TŘICETILETÁ VÁLKA 1814–1945 (12)

Tomáš Krystlík

KOBERCOVÁ BOMBARDOVÁNÍ 

První světová válka potvrdila doktrínu, že k vojenskému prosazení je zapotřebí převahy v živé síle a technice v poměru alespoň 3 : 1. U letectva se ale toto pravidlo neuplatňovalo, protože převládala představa, že proti útokům ze vzduchu neexistuje účinná obrana. Očekávalo se, že hned po vypuknutí války bude každé velké město v dosahu nepřátelského letectva srovnáno se zemí; britská vláda předem odhadla počet obětí německého bombardování za první týden druhé světové války vyšší, než byl jejich skutečný počet za celou dobu jejího trvání (sic). 

Jak k takovému mylnému odhadu mohla dospět? Začátkem 20. let minulého století navrhl italský generál Giulio Douhet zcela novou teorii vedení vzdušné války – válku mělo rozhodnout letectvo, a to bombardováním obytných čtvrtí měst a průmyslových zařízení v nepřátelské zemi, které by zlomilo vůli nepřátelského obyvatelstva vést nadále válku a zničilo základny pro výrobu dalších zbraní. Touto doktrínou se ale stal každý stát pro danou zemi potenciálním nebezpečím, pokud ležela v akčním radiu jeho bombardérů. 

28. 2. 1932 pronáší vůdce britských konzervativců Stanley Baldwin, budoucí britský premiér, v Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musíme rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel, pokud se chceme sami zachránit.“ Tehdy Německo vojenská letadla, natož bombardéry nemělo, Baldwinova slova byla namířena proti mnohem silnějšímu letectvu francouzskému. 

Britská vláda v rozporu s veškerými mezinárodními úmluvami, s mezinárodním právem se 11. 5. 1940 rozhodla, že se bude bombardovat i německé civilní obyvatelstvo, a v noci z 16. na 17. 5. 1940 začala RAF s nočním bombardováním německých měst. Ospravedlnění pro takové rozhodnutí neexistuje, Luftwaffe útočila v Británii jen na vojenské cíle. Datace pochází od německého historika Wernera Masera, podle jiných historiků začalo britské bombardování Německa až v září. Snaha tak zatušovat britské provinění proti mezinárodním konvencím časově posunout začátek bombardování německého civilního obyvatelstva až za incident v londýnském East Endu je zřejmá. 

Berlín RAF zatím nebombardovala, aby nevyprovokovala odvetné nálety Luftwaffe na obyvatelstvo Londýna. 24. 8. 1940 ale přeletěly německé bombardéry vojenský cíl a bomby omylem také shodily na dělnická obydlí v londýnském East Endu. Nikdo sice nebyl zabit, ale o obydlí přišla asi stovka lidí. Churchill, který na takový incident úpěnlivě čekal, hned druhý den přikázal RAF, aby v nastávající noci provedla odvetný těžký letecký útok na Berlín. Předpověď počasí nad Berlínem byla pro tuto noc nepříznivá, proto náhradním cílem mělo být Lipsko. To se Churchillovi nezdálo být pro takovou akci reprezentativní, takže vše muselo počkat, až nad Berlínem bude lepší počasí, což nastalo o den později, v noci z 25. na 26. 8. 1940. S bombardováním civilního britského obyvatelstva pak 4. 9. 1940 začala i Luftwaffe. 

Hned po prvních dvou bombardováních Berlína, na začátku září 1940 vypracoval Churchill s Charlesem Portalem, velitelem bombardovacího letectva RAF, zničující taktiku: nejdříve RAF shodí zápalné pumy, pak, až přijedou na místo hasiči, bude totéž místo bombardovat druhá vlna letadel bombami tříštivými, aby se hasiči a vyprošťovatelé museli před bombami ukrýt nebo byli zabiti a plameny ze zápalných bomb měly čas dokonat své dílo. Ke zvýšení účinku mělo přispět používání chemických rozbušek u britských, později i u amerických leteckých bomb s nedefinovatelným zpožděným okamžikem výbuchu po dopadu pumy, v důsledku roztříštění ampule s kyselinou, která pak rozleptávala filmový perforovaný celuloidový pásek přidržující přes péro kontakty rozbušky od sebe, až praskl. Účelem byl pozdější výbuch bomby, optimálně až při záchranných pracích, aby bylo obětí co nejvíce. Německo a SSSR zpožděné chemické rozbušky nepoužívaly. Dodnes je zneškodňování nevybuchlých angloamerických leteckých pum z druhé světové války velmi nebezpečná záležitost, protože jejich chemické rozbušky jsou stejně citlivé i po létech a navíc je třeba je v zarezlém pouzdře vyšroubovat z hlavice pumy. 

