LHANÍ VE JMÉNU JAZYKOVĚ ČESKÉHO NÁRODA

NÁRODNÍ MÝTY PODVRHY A LŽI (1)

Tomáš Krystlík 

 

Před nástupem obrození i během něho byl svět pro jazykové Čechy uzavřen obzorem, jaký lze obhlédnout ze selské chalupy. Byl to svět drobných radostí a drobných tragédií, sousedských vztahů a rolí srozumitelných zblízka. Tento důvěrný malý svět byl však ohrožen vlivy zvenčí do něho pronikajícími, které byly vnímány jako cizí a nesrozumitelné. Vesnické pospolitosti se tomu bránily a uzavíraly se ještě více do své malosti. Ale ta může být někdy tísnivá, což se projevuje v pokušení jí uniknout, vydat se do velkého světa za humny, případně vpustit víření větru vnějšího světa na náves, což je provázeno rizikem ztráty vlastní identity. Obroditelé mentalitu uzavřenosti vesnické pospolitosti využili a vztáhli ji na celé jazykově české národní společenství coby další kritérium odlišnosti od ostatních národů. Bylo to jednodušší než se ji snažit změnit. Proto ona mentalita přežila a je dodnes v chování české společnosti nepříjemně patrná.

 

Národní obrození a celé české 19. století si nelibovalo v kritické sebereflexi, ba co více, odmítalo ji, stavělo si své vzdušné zámky způsobem, který ji vylučoval. Příkladem poslouží Rukopisy královédvorský a zelenohorský, Palackého Dějiny národu českého či svévolné pojetí státního práva, mýty o skvělém, mírumilovném a čistotném českém národě.

 

Dnešní české národní mýty a nepravdy o historii jsou, aniž si to kdo uvědomuje, v podstatě rezidua národního obrození. Téměř nikde se nedočtete, že české národní buditele a obroditele lze označit za lháře a mystifikátory ve velkém stylu. Vnořme se tedy do oné doby, která ve svých důsledcích ovlivňuje dnešní českou psychiku a počínání Čechů.

 

Obrozenecká módní romantická symbolika květin a květomluva převedly významy květin na pole literární. Vytvářely se souvislosti mezi světem květin a literaturou, ba i českou kulturou. Z této doby pocházejí obraty jako „pěstovati literaturu“ nebo „pěstovati český jazyk“, jako kdyby to byly květiny. Na českou společnost se nazíralo jako na zahradu, což mělo závažné důsledky. Zahrada bývá většinou ohraničena, a skrze tuto metaforu se pojímala česká kultura jako útvar uzavřený a odtržený od ostatního světa, jako samostatný, soběstačný svět, protože s představou zahrady se pojí řád a organizovanost, které prostoru vně scházejí. Tyto iluze tlumily povědomí o nedostatečně rozvinuté české kultuře, vytvářely fikci o jejích kvalitách daných jejím vyčleněním z okolního světa do zahrádky a o mystických hodnotách češství a slovanství. To nakonec bylo i účelem oné konstrukce zahrady.

 

Česká zahrádka byla „spanilá“, „cizozemci by se záviděním na zahrádku českou vzezírali“, přeložené dílo byla „z ciziny připěstovaná bylinka“ nebo „kvítí přespolní“, básníci byli „štěpitelé sadů a kvítí“. Když Karel Hynek Mácha z této stylizace „štěpitele“ vybočil, byl na základě onoho dobového ideálu s poukazem na neadekvátnost využití motivů květin v Máji, promptně zavržen. Nutno dodat, že to nebyl jediný důvod. Byl kritizován a zavržen i za „německé“ rýmování, tj. za zvukovou shodu nebo podobnost dvou slabik na konci veršů, které bylo pokládané za německé, nehodné češtiny, na rozdíl od pro češtinu vhodného veršování časoměrného pocházejícího ze starého Řecka. Ve skutečnosti se v Máji Mácha přidržel jen dosavadního středověkého evropského estetického ideálu a staročeského rýmování bez délkového rozdílu slabik na konci verše, tj. použil rýmování typu: stál – dál, duší – tuší, vřava – hlava. Vyhnul se rýmování typu: stál – dal, duši – tuší, vřava – mává, které se etablovalo v 19. století pouze v češtině a ve kterém národní buditelé vedle všeobecně přípustného časoměrného rýmování spatřovali ryze české, tedy neněmecké rýmování. Ostatně, vše se tehdy posuzovalo podle všeobecně platné zásady: „Co je v němčině přípustné a správné, je v češtině chybné.“ Tento usus trval až do roku 1989, doznívá však až do dnešních dnů.

