NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (1)
Tomáš Krystlík
Před nástupem obrození i během něho byl svět pro
jazykové Čechy uzavřen obzorem, jaký lze obhlédnout ze selské chalupy. Byl to
svět drobných radostí a drobných tragédií, sousedských vztahů a rolí
srozumitelných zblízka. Tento důvěrný malý svět byl však ohrožen vlivy zvenčí
do něho pronikajícími, které byly vnímány jako cizí a nesrozumitelné.
Vesnické pospolitosti se tomu bránily a uzavíraly se ještě více
do své malosti. Ale ta může být někdy tísnivá, což se projevuje
v pokušení jí uniknout, vydat se do velkého světa za humny, případně
vpustit víření větru vnějšího světa na náves, což je provázeno rizikem ztráty
vlastní identity. Obroditelé mentalitu uzavřenosti vesnické pospolitosti
využili a vztáhli ji na celé jazykově české národní společenství coby
další kritérium odlišnosti od ostatních národů. Bylo to jednodušší než se ji
snažit změnit. Proto ona mentalita přežila a je dodnes v chování
české společnosti nepříjemně patrná.
Národní
obrození a celé české 19. století si nelibovalo v kritické
sebereflexi, ba co více, odmítalo ji, stavělo si své vzdušné zámky způsobem,
který ji vylučoval. Příkladem poslouží Rukopisy královédvorský
a zelenohorský, Palackého Dějiny národu českého či svévolné pojetí
státního práva, mýty o skvělém, mírumilovném a čistotném českém
národě.
Dnešní české národní mýty a nepravdy o historii
jsou, aniž si to kdo uvědomuje, v podstatě rezidua národního obrození.
Téměř nikde se nedočtete, že české národní buditele a obroditele lze
označit za lháře a mystifikátory ve velkém stylu. Vnořme se tedy
do oné doby, která ve svých důsledcích ovlivňuje dnešní českou psychiku
a počínání Čechů.
Obrozenecká módní romantická symbolika květin
a květomluva převedly významy květin na pole literární. Vytvářely
se souvislosti mezi světem květin a literaturou, ba i českou
kulturou. Z této doby pocházejí obraty jako „pěstovati literaturu“ nebo
„pěstovati český jazyk“, jako kdyby to byly květiny. Na českou společnost
se nazíralo jako na zahradu, což mělo závažné důsledky. Zahrada bývá
většinou ohraničena, a skrze tuto metaforu se pojímala česká kultura
jako útvar uzavřený a odtržený od ostatního světa, jako samostatný,
soběstačný svět, protože s představou zahrady se pojí řád
a organizovanost, které prostoru vně scházejí. Tyto iluze tlumily povědomí
o nedostatečně rozvinuté české kultuře, vytvářely fikci o jejích
kvalitách daných jejím vyčleněním z okolního světa do zahrádky a
o mystických hodnotách češství a slovanství. To nakonec bylo
i účelem oné konstrukce zahrady.
Česká zahrádka byla „spanilá“, „cizozemci by
se záviděním na zahrádku českou vzezírali“, přeložené dílo byla
„z ciziny připěstovaná bylinka“ nebo „kvítí přespolní“, básníci byli
„štěpitelé sadů a kvítí“. Když Karel Hynek Mácha z této stylizace
„štěpitele“ vybočil, byl na základě onoho dobového ideálu s poukazem na
neadekvátnost využití motivů květin v Máji, promptně zavržen. Nutno dodat,
že to nebyl jediný důvod. Byl kritizován a zavržen i za „německé“ rýmování, tj.
za zvukovou shodu nebo podobnost dvou slabik na konci veršů, které bylo
pokládané za německé, nehodné češtiny, na rozdíl od pro češtinu vhodného
veršování časoměrného pocházejícího ze starého Řecka. Ve skutečnosti se v Máji
Mácha přidržel jen dosavadního středověkého evropského estetického ideálu a
staročeského rýmování bez délkového rozdílu slabik na konci verše, tj. použil
rýmování typu: stál – dál, duší – tuší, vřava – hlava. Vyhnul se rýmování typu:
stál – dal, duši – tuší, vřava – mává, které se etablovalo v 19. století pouze
v češtině a ve kterém národní buditelé vedle všeobecně přípustného časoměrného
rýmování spatřovali ryze české, tedy neněmecké rýmování. Ostatně, vše se tehdy
posuzovalo podle všeobecně platné zásady: „Co je v němčině přípustné a správné,
je v češtině chybné.“ Tento usus trval až do roku 1989, doznívá však až do dnešních
dnů.