Tato taktika a vůbec bombardování civilních cílů se značně nelíbily podřízeným velitelům britského bombardovacího letectva, ale neměli vzhledem k postavení Portala jinou možnost než se podřídit. Churchill precizoval svoje strategické úvahy takto: „Stíhačky jsou naše záchrana, ale bombardéry jsou prostředky k vítězství.“ Churchill byl v otázce bombardování civilního německého obyvatelstva ovlivněn svým poradcem Frederickem Lindemannem, prvním vikomtem Cherwellem, vzděláním fyzikem, který argumentoval následovně. Tuna leteckých bomb zbaví stovku až dvě stovky lidí střechy nad hlavou, každé bombardovací letadlo má průměrnou životnost 14 náletů, tedy v průměru svrhne necelých 40 tun bomb. Do poloviny roku 1943 vyrobí Velká Británie cca 10 tisíc bombardérů a již jen polovina svržených bomb na 58 větších německých měst s více než sto tisíci obyvateli zbaví přibližně třetinu Němců jejich obydlí. Výzkumy podle interpretace Lindemanna prý ukázaly, že ztráta vlastního obydlí snižuje vůli vydržet více než úmrtí přátel nebo příbuzných. Nicméně směrnici, že hlavním cílem bombardování je demoralizace německého civilního obyvatelstva, dostali velitelé bombardovacích jednotek RAF oficiálně až 14. 2. 1942. V létě 1942 se k bombardování Německa připojilo i americké letectvo. Američané se ale snažili bombardovat za dne a pouze vojenské cíle, kdežto Britové bombardovali v noci a civilní obyvatelstvo. 

V celkovém vedení války se ale anglo–americké bombardování minulo účinkem, protože po většinu války nezabránilo zvyšování objemu německé výroby. Válku nezkrátilo, natož aby ji rozhodlo. Omezovat německou výrobu se začalo dařit až na přelomu let 1944/1945, tedy pozdě. Dnes se západní historici shodují, že kobercové bombardování civilního obyvatelstva Němce zatvrdilo a válku v Evropě naopak prodloužilo. Podle britského historika Alana J. P. Taylora stálo britské bombardování německých měst a vojenských cílů více, než kolik hodnot se oním bombardováním v Německu zničilo (sic). Konkrétně zaměstnávalo bombardování 7 % britských branných sil a spotřebovávalo 25 % nákladů britské válečné výroby. 

Němci oproti Britům a Francouzům neplánovali samostatné bombardování jako prostředek k vedení války, jejich bombardovací letectvo bylo určeno jen pro podporu pozemní armády, takže museli v roce 1940 při leteckých útocích proti Velké Británii improvizovat. Po plošném bombardování německých měst britským letectvem učinil Hitler obdobnou chybu jako Britové: domníval se, že odvetným bombardováním civilního obyvatelstva zlomí britský odpor a přivede Velkou Británii k jednacímu stolu, k mírovým vyjednáváním. 

V únoru 1944 objednal Churchill ze Spojených států čtvrt milionu antraxových bomb. Měl také 26 tisíc tun yperitu a šest tisíc tun fosgenu, buď přímo v bombách, nebo uskladněné. Tvrdil, že by to „stačilo na Berlín, Hamburk, Kolín, Essen, Frankfurt a Kassel dohromady“. Při zasedání kabinetu 6. 6. 1944 poručil svým podřízeným, aby se připravili, že „zaplaví“ šest vybraných německých měst otravným plynem. Znamenalo to porušení všech mezinárodních smluv, což byly podle něj „hloupé konvence“, „móda, která střídá jednou krátké sukně a jednou dlouhé“. Jeho podřízení prokázali velkou statečnost, když se proti němu postavili a nakonec prosadili svou vůli, takže antraxové pumy a pumy s bojovými plyny nebyly nasazeny.

