TŘICETILETÁ VÁLKA 1914–1945 (9)

Tomáš Krystlík

POKUS O SMLOUVU BRITSKO–FRANCOUZSKO–SOVĚTSKOU 

První jednání probíhala mezi příslušnými diplomaty a vládními sovětskými činiteli v Moskvě od 9. 3. 1939 s cílem angažovat vojensky Sovětský svaz ve střední Evropě. O smlouvě se vyjednávalo od 14. 4. 1939 a účastníkem bylo i Polsko. 17. 4. 1939 předkládá ministr zahraničí SSSR Maxim M. Litvinov na uzavření paktu mezi SSSR, Velkou Británií a Francií o vzájemné pomoci na pět nebo deset let, který by měl zajistit „všechny způsoby pomoci, včetně pomoci vojenské povahy, východoevropským státům rozloženým mezi Baltským a Černým mořem a hraničícím s SSSR v případě agrese proti těmto státům“. 

23./24. 7. 1939 byla parafována, nikoliv však oficiálně podepsána a později ratifikována, tudíž nenabyla platnosti, smlouva mezi Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem o poskytování vzájemné účinné pomoci, když jedna z těchto tří zemí „bude vtažena do nepřátelských akcí s nějakou evropskou mocností, aniž signatářské země vyčkají postupu nebo zásahu Společnosti národů“.

Souběžně s moskevskými jednáními se Londýn, jak upozorňuje ruský historik Andrej B. Zubov, pokoušel dohodnout s Berlínem. Náhradou za to, že se Německo zřekne agrese, byla Velká Británie ochotna uznat jeho dominantní postavení ve východní Evropě včetně německých požadavků vůči Polsku. Po celý červen a červenec se britští diplomaté v přísném utajení několikrát snažili uzavřít s Německem kompromisní znění ujednání. Při čekání na Hitlerovu odpověď Chamberlain se snažil protahovat třístranná vojenská jednání a poslal britsko–francouzskou delegaci do Sovětského svazu co nejpomalejším způsobem – po moři civilním parníkem. Na konci července pokusy domluvit se s Německem skončily kvůli požadavku Britů, aby se Německo zřeklo požadavku na vrácení ztracených kolonií po první světové válce a vzdalo se získání vlivu na Blízkém a Středním východě až po Irák včetně, což Němci neakceptovali.

Od 12. 8. 1939 již probíhala přímá jednání mezi Velkou Británií, Francií a SSSR o protihitlerovské koalici v Moskvě. Francouzská a britská vojenská mise přijely do Moskvy bez konkrétních požadavků, ani neměly přesnou představu, jaký kontingent ozbrojených sil chtějí poskytnout pro společný boj proti Německu. Nicméně při jednáních Francouzi tvrdili, že budou mít k dispozici 110 divizí, 4000 tanků, 3000 děl velké ráže, nepočítaje v to divizní dělostřelectvo, nebyli však schopni sdělit, kolik z nich dají k dispozici v okamžiku vypuknutí bojů mezi Německem a SSSR. Britové oznámili, že jsou s to poskytnout 16 divizí, ale po sovětských pochybách snížili počet divizí v expedičním sboru na pět plus jednu mechanizovanou. 14. 8. Sovětský svaz prohlásil, že je schopen nasadit do společné akce 120 střeleckých divizí a 16 jezdeckých, 5000 děl, 9000 až 10 000 tanků, 5000 až 5500 bojových letounů. V případě napadení Francie a Velké Británie postaví SSSR 70 %, v případě Polska a Rumunska 100 % ozbrojených sil, které Velká Británie a Francie dohromady nasadí bezprostředně proti hlavnímu agresorovi, Německu. S podmínkou, že Francie a Velká Británie zajistí souhlas příslušných vlád s průchodem Rudé armády Haličem, koridorem kolem Vilniusu a Rumunskem.

Jednání v Moskvě začala váznout na konkretizaci zapojení a počtech britských a francouzských ozbrojených sil zapojených do války s Německem. Francouzi mínili v případě války jen bránit své hranice, ne tedy vniknout do Německa jako Rusové, a vedoucí britské delegace zase neměl k takovým závazkům písemné zmocnění. Kvůli nevyhnutelnému přesunu Rudé armády přes Polsko a do Polska odmítla 4. 8. 1939 polská vláda se zúčastnit jednání v Moskvě a vůbec dále o paktu jednat, protože se obávala, že Sovětský svaz by si potom mohl ponechat polská území na východ od Curzonovy linie. Francouzi se pokusili polskou vládu přes víkend 19.–20. 8. přimět k souhlasu se vstupem Rudé armády.