 

Květomluva se stala ideologií; sem patří i konstrukt české země jako „zemského ráje“. Významným nacionálním symbolem se stala lípa; lilie a růže symbolizovaly národní barvy: „Co sličnějšího býti může, / zdobnější krásy má-li svět, / než lilie jsou a než růže?… Ano kvítky jsou nebeské, / to národní barvy české!“ (František Jaroslav Vacek Kamenický).

 

Vedly se spory o to, zda jednotlivé slovanské jazyky jsou nářečími jednoho slovanského jazyka, nebo samostatnými řečmi. Slovanský jazyk byl tehdy současně hodnocen podle potřeby jako „non-logický“ a zároveň i jako „nejlogičtější“, protože jej oba atributy vždy odlišovaly od němčiny jako jazyka pouze logického. Absence přehlásek v češtině byla buď „výsledkem zušlechťovacího procesu v jazyku českém“, nebo „výsledkem procesu jeho úpadku“. V prvním případě to dokazovalo převahu češtiny nad němčinou, v druhém to byl podnět k vymanění češtiny z vlivu němčiny a jejího začlenění do jazykového společenství slovanského. Mnohonářečnost slovanského jazyka, čímž se myslely jednotlivé slovanské jazyky pokládané tehdy za varianty jednoho slovanského jazyka, sloužila jako argument proti němčině směřující k jazykové jednotě, podle tehdejšího výkladu k nesvobodě a totalitě. Slovanské národy byly považovány přes svou jazykovou, politickou, ekonomickou samostatnost a odlišnost za jediný národ, zatímco germánské národy za národy zvláštní. Prostě argumentovalo se, jak se to hodilo, bez ohledu na pravdu, fakta a logičnost.

 

A to nejen v této oblasti. V překladech z cizích jazyků se mnohdy zamlčoval autor, překlad se vydával za dílo překladatele. Ve skutečnosti to nakonec nepostrádalo racionální jádro, neboť překladatelé nejenže neoprávněně vypouštěli z původního textu vše, co se nehodilo tehdejšímu českému vlastenectví do krámu, a svévolně přidávali rozsáhlé vsuvky, které vydávali za překlad z originálu, ba měnili zcela bezostyšně smysl vět, pokud v tom spatřovali přínos pro blaho českého národa.

 

Praktiky, kdy se tvrzení „A“ považovalo za pravdivé a jeho opak „non A“ též, měly za důsledek, že si Češi na upravování, přibarvování skutečnosti nebo její nepravdivý výklad zvykli. V zájmu vyššího (českého národního) cíle se nerozlišovala a dodnes nerozlišuje lež od pravdy. Při pochybách Češi předpokládají, že pravda je někde uprostřed. Ale to je závažný omyl předurčující deformovanost českého pohledu na svět – pravda nemusí a často nebývá někde uprostřed. Ony praktiky, které použili obrozenci, zřejmě přispěly i k bezproblémovému schizofrennímu chování mnohých jedinců za komunistické totality, kdy na veřejnosti se zastávaly jiné názory než v soukromí, a nedělalo jim to nejmenších obtíží. Shrnuto: lhát je přípustné, je-li to k prospěchu českého národa. Je pak poněkud podivné, proč si Češi dali do státního znaku heslo Pravda vítězí. Měl to být vtip, nebo přání, že jednou v budoucnu si přestanou to či ono nalhávat?

 

Obrozenecké texty zbudovaly velmi podrobnou charakterologii Slovanů, kterým připisovaly atributy, které nebyly získány zobecněním konkrétní zkušenosti, jinými slovy si je autoři jednoduše vymysleli. Slovanská „svobodomyslnost“ byla vytvořena transferem z mytologicko-etymologické konstrukce Jana Kollára o slovanské bohyni Slobě; současně se ale vášnivě popírala etymologická souvislost mezi Slovanem a otrokem vzniklá transferem názvu otroka na Slovana nebo obráceně kvůli rozšířenému slovanskému obchodování s otroky, kteří byli převážně z jiných slovanských kmenů. Stejným způsobem vznikla údajná charakteristická slovanská vlastnost „pracovitost“, která negativní charakteristiku zotročenosti přesunula do kladných hodnot.

