středa 21. července 2021

TŘICETILETÁ VÁLKA 1814–1945 (8)

BRITSKÁ PODPORA POLSKA PROTI NĚMECKU

Tomáš Krystlík

Po zřízení Protektoratu Böhmen und Mähren si britští politici a vládní úředníci uvědomili, že příštím Hitlerovým záměrem bude asi snaha připojit Danzig k Německu a poté by mohl začít usilovat o zpětné získání kolonií a zajištění si těžby ropy v oblasti Mosulu jako před první světovou válkou. Britský ministr zahraničí lord Edward Halifax v den obsazení zbytku českých zemí 15. 3. 1939 sdělil německému vyslanci v Londýně Herbertu von Dirksen: „Mám porozumění pro Hitlerovu zálibu v nekrvavých vítězstvích. Napříště bude Hitler donucen krev prolít.“ Italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano okamžitě rozpoznal ve vzniku protektorátu a Slovenského štátu nebezpečí pro Evropu a poznamenal si: „Věc je vážná, zvláště když Hitler všechny ujišťoval, že nemá v úmyslu anektovat jediného Čecha. Tento německý akt nezničil Československo z Versailles, ale to, které bylo stvořeno v Mnichově a ve Vídni. Jakou váhu lze v budoucnu přikládat těm prohlášením a slibům, které se nás týkají bezprostředněji?“

Velká Británie se smluvně 23. 3. 1939 zavázala k vojenské intervenci proti agresorovi, bude-li Holandsko, Belgie a Švýcarsko napadeno Německem a 13. 4. 1939 k obdobné záruce pro Rumunsko a Řecko. 12. 5. 1939 podepsala smlouvu o vzájemné pomoci s Tureckem. Z Turecka, Rumunska a Řecka byli učiněni spojenci kvůli ropě – Rumunsko kvůli svým zásobám, Turecko a Řecko coby budoucí tranzitní země pro přepravu mosulské ropy a ropných produktů železnicí do Německa. Zdůvodnění, že Británie chtěla odradit Hitlera od agrese vůči těmto zemím se někomu může jevit jako ušlechtilé gesto jen do chvíle, uváží-li míru rizika zatažení Velké Británie do válečného konfliktu plněním závazků z jedné z těchto smluv, které vedly nejen k odstrašení Německa, nýbrž spolehlivě též i k budoucí evropské válce. Dodnes nikdo neobjasnil, co Velká Británie těmito smlouvami vlastně zamýšlela.

Týden po částečné polské mobilizaci proti Německu, 31. 3. 1939, přednesl britský ministerský předseda Neville Chamberlain v Dolní sněmovně ještě cosi mnohem horšího – fatální slova, která ve svém důsledku vyvolala celoevropský válečný konflikt: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva by jim ihned poskytla veškerou podporu, která bude v její moci. Příslušné ujištění o tom poskytla polské vládě. Smím dodat, že francouzská vláda mě zmocnila uvést, že v této záležitosti zaujímá stejné stanovisko jako vláda Jeho Veličenstva.“ Týž den Chamberlain ještě prohlásil: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“ 

Velká Británie se tedy zavázala – i za vládu francouzskou – k válečné pomoci Polsku, označí-li Polsko německé diplomatická vyjednávání jako ohrožení své nezávislosti a odpoví na ně vojenskou silou (sic). Vyvolání války bylo tedy Chamberlainem a britskou vládou svěřeno do rukou Polákům. Kdyby si Velká Británie vymínila svou pomoc válčícímu Polsku splněním podmínky nevyprovokované agrese předepsané Společností národů, bylo by to legitimní a neohrožovalo by to evropský mír. Jenže poprvé v historii tak svěřila britská vláda i za vládu francouzskou rozhodnutí o míru a válce bezvýhradně cizí státní moci a tím významně spoluzavinila německo–polský vojenský střet, válku evropskou a světovou. 