Od 13. 6. 1944 začalo Německo proti Velké Británii využívat k bombardování relativně velmi levný podzvukový nepilotovaný letoun s reaktivním pulsačním motorem V–1. Za cenu jednoho bombardéru Lancaster včetně nákladů na výcvik posádky, bomb a leteckého benzínu mohlo Německo odpálit 300 raket V–1. Jak píše Paul Johnson, střely V–1 v červenci 1944, v době kulminace jejich náletů na Londýn, poškozovaly denně 2000 domů a silně narušovaly morálku obyvatelstva. Balistické rakety V–2 vypouštěné od 8. 9. 1944 stály už 96krát více než V–1. Nasazení V–1 a V–2 již výsledek války nezvrátilo. 

Britské ničení kulturních památek zejména v Drážďanech a Postupimi bylo zcela záměrné. 13. 2. 1945 kolem 22. hodiny shodila letadla předvoje britských bombardérů světelné zaměřovače (dlouho svítící světlice na zemi) nad středem Drážďan pro vyznačení cílové plochy. Po náletech se tvrdilo, že letectvo mělo bombardovat drážďanské nádraží se seřadištěm, jenže to je vzdáleno minimálně 800 m od náletem zničených budov budov historického centra. 

Pro srovnání. V Kolíně nad Rýnem bylo nádraží během války cílem nesčetných bombardování a přesto, že je vzdáleno jen 60 m (sic) od Kolínského dómu, nebyl tento bombardováním zničen jako stavby v Drážďanech nebo v Postupimi, nýbrž jen poškozen. Posádky britských bombardovacích letadel se snažily kolínský dóm nezasáhnout.

Ve výšce 900 m Drážďany obletěl a zkontroloval přesnost pozic světelných zaměřovačů sám velitel nočního náletu britský podplukovník Maurice Smith a povolil zahájení akce. První vlna 240 lancasterů začala bombardovat takto označenou cílovou plochu z výšky tří až čtyř kilometrů. Po půlnoci jinou plochu vyznačenou opět ze vzduchu barevnými dlouho na zemi svítícími světlicemi bombardovala druhá vlna 525 britských letadel, tentokrát bylo cílem hlavní shromaždiště přeživších z prvního bombardování. 14. 2. kolem poledne se objevily coby poslední naplánovaná útočná vlna létající pevnosti Američanů, které teprve zaútočily na válečně zdůvodnitelné cíle: na nádraží a přilehlé železniční seřadiště. Pak ještě 15. 2. přiletěly nad Drážďany coby náhradní cíl další americké bombardéry, ale v porovnání s předchozími nálety již srovnatelně velké škody nenapáchaly. 

14. 4. 1945 zničilo 491 britských letadel bez jakéhokoli válečného důvodu polovinu budov postupimského historického městského centra zřejmě kvůli tomu, že byla sídlem pruských králů, tedy symbolem pruského státu. 

PŘÍKLADY FALŠOVÁNÍ DĚJIN SPOJENCI

Do moderních dějin téměř všech evropských států je nutné zakalkulovat cenzuru historických obcí a její manipulaci s důkazy. Zejména to platí o éře německého nacionálně socialistického státu, kdy američtí, britští a francouzští historici po druhé světové válce vybrali do knižního vydání oficiálních svazků Aktů k německé zahraniční politice (Akten zur deutschen auswärtigen Politik, ADAP) pouze to, co pokládali za vhodné, takže některé dokumenty nebo pasáže v nich chybí. 

Některé doklady jimi předložené Mezinárodnímu vojenskému tribunálu v Norimberku (IMT, International Military Tribunal at Nuremberg) jsou evidentní podvrhy. Britský historik A. J. P. Taylor soudí o protokolech z procesu před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku následující: „Využívání tohoto materiálu je pro historika nebezpečné. Dokumenty… byly vybrány nejen proto, aby se tím demonstrovala válečná vina obžalovaných, ale také z toho důvodu, aby se zakamuflovala vina žalujících mocností.“ 

K rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora v Norimberku (IMT) v létech 1945–1946 patří též „zjištění“ o průběhu událostí nacionálně socialistické politiky vedoucích k druhé světové válce, obsažená ve zdůvodněních rozsudků a záznamech procesů, přičemž rozsudky mohly být podle článku 19 až 21 statutu norimberského vojenského tribunálu vynášeny i bez předložení důkazů nebo dokonce i proti důkazům obhajoby: „Tribunál by se neměl vázat technickými pravidly dokazování… neměl by vyžadovat prokazování fakt všeobecně známých, měl by je vzít na vědomí“. Tím bylo umožněno IMT opírat své výroky i na zcela pochybných, z hlediska dokazování nevěrohodných nebo zaujatých svědectvích a dokumentech a tak zkreslovat nebo dokonce falšovat události (sic). To se imprimovalo i do poválečných historických prací, takže můžeme říci, že události týkající se druhé světové války a éry německého národního socialismu jsou péčí spojenců v nezanedbatelné míře zkresleny, některé dokonce připouštějí i výklad, že byly zcela vylhány.