 

Etymologický exkurs. Otrok latinsky byl původně servus, pak sclavus (plurál: sclavi, sclaveni), řecky sklabos, sklabenos, v moderních jazycích Sklave, schiavo, esclave, slave, slaaf a podobně, přičemž Slawe, slavo, Slave, Slav, Slaaf označuje Slovana, což vzniklo vypuštěním původně latinského „c“ z výrazu pro otroka. Další hypotéza říká, že název Slovan je odvozen z praslovanského slova „sláva“ a poslední tvrdí, že pochází ze „slova“, protože Slované vládnoucí slovem jsou jakýmsi protipólem k lidem, kterým nerozuměli, tudíž je nazývali „němými“, „Němci“.

 

Josef Pekař to vysvětluje následovně. „Otroků si musíme představiti v každém knížectví počet nemalý; byli původu domácího, otroci rodem i otroci z trestu; byli i ze zajatců nabytých v bojích s nepřáteli; trhy na otroky v podhradích lákaly i daleké obchodníky z krajů románských ba i orientálních; arabský popis zemí slovanských, vyšlý původně ze záznamů takového židovského otrokáře z doby Boleslava II., zachoval nám prvá cenná data o situaci a povaze slovanského světa. Nekonečná širokost zemí slovanských a tím nepřeberné množství vývozního zboží otrockého vysvětlují, že na trzích zemí románských a germánských na západě stalo se jméno Slovana a otroka synonymem… mluvíce o poměru a vztahu prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme se rozejíti se staršími theoriemi o zásadních rozdílech mezi oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické mírumilovnosti Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých Germánů – u Čechů aspoň této protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme, jsou státně organisovány na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni Slovany předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše usídlení, nepotřebuje, tuším, výkladu – Pekařova poznámka v originálu), a co povahy se týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí i domácí, že právě Čechové byli pověstni svou divokou bojovností, ‚národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá‘, čteme o nich u Kristiána, ‚Čechy zuřivější než jejich šelmy‘, čteme o nich v době Karla Velikého, že tato surová energie vybíjela se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních, nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, jest faktem, jenž nám poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své schopnosti byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.“ Neschopnost Slovanů si vládnout potvrzuje i ruský historik Andrej Zubov, který cituje z letopisů, zejména z Psovského, že Slované museli v polovině 9. století vyzvat své bývalé vládce Varjagy (švédské Vikingy), aby se vrátili a znovu jim vládli, protože po jejich vyhnání upadly slovanské kmeny do krutých bojů a vraždění mezi sebou. Panovala mezi nimi taková nevraživost, že o dohodě o znovunastolení míru bez cizího zásahu nemohlo být ani řeči.

 

Historik Kamil Krofta vyvrací další oblíbený český mýtus slovy: „…se zkrátka staří Slované svou povahou docela podobali jiným národům barbarským, také Germánům. Rovněž poznána nesprávnost názoru, že staří Slované byli od pradávna vždy a výhradně zemědělci, že se vzděláváním půdy zabývali od počátku více než Germáni. Shledalo se, že někteří Slované ještě v době pozdní, ve stol. XI. a XII., trvali ve stavu polokočovném, jsouce pastýři, ne zemědělci.“

 