Britsko–francouzsko–sovětská jednání zcela uvízla na garancích, které měly být poskytnuty menším zemím proti vnější agresi, nikdo se nechtěl nechat zatáhnout kvůli nim do zbytečné války – Francie a Velká Británie kvůli pobaltským republikám a Finsku, kdyby v nich zasáhla Rudá armáda, SSSR zase kvůli Belgii, Lucembursku nebo Holandsku, kdyby je napadlo Německo. Původně podmínila sovětská vláda podpis smlouvy výčtem 11 zemí, jejichž napadení by automaticky zavazovalo druhou stranu k vojenské pomoci. Kromě tří signatářských zemí to byly Belgie, Řecko, Turecko, Rumunsko, Polsko, Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Tedy všechny evropské státy sousedící se SSSR s výjimkou Litvy, Řecka ležícího v blízkosti Úžin (Bosporu a Dardanel) a Belgie. Další evropské země byly vynechány, zde se SSSR nehodlal angažovat. 

Nakonec francouzští a britští vyjednavači explicitně vyjádřili svůj souhlas s tím, aby pobaltské státy přešly pod sovětskou kontrolu – dříve než s tím souhlasilo Německo (sic) – byť Velká Británie tak učinila skřípajíc zuby. 21. 8. 1939 byla jednání neúspěšně ukončena, oficiálně odročena na neurčito. Celkově lze rozeznat dva zásadní rozdíly v přístupu účastníků jednání: Velká Británie chtěla pakt, který by ochránil i jiné státy bez války s Hitlerem, Rusové chtěli alianci, která by chránila jen je samé. 

Paralelně probíhala v Moskvě i jednání s Německem. 4. 8. 1939 využilo německé ministerstvo zahraničí odmítnutí polské vlády zúčastnit se jednání o paktu Francie, Velké Británie a SSSR proti Německu a nabídlo Moskvě rozhovory o dohodě. Nicméně první nabídku k jednání o možné spojenecké smlouvě učinil Sovětský svaz Německu již 10. 3. 1939. Německo nereagovalo. 12. 8. se ohlásil u vedoucího východoevropského referátu německého ministerstva zahraničí Julia Schnurreho Georgij Astachov ze sovětského vyslanectví v Berlíně s tím, že sovětská strana má na jednání zájem, zejména o polské otázce. 15. 8. předal vyslanec Friedrich-Werner von der Schulenburg v Moskvě odpověď německého ministra zahraničí.

Stalin si přál válku, protože hranice vzniklé po první světové válce ztěžovaly vývoz revoluce a bolševici toužili po světovládě. Ale dokud nebyly poraženy západní tzv. buržoazní demokracie, nemohlo být o nějaké světovládě řeči. Na XVIII. sjezdu VKS(b) v březnu 1939 Stalin naléhavě doporučoval nespěchat, „udržovat ostražitost a nenechat naši zemi vtáhnout do konfliktu válečnými provokatéry, kteří si zvykli tahat horké kaštany z ohně cizíma rukama“. Stalin chtěl „tahat ony kaštany z ohně cizíma rukama“ sám. Zamýšlel nasměrovat agresi Německa vůči Západu, proti Francii a Velké Británii, a teprve až všichni ochabnou v dlouhé a vysilující válce vtáhnout do Evropy jako zachránce světa a nastolit bolševický režim od Británie až po Estonsko. Takto chtěl naplnit Leninův odkaz světové revoluce, neuskutečněný v letech 1918–1920. Myšlenka to nová nebyla, už v roce 1925 Stalin prohlásil, že v případě války „nám nezbude nic jiného než zasáhnout, avšak zasáhnout jako poslední. A zasáhneme proto, abychom vhodili rozhodující závaží na misku vah.“ Nyní nadcházel onen léta očekávaný okamžik.

