ZMATENÍ ČEŠTINY PO BABYLONSKÉM ZPŮSOBU

Tomáš Krystlík

Od začátku 19. století byly z cizích jazyků do češtiny záměrně vynechávány celé pasáže a překládány některé termíny tak, aby překládaný celek vyzníval ku prospěchu Čechům, coby příslušníkům národa definovaného českým jazykem. Dalším skrytým úmyslem buditelů národa-překladatelů bylo, aby Češi neporozuměli bez znalosti cizích jazyků mimočeskému světu. Proč? Protože by mohli rozpoznat svou tehdejší kulturní a civilizační zaostalost oproti obyvatelstvu západní Evropy, což by je mohlo odrazovat od snahy dosáhnout vyšší kulturní úrovně, a taktéž, aby mohli být udržováni v iluzi o skvělé české národní výjimečnosti a o údajné převaze češství ve všem možném nad jiným jazykem mluvícími sousedy. Domov, vlast byly romanticky představovány a líčeny jako kvetoucí a sličná zahrádka, protože ta bývá na rozdíl od svého okolí upravená, často oplocená, kdežto vně bývá nepořádek, plevel a býlí. Čechům se i tímto způsobem sugerovalo, že vše české je hodné následování a skvělé.

O zmatení pojmů obdobnému biblickému příběhu o zmatení jazyků při stavbě babylonské věže se zasloužili po roce 1806 zejména Josef Jungmann svou definicí českého národa na jazykové bázi a chybným překladem několika výrazů z němčiny a pak František Palacký prostřednictvím českého vydání prvního dílu Dějin národu českého v Čechách a na Moravě v roce 1848, čímž jeho Dějiny byly s dvanáctiletým zpožděním zpřístupněny i čtenářům neznajícím řádně německy.

Latinské natio, původně znamenající místo narození, přibralo v novověku i význam veškerého usedlého obyvatelstva státního útvaru, které v tehdejším pojetí tvořilo národ. Tímto způsobem chápal národ i prezident USA Thomas W. Wilson v roce 1918, když požadoval ve svých 14 bodech „právo na sebeurčení národů v Rakousku-Uhersku“, čímž nemínil jejich právo na státní samostatnost, jak vykládají čeští historici a politici, nýbrž pouze na autonomii Čechů v rámci stávajícího státu, tj. Königreich Böhmen a rakouského císařství.

Josef Jungmann v první třetině 19. století ve svém slovníku záměrně přeložil Volk z němčiny do češtiny jako lid a současně i jako národ, i když němčina měla již tehdy a má dodnes pro národ výraz Nation. Vynikne to též u anglického substantiva nationality a francouzského nationalité, které mají význam státní příslušnost a to navzdory tomu, že podle slovníku znamenají v češtině i národnost. Němčina si pro tento účel rovnou vytvořila pojem Staatsangehörigkeit.

Jungmannovi pak již stačilo nerozlišit přídavná jména či příslovce böhmisch a tschechisch, pro které nalezl v obou případech pouze jeden výraz a to český nebo česky, aby zmatení významů pojmů bylo dokonáno a přetrvalo dodnes. Následkem toho je jeden ze dvou českých termínů zákonitě naprostý nesmysl: buď Čech (coby příslušník národa definovaného jazykově), nebo Království české.

To vše umožnilo národním buditelům po roce 1848 relativně velmi rychle vlivem českého vydání prvního i dalších dílů Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě, respektive v nich obsažených polopravd a lží, imprimovat do českých myslí blud, že výhradně Češi, tj. obyvatelé Königreich Böhmen s mateřským jazykem českým, mají nárok na celé království, kdežto německy mluvící obyvatelé téhož království jsou v něm jen přistěhovalci, kolonisty, přivandrovalci, nepůvodními obyvateli.

Dalším, již pozdějším důsledkem bylo, že fašistická česká hnutí za první republiky a v protektorátu vykazovala silný český nacionalismus a šovinismus navzdory tomu, že nacionalismus byl u fašistických hnutí protimluv. Ne, že by fašistická hnutí mimo ČSR nepoužívala pojem národ, ale pouze ve smyslu veškerého usedlého obyvatelstva jednoho státu.

Kupodivu, Němci přes svou velký sklon k tezím filozofa Johanna G. Herdera jako Češi, tj. rozlišování a definování národa podle tradičních kmenových zvyků a společného jazyka, přistoupili hned od počátku, tj. v okamžiku vzniku Německé říše v roce 1871, k dodnes platné definici, že „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“, která je s učením J. G. Herdera v naprostém rozporu.

Horší je, že Češi vůbec netuší, že takto zneužiti národními buditeli jsou až do dnešních dnů jejich nohsledy z řad politiků a dějepisců zneužíváni a podřizují zcela nevědomky z onoho českého názvosloví vyplývajícím mýtům a bludům své činy. A pak se diví, že jim civilizovaný svět nerozuměl a nerozumí – jestliže okolí mluví a píše o voze, tak Češi o koze.