blud, že výhradně Češi, tj. obyvatelé Königreich Böhmen s mateřským jazykem českým, mají nárok na celé království, kdežto německy mluvící obyvatelé téhož království jsou v něm jen přistěhovalci, kolonisty, přivandrovalci, nepůvodními obyvateli.

Dalším, již pozdějším důsledkem bylo, že fašistická česká hnutí za první republiky a v protektorátu vykazovala silný český nacionalismus a šovinismus navzdory tomu, že nacionalismus byl u fašistických hnutí protimluv. Ne, že by fašistická hnutí mimo ČSR nepoužívala pojem národ, ale pouze ve smyslu veškerého usedlého obyvatelstva jednoho státu.

Kupodivu, Němci přes svou velký sklon k tezím filozofa Johanna G. Herdera jako Češi, tj. rozlišování a definování národa podle tradičních kmenových zvyků a společného jazyka, přistoupili hned od počátku, tj. v okamžiku vzniku Německé říše v roce 1871, k dodnes platné definici, že „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“, která je s učením J. G. Herdera v naprostém rozporu.

Horší je, že Češi vůbec netuší, že takto zneužiti národními buditeli jsou až do dnešních dnů jejich nohsledy z řad politiků a dějepisců zneužíváni a podřizují zcela nevědomky z onoho českého názvosloví vyplývajícím mýtům a bludům své činy. A pak se diví, že jim civilizovaný svět nerozuměl a nerozumí – jestliže okolí mluví a píše o voze, tak Češi o koze.

ZBOŽNĚNÍ ČESKÉHO JAZYKA

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (2)

Tomáš Krystlík

  Jazyk byl všemi vyzdvihován v souladu s tezemi německého filozofa Johanna Fichteho jako „jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým s námi praotcové rozmlouvají“. Jazyk tedy není pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným – odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka – odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž české literatury a spisovatelského statusu. Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání a ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a cizelování jazyka jako kulturní svátosti. Tím nutně docházelo ke zpožďování v civilizačním vývoji Čechů. Podle Josefa Jungmanna je český jazyk „citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický“, podle Františka Palackého „nepřináleží k racionálním“, podle Wenzela Bergnera dosahuje „mudrckého ideálu jazyků“. Protiřečící si výroky se volně používaly podle toho, co se jimi chtělo dokazovat.

  Ideologie zasáhla i do pravopisu. Pravopisné úpravy z první poloviny 19. století (český pravopis byl však kodifikován až v roce 1902!), kdy se nahradilo německé w latinským v a německé au českým ou, j a g nahradilo i a j, se zdůvodňovaly tím, že tyto úpravy mají Čechům umožnit, aby „podali ruku ostatním západním Slovanům a postavili se po boku starým Řekům a Římanům i všem mladším osvíceným národům“. I takových nelogičností byli Češi schopni – v češtině šlo o latinku, kterou Řekové nikdy nepoužívali! Jednotlivé vlastenecké skupiny se podle názorů na pravopis již od prvních desetiletí 19. století dělily na iotisty (odstranění psaní ypsilonu po c, s a z), ypsilonisty, wisty, ouáky, auáky apod. Filologické skupinkaření tehdy nahrazovalo nerozvinuté třídění politické a je s politickými důsledky nejednou spojováno.

  Na krásu češtiny se pěly pajány: „V libozvučnosti jazykům slovanským před germanským předek dávám.“ „Slovanská řeč krásou a vyjádřením nad řeckou a latinskou jest.“ „Předčí i samu heleninu (řečtinu) a latinu, stojí přede všemi europejskými jazyky.“ „Jazyk český jest libý a zvučný, zatímco němčina jest jazyk chrochtavý a štěkavý.“ „Jest hudebnější než němčina.“ „Řeč naše vysoko nad němčinou vznášeti se může.“ „Dle formy náš jazyk k latinskému a řeckému podobnější než k germanickým.“ „Sanskrt dokonalejší než řečtina a latina.“ Posledními dvěma Jungmannovými výroky o zvláštní blízkosti češtiny, řečtiny a latiny a o dokonalosti sanskrtu, se zdánlivě vytvářel z češtiny nejbližší dědic antické a praevropské (indoevropské) kultury. Z neslovanských jazyků se kladně hodnotila pouze italština jako dědička latiny, protichůdně angličtina a francouzština, záporně němčina a maďarština.

  Hodnocení jazyků nebylo neměnné, řídilo se okamžitými potřebami. Výjimkou byl stálý vztah češtiny k němčině a maďarštině, protože tyto dva jazyky se křížily s potřebami obrození; byly přece nástrojem germanizace v českých zemích a maďarizace na Slovensku. Ohebnost českého jazyka se dnes přetransformovala do rozšířeného mýtu, že čeština je nejpřesnější jazyk na světě. To je nesmysl do nebes volající, viz například dvojí, trojí i čtverý zápor ve větách: „nikdo nevyhrál“, „nikdo nic nevyhrál“, „nikdo nikdy nic nevyhrál“. V běžné řeči, nenavozující pochyby o vyústění popisovaného děje v kladném nebo záporném smyslu, několikanásobný zápor většinou nevadí. Ze složitých souvětí právnických textů tato jistota často nevyplývá a nastávají potíže s výkladem.

  Módní tehdy byly, a jsou v jisté míře i dodnes, etymologické spekulace. Dokazovalo se slovanství ve staré kultuře římské, etymologicky se přivlastňoval svět řecký, keltský nebo dokonce germánský, což mělo potlačit prestiž Germánů, danou historickým Tacitovým svědectvím (DE ORIGINE SITU MORIBUS AC POPULIS GERMANORUM LIBER). Největší podíl na pokusech prokázat slovanský původ keltských a germánských osídlení Germánie a Čech měl tehdy Karel Vinařický. Jelikož by dnes mystifikační hypotézy o příbuznosti česko–latinské a česko–řecké asi neuspěly, spekuluje se o příbuznosti česko–keltské.

  Etymologie pomohla Čechům (či Slovanům) si přivlastnit mnoho významných osobností neslovanského světa: Sámo – Samoslav, Lessing – Lesník, Gutenberg – Kutnohorský. Podle stejného principu: Bakchos – bog. Slované si též přisvojovali území: „Není téměř ani čtverhranné míle po celé bývalé německé říši, kde by se patrná stopa Slovanstva nebyla posud zachovala. Stopuješ Slovany po Evropě – objeď ji prstem a nalezneš hranice Slavie.“ Slovansky se vykládají nesčetná zeměpisná jména: Dardanely – Gardanely (od slovanského grad), Siberia – Severie, Korutany – Horytany atd. Vyvolával se tak obraz slovanského (českého) území přesahujícího stávající hranice, který pak přispěl nemalou měrou k výronům agresivního českého nacionalismu. K městům v zahraničí byly konstruovány české názvy, aby se navodil nikdy neexistující rozsah českého osídlení, tedy českého státu in spe. Příkladem budiž Bělák (Villach), Štýrský Hradec (Graz), Pětikostelí (Pécs) a podobně.

https://www.historieblog.cz/2021/04/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-2-zbozneni-ceskeho-jazyka/#more-5114

Historik Krystlík: EU se za pandemie projevila kladně. Kdybychom vakcíny objednávali sami, jsme na tom daleko hůř

Oldřich Szaban

 

„Levice hýbá dnes světem prakticky bez výjimky, což je výsledek rebelujících studentů v západních zemích v roce 1968, kteří se zapřisáhli po porážce jimi vyvolaných sociálních nepokojů, že zahájí tzv. pochod do organizací, že proniknou do organizací státu. To se jim zdařilo, to je zcela zřetelně vidět na značně nestabilní politické situaci v USA a nakonec i ve vyřčeném požadavku nutných proměn kapitalismu fórem v Davosu. Pokračování v tomto trendu povede k ještě většímu chaosu, než je dnes,“ vysvětluje ParlamentnímListům.cz spisovatel a publicista Tomáš Krystlík.

Prochází s covidem jistou transformací celý svět? Tedy z doby fyzické do doby on-line?

Ano, protože si pandemie vyžádala jistá dalekosáhlá opatření a omezení. Přestup do doby on-line byl velmi podpořen přechodem na home office. Přestup do věku internetu se usnadnil též výrobou, šířením a rozmnožováním fake news, obecně dezinformacemi všeho druhu. Taktéž i z důvodu oblíbenosti vysvětlení příčin negativních dějů spiknutími, která se nyní bez omezení mohou vymýšlet a čtenáře pomocí internetu najdou.

Covid ekonomicky odnesla především střední třída. Mnoho bohatých lidí naopak své majetky rozšířilo. Může i toto přispět k jakémusi třídnímu rozkolu ve společnosti? Co bude jeho důsledkem?

Spíše to odnesla nejen střední třída, nýbrž odnesou to i ti chudší. Ekonomický dopad se projevuje na střední třídě nejdříve, protože nemá rezervy jako superbohatí ustát ekonomické obtíže vyvolané omezujícími podmínkami v souvislosti s covidem-19. Superbohatí jsou svázáni se svými podniky volněji přes akciové společnosti, což samo o sobě zvyšuje objem finančních rezerv na překlenutí krize. A na některých obchodech se dá i za pandemie zbohatnout.

Chudší lidé pod úrovní střední třídy jsou zatím drženi nad vodou kurzarbeitem, nemocenskou a dalšími opatřeními, takže přežívají snadněji na rozdíl od střední třídy, která má podniky zavřené a musí neustále platit odvody, nájmy, část mzdy zaměstnancům, aniž většinou cokoli produkuje. Situace se v budoucnu velmi ztíží při návratu do normálních běžných poměrů pro všechny v zaměstnaneckém poměru, tedy i pro chudší, protože zjistí, že jejich pracovní místa mezitím většinou zmizela bez náhrady.

Jak vidíte úlohu Číny v budoucím vývoji? Vybudovala si za poslední rok proti Evropě pozici, ze které nás může ekonomicky zválcovat?

Jak se bude vyvíjet kontinentální Čína, je stále nejasné, byť prognózy jsou většinou optimistické. Doby, kdy Čína vyráběla nekvalitní věci a platila dělníkům velmi nízké mzdy, jsou pryč. Asi před dvěma desetiletími se pustil německým státem dotovaný spotřebitelský měsíčník Stiftung Warentest (obdoba v ČR: d-Test, pozn. redakce) do srovnání čínského a německého elektrického nářadí na německém trhu, hledajíc odpověď na otázku, nakolik jsou čínské vrtačky, pneumatická kladiva, brusky, pily a podobně horší než obdobné německé provenience, když jsou několikanásobně levnější.

Výsledek byl uveřejněn pouze souhrnný: německé a čínské elektrické nářadí si bylo kvalitativně víceméně rovnocenné, v některých případech německé vykazovalo vyšší životnost, která v žádném případě neospravedlňovala tak vysoké rozdíly v ceně.

Čína je technologická velmoc, která využívá bez skrupulí odcizených postupů a nápadů z jiných zemí, jejíž ekonomika stále roste velkým tempem. Mezitím si pracující v Číně vymohli vyšší mzdy, takže výhoda bezkonkurenčně nízkých mezd přešla dnes na státy indického subkontinentu. Číně ale k růstu stále značně pomáhá bezohlednost k vlastnímu životnímu prostředí, jehož zamořenost se v relativně blízké budoucnosti může stát mocnou brzdou čínské ekonomiky. Ale jen může, protože Čína se svou tradicí teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu se nebude rozpakovat potlačit násilím jakékoli ekologické hnutí, které by vadilo jejímu ekonomickému rozvoji.