19. 8. 1939 pronesl Stalin k členům politbyra KSSS a čelním představitelům Komunistické internacionály (Kominterny) zásadní projev pořízený pro potřeby Kominterny o dalším směřování SSSR. Zápis ve francouzštině byl nalezen ve Zvláštním archivu Svazu sovětských socialistických republik pod archivačním číslem F.7/op. 1/d 1223 a zveřejněn v roce 1994 v ruském překladu v časopise Novyj mir: 

„Otázka války nebo míru vstupuje pro nás do kritické fáze. Pokud uzavřeme smlouvu o vzájemné pomoci s Francií a Velkou Británií, zřekne se Německo Polska a bude hledat modus vivendi se západními velmocemi. Válka bude odvrácena, ale poté mohou události nabrat pro SSSR nebezpečný spád. Pokud přijmeme návrh Německa na podepsání smlouvy o neútočení, samozřejmě přepadne Polsko a vstup Francie a Anglie do války se stane nevyhnutelným. Západní Evropa bude vystavena vážným nepokojům a krizím. Za těchto okolností můžeme doufat, že zůstaneme mimo válečné dění a vstoupíme do války, až to bude pro nás výhodné.

Zkušenosti posledních dvaceti let nám ukazují, že v mírové době nemá komunistické hnutí šanci zesílit natolik, aby mohlo uchopit moc. Diktatura takové strany je možná pouze v důsledku velké války. Teď se jednoznačně rozhodněme. Musíme přijmout německý návrh, a britskou a francouzskou misi odeslat zdvořile domů. První výhoda, kterou můžeme získat, je zabrání Polska až po Varšavu, včetně ukrajinské Haliče. Německo nám poskytne úplnou volnost jednání v Pobaltí a nebude ani nic namítat proti návratu Besarábie do Sovětského svazu. Je připraveno přenechat nám sféru vlivu v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku. Nejistou zůstává tato otázka u Jugoslávie… 

Zároveň však musíme předvídat důsledky, k nimž by vedlo jak vítězství, tak porážka Německa. V případě porážky bude nevyhnutelně následovat sovětizace Německa a vytvoření komunistické vlády. Nesmíme však zapomenout, že sovětizované Německo bude ohroženo, vznikne-li vlivem porážky v krátké válce. Anglie a Francie budou disponovat ještě dostatečnou silou, aby se dokázaly zmocnit Berlína a zabránily vzniku sovětského Německa. A my nebudeme s to přijít našim německým bolševickým soudruhům v Berlíně na pomoc. Náš úkol tedy spočívá v tom, aby Německo pokud možno vedlo delší válku s cílem, aby se Anglie a Francie vyčerpaly a oslabily natolik, že již nebudou s to ohrozit sovětské Německo. Sovětský svaz se bude držet zásady neutrality, vyčkávat až přijde vhodný okamžik, a poskytne dnešnímu Německu pomoc – dodá mu suroviny a potraviny. Je samozřejmé, že naše pomoc musí být limitována, abychom tím neublížili naší ekonomice a neoslabili naši armádu.

Zároveň musíme vést aktivní komunistickou propagandistickou kampaň, a to zvláště v britsko–francouzském bloku a hlavně ve Francii. Musíme se připravit na válečný stav, že komunistické strany v těchto zemích budou muset přerušit legální činnost a přejít do ilegality. Je jasné, že tato činnost si vyžádá mnoho obětí, ale naši francouzští soudruzi na to nebudou hledět. Jejich úkolem bude v prvé řadě rozklížení a demoralizace armády a policie. Pokud se toto podaří, bude sovětské Německo zabezpečeno a navíc se tím podpoří sovětizace Francie.

K uskutečnění těchto plánů je nezbytné, aby válka trvala co nejdéle. K tomuto cíli musíme zaměřit všechny síly, které v západní Evropě a na Balkáně máme. Prozkoumejme nyní druhou možnost, německé vítězství. Někteří jsou náhledu, že by to pro nás mohlo znamenat velké nebezpečí. Toto tvrzení je částečně pravdivé, ale bylo by chybou předpokládat, že nebezpečí je natolik bezprostřední a tak velké, jak si někteří představují. Pokud Německo zvítězí, vyjde z války vyčerpané natolik, že nebude nejméně deset let schopno válčit.