„Správný“ (rozuměj: spojenecký) výklad německé historie ve SRN byl do budoucnosti preventivně zajištěn článkem 7, odstavcem 1 Předávací smlouvy (Vertrag zur Regelung aus Krieg und Besatzung entstandener Fragen, Smlouva k urovnání otázek vzniklých z války a obsazení, tzv. Überleitungsvertrag), který od 5. 5. 1955 zavazoval Spolkovou republiku Německo, že „německé soudy a úřady musí nakládat… se všemi rozsudky a rozhodnutími soudů okupačních mocností, tedy i norimberského tribunálu, coby pravomocnými a právně účinnými ve všech ohledech“. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 Předávací smlouvy byly převzaty německou stranou 12. 9. 1990 při podpisu Smlouvy dva plus čtyři (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland, Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, Zwei-plus-Vier-Vertrag), která je nezrušila. Jinými slovy všechny německé školní učebnice dějepisu, úřední texty, projevy členů vlády a ústavních činitelů se musely a musejí tímto ustanovením, těmito spojenci určenými „pravdami“ dodnes řídit. 

Coby typický příklad spojenecké cenzury poslouží záznam německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentrop z přijetí polského vyslance Józefa Lipského 26. 3. 1939 v Berlíně, zveřejněný začátkem války v oficiální publikaci německého ministerstva zahraničí Dokumente zur Vorgeschichte des Krieges (Dokumenty k předválečným dějinám). Obsahuje větu: „Pan Lipski odvětil, že má nepříjemnou povinnost poukázat na to, že jakékoli další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem,“ která v poválečném vydání ADAP redigovaném spojeneckými historiky chybí. Pochybnosti by vyvrátilo pouze zveřejnění originálu dotyčného memoranda německého ministra zahraničí z 26. 3. 1939, ale ten spojenečtí historici v archivech německého ministerstva zahraničí po válce údajně nenalezli, dodnes se nenašel. Účel oné spojenecké cenzury je jasný – dokázat, že vinu za rozpoutání druhé světové války mělo pouze Německo. Ale onen výše popsaný cenzurní zásah spojeneckých historiků měl a dodnes má podstatnou vadu na kráse. Jak hodlají spojenci před světem dodnes předstírat, že Lipski tuto výhrůžku nepronesl, když text onoho Ribbentropova záznamu včetně onoho spojenci popíraného Lipského výroku (sic) je zanesen jako důkaz v doslovném zápisu z průběhu poválečného norimberského Mezinárodního vojenského tribunálu IMT, který byl v 50. letech minulého století knižně vydán ve Spolkové republice Německo samotnými západními spojenci? 

Další mechanismus – spojenci upravené dokumenty s dopsanými pasážemi a vyrobené falzifikáty přijaté jako důkazy Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku (IMT) – demonstrujme na dvou příkladech. Tzv. Hoßbachův protokol je záznam první z několika tajných Hitlerových řečí, kterou pronesl 5. 11. 1937 na schůzce nejvyšších velitelů třech branných složek Německa. Týkala se vyzbrojování Německa a zásobování surovinami, a během ní měl podle přesvědčení spojenců zjevit své agresivní válečné cíle. 