Dnes si Čína chytře zajišťuje pro sebe suroviny v rozvojových zemích, hlavně v Africe, stavbou příslušných závodů a dotováním infrastruktur místních států, u Afrického rohu čínské válečné námořnictvo celoročně chrání obchodní lodě z celého světa proti nájezdům námořních pirátů. Čína neměla v roce 1988 ani jediný kilometr dálnic, dnes jich má 135 tisíc a ročně postaví 8 500 km nových. Polsku stavějí dálnice především čínské firmy. Čína je na počátku budování nové železniční hedvábné stezky do Evropy a druhé linie po zemi a moři, které mají sloužit jejímu exportu do Evropy.

Ekonomicky je nutné s Čínou počítat. Otázka je, jak k Číně přistupovat. Ryze česká řešení není radno v tomto případě používat, protože Čína je ekonomicky nesrovnatelně mohutnější než ČR, vhodnější je postupovat koordinovaně s větším a mocnějším celkem, tj. s EU. Ruská federace je dnes proti Číně příliš lehká váha a takovou zůstane i v budoucnu.

Jsou Číňané o tolik semknutější a pracovitější, že nás ekonomicky pohltí? Nebo i Čína dospěje k problémům prvního světa, jako je stárnutí populace, lenost, nárokovost a jiné „nemoci z blahobytu“?

Čína již před lety ztratila výhodu velmi nízkých mezd, protože Číňané si sami vynutili vyšší. Časem nastane i tam vzestup životní úrovně, hlavně mimo města, již vyvolávající věci, na které se tážete. Zajímavou zvláštností známou z reklamací u čínských výrobců je obava jednotlivců z tzv. ztráty tváře.

Číňan, obecně Asiat, nesmí připustit, že se mýlil nebo něco nevěděl, což kdysi bylo málem na sebevraždu a dodnes to představuje pro něj společenské ponížení. V praxi se to projevuje třeba i tím, že zeptáte-li se Číňana na cestu, pošle vás třeba úplně jiným směrem, než aby připustil, že neví. Co to způsobí, až se Číňané ve větším množství než dnes dostanou na vyšší rozhodovací úroveň, mimo dnešní direktivní státní hospodářství, kdy se začne ve větším rozsahu projevovat uvedený jev v ekonomice, nevíme.

Leccos se může v čínském vývoji ve srovnání se západní civilizací zvrtnout, protože dodnes Číňané nezvládají descartesovský systém, tj. chápání souřadnicového systému o dvou nebo třech osách. Nedokážou tedy číst mapy, což zvládá každý Evropan bez problémů, Číňané, aby to dovedli, potřebují k tomu absolvovat pro ně dost náročný kurz. Též nejsou schopni odhadovat vzdálenosti v délkových mírách, třeba v počtu kilometrů nebo v jakékoli libovolné délkové jednotce. Když odbočí řidiči na semaforem řízené křižovatce například doprava, je ze stejného důvodu nad jejich síly si uvědomit, že zelenou mají i tam přecházející chodci.

Další brzdou ekonomického rozvoje je obrovské množství dialektů čínštiny, způsobující, že o 50, 100 km dále Číňan Číňanovi nerozumí – rozdíly mezi jednotlivými čínštinami jsou obrovské jako například mezi češtinou a maďarštinou. A spisovnou čínštinu mandarin ovládá málo lidí. S hospodářským růstem dojde k fluktuaci pracovních sil a dorozumívání může způsobit dost velký problém, protože obvyklé rozmlouvání vzájemným si malováním čínských znaků na dlaň ruky není zrovna pro moderní výzkumné pracoviště nebo továrnu optimální. Písmo a ozbrojená státní moc jsou vlastně jedinými pojítky, které drží Čínu pohromadě.

Zajisté. A následně výrazně zbrzdit její hospodářský růst, který může dokonce přerůst i do záporných hodnot.

Pokud se podíváme na EU, ukázala se během pandemie jako životaschopnější projekt, neboť v ní státy držely pohromadě, nebo naopak ztroskotala unijní jednota, například na vyjednávání o vakcínách?

EU se projevila kladně, jen příliš důvěřovala uzavřeným smlouvám o dodávkách vakcín a výrobci se zachovali nečestně. Kdyby ČR usilovala o získání vakcín sama o sobě, a ne společně přes EU, byla by v daleko horší situaci, ledaže by je velmi výrazně přeplatila jako Izrael.

Zvažovaný covid pas, který má usnadnit cestování, bývá kritizován jakožto předvoj dalšího sledování a omezování práv občanů a jako nakročení k systémům, které fungují v Číně. Je důvod se takového vývoje v Evropě obávat? Nebo je covid pas logickým vyústěním epidemiologické situace?

Je nutné se takových i obdobných opatření obávat. Dělí to společnost podobně jako za éry německého národního socialismu na Židy a Nežidy, abych uvedl příklad. A každým státem budou pak covidové pasy zneužitelné, kdykoliv si usmyslí. Přitom covidové pasy budou k ničemu, bude-li pandemie SARS-CoV-2 potlačena stejně, jako tomu bylo u španělské chřipky po první světové válce.

Dnes je zřejmé, že prodělaný covid-19 starším generacím poskytuje ochranu před opakovanou nákazou asi jen ze 47 %, takže bude asi nutné jejich přeočkovávání obdobně jako u chřipky. Mimochodem, covidové pasy již všichni máme, přesněji každý máme k tomu již hardware: RFID-čip v deskách pasu (Radio Frequency Identification). Takže stačí se jen mezinárodně dohodnout, v jaké formě do něj nahrát informaci o očkování proti covidu nebo o jeho prodělání.

Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se hovořilo o „nutných“ proměnách kapitalismu. Měl by být zodpovědnější, ekologičtější, prostě měl by projít jakýmsi restartem. Souhlasíte s tímto pohledem, je to cesta pro budoucnost?

Levice hýbá dnes světem prakticky bez výjimky, což je výsledek rebelujících studentů v západních zemích v roce 1968, kteří se zapřisáhli po porážce jimi vyvolaných sociálních nepokojů, že zahájí tzv. pochod do organizací, že proniknou do organizací státu. To se jim zdařilo, jako učitelé, dějepisci a politici již vychovali nebo ovlivnili další generace, kterým imprimovali své levicové představy. To je zcela zřetelně vidět na značně nestabilní politické situaci v USA a nakonec i ve vyřčeném požadavku nutných proměn kapitalismu fórem v Davosu. Pokračování v tomto trendu povede k ještě většímu chaosu, než je dnes.

Jako antidotum pár skutečností právě z ekologie. Je faktem, že v Grónsku se ještě ve 14. století sklízelo obilí. Logicky z toho plyne, že dnešní oteplování planety z převážné části nesouvisí s lidskou činností produkující skleníkové plyny zejména za poslední dvě století. Dále. Jedinou obnovitelnou energií bez negativních následků pro životní prostředí jsou vodní elektrárny, protože u větrných nevíme, jak ekologicky po době životnosti likvidovat vrtule zabíjející ptáky a vyvíjející škodlivý infrazvuk. Fotovoltaika enormně znečisťuje životní prostředí již při výrobě panelů, což platí i pro výrobu akumulátorů pro elektroauta.

Možné bezvětří vyžaduje neustálé zálohování větrných elektráren tepelnými, začleněnými do elektrické rozvodné sítě a jedoucích na 50 % výkonu, a teprve za bezvětří ho zvyšujícího na 100 %. A jak známo, je účinnost tepelných elektráren při nižším výkonu menší než při plném, takže zálohující tepelné elektrárny jedoucí na 50 % znečišťují na jednotku jimi vyrobeného elektrického výkonu více životní prostředí, než kdyby jely na plný výkon.

Všichni včetně výrobců aut vědí, že elektroauta jsou slepou uličkou vývoje už jen nízkým dojezdem či dlouhou dobou nabíjení. (Kdo má zájem jet třeba z Mnichova do Hamburku elektroautem dva až tři dny?) V zásuvce nabíjecího stojanu je elektřina již čistou energií neznečišťující životní prostředí, ale nikdo se neptá, jak byla vyrobena. Určitě z velké části tepelnými elektrárnami. A máme automaticky po představě, že elektroauta neznečišťují ovzduší. 

Jenže autovýrobci nemohou bouchnout do stolu a říci, že je nebudou vyrábět, protože by hned byli zatíženi daněmi a pokutami. A tak je pro ně levnější elektroauta vyvíjet a vyrábět. Jistou nadějí, ve kterou všichni tajně doufají, jsou auta na vodík (a k tomu kyslík ze vzduchu), kde exhalátem je jen zanedbatelné množství vodních par, nebo vyvinout speciální, ekologicky přijatelné a dostatečně levné umělé palivo pro dosavadní zážehové a vznětové motory.

Rozhodující krok byl učiněn před několika málo lety a následně odměněn Nobelovou cenou – vodík lze vázat do formy jakési husté tekutiny, která je naprosto bezpečná a lze ji přepravovat bez velkých úprav původními plynovody. Vadou na kráse je již jen cena vodíku, která je dosud asi desetkrát vyšší než u benzínu nebo nafty na stejnou ujetou vzdálenost. Podle posledních zpráv jedná Německo s Ukrajinou o tamní průmyslové výrobě vodíku, též i z větrných elektráren. Vše by bylo postaveno za německé peníze, vodík by se pak dosavadními plynovody dopravoval do rezervoárů v Německu, kde by z něj a z kyslíku palivové články spojené s generátory vyráběly elektrický proud na stejném principu jako auta na vodík, kde pohánějí přes elektromotor kola.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Historik-Krystlik-EU-se-za-pandemie-projevila-kladne-Kdybychom-vakciny-objednavali-sami-jsme-na-tom-daleko-hur-659276

 

---

 

 

 

 

 

LHANÍ VE JMÉNU JAZYKOVĚ ČESKÉHO NÁRODA

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (1)

Tomáš Krystlík 

 

Před nástupem obrození i během něho byl svět pro jazykové Čechy uzavřen obzorem, jaký lze obhlédnout ze selské chalupy. Byl to svět drobných radostí a drobných tragédií, sousedských vztahů a rolí srozumitelných zblízka. Tento důvěrný malý svět byl však ohrožen vlivy zvenčí do něho pronikajícími, které byly vnímány jako cizí a nesrozumitelné. Vesnické pospolitosti se tomu bránily a uzavíraly se ještě více do své malosti. Ale ta může být někdy tísnivá, což se projevuje v pokušení jí uniknout, vydat se do velkého světa za humny, případně vpustit víření větru vnějšího světa na náves, což je provázeno rizikem ztráty vlastní identity. Obroditelé mentalitu uzavřenosti vesnické pospolitosti využili a vztáhli ji na celé jazykově české národní společenství coby další kritérium odlišnosti od ostatních národů. Bylo to jednodušší než se ji snažit změnit. Proto ona mentalita přežila a je dodnes v chování české společnosti nepříjemně patrná.

 

Národní obrození a celé české 19. století si nelibovalo v kritické sebereflexi, ba co více, odmítalo ji, stavělo si své vzdušné zámky způsobem, který ji vylučoval. Příkladem poslouží Rukopisy královédvorský a zelenohorský, Palackého Dějiny národu českého či svévolné pojetí státního práva, mýty o skvělém, mírumilovném a čistotném českém národě.

 

Dnešní české národní mýty a nepravdy o historii jsou, aniž si to kdo uvědomuje, v podstatě rezidua národního obrození. Téměř nikde se nedočtete, že české národní buditele a obroditele lze označit za lháře a mystifikátory ve velkém stylu. Vnořme se tedy do oné doby, která ve svých důsledcích ovlivňuje dnešní českou psychiku a počínání Čechů.