Prioritou Německa bude kontrola poražených států, Anglie a Francie, aby se tamní hnutí odporu umlčelo. Na druhé straně vítězné Německo zabere obrovská území a mnohá desetiletí pak bude vytíženo jejich využitím a nastolením německého pořádku. Je zřejmé, že Německo bude velmi zaměstnáno na jiném místě, než aby se obrátilo proti nám. Ještě jedna věc poslouží naší bezpečnosti – v poražené Francii komunistická strana velmi posílí. Komunistická revoluce zde proběhne za všech okolností a my budeme moci využít této okolnosti, přijít Francii na pomoc a učinit z ní našeho spojence. Poté se všechny národy, jež se dostaly pod ochranu vítězného Německa, stanou našimi spojenci. Před námi leží široké pole působnosti pro rozvoj světové revoluce.

Soudruzi! Je v zájmu Sovětského svazu – vlasti pracujících – aby vypukla válka mezi Říší a a kapitalistickým anglo–francouzským blokem. Musí se učinit vše, aby se tato válka co možná prodloužila s cílem, aby se obě strany co nejvíce oslabily. A to je ten hlavní důvod, proč musíme souhlasit s uzavřením smlouvy, kterou nám nabízí Německo.“

Do zveřejnění v Rusku v roce 1994 byl Stalinův projev z 19. 8. 1939 považován západními historiky za podvrh nejspíše francouzské tajné služby, text od tiskové agentury Havas převzal a zveřejnil 29. 10. 1939 deník Le Temps. Stalin dementoval obsah své řeči o den později, 30. 10., v moskevské Pravdě. Poté byl její text zveřejněn v témže roce v ženevském časopise Revue de droit international a 12. 7. 1941 v Journal de Gen?ve. Po válce byla na Západě Stalinova řeč z 19. 8. 1939 tabu, kdo se o ní coby pravdivé jen zmínil, byl nařčen, že je apologet Hitlera. Vědci z fakulty historie Novosibirské univerzity, kteří text Stalinovy řeči v ruských archivech objevili a v roce 1994 zveřejnili, prokázali, že se kryje s původním textem agentury Havas a že struktura projevu, jeho obsah, typické řečnické obraty odpovídají Stalinově stylu. 

Námitky historiků proti pravosti textu se dají shrnout takto: v protokolu zasedání politbyra chybí zmínka o zasedání 19. 8. 1939, zástupci Kominterny se nikdy neúčastnili zasedání politbyra KSSS, vedoucím osobnostem Kominterny nebyly tyto Stalinovy záměry známy a ani neodpovídaly Stalinovým direktivám Kominterně, Německo nebylo ochotno se vzdát svého vlivu v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku, Stalin měl ve zvyku držet do poslední chvíle věci v tajnosti i před členy politbyra, tedy by nic takového neprohlásil před okamžikem potvrzení příletu Ribbentropa do Moskvy. 

Ale kdyby se jednalo o falzifikaci, tak jak by se dalo vysvětlit, že Stalinovy názory z údajného podvrhu Havasu se téměř slovo od slova shodují s jeho sdělením Georgi Dimitrovovi ze 7. 9. 1939, který je zaznamenal do svého deníku? Pro pravost textu z Nového miru též svědčí skutečnost, že Stalin reagoval na zveřejnění textu v Le Temps přímo bleskově, což se vysvětluje tím, že musel odhalení svých záměrů neprodleně čelit. Ve Stalinově dementi v Pravdě z 30. 10. 1939 se kromě označení textu Havasu za lež pravilo, že „nikoli Německo napadlo Francii a Velkou Británii, nýbrž Francie a Velká Británie Německo, čímž převzaly odpovědnost za současnou válku“, že „Německo po zahájení bojových akcí předložilo Francii a Velké Británii mírové návrhy“, které „SSSR upřímně podporoval. Jak německé mírové návrhy, tak i pokusy SSSR dosáhnout co možná nejrychlejšího skončení války byly vládnoucími kruhy Velké Británie a Francie příkře odmítnuty.“ Dokázat, jak to skutečně bylo, nelze, materiály ze sovětských vládních zasedání ze srpna 1939 dosud nebyly odtajněny. Zajímavé též je, že se nikdo dosud nezabýval tím, že Stalinovo dementi v Pravdě z 30. 10. 1939 se týká jiných věcí, než byly v jeho projevu.