Herderův atribut pro Slovany „měkcí a poddajní“, v textech obrozenců neoprávněně používaný ve výlučně kladné podobě jako „holubičí trpěliví Slované“, „jemní Slované“, koexistuje bez problému s Kollárovým atributem „zmužilí“ či Hankovým „chrabří“, „bojovní“ Slované. V českých textech se uplatňovala běžně praxe, že charakteristika „statečný“, pokud se jednalo o národ německý a maďarský, se nahrazovala termíny „loupežný“, „divoký“, „vandalský“ nebo „barbarský“. Proti tehdy obvyklé charakteristice Čechů jako „oddávajících se neomezenému pití a choutkám pohlavního pudu“ staví Pavel Josef Šafařík „harm- und arglose Heiterkeit (bezstarostnou a bezelstnou veselost)“ a Jan Kollár „nevinnou veselost“. Proti charakteristikám Slovanů a Čechů jako „divokých“ (posun krutosti připisované Slovanům do neutrálnější polohy) namítá Šafařík, že „pocházejí-li Slované od Indóv, mohli-li býti divocí“. Slované se rovnou označují za „vzdělané“. Atribut „starobylý“, pro ně používaný, implicitně polemizuje s německým tvrzením „asijský, v Evropě nepůvodní“, atribut „čistotní“ a Kollárova mytologie bílé barvy jako barvy slovanské odráží výtky o nedostatečné hygieně Slovanů.

 

Poznámka. Jako by to potvrzoval terminus technicus banho checo (česká koupel /lázeň/) používaný dodnes v Brazílii pro osoby nedostatečně dbající o tělesnou hygienu, které se vůči okolí prozrazují zápachem potu. Je to jazyková petrifikace brazilské zkušenosti s českými zaměstnanci fy Baťa, mezi válkami tam vyslanými. V Česku je dodnes prakticky neznámo, že Brazilci si potrpí na čisté oblečení, k čemuž se samozřejmostí patří, aby nebyli cítit potem.

 

Josef Mánes byl jedním z prvních malířů, kteří hledali ztraceného ducha národa, jenž měl být podle tehdejších představ ukryt na nezkaženém českém venkově. Nenašel ho, ani jeho následovníci ho nenalezli, nicméně z vlastní, idealizované a bludné představy o vesnickém ráji se Mánesovi podařilo doslova vybájit novou českou národní kulturu, jež byla plná českoslovanské lepotvárnosti (dobový terminus technicus) a znázorněná v Mánesových obrazech a kresbách ve stylu, co Čech, to Přemysl Oráč, co Čech, to muzikant. Nikomu nevadilo, že Josef Mánes nedovedl česky a že text v češtině k litografiím a reprodukcím jeho Domova a dalším dílům s národnostní tématikou si musel nechat přeložit od Karla Jaromíra Erbena ze svého rodného jazyka – němčiny.

 

Vrcholem Mánesovy fascinace folklorem je jím namalovaná kalendářní deska na pražském staroměstském orloji, zhutněná to představa o bezkonfliktním idylickém venkově, kde žijí šťastní, hrdí, krásní, čistotní a spokojení lidé, byť byli ve skutečnosti upracovaní až sedření, primitivní a přiměřeně tomu se kulturně projevující. Očividný rozpor mezi idealizovanou vizí českých obrozenců a vesnickou realitou vyvolal u národně zapálených jedinců Čechů snahu popírat realitu a nahrazovat ji vykonstruovanou iluzí. Na jedné straně se sbíraly lidové písně, malíři zachycovali vesničany oblečené ve slavnostních krojích a při různých činnostech, na straně druhé se tento materiál vždy upravoval tak, aby vyhovoval představám o jazykově českonárodním vesnickém ideálu. Z básniček a textů písní mizely vulgarismy, z maleb dřevěných chalup bída a bláto. „Ano, ty prosté chaloupky staly se národu českému Bethlemem, v němž zrodili se ti, kdo vedeni a síleni jasnou hvězdou činorodé lásky vlastenecké, ducha svého geniem a od srdce zlatého zápalem národ český opět křísili,“ popsal dobové uhranutí českým venkovem v roce 1885 básník a novinář Josef Barák. Přitom, když byla o šest let později na Zemské jubilejní výstavě v Praze představeny české chalupy coby prazdroj zmrtvýchvstání českého národa, nešlo o reálná obydlí nebo jejich kopie. Komplex budov pro výstavu zcela nově navrhl architekt Antonín Wiehl z jemu nejsympatičtějších částí různých stavení, roubenek jím nalezených ve všech koutech země.

 

Existence novodobého českého národa je tedy od počátku založena na podvodech.

 

 

https://www.historieblog.cz/2021/03/narodni-myty-podvrhy-a-lzi-1-lhani-ve-jmenu-jazykove-ceskeho-naroda/#more-5112