 

Obrozenecká módní romantická symbolika květin a květomluva převedly významy květin na pole literární. Vytvářely se souvislosti mezi světem květin a literaturou, ba i českou kulturou. Z této doby pocházejí obraty jako „pěstovati literaturu“ nebo „pěstovati český jazyk“, jako kdyby to byly květiny. Na českou společnost se nazíralo jako na zahradu, což mělo závažné důsledky. Zahrada bývá většinou ohraničena, a skrze tuto metaforu se pojímala česká kultura jako útvar uzavřený a odtržený od ostatního světa, jako samostatný, soběstačný svět, protože s představou zahrady se pojí řád a organizovanost, které prostoru vně scházejí. Tyto iluze tlumily povědomí o nedostatečně rozvinuté české kultuře, vytvářely fikci o jejích kvalitách daných jejím vyčleněním z okolního světa do zahrádky a o mystických hodnotách češství a slovanství. To nakonec bylo i účelem oné konstrukce zahrady.

 

Česká zahrádka byla „spanilá“, „cizozemci by se záviděním na zahrádku českou vzezírali“, přeložené dílo byla „z ciziny připěstovaná bylinka“ nebo „kvítí přespolní“, básníci byli „štěpitelé sadů a kvítí“. Když Karel Hynek Mácha z této stylizace „štěpitele“ vybočil, byl na základě onoho dobového ideálu s poukazem na neadekvátnost využití motivů květin v Máji, promptně zavržen. Nutno dodat, že to nebyl jediný důvod. Byl kritizován a zavržen i za „německé“ rýmování, tj. za zvukovou shodu nebo podobnost dvou slabik na konci veršů, které bylo pokládané za německé, nehodné češtiny, na rozdíl od pro češtinu vhodného veršování časoměrného pocházejícího ze starého Řecka. Ve skutečnosti se v Máji Mácha přidržel jen dosavadního středověkého evropského estetického ideálu a staročeského rýmování bez délkového rozdílu slabik na konci verše, tj. použil rýmování typu: stál – dál, duší – tuší, vřava – hlava. Vyhnul se rýmování typu: stál – dal, duši – tuší, vřava – mává, které se etablovalo v 19. století pouze v češtině a ve kterém národní buditelé vedle všeobecně přípustného časoměrného rýmování spatřovali ryze české, tedy neněmecké rýmování. Ostatně, vše se tehdy posuzovalo podle všeobecně platné zásady: „Co je v němčině přípustné a správné, je v češtině chybné.“ Tento usus trval až do roku 1989, doznívá však až do dnešních dnů.

 

Květomluva se stala ideologií; sem patří i konstrukt české země jako „zemského ráje“. Významným nacionálním symbolem se stala lípa; lilie a růže symbolizovaly národní barvy: „Co sličnějšího býti může, / zdobnější krásy má-li svět, / než lilie jsou a než růže?… Ano kvítky jsou nebeské, / to národní barvy české!“ (František Jaroslav Vacek Kamenický).

 

Vedly se spory o to, zda jednotlivé slovanské jazyky jsou nářečími jednoho slovanského jazyka, nebo samostatnými řečmi. Slovanský jazyk byl tehdy současně hodnocen podle potřeby jako „non-logický“ a zároveň i jako „nejlogičtější“, protože jej oba atributy vždy odlišovaly od němčiny jako jazyka pouze logického. Absence přehlásek v češtině byla buď „výsledkem zušlechťovacího procesu v jazyku českém“, nebo „výsledkem procesu jeho úpadku“. V prvním případě to dokazovalo převahu češtiny nad němčinou, v druhém to byl podnět k vymanění češtiny z vlivu němčiny a jejího začlenění do jazykového společenství slovanského. Mnohonářečnost slovanského jazyka, čímž se myslely jednotlivé slovanské jazyky pokládané tehdy za varianty jednoho slovanského jazyka, sloužila jako argument proti němčině směřující k jazykové jednotě, podle tehdejšího výkladu k nesvobodě a totalitě. Slovanské národy byly považovány přes svou jazykovou, politickou, ekonomickou samostatnost a odlišnost za jediný národ, zatímco germánské národy za národy zvláštní. Prostě argumentovalo se, jak se to hodilo, bez ohledu na pravdu, fakta a logičnost.

 

A to nejen v této oblasti. V překladech z cizích jazyků se mnohdy zamlčoval autor, překlad se vydával za dílo překladatele. Ve skutečnosti to nakonec nepostrádalo racionální jádro, neboť překladatelé nejenže neoprávněně vypouštěli z původního textu vše, co se nehodilo tehdejšímu českému vlastenectví do krámu, a svévolně přidávali rozsáhlé vsuvky, které vydávali za překlad z originálu, ba měnili zcela bezostyšně smysl vět, pokud v tom spatřovali přínos pro blaho českého národa.

 

Praktiky, kdy se tvrzení „A“ považovalo za pravdivé a jeho opak „non A“ též, měly za důsledek, že si Češi na upravování, přibarvování skutečnosti nebo její nepravdivý výklad zvykli. V zájmu vyššího (českého národního) cíle se nerozlišovala a dodnes nerozlišuje lež od pravdy. Při pochybách Češi předpokládají, že pravda je někde uprostřed. Ale to je závažný omyl předurčující deformovanost českého pohledu na svět – pravda nemusí a často nebývá někde uprostřed. Ony praktiky, které použili obrozenci, zřejmě přispěly i k bezproblémovému schizofrennímu chování mnohých jedinců za komunistické totality, kdy na veřejnosti se zastávaly jiné názory než v soukromí, a nedělalo jim to nejmenších obtíží. Shrnuto: lhát je přípustné, je-li to k prospěchu českého národa. Je pak poněkud podivné, proč si Češi dali do státního znaku heslo Pravda vítězí. Měl to být vtip, nebo přání, že jednou v budoucnu si přestanou to či ono nalhávat?

 

Obrozenecké texty zbudovaly velmi podrobnou charakterologii Slovanů, kterým připisovaly atributy, které nebyly získány zobecněním konkrétní zkušenosti, jinými slovy si je autoři jednoduše vymysleli. Slovanská „svobodomyslnost“ byla vytvořena transferem z mytologicko-etymologické konstrukce Jana Kollára o slovanské bohyni Slobě; současně se ale vášnivě popírala etymologická souvislost mezi Slovanem a otrokem vzniklá transferem názvu otroka na Slovana nebo obráceně kvůli rozšířenému slovanskému obchodování s otroky, kteří byli převážně z jiných slovanských kmenů. Stejným způsobem vznikla údajná charakteristická slovanská vlastnost „pracovitost“, která negativní charakteristiku zotročenosti přesunula do kladných hodnot.

 

Etymologický exkurs. Otrok latinsky byl původně servus, pak sclavus (plurál: sclavi, sclaveni), řecky sklabos, sklabenos, v moderních jazycích Sklave, schiavo, esclave, slave, slaaf a podobně, přičemž Slawe, slavo, Slave, Slav, Slaaf označuje Slovana, což vzniklo vypuštěním původně latinského „c“ z výrazu pro otroka. Další hypotéza říká, že název Slovan je odvozen z praslovanského slova „sláva“ a poslední tvrdí, že pochází ze „slova“, protože Slované vládnoucí slovem jsou jakýmsi protipólem k lidem, kterým nerozuměli, tudíž je nazývali „němými“, „Němci“.

 

Josef Pekař to vysvětluje následovně. „Otroků si musíme představiti v každém knížectví počet nemalý; byli původu domácího, otroci rodem i otroci z trestu; byli i ze zajatců nabytých v bojích s nepřáteli; trhy na otroky v podhradích lákaly i daleké obchodníky z krajů románských ba i orientálních; arabský popis zemí slovanských, vyšlý původně ze záznamů takového židovského otrokáře z doby Boleslava II., zachoval nám prvá cenná data o situaci a povaze slovanského světa. Nekonečná širokost zemí slovanských a tím nepřeberné množství vývozního zboží otrockého vysvětlují, že na trzích zemí románských a germánských na západě stalo se jméno Slovana a otroka synonymem… mluvíce o poměru a vztahu prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme se rozejíti se staršími theoriemi o zásadních rozdílech mezi oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické mírumilovnosti Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých Germánů – u Čechů aspoň této protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme, jsou státně organisovány na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni Slovany předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše usídlení, nepotřebuje, tuším, výkladu – Pekařova poznámka v originálu), a co povahy se týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí i domácí, že právě Čechové byli pověstni svou divokou bojovností, ‚národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá‘, čteme o nich u Kristiána, ‚Čechy zuřivější než jejich šelmy‘, čteme o nich v době Karla Velikého, že tato surová energie vybíjela se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních, nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, jest faktem, jenž nám poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své schopnosti byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.“ Neschopnost Slovanů si vládnout potvrzuje i ruský historik Andrej Zubov, který cituje z letopisů, zejména z Psovského, že Slované museli v polovině 9. století vyzvat své bývalé vládce Varjagy (švédské Vikingy), aby se vrátili a znovu jim vládli, protože po jejich vyhnání upadly slovanské kmeny do krutých bojů a vraždění mezi sebou. Panovala mezi nimi taková nevraživost, že o dohodě o znovunastolení míru bez cizího zásahu nemohlo být ani řeči.

 

Historik Kamil Krofta vyvrací další oblíbený český mýtus slovy: „…se zkrátka staří Slované svou povahou docela podobali jiným národům barbarským, také Germánům. Rovněž poznána nesprávnost názoru, že staří Slované byli od pradávna vždy a výhradně zemědělci, že se vzděláváním půdy zabývali od počátku více než Germáni. Shledalo se, že někteří Slované ještě v době pozdní, ve stol. XI. a XII., trvali ve stavu polokočovném, jsouce pastýři, ne zemědělci.“

 

Herderův atribut pro Slovany „měkcí a poddajní“, v textech obrozenců neoprávněně používaný ve výlučně kladné podobě jako „holubičí trpěliví Slované“, „jemní Slované“, koexistuje bez problému s Kollárovým atributem „zmužilí“ či Hankovým „chrabří“, „bojovní“ Slované. V českých textech se uplatňovala běžně praxe, že charakteristika „statečný“, pokud se jednalo o národ německý a maďarský, se nahrazovala termíny „loupežný“, „divoký“, „vandalský“ nebo „barbarský“. Proti tehdy obvyklé charakteristice Čechů jako „oddávajících se neomezenému pití a choutkám pohlavního pudu“ staví Pavel Josef Šafařík „harm- und arglose Heiterkeit (bezstarostnou a bezelstnou veselost)“ a Jan Kollár „nevinnou veselost“. Proti charakteristikám Slovanů a Čechů jako „divokých“ (posun krutosti připisované Slovanům do neutrálnější polohy) namítá Šafařík, že „pocházejí-li Slované od Indóv, mohli-li býti divocí“. Slované se rovnou označují za „vzdělané“. Atribut „starobylý“, pro ně používaný, implicitně polemizuje s německým tvrzením „asijský, v Evropě nepůvodní“, atribut „čistotní“ a Kollárova mytologie bílé barvy jako barvy slovanské odráží výtky o nedostatečné hygieně Slovanů.

 

Poznámka. Jako by to potvrzoval terminus technicus banho checo (česká koupel /lázeň/) používaný dodnes v Brazílii pro osoby nedostatečně dbající o tělesnou hygienu, které se vůči okolí prozrazují zápachem potu. Je to jazyková petrifikace brazilské zkušenosti s českými zaměstnanci fy Baťa, mezi válkami tam vyslanými. V Česku je dodnes prakticky neznámo, že Brazilci si potrpí na čisté oblečení, k čemuž se samozřejmostí patří, aby nebyli cítit potem.