19. 8. 1939 byla s Německem dojednána bilaterální obchodní smlouva, 20. 8. předal Vjačeslav Molotov návrh textu smlouvy o neútočení i s tajným doplňovacím protokolem, 21. 8. se sešel ministr zahraničních věcí SSSR Molotov s francouzskou a britskou vojenskou misí a další schůzka byla odložena na neurčito. 

Andrej Zubov upozorňuje, že vláda Polska nakonec po naléhání francouzského vyslance ve Varšavě souhlasila s transferem Rudé armády přes své území; v jeho telegramu francouzské vojenské delegaci dlící v SSSR z 23. 8. 1939 se uvádělo: „Polská vláda souhlasí… V případě společného postupu proti německé agresi není spolupráce mezi Polskem a SSSR za technických podmínek, které podléhají dohodě, vyloučena.“ Jenže v té době byla již jednání mezi Ribbentropem, který týž den přiletěl do Moskvy, a sovětským vedením v plném proudu.

24. 8. 1939, kolem 2:00 v noci Sovětský svaz podepsal s Německem antedatovanou smlouvu o neútočení, neboť opatřenou datem 23. 8., nazývanou též pakt Ribbentrop–Molotov nebo pakt Hitler–Stalin. S jakým spěchem byla smlouva i tajný dodatek vyhotoveny, prozrazuje už vzhled listin – nemají ani státní znaky ani pečetě vlád nebo ministerstev zahraničních věcí – a jsou téměř doslova shodné se zněním původních sovětských návrhů z 20. 8. (Originál tajného dodatku byl poprvé předložen 23. 4. 1946 obhájcem Rudolfa Heße Dr. Alfredem Seidlem v norimberském procesu; pocházel z archivu ministerstva zahraničních věcí v Berlíně.) Stalin doufal, že Hitler s takovou nepřímou podporou zaútočí proti Polsku. Skutečnost, že v okamžiku podpisu stále platila stará německo–sovětská smlouva o neútočení z 24. 4. 1926, která byla v roce 1931 prodloužena a nikdy nevypovězena nebo novou zrušena, naznačuje, že hlavní roli hrál text tajné doložky nového paktu.

Ve smlouvě z 23. 8. 1939 se SSSR a Německá říše zavazovaly, že se nenapadnou, nebudou se spolčovat s jinými silami proti druhé smluvní straně, v případě napadení jedné strany se druhá smluvní strana nepřipojí k nepřátelské straně ani jí neposkytne pomoc, že budou ve stálém kontaktu a budou konzultovat. V tajném dodatku ke smlouvě – pouhá existence tajné doložky bez ohledu na obsah již odporuje mezinárodnímu právu – se psalo: „(1) V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna. (2) V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou. (3) Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti.“ Stalinovy motivy pro podpis takové smlouvy nemají nic společného se závazkem vzájemného nezaútočení, protože mu muselo být známo, že Německo takové akce v dohledné době schopno není. Cenou za spolčení obou diktatur se stala válka v Evropě a druhá světová válka.

Rusové se ještě v září 1939 začali dožadovat připadnutí Litvy do zájmové sféry SSSR, takže von Ribbentrop s Molotovem podepsal 28. 9. 1939 v Moskvě dodatečnou změnu tajného doplňovacího protokolu z 23. 8. s tím, že území litevského státu spadá do zájmové oblasti SSSR výměnou za připadnutí vojvodství Lublin a části varšavského vojvodství včetně Varšavy do sféry Německa a za zarovnání hranice Východního Pruska na úkor litevského území. (Později, v červnu 1940, Německo prodalo Sovětskému svazu na Stalinovu žádost původně litevský Marijampolský okres za 7,5 milionů zlatých dolarů.)

Hitler 24. 8. vydává příkaz pro vpád do Polska na 26. 8., příprava Wehrmachtu se obchází bez mobilizace. O den později stahuje svůj rozkaz s odůvodněním, že potřebuje čas k vyjednávání s Polskem. Někteří historici to připisují vlivu v ten den podepsané britsko–polské obranné smlouvě. Státní sekretář v německém ministerstvu zahraničí Ernst von Weiszäcker popsal do výslechového protokolu průběh oněch posledních srpnových dnů roku 1939 z Hitlerova bezprostředního okolí jako „kolísání mezi válkou a domněnkou, že by Poláci mohli Hitlerovým manévrem změknout, což se stalo předtím s Československem“.