Květomluva se stala ideologií; sem patří
i konstrukt české země jako „zemského ráje“. Významným nacionálním
symbolem se stala lípa; lilie a růže symbolizovaly národní barvy: „Co
sličnějšího býti může, / zdobnější krásy má-li svět, / než lilie jsou
a než růže?… Ano kvítky jsou nebeské, / to národní barvy české!“
(František Jaroslav Vacek Kamenický).
Vedly se spory o to, zda jednotlivé slovanské
jazyky jsou nářečími jednoho slovanského jazyka, nebo samostatnými řečmi.
Slovanský jazyk byl tehdy současně hodnocen podle potřeby jako „non-logický“
a zároveň i jako „nejlogičtější“, protože jej oba atributy vždy
odlišovaly od němčiny jako jazyka pouze logického. Absence přehlásek
v češtině byla buď „výsledkem zušlechťovacího procesu v jazyku
českém“, nebo „výsledkem procesu jeho úpadku“. V prvním případě to
dokazovalo převahu češtiny nad němčinou, v druhém to byl podnět
k vymanění češtiny z vlivu němčiny a jejího začlenění do
jazykového společenství slovanského. Mnohonářečnost slovanského jazyka, čímž se myslely
jednotlivé slovanské jazyky pokládané tehdy za varianty jednoho slovanského
jazyka, sloužila jako argument proti němčině směřující k jazykové jednotě,
podle tehdejšího výkladu k nesvobodě a totalitě. Slovanské
národy byly považovány přes svou jazykovou, politickou, ekonomickou
samostatnost a odlišnost za jediný národ, zatímco germánské národy za
národy zvláštní. Prostě argumentovalo se, jak se to hodilo, bez ohledu
na pravdu, fakta a logičnost.
A to nejen v této oblasti. V překladech
z cizích jazyků se mnohdy zamlčoval autor, překlad se vydával za
dílo překladatele. Ve skutečnosti to nakonec nepostrádalo racionální
jádro, neboť překladatelé nejenže neoprávněně vypouštěli z původního textu
vše, co se nehodilo tehdejšímu českému vlastenectví do krámu,
a svévolně přidávali rozsáhlé vsuvky, které vydávali za překlad
z originálu, ba měnili zcela bezostyšně smysl vět, pokud v tom
spatřovali přínos pro blaho českého národa.
Praktiky, kdy se tvrzení „A“ považovalo za pravdivé
a jeho opak „non A“ též, měly za důsledek, že si Češi na upravování,
přibarvování skutečnosti nebo její nepravdivý výklad zvykli. V zájmu
vyššího (českého národního) cíle se nerozlišovala a dodnes
nerozlišuje lež od pravdy. Při pochybách Češi předpokládají, že pravda je
někde uprostřed. Ale to je závažný omyl předurčující deformovanost českého
pohledu na svět – pravda nemusí a často nebývá někde uprostřed. Ony
praktiky, které použili obrozenci, zřejmě přispěly
i k bezproblémovému schizofrennímu chování mnohých jedinců za
komunistické totality, kdy na veřejnosti se zastávaly jiné názory než
v soukromí, a nedělalo jim to nejmenších obtíží. Shrnuto: lhát je
přípustné, je-li to k prospěchu českého národa. Je pak poněkud podivné,
proč si Češi dali do státního znaku heslo Pravda vítězí. Měl to být vtip, nebo
přání, že jednou v budoucnu si přestanou to či ono nalhávat?
Obrozenecké
texty zbudovaly velmi podrobnou charakterologii Slovanů, kterým připisovaly
atributy, které nebyly získány zobecněním konkrétní zkušenosti, jinými slovy si
je autoři jednoduše vymysleli. Slovanská „svobodomyslnost“ byla vytvořena
transferem z mytologicko-etymologické konstrukce Jana Kollára
o slovanské bohyni Slobě; současně se ale vášnivě popírala etymologická
souvislost mezi Slovanem a otrokem vzniklá transferem názvu otroka na
Slovana nebo obráceně kvůli rozšířenému slovanskému obchodování s otroky,
kteří byli převážně z jiných slovanských kmenů. Stejným způsobem vznikla
údajná charakteristická slovanská vlastnost „pracovitost“, která negativní
charakteristiku zotročenosti přesunula do kladných hodnot.