 

Josef Mánes byl jedním z prvních malířů, kteří hledali ztraceného ducha národa, jenž měl být podle tehdejších představ ukryt na nezkaženém českém venkově. Nenašel ho, ani jeho následovníci ho nenalezli, nicméně z vlastní, idealizované a bludné představy o vesnickém ráji se Mánesovi podařilo doslova vybájit novou českou národní kulturu, jež byla plná českoslovanské lepotvárnosti (dobový terminus technicus) a znázorněná v Mánesových obrazech a kresbách ve stylu, co Čech, to Přemysl Oráč, co Čech, to muzikant. Nikomu nevadilo, že Josef Mánes nedovedl česky a že text v češtině k litografiím a reprodukcím jeho Domova a dalším dílům s národnostní tématikou si musel nechat přeložit od Karla Jaromíra Erbena ze svého rodného jazyka – němčiny.

 

Vrcholem Mánesovy fascinace folklorem je jím namalovaná kalendářní deska na pražském staroměstském orloji, zhutněná to představa o bezkonfliktním idylickém venkově, kde žijí šťastní, hrdí, krásní, čistotní a spokojení lidé, byť byli ve skutečnosti upracovaní až sedření, primitivní a přiměřeně tomu se kulturně projevující. Očividný rozpor mezi idealizovanou vizí českých obrozenců a vesnickou realitou vyvolal u národně zapálených jedinců Čechů snahu popírat realitu a nahrazovat ji vykonstruovanou iluzí. Na jedné straně se sbíraly lidové písně, malíři zachycovali vesničany oblečené ve slavnostních krojích a při různých činnostech, na straně druhé se tento materiál vždy upravoval tak, aby vyhovoval představám o jazykově českonárodním vesnickém ideálu. Z básniček a textů písní mizely vulgarismy, z maleb dřevěných chalup bída a bláto. „Ano, ty prosté chaloupky staly se národu českému Bethlemem, v němž zrodili se ti, kdo vedeni a síleni jasnou hvězdou činorodé lásky vlastenecké, ducha svého geniem a od srdce zlatého zápalem národ český opět křísili,“ popsal dobové uhranutí českým venkovem v roce 1885 básník a novinář Josef Barák. Přitom, když byla o šest let později na Zemské jubilejní výstavě v Praze představeny české chalupy coby prazdroj zmrtvýchvstání českého národa, nešlo o reálná obydlí nebo jejich kopie. Komplex budov pro výstavu zcela nově navrhl architekt Antonín Wiehl z jemu nejsympatičtějších částí různých stavení, roubenek jím nalezených ve všech koutech země.

 

Existence novodobého českého národa je tedy od počátku založena na podvodech.

 

 

https://www.historieblog.cz/2021/03/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-1-lhani-ve-jmenu-jazykove-ceskeho-naroda/#more-5112

 

 

 

 

Protestující proti výroku paní Pekarové-Adamové lžou

Tomáš Krystlík 

Václav Klaus jr.: „16. března 1939 byl Adolfem Hitlerem vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Podle předsedkyně TOP 09, paní Pekarové, byl protektorát autonomní. Paní poslankyně Pekarová: A) cíleně lže, B) nezná význam slova autonomní, C) nezná českou historii, D) popírá nacistické zločiny spáchané na českých občanech. Ten status byste měla smazat a omluvit se. Váš výrok je naprosto nepřijatelný a urážlivý vůči obětem německé okupace.“

Vznikem útvaru zvaného Protektorat Böhmen und Mähren, pane Klausi mladší, říšská vláda převzala jen resorty zahraničních věcí, financí, hospodářství a obrany. Všechny ostatní resorty zůstaly protektorátní české vládě a českým úřadům a to včetně rasové perzekuce! Autonomie v protektorátu byla rozsáhlejší než měli Češi za monarchie. To si uvědomovali i Hitler s Háchou, kteří dlouhá léta prožili ve Vídni. Říšský protektor Konstantin von Neurath zasáhl do kompetence české protektorátní vlády pouze v české definici žida tak, aby se shodovala s říšskou, dále se Říše zpřísněným dohledem snažila zamezit, aby se majetek židů v arizaci nerozkradl obdobným způsobem jako po anšlusu (připojení) Rakouska. Říše se snažila prosadit své cíle i neoficiálně – zákulisními tlaky vůči protektorátní vládě. Vystěhovávání židů z bytů, zabavování jejich majetku (výtěžek šel do říšské pokladny), organizaci transportů do terezínského ghetta a všechny další represivní úkony vůči židům na území protektorátu měly na starosti pouze české úřady, přičemž obzvlášť iniciativně, tedy v důsledku krutěji vůči perzekvovaným, si v této věci vedly nižší složky české státní správy. Češi ale židy nezabíjeli. Na deportace z židovského ghetta v Terezíně do vyhlazovacích táborů na východě české úřady již vliv neměly. Kniha Wolfa Grunera Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, přeložená do češtiny teprve v roce 2019, demaskuje jako první publikace mýtus o nevinnosti Čechů a jejich nulového podílu na holocaustu. Čech, který nechtěl z titulu svého postavení a z moci úřední židy v protektorátu utiskovat, zabavovat jim majetek, vystěhovávat je z bytů, organizovat transporty do ghetta v Terezíně, způsobovat jim újmu z moci úřední, mohl bez následků svůj post v české protektorátní správě opustit a živit se něčím jiným. Nezaměstnanost mu nehrozila – panovala všeobecná pracovní povinnost a volných pracovních míst bylo mnoho. A byli by na tom o hodně lépe, protože živobytí se postupem války zdražovalo a platy úředníků jako jediné se nezvyšovaly. Korunu tomu, pane Klausi jr., nasazujte tvrzením, že předsedkyně TOP 09 popírá tvrzením o autonomii nacistické zločiny spáchané na českých občanech. Jakou souvislost mají nacistickými zločiny s autonomií?

Politolog Michal Bok v souvislosti s výroky paní Pekarové zase uvádí, „že to byli Němci, kteří nám nejprve poté, co nás v Mnichově zradila Francie a opustila Británie, zabrali kus území, které k našemu státu patřilo stovky a v mnohých případech i více než tisíc let... Hned v preambuli (vyhlášení vzniku protektorátu) se přitom dočteme: ,Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.´“

Francie ČSR nezradila, pane Boku, československá vláda se 21. 9. 1938 (více než týden před mnichovskou konferencí) sama uvolila odstoupit území s více než 50 % Němců Německé říši a tento souhlas nikdy neodvolala. Mnichovská dohoda pak stanovila jen organizační a časový rámec odstupování pohraničních okresů. K poslední větě vašeho výroku jen toto: Od roku 805 musela česká a moravská knížata platit Franské říši roční tribut za zachování míru, jejich území se stala pohraniční markou říše Franské. To trvalo až do vzniku Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen, Království českého v roce 1085, které nikdy od svého vzniku až do počátku republiky v roce 1918 nebylo zcela nezávislé a samostatné (!). Nejdříve bylo součástí Říše franské, pak od roku 843 Říše východofranské, nazývané též Království německé, pak po staletí patřilo ke Svaté říši římské, od roku 1512 ke Svaté říši římské národa německého, aby po jejím rozpadu v roce 1806 bylo až do roku 1918 součástí Rakouského císařství a mezi lety 1815 až 1866 též Německého spolku. Tedy od 9. století nepřetržitě až do roku 1918 patřily české země do německého prostoru, vždy byly součástí vyššího státního útvaru zřízeného pro Němce.

Další nonsens pana Michala Boka: „Pokud by snad Německo zvítězilo ve druhé světové válce, čekalo by Čechy ,konečné řešení české otázky´. V rámci něho by část obyvatelstva byla germanizována a část vysídlena, tedy naložena do dobytčáků a odvezena někam do oblastí na východě. Samozřejmě že tohle ,řešení´ by se týkalo jen těch, kteří by nebyli nacisty před tím nebo v průběhu zavražděni.“

To je nepravda. Pouze 0,015 % Čechům, tj. pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů (!) teoreticky hrozilo vystěhování do Generalgouvernement nebo dále na východ. Ostatní měli být přenárodněni nebo ponecháni nepřenárodněni na místě – k nalezení v knize Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015.

Pavel Skácel upozorňuje, že „mladší rychle zapomněli na ztrátu 360 000 lidí příslušníků našeho národa,“ což je oblíbený český mýtus. Počet zahynulých Čechů čítá odhadem nejvýše 43 249 osob, židé a cikáni nezapočteni.

Tvrdíte také, pane Skácele, že „Němci sami nemají nárok žádat jejich zrušení“ (Benešových dekretů). Kdo jiný má ale právo žádat napravení bezpráví než poškození? Ti, kteří se na úkor vyhnaných obohatili? Ts, ts, ts!

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Protestujici-proti-vyroku-pani-Pekarove-Adamove-lzou-657659

Výše uvedený text přežvýkaný redaktorem Parlamentních listů  https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Zidy-do-Terezina-transportovali-Cesi-Cesko-nemecky-spisovatel-se-postavil-za-Pekarovou-A-pak-napadl-Benesovy-dekrety-657695

ŽIVÉ JAZYKY VE VYŠŠÍM ŠKOLSTVÍ

Na co čeští historici s oblibou zapomínají 12

Tomáš Krystlík

Čeští historici tvrdí, že v roce 1784 byl zaveden v českých zemích jako úřední jazyk němčina. To je ale lež, císař Josef II. jen ustavil na gymnáziích jako vyučovací jazyk místo latiny jazyk živý – němčinu – taktéž i na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, přičemž fakulty bohoslovecká a lékařská si zachovaly i nadále latinu jako vyučovací jazyk; v němčině a také v češtině se na těchto fakultách vyučovaly jen pastorální teologie a kursy pro porodní báby. Josefovým záměrem bylo, aby do úřadů a na vyšší posty státní a komunální správy přicházeli v budoucnu lidé používající jako dorozumívací jazyk němčinu a ne jiné jazyky rakouské říše.

Proč byla čeština při náhradě latiny živým jazykem ve vyšším školství ignorována? Německá slovní zásoba odpovídala potřebě doby, měla i názvosloví odborné, čeština tyto požadavky nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky další jedno století až do posledních desetiletí 19. století, až do roku 1882, kdy byla rozdělena pražská universita na německou a českou část. Kodifikace češtiny byla ukončena až vydáním Slovníku spisovného jazyka českého, jehož první díl vyšel v roce 1939 za protektorátu (sic). Nedostatečnost češtiny přetrvává dodnes. Podíváte-li se detailněji na české názvosloví v jednotlivých oborech, tak často chybí, neexistuje. Je to ale umně zamaskováno a člověk na to přijde jen tehdy, překládá-li odborné texty, zejména z němčiny, do češtiny. 

Tomáš G. Masaryk a Hubert Gordon Schauer věděli velmi dobře, kde by Češi již byli, kdyby nemuseli vynakládat tolik energie na obnovu českého národa na jazykovém základě. Proto vznikla diskuse vyvolaná Schauerovým článkem v prvním čísle časopisu Čas v prosinci 1886 s názvem Naše dvě otázky, zda se vůbec vyplatí chybějící české názvosloví vytvářet, zda není vhodnější se rovnou vyjadřovat německy při zachování si pocitu češství, obdobně jako Irové mluví anglicky, a nevyčerpávat se budováním jazykově odlišné kultury. Výbuch národoveckého hněvu byl tak velký, že dohnal Schauera k sebevraždě [Zeman 2002], jiné zdroje uvádějí jako příčinu smrti tuberkulózu. Masaryk, na rozdíl od Schauera, o tomto problému mlčel 44 let, až do 19. 11. 1930, kdy v dopise historikovi Václavu Chaloupeckému spatřoval ve slabosti české kultury důvod, proč nedokázala vyvinout na Slováky dostatečně silný vliv, hlavně při sjednocení se na jednom spisovném jazyce: „Jako Češi, tak i Slováci potřebovali a potřebují kulturně němčinu. V tom jest i slabost.“ [Zeman 2002] 

Latina ostatně měla dlouhou výdrž jako dorozumívací řeč i mimo vyšší školství a univerzity; do roku 1844 byla jednací řečí uherského říšského sněmu a po většinu 19. století byla úřední řečí v celé řadě uherských komitátů (z latiny: hrabství, též stolice, župa).

