NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (2)
Tomáš Krystlík
Jazyk byl všemi vyzdvihován v souladu s tezemi německého filozofa Johanna Fichteho jako „jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým s námi praotcové rozmlouvají“. Jazyk tedy není pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným – odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka – odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž české literatury a spisovatelského statusu. Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání a ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a cizelování jazyka jako kulturní svátosti. Tím nutně docházelo ke zpožďování v civilizačním vývoji Čechů. Podle Josefa Jungmanna je český jazyk „citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický“, podle Františka Palackého „nepřináleží k racionálním“, podle Wenzela Bergnera dosahuje „mudrckého ideálu jazyků“. Protiřečící si výroky se volně používaly podle toho, co se jimi chtělo dokazovat.
Ideologie zasáhla i do pravopisu. Pravopisné úpravy z první poloviny 19. století (český pravopis byl však kodifikován až v roce 1902!), kdy se nahradilo německé w latinským v a německé au českým ou, j a g nahradilo i a j, se zdůvodňovaly tím, že tyto úpravy mají Čechům umožnit, aby „podali ruku ostatním západním Slovanům a postavili se po boku starým Řekům a Římanům i všem mladším osvíceným národům“. I takových nelogičností byli Češi schopni – v češtině šlo o latinku, kterou Řekové nikdy nepoužívali! Jednotlivé vlastenecké skupiny se podle názorů na pravopis již od prvních desetiletí 19. století dělily na iotisty (odstranění psaní ypsilonu po c, s a z), ypsilonisty, wisty, ouáky, auáky apod. Filologické skupinkaření tehdy nahrazovalo nerozvinuté třídění politické a je s politickými důsledky nejednou spojováno.
Na krásu češtiny se pěly pajány: „V libozvučnosti jazykům slovanským před germanským předek dávám.“ „Slovanská řeč krásou a vyjádřením nad řeckou a latinskou jest.“ „Předčí i samu heleninu (řečtinu) a latinu, stojí přede všemi europejskými jazyky.“ „Jazyk český jest libý a zvučný, zatímco němčina jest jazyk chrochtavý a štěkavý.“ „Jest hudebnější než němčina.“ „Řeč naše vysoko nad němčinou vznášeti se může.“ „Dle formy náš jazyk k latinskému a řeckému podobnější než k germanickým.“ „Sanskrt dokonalejší než řečtina a latina.“ Posledními dvěma Jungmannovými výroky o zvláštní blízkosti češtiny, řečtiny a latiny a o dokonalosti sanskrtu, se zdánlivě vytvářel z češtiny nejbližší dědic antické a praevropské (indoevropské) kultury. Z neslovanských jazyků se kladně hodnotila pouze italština jako dědička latiny, protichůdně angličtina a francouzština, záporně němčina a maďarština.
Hodnocení jazyků nebylo neměnné, řídilo se okamžitými potřebami. Výjimkou byl stálý vztah češtiny k němčině a maďarštině, protože tyto dva jazyky se křížily s potřebami obrození; byly přece nástrojem germanizace v českých zemích a maďarizace na Slovensku. Ohebnost českého jazyka se dnes přetransformovala do rozšířeného mýtu, že čeština je nejpřesnější jazyk na světě. To je nesmysl do nebes volající, viz například dvojí, trojí i čtverý zápor ve větách: „nikdo nevyhrál“, „nikdo nic nevyhrál“, „nikdo nikdy nic nevyhrál“. V běžné řeči, nenavozující pochyby o vyústění popisovaného děje v kladném nebo záporném smyslu, několikanásobný zápor většinou nevadí. Ze složitých souvětí právnických textů tato jistota často nevyplývá a nastávají potíže s výkladem.
Módní tehdy byly, a jsou v jisté míře i dodnes, etymologické spekulace. Dokazovalo se slovanství ve staré kultuře římské, etymologicky se přivlastňoval svět řecký, keltský nebo dokonce germánský, což mělo potlačit prestiž Germánů, danou historickým Tacitovým svědectvím (DE ORIGINE SITU MORIBUS AC POPULIS GERMANORUM LIBER). Největší podíl na pokusech prokázat slovanský původ keltských a germánských osídlení Germánie a Čech měl tehdy Karel Vinařický. Jelikož by dnes mystifikační hypotézy o příbuznosti česko–latinské a česko–řecké asi neuspěly, spekuluje se o příbuznosti česko–keltské.
Etymologie pomohla Čechům (či Slovanům) si přivlastnit mnoho významných osobností neslovanského světa: Sámo – Samoslav, Lessing – Lesník, Gutenberg – Kutnohorský. Podle stejného principu: Bakchos – bog. Slované si též přisvojovali území: „Není téměř ani čtverhranné míle po celé bývalé německé říši, kde by se patrná stopa Slovanstva nebyla posud zachovala. Stopuješ Slovany po Evropě – objeď ji prstem a nalezneš hranice Slavie.“ Slovansky se vykládají nesčetná zeměpisná jména: Dardanely – Gardanely (od slovanského grad), Siberia – Severie, Korutany – Horytany atd. Vyvolával se tak obraz slovanského (českého) území přesahujícího stávající hranice, který pak přispěl nemalou měrou k výronům agresivního českého nacionalismu. K městům v zahraničí byly konstruovány české názvy, aby se navodil nikdy neexistující rozsah českého osídlení, tedy českého státu in spe. Příkladem budiž Bělák (Villach), Štýrský Hradec (Graz), Pětikostelí (Pécs) a podobně.
https://www.historieblog.cz/2021/04/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-2-zbozneni-ceskeho-jazyka/#more-5114
Žádné komentáře:
Okomentovat