Etymologický
exkurs. Otrok latinsky byl původně servus, pak sclavus (plurál: sclavi,
sclaveni), řecky sklabos, sklabenos, v moderních jazycích Sklave, schiavo,
esclave, slave, slaaf a podobně, přičemž Slawe, slavo, Slave, Slav, Slaaf
označuje Slovana, což vzniklo vypuštěním původně latinského „c“ z výrazu
pro otroka. Další hypotéza říká, že název Slovan je odvozen
z praslovanského slova „sláva“ a poslední tvrdí, že pochází ze „slova“, protože Slované vládnoucí
slovem jsou jakýmsi protipólem k lidem, kterým nerozuměli, tudíž je
nazývali „němými“, „Němci“.
Josef Pekař to vysvětluje následovně. „Otroků si
musíme představiti v každém knížectví počet nemalý; byli původu domácího,
otroci rodem i otroci z trestu; byli i ze zajatců nabytých
v bojích s nepřáteli; trhy na otroky v podhradích lákaly i daleké obchodníky z krajů
románských ba i orientálních; arabský popis zemí slovanských, vyšlý
původně ze záznamů takového židovského otrokáře z doby Boleslava II.,
zachoval nám prvá cenná data o situaci a povaze slovanského světa.
Nekonečná širokost zemí slovanských a tím nepřeberné množství vývozního
zboží otrockého vysvětlují, že na trzích zemí románských a germánských na
západě stalo se jméno Slovana a otroka synonymem… mluvíce
o poměru a vztahu prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme
se rozejíti se staršími theoriemi o zásadních rozdílech mezi
oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické mírumilovnosti
Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých Germánů – u Čechů aspoň této
protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme, jsou státně
organisovány na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni
Slovany předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše
usídlení, nepotřebuje, tuším, výkladu – Pekařova poznámka v originálu),
a co povahy se týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí
i domácí, že právě Čechové byli pověstni svou divokou bojovností, ‚národ,
jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá‘, čteme
o nich u Kristiána, ‚Čechy zuřivější než jejich šelmy‘, čteme
o nich v době Karla Velikého, že tato surová energie vybíjela
se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních,
nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, jest faktem, jenž nám
poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své
schopnosti byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.“
Neschopnost Slovanů si vládnout potvrzuje i ruský historik Andrej Zubov,
který cituje z letopisů, zejména z Psovského, že Slované museli
v polovině 9. století vyzvat své bývalé vládce Varjagy (švédské Vikingy),
aby se vrátili a znovu jim vládli, protože po jejich vyhnání upadly
slovanské kmeny do krutých bojů a vraždění mezi sebou. Panovala mezi nimi
taková nevraživost, že o dohodě o znovunastolení míru bez cizího
zásahu nemohlo být ani řeči.
Historik
Kamil Krofta vyvrací další oblíbený český mýtus slovy: „…se zkrátka staří
Slované svou povahou docela podobali jiným národům barbarským, také Germánům.
Rovněž poznána nesprávnost názoru, že staří Slované byli od pradávna vždy
a výhradně zemědělci, že se vzděláváním půdy zabývali od počátku
více než Germáni. Shledalo se, že někteří Slované ještě v době pozdní,
ve stol. XI. a XII., trvali ve stavu polokočovném, jsouce
pastýři, ne zemědělci.“
Herderův atribut pro Slovany „měkcí a poddajní“,
v textech obrozenců neoprávněně používaný ve výlučně kladné podobě
jako „holubičí trpěliví Slované“, „jemní Slované“, koexistuje bez problému
s Kollárovým atributem „zmužilí“ či Hankovým „chrabří“, „bojovní“ Slované.
V českých textech se uplatňovala běžně praxe, že charakteristika
„statečný“, pokud se jednalo o národ německý a maďarský,
se nahrazovala termíny „loupežný“, „divoký“, „vandalský“ nebo „barbarský“.