I jiné aspekty podporovaly používání němčiny ve vysokém školství. Většina slovanských absolventů pražské univerzity byli právníci, kteří němčinu museli používat denně, tedy ji dokonale zvládnout. Na pražské univerzitě se přednášelo i česky. Zájem studentů o přednášky v češtině byl nevalný, a to dokonce i mezi studenty filozofické fakulty, kde se vyučovala slavistika a kde byli studenti českého jazyka v převaze; zatímco v roce 1849 se na přednášky slavistiky v češtině zapsala stovka studentů, o pět let později to bylo šest studentů, a v roce 1855 jen tři. Znalost němčiny byla nezbytnou podmínkou vzdělání, tedy i sociálního vzestupu. Pražská technika se rozdělila v roce 1869, a v roce 1882 se čeština prosadila na pražské univerzitě politickým rozdělením univerzity na část německou a českou poté, co už v předchozích letech značná část výuky probíhala alternativně v češtině. 

Základní stupeň školního vzdělání v českých zemích tvořily české nebo německé tříleté triviální školy (z latinského trivium, česky trojcestí, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání), na ně navazovaly taktéž tříleté hlavní školy s vyučovacím jazykem už jen německým a absolvováním hlavní školy končila povinná školní docházka. Pak následovala šestiletá gymnázia s vyučovacím jazykem německým. Neblahý vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a v následné hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které často nemělo v češtině, pro její zaostalost, ekvivalent. Pokud žáci z českých triviálních škol nepokračovali po hlavní škole ve studiu gymnaziálním, neosvojili si pořádně hlavní dorozumívací jazyk vzdělanců, němčinu [Hroch]. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní tento problém logicky odpadal. Tímto způsobem děti vychovávané a zpočátku vzdělávané v českém jazyce si tím nesly s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výsledkem bylo, že němčinu ovládalo mnoho vzdělaných Čechů, všichni, kteří prošli vyšším školstvím, kdežto jen nevýznamná malá část z řad Němců českých zemí uměla česky. O útisk se nejednalo, příčinou byl stav češtiny, její nedokonalost, zanedbanost.

Na druhou stranu školní docházka, která naučila děti číst, zapojovala lidové vrstvy do systému oběhu informací, a to vlastní četbou. Zde by gramotným, znalým českého jazyka, byly bývaly nápomocny tzv. konverzační lexikony, jednojazyčné slovníky vysvětlující význam všech slov, i cizích termínů, ve slovní zásobě. Lexika byla již tehdy, přísně vzato již od roku 1708, avšak zejména ke konci 18. století k dispozici v němčině, ale ne v češtině. Proto v roce 1850 podává František Palacký Sboru pro vzdělávání české řeči a literatury návrh na přípravu českého konverzačního jednojazyčného slovníku. Jedenáctidílný tzv. Riegerův slovník naučný po způsobu Brockhausova konverzačního lexikonu (navzdory názvu to byla encyklopedie) sice v létech 1860–1874 vyšel. Dodnes ale žádný český jednojazyčný univerzální výkladový slovník stručně vysvětlující význam slov neexistuje, pouze slovník spisovného jazyka českého.

Na nižší vzdělanost česky mluvícího obyvatelstva lze usuzovat z Palackého zdůvodnění nutnosti vydávání dvou časopisů Vlasteneckého musea v Čechách (Vaterländisches Museum in Böhmen, dnes Národní muzeum – všimněte si významového posunu v názvu) z 27. 12. 1825, a to s rozlišným obsahem a periodicitou. Podle Františka Palackého měly oba časopisy též „působit na vědecký a umělecký život národa“. Palacký dále v návrhu psal, že v literární činnosti i v každodenním styku používají obyvatelé Čech dvojí jazyk, z nichž čeština je historickým národním jazykem a jazykem větší části lidu, kdežto němčina je obvyklejším jazykem styku mezi vzdělanci. Národ tedy zahrnoval podle Palackého všechny obyvatele Čech bez ohledu na jazyk, tedy byl dvojjazyčný. (Tento názor Palacký poté opustil a vrátil se k němu až po 43 letech.) Palacký počítal s tím, že německý muzejní měsíčník bude mít odborný ráz s přísně vědeckým aparátem, takže by soupeřil s obdobnými časopisy v zahraničí a obhajoval by český národ proti nespravedlivým úsudkům a hodnocením z ciziny. Pro český muzejní čtvrtletník vytyčil Palacký méně náročný cíl: vzdělávat širší čtenářskou obec srozumitelným objasňováním vědeckých poznatků, prosazovat český spisovný jazyk a zveřejňování příspěvků též z oblasti krásné literatury. Nutno podotknout, že tehdy se zastával názor, prezentovaný také Josefem Jungmannem, že kdo z Čechů mimo nutnou potřebu používá místo češtiny cizí jazyk, zříká se české národnosti [Kořalka]. 

Konzistořím římskokatolické církve byly známy etnické poměry v Čechách a uvědomovaly si, že nelze problém vyřešit prostou germanizací [Hroch]. Vzdělanostní asymetrie mezi prostým lidem hovořícím pouze česky na jedné straně a vzdělanci a šlechtou na straně druhé, používajícími, když ne výhradně, tak převážně němčinu, byla příčinou nezdaru představy Bernarda Bolzana o českém národě dvou jazyků. Kdo ze vzdělanců byl ochoten čekat několik desetiletí (ve skutečnosti to trvalo přibližně století), než čeština, beznadějně nepostačující terminologicky požadavkům vědy, řemesel, obchodu, později průmyslu, to dotáhne na úroveň němčiny? Nedá se ani říci, že se jí to podařilo, protože terminologické deficity češtiny vůči němčině v některých specializovaných oborech trvají dodnes a jsou jen umně zamaskovány. Palacký ale při zpracování hesla Böhmen (Čechy) pro Brockhausův konverzační lexikon v roce 1833 tvrdil, že čeština se již stala formou i obsahem evropským jazykem, vyhovujícím téměř všem požadavkům doby v umění a vědě. Pravda to nebyla.

Rakouské mocnářství se nesnažilo potlačit užívání češtiny nebo klást jejímu rozšíření překážky, naopak. Centrální úřady ve Vídni češtinu respektovaly, nechávaly zákony, výnosy a nařízení ihned překládat do češtiny – vydávaly je česky ve stejný den jako jejich německé znění. Český jazyk se vyučoval nejdříve mimo české země na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), na vídeňské univerzitě, v obou institucích byla zřízena katedra českého jazyka v roce 1775, ve vojenské ženijní škole ve Vídni, na Tereziánské stavovské akademii atd. Ironií je, že na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě vznikla katedra češtiny až o sedmnáct let později, v roce 1792 [Pernes 2006]. V roce 1848 byla ve Vídni ustavena komise, jejímž úkolem bylo vytvoření české úřední terminologie, což byl vážně míněný pokus rakouského mocnářství o odstranění nedostatečnosti a zanedbanosti českého jazyka alespoň v této oblasti [Glotz].

Literatura:

Glotz, Peter: Die Vertreibung: Böhmen als Lehrstück. Ullstein, München 2003; česky: Vyhnání. České země jako poučný případ. Paseka, Praha 2006 

Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999

Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1876). Životopis. Argo, Praha 1998 

Pernes, Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. Brána, Praha 2006

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002

https://www.historieblog.cz/2021/03/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-12/#more-5054

Opětovné vládní plácnutí do vody

Tomáš Krystlík

 

Co česká vláda nařizuje obyvatelstvu od 1. března, je jasné. Jsou to ale zákazy a opatření k ničemu nevedoucí, protože kolik lidí dnes cestuje jen tak z radosti mezi okresy, případně na výlet, když na lyže už od března asi jezdit nebudou? Většinou jen za prací, méně často někoho navštívit. Za prací či k lékaři budou lidé i nadále smět mimo okres, takže viry SARS-CoV-2 různých mutací si budou smět brát s sebou, vládní nařízení sem nebo tam. Tudy účinná cesta k omezení epidemie určitě nevede.

 

Ani povinné nošení respirátorů v práci, v obchodech, ve veřejné dopravě epidemii účinně neomezí (roušky na ulici už vůbec ne, pokud odstupy jsou alespoň dva metry), protože mezery mezi obličejem a respirátorem snižují jejich účinnost o desítky procent a jejich nositelé nejsou vyškolený zdravotnický personál, který věnuje pozornost nejpřiléhavějšímu usazení masky a hlavně, mění je po pár hodinách dříve, než ztratí svou ochrannou schopnost.  

 

Statisticky se nejvíce lidí nakazí v práci, na druhém místě je rodina, přesněji osazenstvo jejich obydlí, bytu. S přenosem nákazy uvnitř jedné domácnosti nelze prakticky nic učinit. Ale v podnicích ano, okamžitě a velmi účinně! Tam, kde jsou závodní jídelny, tak je okamžitě zavřít, nelze přece předpokládat, že by se SARS-CoV-2 v nich na rozdíl od zavřených restaurací a hospod nešířil, a přikázat s okamžitou platností pravidelné testování všech zaměstnanců na Covid-19 přímo na pracovišti. Stát a zdravotní pojišťovny by měly zaměstnavatelům náklady na to hradit. Ty určitě nebudou vyšší než následný pobyt nemocných s Covidem-19 na lůžkách jednotek intenzivní péče! A nejnovější opatření vlády? Od 1. března vláda testy na pracovištích pouze doporučila. To je přímo skandální!

 

Další neblahý fenomén, který je nutné potlačit, je, že statisticky 46 % všech zaměstnanců v ČR chodí do práce i s příznaky Covidu-19, obávajíce se finanční ztráty přechodem na nemocenskou. Představte si, že ve Škoda Auto takto čistě statisticky chodí do práce přes 15 tisíc zaměstnanců s příznaky Covidu-19! Možná i více. Na nemocenské s touto diagnózou je ale jen necelých sedm stovek z 33 tisíc. Důvodem je omezená výše nemocenské při průměrném platu ve Škoda Auto přes 50 tisíc hrubého měsíčně. Náprava? Opět jednoduchá. Použijme jako příklad Německo. Tam již několik desetiletí v prvních šesti týdnech pracovní neschopnosti hradí nemocnému jeho průměrný plat zaměstnavatel (kvůli různým příplatkům nevypláceným každý měsíc bere tedy více, než kdyby pracoval) a sedmý týden teprve začne dostávat od zdravotní pojišťovny místo platu nemocenskou. K tomu během coronavirové epidemie existuje a doporučuje se možnost si zařídit pracovní neschopnost maximálně na dva týdny pouhým telefonátem lékaři bez návštěvy ordinace. Kdyby česká vláda něco obdobného nařídila třeba jen po dobu epidemie, rázem by byl problém vyřešen. Lidé s příznaky Covidu-19 by se do práce kvůli penězům pak neobtěžovali a pár pošuků by vychytaly povinné testy na pracovišti.

 

Také je naléhavě třeba zakázat přihlížení sportovním utkáním a zápasům veškerému obecenstvu a to bez výjimky stejně, jak tomu je od začátku první vlny epidemie v západní Evropě dodnes. V ČR od října 2020 platí vládní (Prymulovo) omezení jejich počtu na 3000 na otevřených stadionech nebo pod širým nebem a 1000 v uzavřených. Prymula svou nedávnou návštěvou fotbalu připomněl, že nařízení je dodnes v platnosti, a evidentně bude platit i po 1. 3. 2021! A pár takových zápasů s obecenstvem spustí další vlnu epidemie stejně jako začátek české hokejové sezóny v září 2020.

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Opetovne-vladni-placnuti-do-vody-655491

Doplnění (01. 03.)