Ve skutečnosti na oné schůzce Hitler poprvé oznámil své odhodlání vojensky dobýt za vhodné mezinárodní situace české země (Tschechei, ne Tschechoslowakei, na což explicitně upozorňuje G. Schultze-Rhonhof) a připojit Rakousko, což zdůvodnil rozšířením životního prostoru a báze pro výrobu potravin, oboje v časovém horizontu 1943–1945, protože v těchto letech dokončí Říše proces vyzbrojení a výzbroj by při dalších letech zastarala. Hitlerovu řeč zaznamenal jeho adjutant z Wehrmachtu plukovník Friedrich Hoßbach jen v hlavních rysech, neboť nedovedl stenografovat, a konference se zúčastnilo kromě něho samého jen šest osob bez jediného stenopisty – ministr války Werner von Blomberg, ministr zahraničí Konstantin von Neurath, velitel letectva Hermann Göring, vrchní velitel armády Werner Fritsch, vrchní velitel námořnictva Erich Raeder, Adolf Hitler. Obvykle byli tehdy vždy přítomni a to i tajným poradám zapisovatel a sekretářka, dělající si poznámky nebo stenografující, odpovědní za to, že zaznamenaný text se bude shodovat s vyřčeným. Jejich koncept záznamu se pak vždy předkládal účastníkům k opravám a ke schválení. Pak se záznam přepsaný na stroji, podepsaný tím, který ručil za doslovnost záznamu, uložil do oficiálních akt. Nic takového se na schůzce s Hitlerem 5. 11. nestalo, všechny role suploval jediný člověk – Hoßbach. O pět dní později sepsal o schůzce rukopisnou (sic) zprávu, a jako takovou ji dvakrát nabídl Hitlerovi k přečtení, který odpověděl, že nemá čas to číst. Poněkud zvláštní přístup Hitlera k dokumentu tak zásadního významu! Ludwig Beck, náčelník generálního štábu, ji četl, Werner von Blomberg si zprávu také možná prohlédl. Ostatní účastníci porady ani nevěděli, že rukopisný zápis existuje. 

V norimberském procesu, International Military Tribunal (IMT), konaném od 20. 11. 1945, se ono memorandum objevilo místo v Hoßbachově rukopisu ve strojopisu jako hlavní přitěžující indicie vůči obžalovaným představitelům složek německých branných sil dokazující, že jejich nejvyšší velení vědělo předem o Hitlerových válečných úmyslech. Hoßbach, ač byl ve spojeneckém zajetí, jako svědek předvolán nebyl; vypověděl v zajateckém táboře po předložení strojopisného přepisu, že „in summa odpovídá jeho rukopisnému originálu“, ale že postrádá jím zapsané kritické námitky Neurathovy, Blombergovy a Fritschovy k Hitlerovým argumentům. Tedy že odpovídá v celku, nikoliv v detailech. 

Hitlerův adjutant z Luftwaffe Nicolaus von Below v roce 1980 napsal, že strojopisná kopie předložená tribunálu byla delší než rukopisný originál. Hermann Göring u norimberského tribunálu poukázal na skutečnost, že formulace v předloženém a strojem psaném údajném Hoßbachově memorandu „neodpovídají stylu vyjadřování Führera“. Velkoadmirál Erich Raeder zpochybnil podle Hitlerových řečnických obratů před soudem věrohodnost textu strojopisné kopie a žádal předložit Hoßbachův originální rukopisný pamětní záznam. Soud jeho požadavek zamítl, taktéž výslech Friedricha Hoßbacha před soudem. Hoßbachův originální rukopisný zápis dodnes není k nalezení. 

Pravděpodobný průběh oné schůzky z 5. 11. 1937 popisuje britský historik Alan J. P. Taylor. Hitler na ní uvedl, že problémy Německa lze vyřešit jen použitím síly a uvedl tři eventuality. První bylo časové rozmezí 1943–1945, protože po tomto datu by se situace mohla změnit jedině k horšímu pro jakoukoli akci. Druhou eventualitou bylo vypuknutí občanské války ve Francii. Pokud by k ní došlo, „přišel by čas na akci proti Čechům“. Třetí eventualitou byla válka mezi Itálií a Francií možná již v roce 1938, kdy „naším úkolem bude vyvrátit Rakousko a Československo současně“. Termín „síla“ pro Hitlera evidentně znamenal jen hrozbu válkou, nikoliv válku samu, protože věřil, že západní mocnosti budou ustrašené, aby zasáhly. „Británie zcela jistě a patrně také Francie Čechy odepsala a smíří se se skutečností, že tato otázka bude patřičně vyřešena Německem.“ Generálové namítali, že Francie i při současném nasazení branných sil do války s Itálií bude mít nad Německem dostatečnou převahu, von Neurath pochyboval, že k ozbrojenému konfliktu Francie s Itálií dojde, nebo že se obě země k němu blíží. Hitler všechny odbyl tím, že „je přesvědčen o tom, že se Británie nezapojí, a nevěří proto v eventualitu vojenské akce Francie proti Německu“. Další kuriozitou podle Taylora bylo, že až na Göringa byli všichni přítomní Hitlerovi oponenti, konzervativci starého střihu, a s výjimkou Raedera byli v příštích třech měsících ze svých funkcí odvoláni. Podle Taylora se zdá, že hlavním účelem onoho Hitlerova snění za bílého dne bylo získat podporu přítomných proti prezidentu Říšské banky a ministru hospodářství Hjalmaru Schachtovi, který se vzpíral vyšším výdajům na zbrojení a rozšíření zbrojního programu. (Schacht odstoupil z funkce ministra hospodářství 8. 12. 1937) Pro tuto hypotézu svědčí i poznámka v Hoßbachově protokolu v posledním odstavci: „Druhá část konference se zabývala otázkami zbrojení.“ 