Proti tehdy obvyklé charakteristice Čechů jako „oddávajících
se neomezenému pití a choutkám pohlavního pudu“ staví Pavel Josef
Šafařík „harm- und arglose Heiterkeit (bezstarostnou a bezelstnou
veselost)“ a Jan Kollár „nevinnou veselost“. Proti charakteristikám
Slovanů a Čechů jako „divokých“ (posun krutosti připisované Slovanům do neutrálnější polohy)
namítá Šafařík, že „pocházejí-li Slované od Indóv, mohli-li býti divocí“.
Slované se rovnou označují za „vzdělané“. Atribut „starobylý“, pro ně
používaný, implicitně polemizuje s německým tvrzením „asijský,
v Evropě nepůvodní“, atribut „čistotní“ a Kollárova mytologie bílé
barvy jako barvy slovanské odráží výtky o nedostatečné hygieně Slovanů.
Poznámka. Jako by to potvrzoval terminus technicus banho checo (česká koupel /lázeň/) používaný dodnes v Brazílii pro osoby
nedostatečně dbající o tělesnou hygienu, které se vůči okolí
prozrazují zápachem potu. Je to jazyková petrifikace brazilské zkušenosti
s českými zaměstnanci fy Baťa, mezi válkami tam vyslanými. V Česku je
dodnes prakticky neznámo, že Brazilci si potrpí na čisté oblečení, k čemuž
se samozřejmostí patří, aby nebyli cítit potem.
Josef
Mánes byl jedním z prvních malířů, kteří hledali ztraceného ducha národa,
jenž měl být podle tehdejších představ ukryt na nezkaženém českém venkově.
Nenašel ho, ani jeho následovníci ho nenalezli, nicméně z vlastní, idealizované
a bludné představy o vesnickém ráji se Mánesovi podařilo doslova
vybájit novou českou národní kulturu, jež byla plná českoslovanské lepotvárnosti (dobový terminus technicus)
a znázorněná v Mánesových obrazech a kresbách ve stylu, co
Čech, to Přemysl Oráč, co Čech, to muzikant. Nikomu nevadilo, že Josef Mánes
nedovedl česky a že text v češtině k litografiím
a reprodukcím jeho Domova a dalším dílům s národnostní tématikou
si musel nechat přeložit od Karla Jaromíra Erbena ze svého rodného jazyka
– němčiny.
Vrcholem
Mánesovy fascinace folklorem je jím namalovaná kalendářní deska na pražském
staroměstském orloji, zhutněná to představa o bezkonfliktním idylickém
venkově, kde žijí šťastní, hrdí, krásní, čistotní a spokojení lidé, byť
byli ve skutečnosti upracovaní až sedření, primitivní a přiměřeně
tomu se kulturně projevující. Očividný rozpor mezi idealizovanou vizí
českých obrozenců a vesnickou realitou vyvolal u národně zapálených
jedinců Čechů snahu popírat realitu a nahrazovat ji vykonstruovanou iluzí.
Na jedné straně se sbíraly lidové písně, malíři zachycovali vesničany
oblečené ve slavnostních krojích a při různých činnostech, na straně
druhé se tento materiál vždy upravoval tak, aby vyhovoval představám
o jazykově českonárodním vesnickém ideálu. Z básniček a textů
písní mizely vulgarismy, z maleb dřevěných chalup bída a bláto. „Ano,
ty prosté chaloupky staly se národu českému Bethlemem, v němž zrodili
se ti, kdo vedeni a síleni jasnou hvězdou činorodé lásky vlastenecké,
ducha svého geniem a od srdce zlatého zápalem národ český opět křísili,“
popsal dobové uhranutí českým venkovem v roce 1885 básník a novinář
Josef Barák. Přitom, když byla o šest let později na Zemské jubilejní
výstavě v Praze představeny české chalupy coby prazdroj zmrtvýchvstání českého národa, nešlo o reálná obydlí
nebo jejich kopie. Komplex budov pro výstavu zcela nově navrhl architekt
Antonín Wiehl z jemu nejsympatičtějších částí různých stavení, roubenek
jím nalezených ve všech koutech země.
Existence
novodobého českého národa je tedy od počátku založena na podvodech.
https://www.historieblog.cz/2021/03/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-1-lhani-ve-jmenu-jazykove-ceskeho-naroda/#more-5112
Tak ze Cesi vlastne neexistuji, on si je nekdo vymyslel !
OdpovědětVymazatKrystlik lze brát vážně jen pokud chcete stanovit přesnou diagnózu.
OdpovědětVymazat