Připadám si jako předseda vlády, protože vláda hodlá po přečtení mého blogspotu zavést povinné testování do závodů, zavřít závodní jídelny a zvýšit nemocenskou na 100 % mzdy.

Doplnění (02. 03.)

Závodní jídelny nebudou zavřeny, ale smět u stolu bude smět jen jeden strávník nebo vícero ale dva metry od sebe. Budou nataženy plexisklové stěny.  

 

   

 

 

 

 

Fatální chyby českého státu

Tomáš Krystlík

Proč ČR se drží ve světové špičce v počtu onemocnění a úmrtí na COVID-19 vztažených ke sto tisícům obyvatel? Protože česká vláda udělala tři fatální chyby. Za čtvrtou, neméně fatální příčinu může mentalita českého obyvatelstva. 

První fatální chyba. Celá západní Evropa již na počátku první vlny epidemie loni na jaře (!) zakázala přítomnost diváků na všech sportovních soutěžích a zápasech bez výjimky. A dodnes bez přerušení zákaz platí. Nikoliv tak Česká republika, kdy se začátkem října (!) dovědělo obyvatelstvo z úst plukovníka Prymuly, že vláda s okamžitou platností omezuje maximální počet diváků na zavřených stadionech na 1000, na otevřených na 3000, což platí dodnes! Přitom shluky lidí, kde se křičí nebo zpívá, jsou přímo ideálními hotspoty.

Druhá fatální chyba. Český stát, přesněji hygienické stanice nebyly schopny po určitá dlouhá období epidemie SARS-CoV-2 řádně vyhledávat kontakty nakažených s nenakaženými kvůli nedostatku lidí. Trasování pomocí mobilní telefonní sítě a bluetooth kontaktů mezi moderními telefony se nezdařilo. Celé léto až do vypuknutí druhé vlny epidemie na podzim měl český stát na to, aby se hygienické stanice personálně posílily o stovky telefonistů in spe k obvolávání lidí, kteří přišli do kontaktu s nakaženými, tedy trasovali klasicky. Hygienické stanice se bránily náboru dobrovolníků tvrzením, že nejsou odborně kvalifikovaní. A stát to nechal být. Takže dodnes se řádně netrasuje. Odkdy je k prostému telefonování potřeba zdravotnická kvalifikace? 

Třetí fatální chyba. Český stát zcela zanedbal, ani se logisticky nepřipravil na celostátní očkování proti viru, i když bylo během první vlny jasné, že jediná cesta, jak z epidemie ven, vede přes vakcinaci, až bude k dispozici. 

O čtvrtou fatální příčinu se stará česká mentalita. Pokud možno neplnit, obejít státní règlement, což se projevuje téměř vždy a všude. Češi se svorně již od doby mocnářství domnívají, že zákony a nařízení platí maximálně pro druhé, ne však pro mne, moji rodinu, okruh známých nebo přátel.

Co by se asi mělo smysluplného učinit, aby se omezila nákaza SARS-CoV-2 v Česku? Vláda ještě váhá (článek psán 25. 2.) a jako vždy vymyslí něco zcela nebo téměř neúčinného. 

Vyplatilo by se zavést pravidelné testy na covid-19 u všech zaměstnanců (a ve školách, až budou otevřeny) placené zdravotními pojišťovnami, připravit se konečně na rozsáhlou vakcinaci obyvatelstva, zamezit dnešnímu protekčnímu očkování. Přestoupí-li míra nakažení na pracovišti určitý limit, je nutné celý nakažený provoz zavřít nebo osazenstvo držet v přísné karanténě, jako tomu bylo při první vlně SARS- CoV-2 loni na jaře v Německu na některých jatkách, kde pracovali převážně Rumuni napěchovaní na ubytovnách, v jídelnách i na pracovišti, nebo obdobně ve Velké Británii Poláci. Osobně jsem o podobném případu v ČR nečetl, ale skoro jistě se několik takových obdobných promořených provozů i zde muselo vyskytnout. Je to zřejmě státní nebo komunální správou dodnes zcela zanedbaná oblast navzdory tomu, že existence nynějších hotspotů SARS-CoV-2 v několika okresech přímo k takové inspekci a opatřením vybízí. Stačí si přečíst reportáže o situaci v tamních montovnách. 

Všeobecná omezení cestování mezi kraji, okresy nebo k pohybu určené maximální vzdáleností od domova nebo i omezením časovým nic nepřinesou, nebo velmi málo. Navíc je to obtížné a drahé kontrolovat. Lze ovšem apelovat na obyvatelstvo, tedy ne zakázat, aby omezilo vzájemné navštěvování se, slavení narozenin, jmenin a podobně a to i v rámci jedné rodiny, pokud nebydlí všichni oslavující v jednom a tomtéž bytě. Pro snížení šíření viru je naprosto nezbytné redukovat vzájemné kontakty, což je dnes de facto již jen jediná prevence. Další možností je už jen zakázat lidem chodit do práce, což celostátně nebo v rámci okresu či kraje nelze.

Zavedení povinnosti nosit respirátory místo roušek je v podstatě k ničemu. Všimli jste si, jak se v této souvislosti rapidně zmnožily v médiích články poukazující na skutečnost, že účinnost roušek a respirátorů je přímo závislá od utěsnění mezer mezi nimi a obličejem, čehož nelze dosáhnout ani v ideálním případě. Ledaže bychom respirátory si k obličeji přilepili. Eufemisticky se tvrdí, že při nedokonalém přilnutí k obličeji následkem každého nasazení klesá účinnost ochrany rouškami i respirátory FFP2 o několik desítek procent – takže jinými slovy jsou v praxi k ničemu!

Naprosté selhání státu například nastalo v sobotu 20.2. u fotbalového stadionu Bohemians Praha (https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/zdravotnictvi/-Stovky-lidi-S-chlastem-v-ruce-bez-rousek-policajti-stali-za-rohem-a-kecali-Neskutecne-FOTO-ze-stadionu-Bohemky-z-tohoto-vikendu-655074) Z fotografií je patrno, jak početný dav fanoušků hodlá sledovat a sleduje zápas ze štaflí a podobných vyvyšujících předmětů přes plot a přitom popíjí, kouří, baví se za přihlížení policajtů ze čtyř policejních hlídkových vozů. Po skončení zápasu přešli fanoušci do blízkého parku a popíjeli skupinově svorně dál. Policie opět nezakročila. Zde český stát hanebně selhal.

Viděl jsem fotku z domácí oslavy narozenin, kde se do objektivu od pokojového stolu díval necelý tucet dospělých. Jak tedy docílit, aby lidé opravdu omezili své kontakty a to i v rámci své širší rodiny a přátel? Drasticky jim připomenout, že počet Čechů, kteří zemřeli s covidem-10 již tvoří početně přibližně polovinu Čechů (národnostně bez židů), 20 tisíc versus 43 tisíc zahynulých za druhé světové války? To nepůjde, protože jsou školami, politiky a historiky udržováni v mylné představě, že válka si vyžádala 360 tisíc českých životů, takže tomu věřit nebudou. Obrat v chování obyvatelstva ČR a redukce vzájemných setkání mezi nimi lze, bohužel, očekávat až tehdy, zemře-li jim část příbuzenstva a známých s covidem-19 a oni se o tom dovědí. Do té doby se budou řídit svou neblahou českou mentalitou obcházet státní nařízení, ignorovat je, kde se dá i porušovat. Z toho dále automaticky plyne, že jakékoli další přísnější opatření českého státu ve věci epidemie se mine s účinkem. 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Fatalni-chyby-ceskeho-statu-655277

 

„TŘISTALETÁ POROBA”

 Na co čeští historici s oblibou zapomínají (11)

Tomáš Krystlík

V první polovině 16. století dochází k další silné migraci Němců z německy mluvících zemí a Románů z dnešní Itálie do Čech, a tudíž ještě více se vlivem obchodu začíná v Království českém uplatňovat němčina [Dvořák]. Českými historiky zdůrazňovaná germanizace českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná oproti jejich tvrzení o století dříve (!). Před českým stavovským povstáním a jeho porážkou byla země jasně českoněmecká, libo-li německočeská, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Čeština s němčinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v češtině i němčině [Pekař 1990].

Království české bylo dvojjazyčné – v městech se mluvilo převážně německy, na venkově zase česky. Příklon k protestantismu zesiloval působení a postavení němčiny v Království, protože většina protestantských kněží v českých zemí, kterých byl nedostatek, pocházela, byla povolána, ze sousedních německy mluvících protestantských zemí a oni, na rozdíl od římskokatolických kněží, česky neuměli.

Zřejmě kvůli rozsahu používání němčiny v zemi vydali v roce 1615 čeští stavové, to jest stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst, obranné nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl dědického podílu a nemovitý majetek, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze a věci movité. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což ale neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo již v zemi usedlé. Jenže bylo to nařízení zcela neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatele Království českého ono nařízení neohrožovalo, ani se tím necítili omezeni v zemi již sídlili po staletí a němčina byla odjakživa dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, R. 1992, Rádl]. 

Zvolený český král Fridrich Falcký se proti Habsburkům spojil s Turky. Sultán Osman II. mu byl ochoten poskytnout pomoc, za kterou mu Fridrich přislíbil 12. 7. 1620 částku 700 tisíc tolarů ročně, a že „bude s královstvím Českým a provinciemi vždycky sultánu ve věrnosti a oddanosti státi.“ [Kryštůfek] Tak se stalo Regnum Bohemi? vazalem Osmanské říše, hlavního nepřítele křesťanstva. Listinu se žádostí českých stavů o osmanskou pomoc, dokazující, že jim šlo jen o moc bez ohledu na to, že tím ohrozí celou křesťanskou Evropu, se prý František Palacký při studiu dokumentů z vatikánského archivu v roce 1837 v Římě údajně snažil sprovodit se světa sežvýkáním a pozřením, čímž si, přistižen, vysloužil doživotní zákaz bádání v tamějším archivu. Nelze to však dokázat, protože Vatikán nic nepotvrzuje ani nedementuje. Vyberte si. 

Potlačené české stavovské povstání ukončené bitvou na Bílé hoře (8. 11. 1620) bylo první fází prvního celoevropského válečného konfliktu, třicetileté války. V bitvě na Bílé hoře bojovali Němci proti sobě, Češi proti Čechům a podobně, byli to najatí vojáci, v žádném případě to nebyl konflikt národnostní – pojem národ, vlast v dnešním smyslu byly vytvořeny teprve na přelomu 18. a 19. století a ruče zneužity českými historiky v popisu českého stavovského povstání. Stavovské vojsko bylo armádou složenou mimo jiné z vojáků z Čech, Slezska, obojí Lužice, Moravy, Horních a Dolních Rakous, z německých zemí, Uher, k tomu i Holanďané, Angličani a Skotové. Císařskou (Svaté říše římské národa německého) a ligistickou armádu (německé Katolické ligy) tvořili vojáci z Čech, Moravy, Rakous, Bavorska, Valonska, Španělska, Neapolska a Francie. Na straně katolické habsburského císaře Ferdinanda II. Štýrského bojovala i protestantská vojska saského kurfiřta Johanna Georga I. von Sachsen (Jana Jiřího I. Saského). Prohráli však čeští a němečtí protestanté Království českého.