Sotva byl ve dvě hodiny po půlnoci (24. 8.) německo–sovětský pakt podepsán, tak dopoledne stejného dne, zhruba kolem 10. hodiny, vyzrazuje v Moskvě německý diplomat Hans Herwarth von Bittenfeld obsah smlouvy i tajného dodatku americkému diplomatovi, který informaci hned předává vyslanci a ten ji neprodleně telegraficky hlásí do Washingtonu. Franklin D. Roosevelt měl tedy nejpozději do 24 hodin po podpisu smlouvy potvrzeno, že Polsko je kriticky ohroženo Německem a Sovětským svazem, ale nic k odvrácení nebezpečí neučinil, ba naopak dokonce Poláky vyzýval, aby byli v otázce Svobodného města Danzigu nadále neoblomní. Sice je to spekulace, ale kdyby se Poláci od Roosevelta dověděli, co obsahuje tajný dodatek v otázce Polska, byli by v otázce Danzigu povolnější, než aby ztratili celou východní část svého státu. Americký vyslanec v Paříži William Bullitt ujišťuje na pokyn Roosevelta svého polského kolegu hraběte Juliusze Łukasiewicze den před vypuknutím války, 31. 8. 1939, že má z důvěryhodného zdroje, že možná existující tajný dodatek k německo–sovětské smlouvě se týká tří baltských států, ale ne Polska (sic). To vypadá na americký záměr, přehlédnutí to být nemohlo – Roosevelt a USA tedy nesou značnou část viny na vypuknutí války. 

V den podpisu smlouvy, 24. 8., předal francouzský vyslanec v Moskvě své vládě zprávu s nejpodstatnějšími informacemi z tajného doplňovacího protokolu německo–sovětské smlouvy. Jakou cestou se k němu dostaly, známo není. Paříž s nimi neprodleně seznámila Londýn. Obě vlády Poláky o obsahu tajné doložky ke smlouvě nezpravily, nehnuly ani prstem, rezignovaly na zachování míru. Britské, francouzské vládě i Rooseveltovi muselo být jasné jasné, že když Polsko nepřijme německé návrhy, tak Hitler se zády krytými Stalinem vůči němu vojensky zaútočí. 

  Poláci vůbec nevzali na vědomí, že v okamžiku podepsání německo–sovětské smlouvy ještě stále platila obdobná stará německo–sovětská smlouva o neútočení z roku 1926, která stanovovala totéž, což jim mělo zcela zřetelně signalizovat, že německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop přiletěl do Moskvy podepsat též jinou úmluvu, která neměla spatřit světlo světa. Nepředpokládali, když jim to západní spojenci záměrně zatajili, že si Německo a SSSR v tajné doložce ke smlouvě rozdělili Evropu a Polsko mezi sebe a že při nejbližší příležitosti přijdou o rozsáhlá svá východní území, která si přivtělí SSSR. Spoléhali na sovětsko–polskou smlouvu o neútočení uzavřenou 25. 7. 1932 na tři roky, aby 5. 5. 1934 byla platnost této smlouvy prodloužena až do konce roku 1945. Její text mj. zakazoval každému signatáři paktu útok na druhého signatáře dohody jak samostatně, tak společně s nesignatářem dohody, nenapadený signatář nesměl poskytovat žádnou pomoc útočníkovi. 

Oficiální část nového německo–sovětského paktu o neútočení stanovovala obdobná pravidla pro signatáře, takže při válce Polska s Německem by Sovětský svaz podle této smlouvy musel zůstat neutrální. Poláci věříce, že jsou oněmi dvěma mezinárodními smlouvami, prodlouženou polsko–sovětskou z roku 1932 a německo–sovětskou ze srpna 1939, chráněni ve válce s Německem před přepadením Sovětským svazem z východu a před jeho podporou Německu, majíce za zády Velkou Británii a Francii, a vědouce, že Wehrmacht nemá dostatečné zálohy, kdežto Polsko ano, se skálopevně domnívali, že když zaútočí proti Německu, tak v krátké době nad Německem zvítězí.

https://www.historieblog.cz/2021/08/tricetileta-valka-1914-1945-9/