Příčiny tohoto osudového kroku britské i francouzské vlády nejsou dodnes objasněny. Že je to past ohrožující Velkou Británii, ihned rozeznal bývalý britský ministerský předseda Lloyd George a prohlásil, že „garancí učiněnou Polsku může být jeho země proti svým životním zájmům zatažena války.“ Válkychtivý Churchill o této záruce Polsku později prohlásil: „Konečně došlo k rozhodnutí… které s jistotou muselo vést k vybití milionů lidí… Nikdo, kdo chápal situaci, nemohl nepochybovat, že tento krok… značí velkou válku, do které musíme být též zataženi (sic).“  

6. 4. 1939 při návštěvě polského ministra zahraničí Becka v Londýně bylo vydáno britsko–polské komuniké o připravenosti obou vlád uzavřít vzájemnou a vstřícnou smlouvu o vzájemné obraně. (Podle Víta Smetany podepsali britská vláda a Beck již tehdy tajnou předběžnou smlouvu. Pokud vůbec existuje, protože její text nebyl dodnes zveřejněn.) Oficiální smlouva o vzájemné obraně s Polskem byla uzavřena až 25. 8. 1939.

Kvůli polské částečné mobilizaci 23. 3. a oficiálnímu příslibu britské vlády Polsku z 31. 3. vypovídá Německo 28. 4. 1939 Německo–polský pakt o neútočení. Státní sekretář v německém ministerstvu zahraničí (náměstek ministra se statutem úředníka, tedy stálý, nevyměnitelný) Ernst von Weizsäcker napsal: „V normální spojenecké smlouvě se strany zavazují k vojenské pomoci pro případ nevyprokované agrese třetí stranou. Zda tomu tak je, rozhoduje přirozeně strana, která má poskytnout pomoc. Zde (v příslibu Chamberlainově z 31. 3. 1939) tomu bylo naopak. Varšava měla britské impérium v hrsti – rozhodovala, zda je zatáhne do války.“


POLSKO–FRANCOUZSKÝ VOJENSKÝ PROTOKOL

Polský ministr války generál Tadeusz Kasprzycki odpověděl 18. 5. 1939 v Paříži na otázku důstojníků francouzského generálního štábu, zda polská hraniční opevnění vůči Německu odolají útoku: „Nemáme žádná, neboť hodláme vést pohybovou válku a hned začátkem operací vpadnout do Německa.“ 

Po jednání generálních štábů Polska a Francie v Paříži ve dnech 15.–17. 5. byl 19. 5. 1939 podepsán protokol – ne tedy mezinárodní smlouva – označovaný obvykle jako protokol Kasprzycki–Gamelin, ve kterém se pravilo, že „v případě německého útoku vůči Polsku nebo v případě ohrožení jeho životních zájmů v Danzigu, které by vyvolaly ozbrojenou akci Polska… zahájí Francie okamžitě leteckou akci podle předem stanoveného plánu. Jakmile bude část francouzského vojska schopna, tj. asi od třetího dne, zahájí pozemní ofenzívní akce omezeného dosahu. Jakmile by se měl hlavní nápor Německa soustředit na Polsko, to jest asi za 15 dní, tak by podstatná část (v originálu: gros) francouzského vojska zahájila ofenzívu proti Německu… Jestliže obráceně podstatná (hlavní) část německých ozbrojených sil napadne Francii zejména přes Belgii a Švýcarsko… bude polská armáda usilovat, aby vázala co největší počet německých jednotek.“ V protokolu použitý termín podstatná nebo hlavní část (gros) francouzských ozbrojených sil si vykládaly obě strany rozdílně. Francouzi pod tím chápali útvary, které budou u Maginotovy linie, Poláci celou francouzskou armádu a Gamelin měl pod ofenzívou na mysli pouhou hraniční operaci. Závaznost mezinárodního protokolu oproti mezinárodní smlouvě je obecně minimální.

 Doplňující polsko–francouzský protokol, tedy opět nikoliv mezinárodní smlouva, byl podepsán v Paříži vyslancem Polska Juliuszem Łukasiewiczem a francouzským ministrem zahraničí Georgesem Bonnetem 4. 9. 1939 (sic), tedy až po vypovězení války.

https://www.historieblog.cz/2021/07/tricetileta-valka-1914-1945-8/

  


Žádné komentáře:

Okomentovat