Ze 27 vůdců stavovského povstání, českých pánů (zemsky), popravených 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze, bylo 11 Němců neznajících česky [Jaksch 1990]. Ve skutečnosti byli příslušníky panského stavu jen tři z nich, ostatní byli rytíři a měšťané. Čechy a Moravu pak opouštěli čeští bratři a příslušníci dalších protestantských denominací pro svou víru, které se nechtěli vzdát, kvůli prosazované, původně protestantské (!) zásadě cuius regio eius religio (čí země, toho náboženství), zavedené Augšpurským mírem, dohodou mezi císařem a říšskými knížaty z 25. 9. 1555, ukončující období náboženských válek, bok po boku jazykově Češi i Němci, obyvatelé Království českého, z jazykového hlediska v přibližně stejném počtu. V čele rebelujících českých stavů byli německy mluvící ve většině, mezi protestantskými faráři v Království taktéž, takže při sousedství protestantského Saska a Pruska by byli jazykoví Češi při vítězství českých stavů rychle poněmčeni, stejně jak se po roce 1742 stalo Slezanům po odstoupení většiny Slezska Rakouskem Prusku. Antonín Klimek doslova napsal: „Zárukou udržení českého národa byl v té době (po bitvě na Bílé hoře) katolicismus,“ tedy Rakousko (!) [Klimek 2003–2].

Čeští historici to zamlčují, ale v některých částech Království českého mohli protestanté coby svobodní měšťané, šlechtici, nikoli tedy coby poddaní, zůstat nebo se tam přestěhovat, aniž museli konvertovat ke katolictví nebo k víře židovské – do Ašska, což bylo tzv. říšské bezprostřední léno, do Slezska, které tehdy celé patřilo Království českému, Dolní a Horní Lužice, které byly až do roku 1635 patřily Království českému. Pekař uvádí, že z Prahy mimo Království české se tak mezi léty 1624 a 1627 vystěhovalo na 400 měšťanských rodin [Pekař 1990], celkem z Království asi 36 tisíc lidí. Přímým účastníkům povstání propadl majetek, ostatní šlechtici a měšťané, kteří nebyli ochotni konvertovat ke katolicismu nebo k židovskému náboženství, mohli majetek prodat. Pokud to nestihli do svého odchodu ze země, mohli se za účelem jeho prodeje do Čech a na Moravu vracet (!), ne však znova usadit.

Po třicetileté válce byla země zbídačená, podobně jako převážná část německy mluvících zemí; počet obyvatel českého království klesl ze tří milionů na cca 800 000, ze 150 000 selských usedlostí zelo 80 000 prázdnotou. Velké části měst, která byla mnohem více postižena než venkov, byly v sutinách, nebo chyběli obyvatelé. Např. v Táboře bylo 81 % domů opuštěných, v Hradci Králové 70 %, v Litoměřicích 70 % atd. [Dvořák]. Obyvatelstvo bylo třeba nahradit, a protože Češi v jazykovém smyslu mimo hranice království nesídlili, stěhovali se do království vzhledem ke geografické blízkosti především německy mluvící. S Němci a obyvateli z dnešního Holandska a Belgie přicházeli Románi z dnešní Francie, Itálie i jiní. Další vzestup přistěhovalectví do země nastal později za Marie Terezie, která začala podporovat podnikání.

V době pobělohorské byly zemské úřady pevně české, obsazeny českou šlechtou (zemsky). Mezi bitvou na Bílé hoře a tereziánskými reformami nezastával žádný cizinec důležitý úřad v zemi, jako byl úřad nejvyššího pražského purkrabího, českého kancléře, nejvyššího hofmistra, soudce, maršálka, komořího, prezidenta české komory a prezidenta apelačního dvora. Kromě toho příslušníci české šlechty měli vysoké funkce v císařských radách ve Vídni. Je pravda, že v té době cizí šlechta stejně jako předtím do českých zemí přicházela, ale nezískala politickou moc – původní šlechta ji z rukou nepustila navzdory tomu, že se o to někteří císaři snažili. Zemské sněmy se scházely jednou do roka. I z toho plyne, že veškerá absolutistická opatření musela být schválena a uvedena v život šlechtou českou.

Po bitvě na Bílé hoře se části majetku po protestantské šlechtě zmocnili i cizí vojenští dobrodruzi, avšak zdaleka největší část majetku si přisvojila šlechta česká (zemsky). Historik Josef Pekař uvádí, že statky zkonfiskované po Bílé hoře česká šlechta většinou skoupila nebo je dostala darem, a další historik Kamil Krofta dokázal, že úbytek česky mluvící šlechty, která odešla z náboženských důvodů, byl kompenzován vyhnáním německy mluvící české šlechty ze stejných důvodů, a jejich majetek většinou připadl zůstavší šlechtě české [Groulík].

Zde je namístě odhadnout následky potlačení stavovského povstání a třicetileté války pro složení obyvatelstva Čech a Moravy (ze Slezska protestanté odejít nemuseli). Česky i německy mluvící obyvatelstvo Čech a Moravy ztratilo exodem protestantů velkou část svých elitních vrstev, protože nesvobodní (poddaní) odejít nesměli, a složení obyvatelstva se tak vychýlilo ve prospěch ekonomicky a sociálně nízkých vrstev. Zatímco tuto vzdělanostní ztrátu u německy mluvícího obyvatelstva Čech a Moravy nahradilo přistěhovalectví po třicetileté válce, u českého ji nebylo čím nahradit, katoličtí Češi mimo Království nežili, byť později byla zčásti kompenzována německy hovořícími, kteří se během generací počeštili. V této souvislosti je třeba též připomenout, že německá příjmení byla v Království českém v převaze již v druhé polovině 16. století (!), tedy před bitvou na Bílé hoře a před exodem protestantů ze země. Berní rula z roku 1654 a soupisy poddaných z té doby vykazovaly z 800 tisíc obyvatel, které přežily třicetiletou válku, 500 tisíc nositelů německých příjmení. To vše ještě před začátkem nového přílivu přistěhovalců, kterým se podíl německého obyvatelstva, tedy i německých příjmení, nutně zvýšil. Z příjmení sice nelze stanovit poměr česky a německy mluvících, protože se počešťovala nebo poněmčovala, jejich nositelé též, nicméně určité vodítko to je. Že po několika dalších generacích a staletích česky mluvící výrazně převýšili německy hovořící, nakonec nelze vysvětlit jinak než přechodem německy mluvících k češtině, protože porodnost obou jazykových skupin se tehdy prakticky nelišila a pozdější vyšší natalitou česky mluvících se to zcela zdůvodnit nedá.   

Za zmínku stojí též sociální složení obyvatelstva. Například v roce 1770 vykazovalo z 12 055 obyvatel pražského Starého Města 58 % německá příjmení s tím, že je mělo 91 % všech univerzitně vzdělaných, 71 % kněží, 70 % studentů, leč u kočích se německá příjmení vyskytovala jen v 38 % a u nádeníků ve 34 % [Müller 1943–1, Müller 1943–2]. Z výše uvedených skutečností lze usuzovat i na příčiny totálního úpadku českého jazyka od exodu protestantů až do začátku 19. století – chyběli vzdělanci, kteří by se o český jazyk starali, aby odpovídal terminologicky požadavkům doby a aby se v něm mohlo vyučovat ve vyšším školství.

Do ostrého protikladu vůči vrcholnému období českého národního jazyka a písemnictví před rokem 1620 postavil období po bitvě na Bílé hoře a po třicetileté válce František Palacký. Vylíčil obrovské zbídačení země, snížení počtu obyvatel Čech a Moravy v důsledku nuceného vystěhovalectví, válečných hrůz, hladu a nemocí, úpadek vědy a vzdělanosti. Odsoudil ničení českých knih prohlašovaných za kacířské, úpadek češtiny a jazykové odcizení vyšších vrstev národa (v originále Nation, nikoliv Volk). Podle něho tak vzniklo nebezpečí, že by slovanská část obyvatelstva Čech a Moravy po několika generacích mohla přestat existovat. A jako první použil pro toto období termín geistige Finsternis (duchovní temno) [Kořalka]. Alois Jirásek pak použil název bez adjektiva.

A tak vlivem Palackého, Tomáše Masaryka a Aloise Jiráska vnímají Češi dodnes období po bitvě na Bílé hoře jako tři staletí poroby, období temna, germanizace, potlačování češství a utrpení pod cizí nadvládou, z které se český národ osvobodil až vytvořením republiky. Takto se to vyučovalo a vyučuje v českých školách. Jde o mýtus: o cizí nadvládu se nejednalo, vliv katolické kultury byl kladný a prospěšný, ovšem za cenu rekatolizace. Vyšší školství nebylo ani před tímto obdobím temna jazykově české nebo německé, bylo latinské (!). Zavádění živého jazyka do výuky a vědy se začalo prosazovat teprve v druhé polovině 18. století a postupovalo ze severozápadní Evropy na jih a východ. Bylo to podmíněno tím, že zákony se začaly vydávat v živých jazycích, stejně jako encyklopedie a konverzační lexikony, které otevíraly cestu ke vzdělání lidem latiny neznalým. Dodnes mají Češi v této oblasti obrovské manko. Kvalitní české nezastaralé encyklopedie Češi nemají, první a poslední kvalitní byla Ottova a jednojazyčné univerzální výkladové (tzv. konverzační) slovníky (s krátkým popisem co veškerá slova ve slovní zásobě, i cizí, znamenají) nebyly nikdy zpracovány a dodnes chybí.

Literatura:

Dvořák, Ladislav František: Vnitřní hospodářská politika Československé republiky. In: Kapras, Jan, Němec, Bohumil, Soukup, František (eds.): Idea československého státu. Národní rada československá, Praha 1936

Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. Vlastním nákladem, České Budějovice 1994

Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)

Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003–2

Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1876). Životopis. Argo, Praha 1998 

Kryštůfek, František Xaver: Protestantství v Čechách až do bitvy Bělohorské (?1517–1620). Dědictví sv. Prokopa, Praha 1906. https://archive.org/details/protestantstvv00kryt

Kučera, Rudolf: Kapitoly z dějin střední Evropy. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992

Müller, Karl Valentin: Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes. In: Das Böhmen und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien 1943–1

Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien/Leipzig 1943–2

Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Rozmluvy, Praha 1990

Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993

https://www.historieblog.cz/2021/02/na-co-cesti-historici-s-oblibou-zapominaji-11/

FFP2 to nespasí

Tomáš Krystlík

Česká vláda už neví kudy kam a tak od úterka přikáže ve veřejné dopravě, v obchodech, nemocnicích nosit respirátory místo roušek. Byť se to zdá být krok správným směrem, tak ve skutečnosti tomu tak není. V podstatě je to k ničemu. Vláda sice bude moci tvrdit, že učinila vše, co bylo v lidských silách, aby zabránila šíření SARS-CoV-2, ale pravda to nebude. Zavést povinnost nošení respirátorů minimálně třídy FFP2 má smysl, ale v jiném prostředí. 

V loňské jarní epidemii v ČR onemocnělo covidem-19, posuzováno podle povolání, extrémně málo pokladních v potravinářských řetězcích. Bylo osloveno několik řetězců s dotazem, kolik u nich onemocnělo pokladních po celém státě. Odpověděl jen LIDL ČR s tím, že v celé republice čtyři, které navíc se podle všeho nakazily v soukromí, a též TESCO ohlásilo dvě onemocnělé pokladní. Další oslovené řetězce neodpověděly. Pokladní obecně byly měsíce po většinu pracovní doby v blízkém kontaktu s kupujícími, tedy i infikovanými, odděleny od nich jen pokladním pásem, a k přenosu nákazy přesto nedošlo. Navlhlým hadrem před obličejem to způsobeno nebylo, to by prodavačky musely být nakaženy alespoň řádově srovnatelně jako ostatní obyvatelstvo roušky podle nařízení vlády též nosící. Z toho se dá celkem spolehlivě vysoudit, že obchody nebudou asi místem přenosu covid-19. 