Britský týdeník The Spectator z 16.–23. 12. 1995 o Hoßbachově protokolu lapidárně napsal: „Tento dokument je ověřená fotokopie kopie mikrofilmu přepsané ‚ověřené kopie‘, kterou připravili Američané podle přepsané ‚ověřené kopie‘, kterou připravili Němci, podle neověřených Hoßbachových rukopisných poznámek, které napsal zpaměti pět dní po schůzce s Hitlerem 5. listopadu 1937.“ Vystihl to naprosto přesně.

Další příklad spojeneckého podvrhu. K tajné řeči Hitlera z 22. 8. 1939 existuje sedm záznamů, žádný těsnopisný. Hitler měl v něm generalitu podle spojenců seznámit s tím, že diplomatická vyjednávání s Polskem jsou jen zástěrkou pro jeho dobytí Polska a že je jeho úmyslem napadnout Francii a Velkou Británii. První strojopisný záznam byl americkým žalobcem Sidney S. Aldermanem, ještě než byl předložen k projednání soudnímu dvoru, rozdán ve 250 kopiích žurnalistům. Jenže obsahoval tolik neuvěřitelných tvrzení podsouvaných Hitlerovi, že byl tribunálem jako důkazní prostředek zamítnut. Psalo se v něm totiž, že Hitler doslova prohlásil: „Válečným cílem není jen dobytí určitých linií, nýbrž fyzické zničení nepřítele… Polsko bude zbaveno obyvatelstva a osídleno Němci… Obávám se jen, že Chamberlain nebo jiný sviňák přijde v posledním momentě s nějakými návrhy a se změnami stanoviska. Poletí se schodů. Třebaže mu budu muset před očima fotografů nakopat do břicha… Zda tomu svět uvěří, je mi u prdele.“ 

I když v němčině výraziva týkající se defekace nejsou tak vulgární jako v češtině, nelze uvěřit, že se Hitler ve své oficiální řeči k nejvyššímu velení vojenských složek takto vyjádřil. V Aldermanově záznamu bylo též uvedeno, že Hermann Göring pak po onom Hitlerově projevu vyskočil na stůl a divoce a radostně na něm tančil (sic). Což je k neuvěření nejen kvůli jeho postavě, nýbrž i proto, že podle všeho patřil v nejvyšším německém nacionálně socialistickém vedení společně se státním tajemníkem v ministerstvu zahraničí Ernstem von Weizsäcker a ministrem zahraničí Konstantinem von Neurath k těm, kteří chtěli zachovat mír.

Alderman označil rozdání kopií tohoto soudem neuznaného záznamu Hitlerovy řeči tisku za technickou chybu, za nedopatření. Britové přesto převzali tento záznam odmítnutý norimberským tribunálem a zařadili jej jako důkaz (sic) zločinnosti národně socialistického vedení Německa do svého oficiálního sborníku Documents on British Foreign Policy (Dokumenty britské zahraniční politiky). Odtud se ony výroky připisované Hitlerovi rozšířily do světa a historici je dodnes nekriticky přejímají.