Vláda reagovala v jarní i podzimní vlně zavřením restaurací, hospod, barů, ponechala však v provozu závodní jídelny, což byla závažná chyba, protože v nich se šíří virus stejně jako v restauracích. Nebo si vláda snad myslela opak? Zavřela nepotravinářské obchody, nechala otevřeny drogérie a lékárny. Když stát přidal i zákaz nočního vycházení, pití alkoholických nápojů na veřejnosti, přešel do oblasti prakticky nesplnitelných příkazů. Noční nevycházení se dá víceméně kontrolovat ve městech, ale kdo by to kontroloval na venkově? Na to policejní síly nestačí. Totéž platí o zákazu pití na veřejnosti. Když to na venkově nejde jinak, shromáždí se obvyklé partičky v nějaké místnosti, garáži, bytu, aby popíjely až do rána. Ne, že by se takové věci neodehrávaly i ve městech, ale na vesnicích je takové počínání spojené s relativně malým rizikem – projevuje se zde nedostatek policajtů a v tomto speciálním případě i nedostatek udavačů, protože večírek je vnímán jako vzpoura proti státní moci, neposlušnost, proti které obyvatelstvo Česka obvykle nic nemá, ba sympatizuje s ní, a protože na vesnici na rozdíl od měst hrozí udavačům vyšší pravděpodobnost prozrazení, tak ze strachu před budoucí odvetou od udání raději upouštějí. Shlukování bez rozestupu za účelem zábavy a pití, případně i zpěvu jak známo značně podporuje přenos nákazy, což se v létě jasně ukázalo na Baleárách. 

Že stát hanebně selhal v ochraně seniorů, což vyústilo v letální průběhy covidu-19 zejména ve starobincích, je dostatečně známo. Hledejme další zdroje šíření nákazy, kde český stát reagoval chybně. Mezi jarní a podzimní vlnou nepovolily státy západní Evropy přítomnost diváků na sportovních utkání, které se hrály a hrají před prázdnými stadiony. Ne tak ČR! K tomu ona hostina na Karlově mostě pro pár tisíc zúčastněných. 

Pak tu byla ryze česky nesmyslná opatření nevedoucí ke znatelnému snížení rozsahu epidemie: zákaz vycestovávání obyvatel českého státu na jaře, tedy přeměna české ústavy vládou v toaletní papír, nošení vlhkých hadrů po celém (!) státě mimo byt i pod širým nebem. Ani jednu z oněch dvou českých hloupostí neučinil žádný stát na světě! Nyní, v druhé vlně, nastoupil zákaz návratu obyvatel ČR do vlastní země, pokud nemají test bezinfekčnosti – přepravující letecká společnost vás bez atestu ne staršího 48 h nepustí do letadla směřujícího do ČR, což je bez pochyb opět přeměna české ústavy v kus toaletního papíru. 

Od úterka, 23. 2., bude tedy předepsáno mít respirátory alespoň třídy FFP2 nebo FFP3, ve veřejné dopravě, v obchodech, v nemocnicích, nebo dvě nemocniční roušky přes sebe. V tom druhém už se projevuje český kocourkov, protože vláda tak implicitně předvídá, že respirátory nebudou k sehnání, nebo že obyvatelstvo nebude mít na FFP2 peníze – měsíční výdaj na jejich opatřování je značně vysoký. Opatření vlády není organizačně zajištěno - dodnes se respirátory neprodávají nebo nerozdávají se na každém rohu, ač by měly. Další problém jsou prodávané padělané respirátory nebo respirátory bez značky evropského zkušebního ústavu zaručující ochrannou třídu respirátoru, protože kvůli vyšší ceně je to lukrativní obchod. Stát by respirátory certifikované podle evropských norem měl přidělovat zdarma. Jeho úlohu nemohou suplovat řetězce – LIDLu ČR vystačí denní zásoba respirátorů v prodeji tak na půl hodiny po otevírací době, protože je prodává dobrovolně s nulovou marží. Podle všeho se začíná schylovat k obdobné taškařici jako loni na jaře, kdy se neschopný český stát za všeobecného nedostatku roušek spokojil s nošením jakéhokoli náhradního hadru přes hubu, protože zásoby respirátory rychle docházejí (stav 20. 2.) a na všechny se zcela určitě do úterka nedostane. Bude se jen vyžadovat, aby náhubek měl nápis KN95 nebo FFP2 nebo 3. Lidové tvořivosti se opět meze klást nebudou. Stát neřeší, že všechny respirátory jsou účinné jen několik málo hodin, jsou jednorázové, nejdou prát jako roušky, takže jejich opatřování bude tvořit, budou-li vůbec k mání, velkou finanční zátěž zejména pro rodiny.

Pohlédněme přes hranice do Německa, kde respirátory FFP2 se již několik týdnů musejí nosit v obchodech a ve veřejné dopravě. Každý obyvatel Bavorska dostal, jiné země to mohou mít řešené jinak, poukázku se svým jménem do poštovní schránky, zašel s ní do jakékoli lékárny a dostal velkou sadu respirátorů. Jejich cenu hradí lékárnám spolková země Bavorsko (zdravotnictví mají v Německu na starosti jednotlivé země, ne federace). Správní soud ve věci nákladů vynesl ve zrychleném řízení rozsudek, který již nabyl právní moci: Dlouhodobě nezaměstnaní s nezaměstnaneckou podporou ve výši sociálních dávek a příjemci klasické sociální podpory musejí dostávat FFP2 respirátory v celém Německu zdarma, nebo musejí dostat na jejich opatřování každý měsíc částku 179 € navíc.

Vypadá to, že český stát v této věci opět vyplazuje na své obyvatele jazyk. Reprezentují jej nejen hlupáci, nýbrž i zbabělci, protože sedmkrát byl Parlament ČR požádán o prodloužení nouzového stavu. Když se naposledy k tomu neuvolil, spadla odpovědnost za řešení epidemie na krajské hejtmany a parlament. Ti se okamžitě podělali strachy z odpovědnosti. Hejtmané obratem požádali vládu o milostivé vyhlášení nového nouzového stavu a společně s parlamentem během několika dní upatlali nový pandemický zákon, který vládě umožňuje mít potřebné pravomoci i bez vyhlášení stavu nouze. Pravděpodobně nový zákon bude, jak je v Česku bohulibým zvykem, opět nepoužitelným právnickým zmetkem odporujícím ústavě, ale naléhavě se nastoluje otázka, proč nesepsali hejtmani a parlament pandemický zákon již dříve? Považovali snad za výchovné trestat české obyvatelstvo za ukradení pár housek v samoobsluze ve stavu nouze i pěti lety kriminálu? 

Pokusme se o shrnutí. Ve veřejné dopravě, pokud nejedete namačkáni v ranní a odpolední špičce, nákaza příliš nehrozí, riziko nicméně stoupá s délkou expozice (přepravy). Záleží též na četnosti otevírání dveří dopravního prostředku, tedy i na větrání. Na rozdíl od západních metropolí nezvládli soudruzi z Dopravního podniku Hlavního města Prahy dodnes ventilaci, takže pražské metro je větráno mnohdy s intenzitou málem uragánu, což se ukazuje po mnoha desetiletích provozu během epidemie jako výhoda. V obchodech je riziko nakažení malé, pokud tam není hlava na hlavě, v nemocnicích a ve zdravotnických zařízeních jste ohroženi zejména dlouhým dlením v plné a nevětrané čekárně. Nejvýznamnějšími prostředími pro šíření covidu-19, vynecháme-li byty, kde s tím nelze nic podstatného učinit, zůstávají školy a podniky se zaměstnanci pracujícími pod střechou – zde hlavně by měly být respirátory FFP2 nebo FFP3 nasazeny (ve školách až se opět otevřou). Vláda opět plácne do vody, pokud bude ona dvě významná centra přenosu nákazy ignorovat a nezavede i zde povinnost mít respirátory. 

Je zde i další problém. Kolik lidí v Česku bude disciplinovaných, přicházejí-li příkazy shora? Vlivem přetrvávajícího negativního postoje Čechů vůči státu, který přežívá od poloviny 19. století dodnes, to vypadá neradostně. Národní buditelé tehdy vyvolali představu, že rakouské mocnářství je cizí stát, takže Češi nemusejí dbát zákonů a jeho nařízení coby cizího státu, mohou mu škodit, kde se dá, a to i ničením a kradením státního, obecního majetku. Za 1. republiky se to Češi nestačili odnaučit, za protektorátu to bylo nebezpečné a za bolševika se to ještě upevnilo, protože stát byl vnímán jako vláda cizí moci a zásobování nebylo dostatečné. Dodnes tento postoj přetrvává a nic nenasvědčuje, že by se vytrácel. To znamená, že nařízená opatření nebude značná část českého obyvatelstva dodržovat jen tak, z principu.

Podle zjištění statistiků dnes chodí 46 % obyvatel ČR mezi lidi nebo do práce i se začínajícími příznaky chřipky nebo covidu-19 s vírou, že to překonají, místo toho, aby si lehli do postele a snažili se to vyléčit doma. Proč se tak děje? Je to nemístný hrdinský postoj, obava z toho, že bude dotyčný považován za měkkotu? Netuším. Řešení tohoto problému tu je, ale není vhodné pro Česko. V Německu při první i druhé vlně SARS-CoV-2, aby omezili nákazu v ordinacích a v jejich čekárnách, zavedli vydávání pracovní neschopnosti na zatelefonování – popíšete lékaři své příznaky a on po ověření přes počítač, zda a kde jste pojištěni, vystaví pracovní neschopenku až na dva týdny. Ta je už je několik let v Německu pouze v elektronické podobě, takže zaměstnavatel ji dostane automaticky. Nyní si tento systém představte v podmínkách ČR – během několika dní by byli prakticky všichni zaměstnanci v pracovní neschopnosti, protože by převládl tradiční český pud: získat výhodu na úkor státu, okrást ho! 

Historickým vývojem se dá také vysvětlit vysoká incidence covidu-19 právě v pohraničních okresech ČR. V 50. létech minulého století byly pohraniční okresy tak mizerně zásobovány, že v obchodech s potravinami byla prakticky jako jediná potravina vždy k mání kořalka. Jelikož obyvatelstvo pohraničí tvořili nově přistěhovalci nižší vzdělanostní úrovně, kteří tam navíc nebyli doma, žili tam od roku 1945 v první generaci, tak si i děti nosily do škol na svačinu lihoviny. Potomci těchto přistěhovalců mají zajisté větší sklon ke konzumaci alkoholu a oblast, kde bydlí, i k vyšší incidenci covidu-19, protože jen málokdo popíjí v naprosté osamělosti. To neplatí pro Ostravsko a Slezsko, kde původní obyvatelstvo mělo pokročilou kulturu konzumování kořalky již v čase mocnářství. Tam se považovalo obecně za neslušnost, když příchozí, i zcela neznámý, si v hospodě přisedl k nikým neobsazenému stolu. A uprostřed stolu byla karafa s vodou, láhev s čistým lihem, malinový sirup a skleničky… 

Některé české příhraniční okresy dnes zásobují SARS-CoV-2 bavorské a saské okresy na druhé straně hranic a zvyšují v nich počet lidí s covidem-19. Přenos opačným směrem vylučují diametrálně rozdílné hodnoty incidence na obou stranách hranice. Pro Němce jsou v ČR levnější cigarety a pohonné hmoty, Češi do nedávna chodili a dodnes občas chodí přes hranici do německých krámů pro jídlo, drogistické zboží zejména tam, kde hranice probíhá mezi ploty zahrad domů a podobně. Srovnejme incidenci. Celoněmecký průměr je 58 nakažených za sedm dní na 100 000 obyvatel a okres s absolutně nejvyšší incidencí covidu-19 v celé Spolkové republice je Tirschenreuth v Bavorsku s incidencí 358. Průměrná (!) sedmidenní incidence v celé ČR na 100 tisíc obyvatel je 499, některé nejvíce zasažené okresy mají incidenci i přes 1000. Otázka, kdo koho nakazil, je tímto, doufám, zodpovězena.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-FFP2-to-nespasi-654746