Norimberský soudní dvůr poté sáhl po jiném zápisu této Hitlerovy řeči, který by psán přibližně z jedné poloviny na jednom, pak na druhém psacím stroji, papíry neměly hlavičku, zápis byl bez data pořízení, evidenčního čísla, označení stupně utajení, nebyl podepsán, chyběla poznámka, kdo jej pořídil, kdo je odpovědný za přepis. Obhájce Raedera Walter Siemers dokázal, že první polovina tohoto zápisu byla psána na stejném papíru a na stejném psacím stroji jako soudem zavržený první, výše uvedený záznam rozdaný tisku Aldermanem. Soud Siemersův důkaz ignoroval a záznam coby důkaz přitěžující nejvyššímu velení německých ozbrojených sil, že vědělo předem o Hitlerových zločinných plánech, což byl jeho hlavní účel, přiřadil do spisu. 

Další záznam oné Hitlerovy řeči z 22. 8. 1939 pořídil generáladmirál Hermann Boehm. Ten byl obhájcem Raedera vyslechnut a učinil před ním místopřísežné prohlášení o pravdivosti jím uvedených skutečností, kde bod po bodu vyvrátil Hitlerovy výroky v prvním i druhém zápisu předloženém soudu, že je nevyřkl nebo takovou formulaci nepoužil. Podle něj Hitler řekl, že kvůli popouzení Polska Velkou Británií proti Německu nebudou asi diplomatická vyjednávání o Danzigu a dopravním koridoru úspěšná, že pak je jeho cílem zničit polské vojenské síly, přičemž pravděpodobnost následné války s Francií a Velkou Británií není velká. Neprohlásil nic o zničení Polska včetně jeho obyvatelstva. Zajímavá je i další věc. Záznam Boehmova výslechu společně s jeho místopřísežným prohlášením odevzdal Siemers tribunálu jako důkaz obhajoby. Byl soudem zaregistrován pod označením Raeder Nr. 129 v denním protokolu norimberského tribunálu, což je zřejmé z přílohy knižně vydaného doslovného záznamu z procesu, ale samotný text záznamu a faksimile Boehmova místopřísežného prohlášení v něm není (sic). 

Spojenci evidentně zfalšovaným záznamem Hitlerovy řeči z 22. 8. 1939 zařazeným do soudního spisu mínili dokázat, že Hitler chtěl rozpoutat evropskou válku s Velkou Británií, Francií a Polskem. Jenže v době německého vpádu do Polska mělo Německo výzbroj a munici, jak výše uvedeno, na šest týdnů vedení války a to pouze s jednou zemí. To naprosto zpochybňuje Hitlerův úmysl utkat se v evropské válce s vícero zeměmi.

IMT akceptoval i propagandistickou legendu Ilji Erenburga, že nacisté vyráběli mýdlo z těl židovských obětí. Sovětský svaz totiž předložil v Norimberku německý předpis na výrobu mýdla z lidských ostatků coby nepřímý důkaz. Do soudních materiálů byl zařazen pod označením USSR–196. Nebylo to nic nového, spojenecká propaganda v první světové válce tvrdila, že v německých továrnách se vyrábí mýdlo z lidského tuku, což po válce (první světové) bylo vyvráceno. Izraelští experti v roce 1990 potvrdili, že mýdlo z lidských obětí se za druhé světové války nevyrábělo. Navzdory tomu přežívá ona nepravda dál.

Exkurs. Již 16. 4. 1945 v osvobozeném KZ Buchenwald vystavili Američané nálezy z táborové patologie: kusy vydělané lidské kůže s tetováním, dvě vyschlé a smrštěné lidské hlavy a lampu se stínítkem z lidské kůže. Vystavená lampa zmizela ještě koncem dubna 1945 beze stopy, takže z čeho bylo stínítko, nebylo možné zjistit. Po desetiletí ale převládal názor, že bylo z lidské kůže, protože 25. 5. 1945 americký patolog major Reuben Cares potvrdil, že se v případě třech vzorků ze zbývajících vystavovaných a jemu předložených jedná o lidskou kůži. Dodnes se ony doličné předměty nacházejí dílem v National Archives Washington D.C. a v Armed Forces Institute of Pathology, Washington D.C. Iniciátorkou výroby předmětů z lidské kůže měla být Ilse Koch, manželka velitele KZ Buchenwald Karla Ottona Kocha, odsouzená americkým soudem v Dachau v roce 1947 k doživotnímu vězení za zločiny proti lidskosti, ne však za výrobu stínítek a předmětů z lidské kůže nebo popud k ní, protože jí to americký soud v Dachau navzdory dvěma svědectvím buchenwaldských vězňů neprokázal. Její trest byl po odvolání snížen na čtyři roky vězení, ale po propuštění byla německými soudy obviněna z vraždy. Zemský soud v Augsburgu ji 15. 1. 1951 za podněcování k vraždě, pokus o vraždu a podněcování k těžkému ublížení na těle odsoudil k doživotnímu vězení. 

Není bez zajímavosti, že již v srpnu 1943 do domu Kochových v areálu koncentráku vtrhlo na udání Gestapo a hledalo přebaly knih a stínítka lamp z lidské kůže (sic). Navzdory několika po sobě jdoucím důkladným domovním prohlídkám žádné nenalezlo, všechny v domácnosti Kochů byly z pergamenového papíru. Zato objevilo několik vkladních knížek. Karl Otto Koch byl zatčen, obviněn z korupce a z trojnásobné vraždy. Den po jeho zatčení došlo i na jeho ženu Ilse, která byla obviněna ze spolupachatelství, přechovávání kradených věcí a ze zahlazování důkazů. Ilse strávila 16 měsíců ve vyšetřovací vazbě ve Výmaru (Weimar) a navzdory naléhavému „přání“ H. Himmlera, aby byla odsouzena na minimálně šest let, nacistický soud ji pro nedostatek důkazů osvobodil. Její manžel a další zatčení SS-funkcionáři z KZ Buchenwald byli souzeni za přechovávání kradených věcí, za sabotáž branného úsilí, za vraždy a odsouzeni nacistickým soudem k trestu smrti a popraveni. Ilse Koch pak strávila po svém propuštění z vazby oněch pár měsíců do konce války u své rodiny v Ludwigsburgu. 

V roce 1954 se na první výstavě k historii KZ Buchenwald v NDR objevila jiná, tentokrát menší noční lampička opět se stínítkem údajně z lidské kůže. Po rozpadu NDR soudní znalecký posudek ze 6. 7. 1992 prokázal, že se o lidskou kůži nejedná [Stein]. Více předmětů, o nichž se předpokládalo, že jsou z lidské kůže, nalezeno nebylo. Nicméně se v 50. létech 20. století další lampy se stínítky údajně z lidské kůže vystavovaly v Malé pevnosti Terezín a v Henleinově liberecké vile, kde byl jejich účinek podpořen zaschlými stříkanci údajně krve na zdech suterenních místností vily pocházejících z mučení a poprav českých vlastenců coby důkaz nelidskosti německého národně socialistického režimu. 

Že s objektivitou IMT nebylo cosi v pořádku, dokládá mimo jiné i fakt, že jeden z odsouzených a popravených, generálplukovník Alfred Jodl byl v denacifikačním procesu před německým soudem v Mnichově v roce 1953 shledán nevinným ve smyslu žaloby norimberského tribunálu a byl posmrtně rehabilitován, což mimo jiné umožnilo, aby jeho žena mohla po něm dědit a pobírat vdovský důchod. Rozhodnutí soudu bylo zčásti založeno na skutečnosti, že o čtyři roky dříve prohlásil uznávaný a respektovaný francouzský zástupce v norimberském tribunálu IMT, profesor Donnedieu de Vabres Jodlovo odsouzení za neopodstatněné, protože šlo o justiční omyl. Bavorský státní zástupce se vzdal odvolání a rozsudek nabyl 2. 3. 1953 právní moci. To se nelíbilo americké okupační správě, která s poukazem, že rozsudek mnichovského soudu se příčí norimberskému, jej nechala z titulu své nadřazenosti nad německými (bavorskými) orgány a soudy zrušit. S tím se nehodlala smířit Jodlova vdova a intervenovala u americké okupační správy, která jí ale dala na vědomí, že podle zákona Vysoké (spojenecké) komise č. 13 může ve věci buď rozhodnout ona komise sama, nebo nechat o tom rozhodnout soud okupační moci, v tomto případě americký soud v Německu. Tím jí bylo jasně naznačeno, jaký zřejmě bude výsledek. Byla donucena se dohadovat přes svého advokáta s americkou okupační správou. Američané ustoupili, vdově po Jodlovi přiznali dědictví a vdovský důchod po něm a bavorská vláda 3. 9. 1953 zrušila rehabilitační rozsudek mnichovského soudu z 2. 3. 1953.  

https://www.historieblog.cz/2021/08/tricetileta-valka-1914-1945-12/